ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce V. P., státního občana Slovenské republiky, bytem ve Slovenské republice, Č., zastoupeného JUDr. Miroslavem Stopkou, advokátem se sídlem ve Slovenské republice, Čadce, Potočná 2835/1 A, proti žalovanému B.a K., k.s., se sídlem P. - H., R., zastoupenému JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, o 129 493,50 € s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti mezitímnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. května 2016, č.j. 18 C 222/2012 – 379, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. rozhodl, že nárok žalobce na náhradu škody uplatněný žalobou vůči žalovanému je v plném rozsahu po právu a výrokem II. rozhodl, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobce po žalovaném domáhá s tím, že jako živnostník vykonával svářečské práce na stavbě železničního mostu u města Kolín, dne 23.9.2010 byl stavbyvedoucím J. K., zaměstnancem žalovaného, poslán svářet železnou konstrukci mostu, v době, kdy práce vykonával, na něho spadla železná rozpěra o váze 500 kg, kterou před tím na konstrukci mostu usazovali zaměstnanci žalovaného, v důsledku čehož utrpěl těžká zranění. Požadoval proto bolestné ve výši 39 103,50 € a náhradu ztížení společenského uplatnění (dále ZSU) ve výši 90 390 €. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalobce vykonával svářečské práce na základě smlouvy se společností B. W. s.r.o. (dále jen B., byl povinen řídit se jejími pokyny, smlouvu zároveň považoval za zastřenou pracovní smlouvu. Odpovědnost podle něho nese společnost V. DSP a.s. (dále jen V.), která byla objednatelem všech prací a měla je koordinovat. Odpovědnost nese i společnost AQUASYS spol. s r.o. (dále jen AQUSYS), která v blízkém okolí prováděla vibrační práce, které mohly mít vliv na stabilitu stavby prováděné žalovaným. Soud prvního stupně z listin ze spisu Policie ČR a Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj zjistil, že při rekonstrukci železničního mostu přes řeku Labe v km 298,9 železniční tratě Kolín – Velký Osek byla levá mostní konstrukce na 4. poli osazena rozpěrami horního pásu příhradoviny. Dne 23.9.2010 v 16:35 hodin došlo k samovolnému sesunutí rozpěry horního pásu příhradoviny o váze cca 400 kg k dolní patě obou pásů, v důsledku čehož došlo ke zranění žalobce, který v té době v přístřešku pro svařování vykonával svářečské práce na krajní pravé diagonále opěry OP 2 č. 4 levého mostu. Žalobce utrpěl těžká zranění, rozsáhlé polytrauma se zlomeninou páteře s poškozením míchy a následným ochrnutím končetin, zlomeninu pravého předloktí s následnou parézou, zlomeninu lebky, zlomeninu žeber s pneumothoraxem a hemothoraxem. Dne 25.3.2010 byla mezi společností Viamont jako objednatelem a Sdružením Kolín, jehož členy byli žalovaný a MCE Slaný s.r.o. uzavřena smlouva o dílo, v níž se zhotovitel zavázal provést dílo spočívající v realizaci stavebního objektu SO 4201 montáž ocelové konstrukce pole 1, 2, 3, 4 kolej č. 1 a 2 na stavbě „Rekonstrukce železničního mostu Kolín“. Dne 29.7.2010 byla uzavřena smlouva o dílo mezi žalovaným a společností B., která se v ní zavázala provést svářečské práce dle dodané dokumentace v rámci celé České republiky. Žalobce byl podle živnostenského listu podnikatelem od 4.2.2008 do 19.2.2011, kdy podnikání ukončil, předmětem podnikání bylo zámečnictví a svářečské práce. Dne 2.1.2009 jako zhotovitel uzavřel se společností B. rámcovou smlouvu o dílo, v níž se zavázal pro objednatele provádět jednotlivá dílčí díla. Podle objednávky společnosti B. ze dne 2.8.2010 měl žalobce s odkazem na rámcovou smlouvu provést v období od 12.8.2010 do 30.9.2010 dílo spočívající v zámečnických a svářečských pracích na rekonstrukci mostu v Kolíně. Výpovědí žalobce a svědka B. Č. bylo prokázáno, že práce vykonával žalobce jako osoba samostatně výdělečně činná, neměl s nikým uzavřenu pracovní smlouvu, odměnu obdržel na základě faktury, vedl si účetnictví, sám platit daně a sociální a zdravotní pojištění, používal své pracovní pomůcky, práci si organizoval sám, nikoho nemusel žádat o dovolenou. Z výše uvedených listin bylo dále zjištěno, že na stavbě byla používána montážní pomůcka nazvaná jako „rozpěry horních pásů“, která sloužila spolu s lanovými táhly k narovnání příhradových částí mostní konstrukce při jejím svařování k dolní ocelové mostovce. Podle interního předpisu žalovaného byly u 4. pole mostní konstrukce použity tři kusy rozpěr, jeden byl usazen na středu, dva na krajích, krajní mají být minimálně 700 mm od osy podpor příhradoviny směrem dovnitř mostu. K zajištění osové vzdálenosti horních pásů sloužily na rozpěře stavěcí šrouby, pod něž se dávala dřevěná a kovová vložka, aby nedocházelo k poškození povrchové ochrany mostní konstrukce. Nastavení polohy příhradových nosníků se provádí pomocí aktivace lan, lanových zvedáků. Po ukončení rovnání dílců ocelové konstrukce lanovými zvedáky se provádí kontrolní dotažení všech stavěcích šroubů na rozpěrách. Výpovědí svědků Ing. P. V., J. K., M. A. vzal za prokázané, že rozpěry horních pásů byly umístěny na horní pás příhradové konstrukce u 4. pole dne 20.9.2010, 21.9.2010 prováděl geodet Ing. P. V., zaměstnanec žalovaného, kontrolní geometrické měření za účelem dosažení správné polohy svislé části konstrukce. Pro účely kontrolního měření musí být rozpěry uvolněny. Po ukončení měření musí být opět zafixovány dotažením šroubů a křížovými lany za oka na rozpěrách. Umístění rozpěr, jejich uvolňování, prováděli zaměstnanci žalovaného nebo jeho subdodavatelé. Podle výpovědí svědků J. K. a M. A. byly všechny tři rozpěry uvolňovány a fixovány. Svědek J.K. upevnění rozpěr kontroloval vizuálně ze vzdálenosti 4 až 5 metrů z pohledu z dolní části mostní konstrukce. Společnost AQUASYS byla ve smluvním vztahu se společností V., v době od 20.9.2010 do 23.9.2010 prováděla za účelem hutnění zeminy práci vibračním strojem. Podle znaleckého posudku Ing. J. P. se vibrace mohly přenášet na opěru železničního mostu a do podloží a okolí. Podle fotodokumentace v době pádu krajní rozpěry nebyla prostřední rozpěra fixována k hornímu pásu příhradové konstrukce šrouby ani lanovými zvedáky. Znaleckým posudkem Znaleckého ústavu stavební s.r.o., znaleckým posudkem Ing. J. P., bylo prokázáno, že příčinou uvolnění rozpěry bylo velmi pravděpodobně provedení geometrické kontroly tvaru konstrukce provedené geodetem stavby dne 21.9.2010, čemuž nasvědčuje skutečnost, že druhá rozpěra nebyla fixována (šrouby nebyly osazeny nebo byly demontovány). Znalci dovodili, že od 21.9.2010 se rozpěra mohla volně pohybovat po konstrukci. Příčinou pádu mohla být jakákoliv iniciace, např. otřesů, náraz, vliv teplot. Pádu mohlo být zabráněno, pokud by byla rozpěra fixována nebo odstraněna z horního pásu konstrukce. Na základě těchto zjištění soud prvního stupně věc posuzoval právně. S odkazem na ust. § 3079 zák. č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) věc posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále o.z.), který byl účinný do 31.12.2013. S odkazem na ust. § 420 odst. 1, 2, 3 o.z. dovodil, že předpokladem vzniku odpovědnosti je porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti a zavinění, které je presumováno. Dále odkázal na ust. § 415 o.z., podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na ust. § 3 odst. 2 písm. f), § 4 odst. 1 písm. c), § 5 odst. 1 písm. b), § 12 písm. d) zákona č. 3098/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, podle nichž zaměstnavatel je povinen počínat si tak, aby při provádění stavby nedocházelo ke škodám a zařízení kontrolovat, přičemž úprava se vztahuje i na mimopracovní vztahy. Soud prvního stupně dovodil, že v daném případě žalovaný na základě smlouvy o dílo pro společnost V. realizoval na stavbě železničního mostu Kolín montáž ocelové konstrukce železničního mostu, k narovnání příhradových částí mostu při svařování použil rozpěry, které podle projektu měly být fixovány k hornímu pásu příhradové konstrukce stavěcími šrouby a lanovými táhly. Příčinou sesuvu jedné z rozpěr byla dle znaleckého posudku skutečnost, že rozpěra nebyla po provedeném uvolnění rozpěry při provádění kontrolního geometrického měření 21.9.2010 opětovně řádně fixována k hornímu pásu příhradoviny, mohla se samovolně pohybovat. Tím, že žalovaný, provádějící montáž ocelové konstrukce železničního mostu, neprovedl náležitou fixaci rozpěry horních pásů po provedeném geometrickém zaměření, respektive nedostatečně kontroloval projektovanou polohu a upevnění rozpěry, umožnil, aby se na konstrukci železničního mostu pohybovaly osoby vykonávající pro něj práci, porušil minimálně obecnou povinnost předcházet škodám ve smyslu ust. § 415 o.z. a současně povinnosti, které pro něj jako zhotovitele stavby plynou z uvedených ustanovení zák. č. 309/2006 Sb., tj. povinnost provádět kontrolu technického zařízení. V důsledku porušení povinností žalovaným došlo 23.9.2010 k pádu rozpěry a zranění žalobce, který v té době v přístřešku prováděl svářečské práce. Předpoklady pro náhradu škody dle § 420 o.z. tak podle soudu prvního stupně byly splněny. K námitkám žalovaného uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce práce na stavbě vykonával jako zaměstnanec v pracovněprávním vztahu. Naopak bylo zjištěno, že měl živnostenský list, smlouvu o dílo se společností B.. Odpovědnost uvedené společnosti na základě pracovněprávních předpisů proto nelze dovozovat. Nelze dovodit ani odpovědnost společnosti AQUASYS, neboť příčinou uvolnění rozpěry bylo nesplnění povinnosti žalovaného rozpěru řádně upevnit a fixovat k hornímu pásu příhradové konstrukce, nikoli vibrace způsobené činností uvedené společnosti. Podle něho ani nelze podle ust. § 420 odst. 2 o.z. dovozovat odpovědnost hlavního zhotovitele stavby, pro něhož žalovaný na základě smlouvy o dílo realizoval montáž ocelové konstrukce železničního mostu, neboť v řízení bylo zjištěno, že práce na montáži ocelové konstrukce železničního mostu za použití rozpěr vykonávaly fyzické osoby, které vykonávaly práci pro žalovaného podle jeho pokynů a příkazů. Jednalo se tudíž o fyzické osoby, které k výkonu své činnosti použil žalovaný, nikoli hlavní dodavatel stavby společnost V.. S ohledem na to, že zjištění ohledně výše škody si vyžádá další dokazování, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jsou splněny předpoklady pro vydání mezitímního rozsudku dle § 152 odst. 2 o.s.ř. a žalobě z uvedených důvodů do základu vyhověl. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval ust. § 420 odst. 2 o.z. Podle uvedeného ustanovení není odpovědná osoba, která škodu způsobila, ale osoba, která ji při své činnosti k této činnosti použila. V posuzované věci šlo o řetězec V. – žalovaný – B. – žalobce. Odpovědnou je proto podle něho společnost V., která se sdružením, jehož členem byl i žalovaný, dne 25.3.2010 uzavřela smlouvu o dílo. Podle něho soud prvního stupně pominul i to, že žalobce pracoval pro společnost B., která byla jeho smluvním partnerem. Na tuto společnost také dopadají povinnosti ze zákona č. 309/2006 Sb. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že rozpěra nebyla po provedení uvolnění rozpěry opětovně řádně fixována, neboť znalec ve znaleckém posudku uvedl jen to, že „rozpěra nebyla před havarijní událostí velmi pravděpodobně fixována a proto zřejmě byla v nestabilní poloze.“ Šlo tedy o úsudek znalce, nikoli o skutkové zjištění odborníka. Výpovědi svědků M.A. a J. K. tuto logiku vyvrací. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že se nezabýval všemi otázkami, které posoudit měl. Podle něho pominul posoudit, zda škoda vznikla v příčinné souvislosti se sesuvem jedné z rozpěr. Podle něho se soud nevypořádal také s tím, že vytýkané porušení povinnosti nebylo jediným důvodem pádu rozpěry, když společnost AQUASYS prováděla v blízkosti vibrační práce a s tím, že společnost V. měla podle § 14 a násl. zák. č. 309/2006 Sb. zajistit koordinátora bezpečnosti. Soud prvního stupně se také nezabýval spoluzaviněním žalobce, který, jak uvedl, si práci organizoval sám, podle svědka F.P. který vykonával funkci koordinátora, mohl eliminovat riziko tím, že by nebezpečí hlídala jiná osoba, která by hlídala u stanu. Soud prvního stupně podle něho pominul i to, že svědek K. prováděl vizuální kontrolu ze vzdálenosti 4 až 5 metrů. Podle něho výrok rozsudku neodpovídá ust. § 152 odst. 2 o.s.ř., neboť nejde o rozhodnutí jen do základu, neboť se uvádí, že nárok žalobce je v plném rozsahu po právu. Konečně žalovaný vznesl námitku promlčení s tím, že ke škodní události došlo dne 23.9.2010, žaloba byla podána dne 18.10.2012, tedy po uplynutí dvouleté promlčecí doby a žalobce musel vědět, kdo mu škodu způsobil a že mu vznikla škoda na zdraví. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Zdůraznil, že ze znaleckých posudků vyplývá, že pád rozpěry byl způsoben nedostatečným uchycením, tedy zaviněním žalovaného, neboť při geometrickém zaměření došlo k uvolnění rozpěry, která následně nebyla řádně zafixována a v důsledku tohoto pochybení došlo k poškození zdraví žalobce. Je tak dána i příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno, že za daný úsek stavby zodpovídal žalovaný, že práci přiděloval žalobci J.K., zaměstnanec žalovaného. Svědek P. V., který byl geodetem, byl zaměstnancem žalovaného, stejně tak M. A. uváděl, že práci přidělovali zaměstnanci žalovaného. Žalovaný také nesl odpovědnost za daný úsek stavby. Podle něho žalovaný v rámci předcházení škodám neměl připustit, aby probíhaly práce neslučitelné s probíhajícími pracemi. Jestliže rozpěra nebyla řádně přichycená, nekonali zaměstnanci žalovaného s odbornou péčí. Navíc svědek K. vypověděl, že šrouby oproti projektové dokumentaci montovali obráceně. V replice žalovaný uvedl, že žalobce neposlal vykonávat práci, že si žalobce práci organizoval sám a byl ve smluvním vztahu se společností .. Namítal, že neměl právní povinnost ani možnost zabránit provádění jiných prací na stavbě, funkci koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci prováděla jiná osoba. Znovu zdůraznil, že znalci se vyjadřovali jen s určitou pravděpodobností, že šlo jen o logický úsudek. Uzavřel, že politováníhodný stav žalobce nemůže převážit nad právním hodnocením věci. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, jeden z důkazů zopakoval (§ 213 odst. 2 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Z odborného vyjádření MUDr. F. P. z 4.6.2012 odvolací soud zjistil, že po úraze 23.9.2010 byl žalobce hospitalizován do 14.10.2010 ve FN Královské Vinohrady, od 15.10.2010 do 9.2.2011 v Krajské nemocnici s poliklinikou Čadca, kde byl dále od 22.3. do 15.4.2011, dále na urologickém oddělení FNsP Žilina od 9.5.2011 do 12.5.2011 a NRC Kováčová od 19.10.2011 do 1.2.2012. Nejprve je třeba uvést, že v dané věci jde o spor s mezinárodním prvkem, neboť žalobce je státním příslušníkem Slovenské republiky, v níž také bydlí. Česká i Slovenská republika jsou od 1.5.2004 členy Evropské unie. Příslušnost soudů se proto v daném případě řídí Nařízením Rady (ES) č. 44/2001, které bylo účinné do 10.1.2015, podle jehož článku 5 bod 3. jsou ve věcech deliktní odpovědnosti příslušné soudy, kde došlo ke škodě. V daném případě sice žaloba u místně příslušného soudu v České republice nebyla podána, neboť v obvodu Prahy 5 ke škodě nedošlo, příslušnost ale byla založena podle čl. 24, neboť žalovaný se místní nepříslušnosti soudu nedovolal. O věcné příslušnosti obvodních (okresních) soudů rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 1.8.2013, č.j. Ncp 708/2013 – 40. Protože ke škodě došlo na území České republiky, je podle čl. 4 bod 1 rozhodným právem právo země, kde ke škodě došlo. Soud prvního stupně proto věc správně posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. z důvodů jím uvedených. Protože tento závěr žádný z účastníků nezpochybňuje, odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku v plném rozsahu odkazuje. Žalovaný především namítal, že není pasivně legitimován, neboť za případné škody jako hlavní dodavatel odpovídá společnost V.. Podle ust. § 420 odst. 1 o.z. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle ust. § 420 odst. 2 o.z. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. Soudní judikatura zastává názor, že ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. dopadá na případy, kdy konkrétní činnost, při níž vznikla škoda, vykonává právnická či fyzická osoba (podnikatel) nikoliv sama, nýbrž prostřednictvím jiných osob, které zaměstnává nebo jejichž práci ke své činnosti využívá. Přímá odpovědnost toho, kdo škodu způsobil, nastává jen v případě, že jeho konání, jímž byla škoda způsobena, nespadá do rámce činnosti podnikatele, pro něhož práci vykonal (tzv. exces) /např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1855/2012/. V posuzovaném případě Česká republika – Ředitelství vodních cest uzavřela dne 19.6.2009 smlouvu o dílo na rekonstrukci železničního mostu Kolín se společností V., EUROVIA CS, a.s., EDS HOLDING, a.s., sdružených do Sdružení Kolín dle § 829 o.z., následně společnost V. dne 25.3.2010 uzavřela smlouvu o dílo s žalovaným a společností MCE Slaný s.r.o, (rovněž Sdružení Kolín dle § 829 o.z.), předmětem byla montáž ocelové konstrukce, žalovaný uzavřel smlouvu o dílo dne 29.7.2010 se společností B. na provádění svářečských prací v rámci staveb v ČR, společnost B. uzavřela dne 2.1.2009 rámcovou smlouvu o dílo s žalobcem a dne 2.8.2010 u žalobce objednala provádění zámečnických a svářečských prací na mostu v Kolíně. Z výše uvedeného plyne, že žalovaný nebyl zhotovitelem celého díla, tedy celé rekonstrukce železničního mostu. Podle smlouvy o dílo z 25.3.2010 měl s další společností provést montáž ocelové konstrukce. V řízení pak bylo provedenými důkazy prokázáno, že montáž rozpěr prováděl žalovaný, který tuto skutečnost v řízení ani nezpochybňoval. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že z výše uvedeného plyne, že tím, kdo prováděl montáž ocelové konstrukce vlastním jménem a na vlastní odpovědnost byl žalovaný. Je nerozhodné, že podle smlouvy tak měl činit s další osobou, neboť, je-li více škůdců, odpovídají společně a nerozdílně (§ 438 odst. 1 o.z.), což znamená, že poškozený může chtít škodu po kterémkoli z nich. V řízení však nebylo pochyb o tom, že s rozpěrami manipulovali pracovníci žalovaného. Jak plyne z ust. § 420 odst. 2 o.z., ti sami za škody neodpovídají, neboť ti vykonávali činnost pro žalovaného. Společnost V. sice patří ke zhotovitelům celé stavby, to však podle přesvědčení odvolacího soudu nevylučuje odpovědnost těch společností, které jsou dodavateli jednotlivých částí stavby, za něž také zodpovídají, byť ne objednateli celé stavby. Odvolací soud proto souhlasí se soudem prvního stupně, že žalovaný je pasivně legitimován ohledně nároku na náhradu škody osob, které ji na jím prováděné části stavby v důsledku porušení povinností žalovaným utrpěly. Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že by se soud prvního stupně nevypořádal s tím, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti za škodu. Naopak, soud prvního stupně vysvětlil, které povinnosti žalovaný porušil, v důsledku čehož došlo k pádu rozpěry, která poškodila zdraví žalobce, jak bylo zjištěno z odborného vyjádření MUDr. F. P. a jak plyne i z dalších důkazů, když šlo o úraz prošetřovaný jak inspektorátem práce, tak policií, přičemž důkaz listinami z těchto spisů byl proveden. Odvolací soud souhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že rozpěra před pádem nebyla fixována šrouby. Tomuto závěru nasvědčují závěry znalců, ale i fotografie a zjištění, že ani prostřední rozpěra v době úrazu žalobce nebyla fixována. Protože její fixaci prováděl, respektive provádět měl, a měl ji také kontrolovat žalovaný, je zřejmé, že na jeho straně došlo k porušení povinností. Svědci K. a A. nepotvrdili, že šrouby byly před nehodou utaženy, žádný z nich je sám neutahoval, svědek K. jako stavbyvedoucí měl provádět kontrolu. Protože kontrolu prováděl z mostovky ze vzdálenosti 4 až 5 metrů, nelze jen z jeho výpovědi vycházet. Je však třeba zdůraznit, že i on v rámci výpovědi uvedl, že pokud byly šrouby řádně utaženy, bylo třeba k jejich uvolnění klíče. Protože v případě správné fixace rozpěry by k jejímu pádu nemohlo dojít, je třeba souhlasit se soudem prvního stupně, že zavinění či spoluzavinění u jiného subjektu, tedy ani u společnosti AQUASIS, nelze dovodit. Ani žalovaný pak neuvádí právní předpis, z něhož by plynul požadavek pro svářeče pracujícího v ochranné atmosféře (ve stanu či přístřešku), aby jeho bezpečnost střežila jiná osoba. Žalobce ani nemohl předpokládat pád rozpěry, neboť s ní ten den nebylo manipulováno a měla být řádně upevněna. Nelze proto dovozovat ani spoluzavinění žalobce za vzniklou škodu. V daném případě nedošlo ke škodě v důsledku špatné koordinace opatření k zajištění bezpečnosti, ale tím, že pracovníci žalovaného nezajistili rozpěru šrouby. Chyba tedy nebyla v koordinaci opatření k bezpečnosti, ale v tom, že konkrétní úkon žalovaným nebyl proveden. Společnost B. by za škodu na zdraví žalobci odpovídala, pokud by u ní byl žalobce v pracovním poměru podle pracovněprávních předpisů. V řízení však nebylo zjištěno, že by žalobce nebo uvedená společnost projevili vůli takový poměr uzavřít, ani to, že by byl fakticky realizován. Nic takového z výpovědi žalobce či slyšených svědků zjištěno nebylo. K promlčení nároku žalobce nedošlo. Jak správně uvádí žalovaný, subjektivní promlčecí doba je podle ust. § 106 odst. 1 občanského zákoníku dvouletá a běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Promlčecí doba začíná běžet u bolestného ukončením léčebného procesu, respektive ustálením zdravotního stavu, u ZSU v den, kdy jsou prokazatelné nepříznivé trvalé následky pro životní úkony poškozeného, pro jeho životní a společenské uplatnění a pro plnění jeho životních úkolů a je možno je ohodnotit. Z odborného vyjádření MUDr. F. P. z 4.6.2012 plyne, že při úrazu 23.9.2010 žalobce utrpěl řadu vážných poranění (poškození mozku, míchy, zlomeniny kostí), s nimiž byl dlouhodobě hospitalizován, tedy že k ustálení zdravotního stavu žalobce do jednoho měsíce po úrazu nedošlo a nebylo možné ohodnotit ZSU (žaloba podána 18.10.2012, úraz se stal 23.9.2010, k ustálení zdravotního stavu tak, aby bylo možné vyčíslit bolestné a ZSU, aby došlo k promlčení, by tak muselo dojít do 18.10.2010). Ani takto námitka proto není důvodná. Ve výroku mezitímního rozsudku soud uvádí, že nárok je ve svém právním základu opodstatněn a v jakém rozsahu a dále to, že o výši nároku a o náhradu nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Jestliže tedy soud prvního stupně uvedl, že nárok žalobce je opodstatněn v plném rozsahu, odpovídá to tomu, jak se mezitímním rozsudkem rozhoduje. Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné, proto ho podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 14. září 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu