U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce C. S. s.r.o., se sídlem P. – N. M., T., IČO xxx, zastoupeného Mgr. J. T., advokátem se sídlem P., U N., proti žalovaným 1) G. G.C. s.r.o., se sídlem B., K., IČO xxx, 2) G. F., s.r.o. S. Ľ., se sídlem Slovenská republika, S. Ľ., P., IČO xxx, oba zastoupeni Mgr. T. Z., advokátem se sídlem P., L., o 1 900 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. února 2016, č.j. 39 C 120/2015 – 63, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovanými. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou, podanou dne 30.4.2015, domáhala náhrady škody v podobě ušlého zisku, která jí vznikla z důvodu neplatného odstoupení žalovaných od smlouvy o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, ve které se žalovaní zavázali společně a nerozdílně dodávat výhradně žalobci lihoviny dle aktuální nabídky 2) žalovaného s tím, že tyto lihoviny nebudou dodávat do obchodních sítí v České republice bez souhlasu žalobce. Žalovaní vznesli námitku místní nepříslušnosti s tím, že mají za to, že není důvod aplikovat ust. § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 81 odst. 1 písm. b), § 105 odst. 4 o.s.ř., dále na čl. 5 odst. 3 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 Sb. (dále jen nařízení č. 44/2001) a dovodil, že místní příslušnost je jak podle nařízení, tak podle ust. § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dána, neboť ke škodné události – ztrátě zisku – docházelo s ohledem na teritoriální určení smlouvy - na území celé České republiky. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání, kterým se domáhali jeho změny tak, aby odvolací soud řízení ve vztahu k druhému žalovanému zastavil a ve vztahu k 1) žalovanému vyslovil místní nepříslušnost soudu prvního stupně a rozhodl o postoupení věci Městskému soudu v Brně. Namítali, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval nařízení č. 44/2001, neboť to bylo k 10.1.2015 nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení č. 1215/2012), správně tedy měl odkázat na čl. 7 odst. 2 nového nařízení. Podle nich pravomoc českých soudů ve vztahu k 2) žalovanému podle tohoto ustanovení nelze dovodit, neboť kupní smlouvy, které byly faktickým projevem plnění smlouvy, uzavíral výlučně a vždy žalobce se žalovaným 1), žalovaný 2) do vztahů při dodávkách zboží nevstupoval. Zdůraznili, že podle odstavce 1.1 smlouvy se žalobce zavázal zboží kupovat prostřednictvím 1) žalovaného, který tak vstupoval do smluvních vztahů se žalobcem. Druhý žalovaný tedy povinnost k plnění neměl. Poukázali na to, že žalobce ohledně toho, kde ke škodě mělo docházet, nic neuvádí a nic nedokládá. Náhrada škody je požadována v souvislosti s dodávkami jiným entitám, proto podle nich uvedený článek nařízení nelze použít. Věc tak soud prvního stupně nesprávně právně posoudil. K aplikaci ust. § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. uvedli, že v případě deliktní odpovědnosti je skutečností zakládající nárok na náhradu škody porušení právní povinnosti, nikoli ztráta na zisku, jak je uvedeno v napadeném usnesení, v tomto směru také odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1922/10. Podle něho z žaloby nelze vyčíst, kde ke skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody mělo dojít. Pokud bylo odkazováno na odstoupení zaslané do sídla žalobce, byl takový názor judikaturou odmítnut (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 6 Cmo 74/2009 – 45). Zdůraznili, že při posouzení místní příslušnosti se vychází ze skutečností uvedených v žalobě. Rozhodným pro posouzení místní příslušnosti tak podle nich může být jen to, kde došlo k údajnému protiprávnímu jednání, tedy místo, kde bylo žalovanými dodáno zboží třetím subjektům. Uvedli, že obecně se dle § 1955 odst. 1 občanského zákoníku nepeněžitý dluh plní v sídle dlužníka, tedy žalovaných 1, 2. Jediným místně příslušným soudem tak je podle nich Městský soud v Brně, kde má sídlo 1) žalovaný. Uvedli i to, že žádný z třetích subjektů, jichž se údajné protiprávní jednání mělo týkat, nemá sídlo v obvodu Prahy 1. Na závěr uvedli, že pokusy lokalizovat škodu čistě finanční povahy jsou spekulací, míjí se smyslu ust. § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Není jim zřejmé, proč ušlý zisk nebyl lokalizován do místa budoucích tvrzených příjmů – sídla odběratelů, umístění skladů apod. Žalobce navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Podle něho lze pravomoc českých soudů dovodit z ust. čl. 7 odst. 1 písm. a), b) nařízení č. 1215/2012 a místní příslušnost z ust. § 87 písm. b) o.s.ř. Zdůraznil, že smlouva byla sjednána teritoriálně pro území České republiky, že se žalovaní zavázali dodávat zboží 2) žalovaného za účelem jeho distribuce na území České republiky a třetím osobám jen s jeho souhlasem. Tento závazek žalovaní porušili a začali dodávat zboží do poboček obchodních řetězců na území České republiky bez souhlasu žalobce. Podle něho tak jsou místně příslušné všechny obecné soudy České republiky, neboť skutečnost, která zakládá právo na náhradu škody, nastala v jejich obvodu. Podle něho není relevantní, zda smluvním partnerem a dodavatelem byl jeden ze žalovaných nebo oba, neboť tvoří součást koncernu, jednali ve shodě, žalovaný 2 dodával zboží žalovanému 1) k další distribuci, ve shodě se také rozhodli, že další distribuci prostřednictvím žalobce nebudou provádět a zboží začali distribuovat nezávisle na žalobci. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobou, podanou dne 30.4.2015, se žalobce po žalovaných domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tvrzením, že dne 19.12.2007 uzavřel trojstrannou smlouvu o obchodní spolupráci a výhradním prodeji, podle níž se žalovaní zavázali dodávat výhradně žalobci lihoviny dle aktuální nabídky 2) žalovaného, žalovaní se zavázali, že nebudou dodávat zboží do obchodních sítí v České republice bez souhlasu žalobce. Ve vztahu k 2) žalovanému příslušnost soudu prvního stupně dovozoval žalobce z ust. § 7 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1215/2012 a z toho, že smlouva byla teritoriálně sjednána pro území České republiky. Příslušnost dle § 87 písm. b) o.s.ř. dovozoval z toho, že k neplatnému odstoupení došlo dopisem do sídla žalobce a že smlouva vznikla jednáním žalovaných, kteří začali porušovat smlouvu v důsledku porušení závazku nedistribuovat zboží jinak, než prostřednictvím žalobce. Žalovanou částku požadoval jako ušlý zisk, kterého by mohl dosáhnout, pokud by zboží bylo distribuováno od 1.1.2011 prostřednictvím žalobce. Odvolací soud souhlasí s účastníky, že věc je třeba posuzovat podle nařízení č. 1215/2012, které nabylo účinnosti 10.1.2015, neboť žaloba byla podána k soudu po jeho účinnosti a ani z přechodných ustanovení nelze dovodit, že by na danou věc mělo být použito nařízení dříve platné. Podle čl. 7 bod 1 písm. a) tohoto nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Podle ust. čl. 7 bod 2 nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Jestliže žalobce požaduje podle žaloby po žalovaných náhradu škody, která mu měla vzniknout porušením smlouvy tím, že žalovaní přestali distribuovat zboží na území České republiky výhradně prostřednictvím žalobce, čímž žalobci ušel zisk, dovolává se žalobce deliktní odpovědnosti žalovaných a příslušnost soudu se v případě 2) žalovaného řídí ust. čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012. Zdůraznit je třeba, že tento článek upravuje jak pravomoc soudů daného státu, tak místní příslušnost soudu. Místem, kde došlo ke škodné události, se rozumí místo, kde ke škodě došlo či místo, kde k události vedoucí ke vzniku škody došlo. K rozhodnutí žalovaných nekonat podle smlouvy z 19.12.2007 v obvodu Prahy 1 nedošlo. Tvrzené nedůvodné odstoupení od smlouvy samo o sobě ke vzniku škody nevedlo, neboť pokud by žalovaní do vyřešení sporu jednali podle smlouvy, ke škodě by nedošlo. Ve smlouvě nebylo sjednáno konkrétní místo plnění, žalobce v žalobě neuváděl, do obvodu jakého okresního (obvodního) soudu žalovaní zboží dodávali, a to ani podle jimi uzavřené smlouvy, ani v případě tvrzeného porušování smlouvy. Z události vedoucí ke vzniku škody tak místní příslušnost soudu prvního stupně dovodit nelze. Žalobce požaduje po žalovaných ušlý zisk, tedy újmu spočívající v tom, že u něho nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Tuto škodu sice požaduje s poukazem na to, že žalovaní začali jeho odběratelům zboží dodávat sami, od této skutečnosti samotné však svůj nárok neodvozuje, ušlý zisk koncipuje jako nárok z porušení smlouvy a výpočet odvozuje od svého zisku za minulá léta, nikoli od toho, co místo něho získali žalovaní, tedy koncipuje ji nezávisle na skutečnosti, že místo něho zboží dodával někdo jiný. Za této situace lze dle názoru odvolacího soudu dovodit, že místem vzniku škody je místo, kde žalobce sídlí, neboť v důsledku v žalobě popisované události k rozmnožení jeho majetku nedošlo. Vyslovený názor respektuje i účel použitého ustanovení, jímž je umožnit soudu snadnou dostupnost důkazních materiálů. Odvolací soud tak na základě jiných úvah dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že příslušnost soudů České republiky k projednání věci vůči 2) žalovanému je podle ust. čl. 7 bod 2 nařízení č. 1215/2012 dána a že je podle tohoto ustanovení dána i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 k projednání a rozhodnutí věci. Za této situace již nebylo třeba zabývat se tím, zda je ve vztahu k 1) žalovanému dána místní příslušnost podle ust. § 87 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť i v případě, že by podle tohoto ustanovení Obvodní soud pro Prahu 1 příslušným nebyl, byla by jeho příslušnost založena ust. § 11 odst. 2 o.s.ř., z něhož mimo jiné plyne, že je-li více žalovaných a nejde-li o příslušnost výlučnou (§ 88 o.s.ř.), lze žalobu podat proti všem u soudu, který je místně příslušným pro některého z žalovaných. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud dospěl k závěru, že napadené usnesení je ve výroku věcně správné, proto ho podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 30. srpna 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu