ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně Z. L., a., s.r.o., se sídlem P. – V., A. L., zastoupené Mgr. Janem Novotným, advokátem se sídlem Praha 2 – Vinohrady, Anny Letenské 34/7, proti žalované H. L., s.r.o., se sídlem B., Š., o 300 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. října 2015, č.j. 26 C 92/2014 – 139, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 9 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Novotného, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 300 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 200 000 Kč od 1.3.2014 do zaplacení ve výši 8,05% p.a. a s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč od 17.3.2014 do zaplacení ve výši 8,05% p.a., to vše do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem II. žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 49 450 Kč k rukám jejího právního zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že se s žalovanou v dubnu 2013 dohodla na poskytování právních služeb za paušální odměnu 100 000 Kč měsíčně. Žalovaná odměnu nezaplatila za měsíce prosinec 2013, leden a únor 2014, ač první dvě faktury byly žalované doručeny dne 18.2.2014 a splatnost nastala dne 28.2.2014, třetí faktura byla doručena 6.3.2014 a splatnost nastala 16.3.2014. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že žalobkyně v rozhodném období neposkytovala žalované žádné služby. Z listiny ze dne 15.4.2013 nazvané klientský formulář vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byla dohodnuta smluvní odměna a náhrada nákladů za právní služby, a to poskytování právních služeb v oblasti českého právního řádu při zastupování společnosti G. I. C., a.s., v řízení, eventuálně právní poradenství v souvislosti s insolvenčním řízením společnosti, zajištění udělení plných mocí společností G. I. C., a.s., ve výši 100 000 Kč měsíčně a DPH, splatná do deseti dnů od doručení faktury. Účastníci si sjednali, že dohoda se řídí českým právem a byla sjednána pravomoc českých soudů. Žalovaná výpovědí z 27.1.2014 smlouvu vypověděla, sjednaná jednoměsíční lhůta uplynula k poslednímu dni měsíce února 2014. Za měsíce prosinec 2013, leden a únor 2014 žalobkyně účtovala po 100 000 Kč, faktury byly žalované řádně doručeny. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ve smyslu ustanovení „§ 262 a násl. občan. zák.“ nepojmenovaná smlouva, v níž byla odměna za provedené služby sjednána paušální částkou ve výši 100 000 Kč měsíčně, žalovaná tak měla povinnost odměnu zaplatit nezávisle na tom, zda nějaké služby byly či nebyly poskytnuty, tedy nezávisle na tom, zda byly poskytnuty ve vyšší či nižší míře. Soud prvního stupně zdůraznil, že takovou vůli při uzavření smlouvy obě strany projevily. Žalobě proto vyhověl a žalobkyni přiznal i úrok z prodlení dle § 369 obchodního zákoníku. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek ve výši 15 000 Kč, za 3,5 úkonu advokáta žalobkyně při hodnotě jednoho úkonu 9 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání, účast při vyhlášení rozsudku 33 250 Kč, dále 4 paušály po 300 Kč, celkem 49 450 Kč. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Nesouhlasila s tím, že jde o nepojmenovanou smlouvu ve smyslu ust. § 269 odst. 2 obchodního zákoníku, podle ní jde o mandátní smlouvu podle ust. § 566 – 576 obchodního zákoníku. Podstatnými náležitostmi mandátní smlouvy je zařízení určité obchodní činnosti mandatářem a závazek mandanta uhradit za dohodnutou činnost odměnu. Žalobkyně se zavázala žalovanému poskytovat právní služby v oblasti českého právního řádu při zastupování společnosti G. I. C., a.s., je tak podle ní naplněn znak zařízení určité obchodní činnosti žalobkyní. Odměna byla sjednána ve výši 100 000 Kč měsíčně. Je proto podle ní třeba aplikovat dispozitivní ustanovení ohledně mandátní smlouvy, které nebyly dohodou stran vyloučeny, v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 522/2011. Je tak třeba aplikovat i ust. § 575 odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož ode dne výpovědi do její účinnosti má mandatář nárok na úhradu nákladů podle § 572 a na část úplaty přiměřené výsledku dosaženému při zařizování záležitosti. V únoru 2014 pak žalobkyně neposkytla žalované žádné právní služby. Pokud žalobce tvrdil, že na věc toto ustanovení nedopadá, neboť se účastníci dohodli na paušální odměně, žalovaná dovozovala, že jde o ustanovení speciální, jehož použití je nevyhnutelné. Žalovaná ani nesouhlasila s přiznáním náhrady nákladů řízení za právní zastoupení žalobkyni, neboť žalobkyně má v předmětu činnosti výkon advokacie, Mgr. Jan Novotný je podle sídla součástí pracovního týmu žalobkyně od roku 2006. Důvodem zastoupení tak nebyla potřeba právní pomoci, ale získání majetkového prospěchu, což je nemravné. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Podle ní soud prvního stupně smlouvu správně posoudil jako smlouvu nepojmenovanou a správně vyšel z ujednání o paušální odměně a správně také rozhodl o náhradě nákladů řízení, v tomto směru odkázala na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 3819/13. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti, plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Klientský formulář z 15.4.2013 obsahoval ujednání o tom, že dohoda se řídí českým právem a že si strany sjednávají pravomoc českých soudů. Česká i Slovenská republika jsou od 1.5.2004 členy Evropské unie. Podle čl. 23 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platného v době uzavření smlouvy, se strany mohou dohodnout na příslušnosti soudů členského státu. Protože si strany sjednaly pro řešení sporů ze smlouvy pravomoc českých soudů, jsou tyto soudy příslušné k projednání a rozhodnutí věci. Místní příslušnost soudu prvního stupně byla určena usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.8.2014, č.j. 30 Nd 271/2014 – 41. Věc je třeba posuzovat podle českého práva, neboť se na tom účastníci v souladu s čl. 3 bod 1. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, dohodli. V posuzovaném případě jde o spor mezi dvěma podnikateli vzniklý při jejich podnikatelské činnosti, věc je proto třeba posuzovat s ohledem na ust. § 261 odst. 1 obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy (15.4.2013) podle uvedeného zákona. Nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb., účinný od 1.1.2014, vzhledem k ust. § 3028 odst. 3 na věc nedopadá. V dané věci vznikl spor, zda smlouva z 15.4.2013 je smlouvou nepojmenovanou, jak dovodil soud prvního stupně, či smlouvou mandátní, jak tvrdí žalovaná. Podle ust. § 269 odst. 2 obchodního zákoníku účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliže však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. Podle ust. § 566 odst. 1 obchodního zákoníku mandátní smlouvou se zavazuje mandatář, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Předmět činnosti byl sjednán jako poskytování právních služeb v oblasti českého právního řádu při zastupování společnosti G. I. C., a.s. v řízeních, event. právní poradenství v souvislosti s ins. řízením cit. společnosti. Dále bylo uvedeno, že klient zajistí udělení plných mocí společností G. I. C., a.s. Podstata mandátní smlouvy spočívá v jednání za jiného na základě zmocnění, tedy v tom, že mandatář jedná jménem mandanta při vyřizování obchodní záležitosti, která spočívá v uskutečňování právních úkonů mandatářem jménem mandanta či v nějaké faktické činnosti. V posuzovaném případě byl ale předmět činnosti vymezen tak, že budou poskytovány právní služby při zastupování společnosti G. I. C., a.s., tedy žalobkyně neměla zastupovat žalovanou, ale měla poskytovat služby, respektive na základě plných mocí zastupovat uvedenou společnost. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že smlouvu zachycenou na klientském formuláři nelze podřadit pod smlouvu mandátní. Protože nejde ani o jinou smlouvu, upravenou obchodním, respektive občanským zákoníkem, který platil subsidiárně, jde o smlouvu nepojmenovanou dle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Při posouzení věci proto bylo třeba vyjít z ujednání ve smlouvě a pokud jde o otázky neupravené, z úpravy obecné obsažené v obchodním zákoníku, případně z právní úpravy smlouvy nejblíže obdobné (§ 491 odst. 2 obč. zák. č. 40/1964 Sb., § 1 odst. 2 obchodního zákoníku). V posuzované věci si účastníci ve smlouvě sjednali „měsíční paušální odměnu ve výši 100 000 Kč“, která je splatná do deseti dnů od doručení faktury, i to, že výpovědní lhůta činí 1 měsíc a plyne od prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že žalobkyně má právo na sjednanou odměnu za měsíce prosinec 2013 a leden a únor 2014, neboť v té době smlouva trvala a účastníci se na paušální odměně dohodli. Bylo tedy věcí žalované, zda a v jakém rozsahu bude práce podle smlouvy žalobkyni zadávat. Ust. § 575 obchodního zákoníku, na které odkazovala žalovaná, použít nelze i proto, že jde právní úpravu pro případ, kdy výpověď podá mandatář, postup v případě výpovědi mandanta upravuje ust. § 574. V daném případě podávala výpověď žalovaná, která měla být v postavení mandanta. Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé je správné. Protože v souladu s ust. § 369 odst. 1 ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb. bylo rozhodnuto i o úhradě úroku z prodlení, odvolací soud napadený rozsudek v této části podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Ústavní soud v rozhodnutí, na které odkazovala žalobkyně, zastal názor, že z článku 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod plyne právo každého, tj. i osoby s právnickým vzděláním, vykonávající advokátní činnost, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení, a je garantována též rovnost všech účastníků před zákonem. Prostřednictvím termínu „účelně“ vynaložené náklady nelze vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám. Je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany za účelem pouhého zvýšení nákladů řízení. Žalovaná poukazovala na to, že žalobkyně je advokátní kanceláří a že jí zvolený zástupce sídlí na stejné adrese. Podle názoru odvolacího soudu jen z toho, že advokát sídlí na stejné adrese jako jeho klient, žádné zneužití práva dovozovat nelze. To, že je žalobkyně advokátní kanceláří, samo o sobě účelnost zastoupení nevylučuje, jak plyne z předchozího odstavce. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně nevyplývá, že by zástupce žalobkyně byl, byť v minulosti, jejím společníkem či jednatelem. Odvolací soud tak nezjistil, že by ze strany žalobkyně šlo o zneužití práva za účelem zvýšení nákladů. Za správný proto považuje i výrok o náhradě nákladů řízení, který odpovídá z hlediska posouzení úspěchu ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a výpočet byl proveden v souladu s vyhl. č. 177/1996 Sb., konečně ten ani nebyl žalovanou zpochybněn. Odvolací soud proto podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil i tento výrok. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná, má proto právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení, když její zástupce sepsal vyjádření k odvolání. Náklady žalované představuje jedna odměna advokáta ve výši 9 500 Kč a jedna náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem 9 800 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 7. září 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu