U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce Bc. V. N., bytem V. G., okres Č. L., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Sokolská 295, proti žalovanému Š. F., státnímu občanu Slovenské republiky, bytem T. 1. m., okr. R., Slovenská republika, o 37 461 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. dubna 2016, č.j. 57 C 103/2015 – 55, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že se ještě prohlašuje, že Obvodní soud pro Prahu 4 není příslušný, jinak se p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 9.9.2015, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že jeho právní předchůdce E. B., který mu pohledávku postoupil, poskytl žalovanému na základě ústních smluv bankovním převodem půjčky ve výši žalované částky. Žalovaný ve svém vyjádření ve věci namítl místní nepříslušnost soudu prvního stupně s tím, že od roku 2013 žije na Slovensku. Soud prvního stupně poukázal na to, že žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky a jde tak o věc s cizím prvkem. S ohledem na námitku žalovaného se zabýval pravomocí soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále je Nařízení) a uvedl, že základním pravidlem podle čl. 4 bod 1. je, že žalovaný může být žalovaná v členském státě, v němž má bydliště, není-li výslovně uvedeno jinak. Žalobce podal žalobu u soudu prvního stupně vycházeje z toho, že žalovaný má bydliště v P. – H.M., B. (adresa uvedená v žalobě). Tvrzení, na základě kterých by bylo možné dovodit příslušnost podle jiných článků, v žalobě nejsou, příslušnost nebyla založena ani podle čl. 26 Nařízení, neboť žalovaný nepříslušnost s poukazem na své bydliště na Slovensku namítl. Skutečnost, že žalovaný měl bydliště na Slovensku, považoval soud prvního stupně za prokázanou. Adresa uvedená v žalobě je adresou ohlašovny, kde žalovaný bydlet nemůže. To, že v době zahájení řízení bydlel na Slovensku plyne z toho, že si tam zásilku soudu převzal, ze sdělení cizinecké policie, že pobyt žalovaného na území České republiky byl zrušen na jeho žádost v roce 2014, pobyt byl dříve evidován na adrese, kde sídlí společnost E., jejímž jednatelem je původní věřitel žalované pohledávky, dále ze sdělení úřadu práce, že na vlastní žádost byl žalovaný vyřazen z databáze zaměstnanosti v roce 2013 a sdělení Registru obyvatel Slovenské republiky, že žalovaný se přihlásil k pobytu na adresu uvedené v záhlaví v roce 2013. Protože žalovaný v době zahájení řízení neměl bydliště v České republice, dospěl soud prvního stupně k závěru, že nemá pravomoc o věci rozhodnout, proto podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř., když žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení podal odvolání žalobce, který se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že žalovaný dne 9.12.2015 podával vysvětlení na policii, kde uváděl, že bydlí na adrese P. – H. M., B., jako doručovací adresu uváděl P. – M. „N. V. h., fakticky se tak v České republice zdržuje a údaje o zrušení pobytu jsou podle něho fiktivní. Dále odkázal na čl. 28 Nařízení a uvedl, že návrh žalovaný převzal s dostatečným časovým předstihem a že s ohledem na to, že je v České republice k dispozici, nic nebrání tomu, aby byl účastníkem tohoto řízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Z obsahu spisu plyne, že žaloba byla k soudu podána dne 9.9.2015, žalobce se domáhá vrácení půjček s tím, že peníze žalovanému byly zaslány postupně jeho právním předchůdcem E. B. prostřednictvím služby Western Union (doklad o tom ve spise založen není). Podle potvrzení zaměstnavatele o vyplacení odstupného pro účely poskytování podpory v nezaměstnanosti bez data, vystaveném firmou E., se sídlem N. V. h., P., po skončení pracovního poměru žalovanému nebylo a nebude ve výplatním termínu 15.4.2013 vyplaceno odstupné. Podle sdělení cizinecké policie měl žalovaný, který je slovenský státní příslušník, poslední hlášené bydliště od 6.4.2004 do 28.4.2014 na adrese P., N. V.h.. Podle sdělení Úřadu práce ČR žalovaný není veden v databázi, poslední evidence byla ukončena k 30.10.2013, adresa bydliště i pro doručování byla P., N. V. h.. Česká správa sociálního zabezpečení podle sdělení z 20.10.2015 neevidovala otevřený pojistný vztah žalovaného u zaměstnavatele. Podle sdělení Registru obyvatel Slovenské republiky ze dne 20.10.2015 je žalovaný hlášen od 20.5.2013 na adrese 1. m., T.. Po doručení žaloby proti podpisu dne 30.3.2016 na adrese ve Slovensku (č.l. 64 spisu) podal žalovaný dne 30.3.2016 vyjádření, ve kterém namítá, že pohledávku neuznává, peníze mu nebyly zaslány, jako svou uvádí adresu na Slovensku, uvedl, že E. B.je bratr jeho manželky a prostřednictvím firmy E. byl u něho v pracovním poměru do 31.3.2013, od roku 2013 bydlí na své adrese ve Slovenské republice, namítá proto nepříslušnost soudu. Žalobce založil vyrozumění o postoupení věci Policií ČR ze dne 22.12.2015, které se týká přečinu, kterého se měl dopustit J. F., bytem P., B., k doručení P.-M., „N.V. h.. Odvolací soud souhlasí se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Jak správně uvedl soud prvního stupně, v daném případě nejde o řízení, na které by vzhledem k předmětu sporu dopadala právní úprava výlučné příslušnosti obsažená v čl. 24 Nařízení, žalovaný při prvním úkonu, který ve vztahu k soudu prvního stupně učinil, namítl s ohledem na své bydliště nepříslušnost soudu, u něhož byla žaloba podána, místní příslušnost tak nebyla založena ani podle čl. 26 Nařízení. Žalobce pak ve spise neuvedl dostatek skutečností na to, aby bylo možné dovozovat, že na danou věc dopadá některý ze článků o zvláštní místní příslušnosti (čl. 7 a násl. Nařízení), takové příslušnosti se ani výslovně nedovolává. Soud prvního stupně proto správně svou příslušnost posuzoval podle čl. 4 bod 1. Nařízení, podle něhož nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Aby bylo možné učinit závěr o příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci podle čl. 4 bod 1 Nařízení, muselo by být zjištěno, že v době zahájení řízení měl žalovaný bydliště na území tohoto státu. Vyrozumění policie, předložené žalobcem, se však žalovaného Š. F. netýká, vztahuje se k osobě J. F., proto z něho závěry o skutečném bydlišti žalovaného nelze činit. Adresa P., B., je adresou Úřadu městské části Praha , tedy ohlašovny podle ust. § 2 písm. d) zák. č. 133/2000 Sb. (o evidenci obyvatel), kde jsou evidovány osoby, jejichž skutečné bydliště není známo nebo je nemají. O skutečné bydliště žalovaného tak jít nemůže. Adresa P. – M., N. V. h., je adresou sídla firmy E. (jejímž jednatelem je podle výpisu z obchodního rejstříku E.B., tedy původní věřitel), která podle výše uvedeného s žalovaným ukončila nejpozději v roce 2013, pracovní poměr. Tvrzení žalovaného o skončení pracovního poměru a přestěhování zpět na Slovensko nasvědčuje i to, že si žalovaný k 20.5.2013 ve Slovenské republice nahlásil bydliště na nynější adrese uvedené v záhlaví usnesení, že poslední evidence na úřadu práce v České republice byla ukončena k 30.10.2013 a k 28.4.2014 žalovaný také ukončil pobyt na území České republiky. Nebyly tak zjištěny žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dovodit, že ke dni podání žaloby dne 9.9.2015 měl žalovaný bydliště v České republice. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že není dána příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci ani podle čl. 4 bod 1. Nařízení. Příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci je jednou z podmínek řízení, jejíž nedostatek nelze dodatečně odstranit a který vede k zastavení řízení podle ust. § 104 odst. 1 věty prvé o.s.ř. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když řízení zastavil. Podle čl. 28 bod 1 Nařízení pokud je žalovaný, který má bydliště v jednom členském státu, žalován před soudem jiného členského státu, a řízení před tímto soudem se neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. Podle názoru odvolacího soudu je třeba toto ustanovení použít v návaznosti na čl. 26 bod 2 Nařízení i tehdy, pokud se žalovaný řízení účastní jen proto, aby namítal nepříslušnost soudu, a také v případě, kdy o své příslušnosti rozhoduje na návrh žalovaného, čemuž nasvědčuje to, že jiný postup pro takovou situaci Nařízení neupravuje. Soud prvního stupně proto ještě měl podle uvedeného článku Nařízení vyslovit, že není příslušný. Protože tak neučinil, odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 221a o.s.ř. změnil a jinak je jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Odvolací soud napadené usnesení částečně změnil, proto znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 1, 2 o.s.ř.). Protože zastavení řízení před soudem prvního stupně zavinil žalobce, který byl v odvolání neúspěšný, měl by žalobce nahradit podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá a § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. náklady řízení žalovanému. Protože tomu žádné náklady nevznikly (a žádnou náhradu ani nepožadoval), bylo rozhodnuto tak, jak se podává z výroku II. tohoto usnesení. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 30. srpna 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu