ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně M. N., stání příslušnice Slovenské republiky, k trvalému pobytu hlášené na adrese Slovenská republika, K., S., v České republice naposledy bytem P., J., proti žalovanému Ing. I. N., bytem P., B., zastoupeného JUDr. Martinem Krejzou,Ph.D., advokátem se sídlem Praha 6, Eliášova 21, o 25 000 Kč měsíčně s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 16.1.2011 do právní moci rozsudku a vydání zápočtového listu, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. dubna 2016, č.j. 10 C 34/2016 – 616, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 000 Kč měsíčně s úrokem ve výši 8,05% ročně z této částky od 16.1.2011 do právní moci rozsudku, výrokem II. zastavil řízení o nároku žalobkyně na vydání správně vyplněného zápočtového listu a výrokem III. žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhala náhrady mzdy od 16.1.2011 do skončení nového řízení ve výši 25 000 Kč měsíčně s úrokem z prodlení s tím, že žalovaný nerespektuje rozsudek sp. zn. 13 C 10/2011, nepřiděluje jí práci a neuzavřel s ní dohodu o skončení pracovního poměru, dále požadovala vydání správně vyplněného zápočtového listu. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že pracovní poměr žalované skončil dne 16.11.2010 a mzdu jí zaplatil až do 31.1.2011. Návrh na vydání správně vyplněného zápočtového listu žalobkyně uplatnila podáním ze dne 4.2.2015 z č.l. 301-302 spisu. Tento návrh vzala podáními z č.l. 337-338, 339-340 zpět, v dalších podáních již tento požadavek nevznesla. Soud prvního stupně proto postupoval podle ust. § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř. a řízení v této části zastavil. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 1.10.2008 uzavřena pracovní smlouva na dobu neurčitou s dnem nástupu do práce 1.10.2008. Mzda byla sjednána částkou 20 000 Kč + prémie, mzda byla splatná desátého dne následujícího měsíce. Dne 16.11.2010 žalovaný doručil žalobkyni okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu závažného porušení etického kodexu, když se podívala, kolik peněz a za co berou zaměstnanci J. P. a J. N. do emailové schránky žalovaného. Dne 17.1.2011 podala žalobkyně žalobu na určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5.9.2011, č.j. 13 C 10/2011 – 22, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovaným dopisem ze dne 16.11.2010 je neplatné. Žalovaný vyplatil žalobkyni mzdu do konce listopadu 2010 a za další dva měsíce. Žalobkyně žalovanému neozmámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Účastníci se na skončení pracovního poměru žalobkyně nedohodli. Dne 15.11.2011 pracovník České pošty, s.p., vhodil do poštovní schránky žalované zásilku, podanou žalovaným dne 14.11.2011. Žalobkyně ji nalezla a požádala poštu o její vrácení odesílateli, neboť nepotvrdila její převzetí. Obálka byla podle založených fotografií otevřena. Soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena pracovní smlouva podle ust. § 29 a následující zákoníku práce č. 262/2006 Sb. (dále jen ZP). Žalovaný s žalobkyní dne 16.11.2010 ukončil okamžitě pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) ZP, neplatnost skončení pracovního poměru byla určena podle § 72 ZP. Soud prvního stupně dále odkázal na ust. § 69 odst. 3 písm. b) ZP, podle něhož rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí (pokud se nedohodli jinak), že pracovní poměr skončil dohodou ke dni, kdy měl pracovní poměr skončit a zaměstnanec má právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. Soud prvního stupně dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2905/2000, podle něhož je rozhodné, jaké stanovisko měl zaměstnanec ohledně dalšího zaměstnávání v době vyhlášení rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Protože nároky žalované za dobu do uplynutí výpovědní doby byly uspokojeny a žalovaná do skončení řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru netrvala na tom, aby ji žalovaný dále zaměstnával, soud prvního stupně žalobu zamítl. Dále soud prvního stupně uvedl, že třetího zástupce žalobkyni neustanovoval, neboť žalobkyně uvedla, že se bude zastupovat sama. Řízení o výkon rozhodnutí usnesením ze dne 15.2.2016, č.j. 10 C 34/2016 – 495, vyloučil k samostatnému projednání. O věci rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, neboť neuvedla žádný omluvitelný důvod, pro který by se nemohla k jednání dostavit. Za takový nepovažoval pohrůžku náhradou škody či trestním oznámením ani poukaz na příbuzenské vztahy. V této souvislosti předseda senátu uvedl, že není v příbuzenském poměru s JUDr. M. H., Ph.D. O podjatosti předsedy senátu JUDr. M. H. bylo rozhodnuto Městským soudem v Praze dne 1.4.2016 usnesením č.j. 1 Nc 2255/2016 – 585. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1, § 150 o.s.ř. a plně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení odepřel s ohledem na nepříznivé osobní a majetkové poměry žalobkyně, která je bez příjmu a majetku. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, a to proti všem jeho výrokům, konkrétní odvolací návrh neuvedla. S výrokem I. nesouhlasila, trvala na novém projednání po vyřešení návrhu na výkon soudního rozhodnutí, neboť náhradu mzdy uplatnila až jako druhý nárok a soudce si podle ní nároky nemůže vyhazovat, přehazovat či vylučovat. S bodem II. o zastavení řízení o vydání správně vyplněného zápočtového listu nesouhlasila, neboť trvá na projednání prvého bodu žaloby, kterým dala návrh na výkon soudního rozhodnutí, z něhož bude vyplývat i vydání správného a aktuálního zápočtového listu. Nesouhlasila ani s bodem III. a požadovala zaplatit všechny své náklady řízení. Podle ní nelze mzdu vypočítat bez rozhodnutí o výkonu rozhodnutí. Neví, jak soud mohl zastavit řízení o vydání zápočtového listu, když má každý zaměstnavatel povinnost zaměstnanci správně vyplněný zápočtový list vydat. K jednání nepřišla, neboť jí JUDr. M. H. sdělil, že nebude projednávat první bod žaloby. V doplnění odvolání uváděla, že k uzavření dohody o skončení pracovního poměru k jinému datu nedošlo, protože to žalovaný odmítal. Pokud by byl žalovaný čestný, zápočtový list by jí neposílal, ale předal. Dále poukazovala na okolnosti zastupování ustanovenými advokáty, na to, že má právo podat trestní oznámení a uzavřela, že skutečným důvodem odchodu z firmy byly dlouhodobé pracovní neshody s žalovaným, což se týkalo hlavně odborných věcí. Žalovaný při jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Žalovaná požádala o odročení odvolacího jednání, nařízeného na 16.11.2016, s tím, že na JUDr. J. C. podala trestní oznámení pro zneužívání pravomoci veřejného činitele, pro trestný čin podvodu, neboť podle předvolání změnil předmět předvolání a chce, aby věc projednal jiný, seriózní senát. Tuto žádost shledal odvolací soud nedůvodnou. O námitce podjatosti JUDr. J. C. již bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7.9.2016, č.j. Nco 94/2016 – 699, se závěrem, že vyloučen není. Na tomto stavu se ze strany předsedy senátu nic nezměnilo. Podávat žádosti a stížnosti je právem žalobkyně. Ve skutečnostech uvedených v podáních žalobkyně žádný z členů senátu neshledal důvod, pro který by měl být ve věci podjatý, ani důvod, který by měl bránit žalobkyni v účasti v jednání. Protože odvolací soud neshledal žádný důvod pro odročení odvolacího jednání, postupoval podle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o.s.ř. a o věci rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně. Dále je třeba uvést, že v důsledku toho, že žalobkyně je občankou jiného státu, jde o věc s cizozemským prvkem. Česká i Slovenská republika jsou od 1.5.2004 členy Evropské unie. V době podání žaloby k soudu dne 15.11.2013 platilo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudního rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 19 bodu 1. tohoto nařízení zaměstnavatel, který má bydliště na území některého členského státu, může být žalován u soudů členského státu, v němž má bydliště. Protože žalovaný má bydliště na území České republiky, je dána mezinárodní příslušnost zdejších soudů k projednání a rozhodnutí věci. Podle čl. 8 bod 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 se pracovněprávní vztah řídí právem České republiky, neboť účastníci si ve smlouvě nesjednali, právem jakého státu se pracovní smlouva řídí, místo výkonu práce bylo v Praze. Soud prvního stupně věc správně posuzoval podle zákoníku práce č. 262/2006 Sb. S ohledem na datum vydání rozhodnutí o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dne 5.9.2011 bylo třeba věc posuzovat podle znění zákoníku práce do 31.12.2011, tedy podle ust. § 69 odst. 2 ZP, který byl až novelou č. 365/2011 Sb. označen jako odstavec 3. Podle ust. § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Podle ust. § 69 odst. 2 písm. b) ZP rozvázal-li zaměstnavatel pracovní poměr neplatně, avšak zaměstnanec neoznámí, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, platí, pokud se se zaměstnavatelem nedohodne písemně jinak, že jeho pracovní poměr skončil dohodou, byl-li pracovní poměr neplatně zrušen okamžitě nebo ve zkušební době, dnem, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit; v těchto případech má zaměstnanec právo na náhradu mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. Z citovaných ust. § 69 odst. 1, 2 ZP plyne, že upravuje rozdílný postup pro skončení pracovního poměru a náhradu mzdy v závislosti na tom, zda zaměstnanec zaměstnavateli písemně oznámí, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával či takové oznámení neučiní. Pokud takové oznámení zaměstnanec učiní, jeho pracovní poměr trvá a pokud mu zaměstnavatel neumožní pracovat, je povinen mu platit náhradu mzdy nebo platu do skončení pracovního poměru. Pokud však zaměstnanec takové oznámení neučiní, v případě neplatného okamžitého zrušení pracovního poměru platí, že pracovní poměr skončil dohodou ke dni, kdy měl pracovní poměr tímto zrušením skončit a zaměstnanec má právo na náhradu mzdy za dobu výpovědní doby, která podle ust. § 51 odst. 1 ZP činí dva měsíce. Z výše uvedeného plyne, že pro posouzení nároku na náhradu mzdy bylo podstatné, zda žalobkyně žalovanému oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával. Takovou skutečnost žalobkyně netvrdila ani v tomto řízení, ani v řízení o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, písemné oznámení do spisu nebylo založeno a žalobkyně ani netvrdila, že by je do skončení řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru učinila alespoň jiným způsobem. Za této situace soud prvního stupně správně dovodil, že její pracovní poměr dohodou skončil ke dni, kdy měl skončit okamžitým zrušením pracovního poměru (16.11.2010) a že má právo na náhradu mzdy za dva měsíce výpovědní doby (prosinec 2010, leden 2011). Jestliže byla žalobkyni náhrada mzdy za dané dva měsíce vyplacena a právo na jinou náhradu mzdy za další období nemá, je zřejmé, že žaloba je nedůvodná. Odvolací soud proto v zamítavém výroku ohledně náhrady mzdy rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud souhlasí i s výrokem, jímž soud prvního stupně řízení o vydání správně vyplněného zápočtového listu zastavil. Podle ust. § 96 odst. 1, 2 o.s.ř. platí, že žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela; v takovém případě soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu řízení zastaví. O tento nárok žalobu rozšířila žalobkyně prostřednictvím svého ustanoveného zástupce Mgr. Marka Konečného. Následně uvedla, že upravenou žalobu stahuje zpět, a to nejen v emailech, na které odkazoval soud prvního stupně, ale i v podáních podepsaných, založených na č.l. 402, 466 spisu. S ohledem na obsah těchto podání soud prvního stupně správně dovodil, že v této části vzala žalobkyně žalobu zpět a správně řízení podle uvedených ustanovení zastavil. Odvolací soud proto i v této části napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Žalovaný, který byl v řízení před soudem prvního stupně zcela úspěšný, má podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na výsledek sporu nelze dovodit, že by právo na tuto náhradu měla mít žalobkyně. I v tomto bodě je tedy odvolání žalované nedůvodné. Postup podle ust. § 150 o.s.ř. s ohledem na poměry žalobkyně pak žalovaný ani nezpochybňoval. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že i v této části je napadené rozhodnutí soudu prvního stupně správné, proto i v této části napadený rozsudek podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. K dalšímu výtkám žalobkyně lze uvést, že o výkonu rozhodnutí soud prvního stupně, ani soud odvolací, nemohl rozhodovat, neboť jak uvádí sama žalobkyně, bylo řízení o tomto nároku vyloučeno usnesením soudu prvního stupně k samostatnému řízení. Řízení o náhradu mzdy přitom není nijak závislé na řízení o výkon rozhodnutí, jak mylně dovozovala žalobkyně. Podanou žalobou uplatnila tři samostatné nároky. Soud prvního stupně pak rozhodl o všech nárocích, které zůstaly předmětem sporu poté, co výkon rozhodnutí byl usnesením z 15.2.2016, č.j. 10 C 34/2016 – 495, vyloučen k samostatnému projednání. Předmět sporu, jak jej označil soud prvního stupně, vycházel z podané žaloby a jejích doplňků a oprav. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl s přihlédnutím k tomu, že plně úspěšný žalovaný, který má právo na tuto náhradu podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., se práva na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem vzdal. Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 16. listopadu 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu