U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce P Č, bytem P., S., zastoupeného JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 10, Baškirská 1404/1, proti žalovanému J. V., státnímu občanu Slovenské republiky, ve Slovenské republice vedenému jako bezdomovec ze S., bez hlášeného pobytu v České republice, o 33 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. června 2016, č.j. 53 C 146/2013 – 53, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení výrokem I. zastavil, výrokem II. rozhodl, že po právní moci usnesení bude žalobci vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 650 Kč prostřednictvím účtárny Obvodního soudu pro Prahu 9 a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobou, podanou k soudu dne 17.5.2013, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím jako náhrady škody a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9 odůvodnil místem vzniku škodné události. Podle žalobních tvrzení ale podle soudu prvního stupně požaduje bezdůvodné obohacení, neboť škodu, kterou způsobil žalovaný, hradila Česká pojišťovna, a.s., žalobce uzavřel s Českou pojišťovnou, a.s., dohodu o uznání dluhu vzhledem k tomu, že vozidlo, kterým žalovaný způsobil škodu, mu půjčil žalobce. Místní příslušnost proto podle něho nelze odvozovat od místa, kde ke škodě došlo, ale od pobytu žalovaného. Zjistil, že podle zprávy Ředitelství služby cizinecké policie žalovaný, který je slovenským státním občanem, neměl v době zahájení řízení a nemá ani nyní hlášen pobyt na území České republiky, poslední byl ukončen k 18.12.2002. Zjistil, že se žalovaný v minulosti zdržoval na adresách P. –S., B., P., V., P. – T., J. P., ani na jedné z adres se však nezdržoval v době podání žaloby k soudu a nezdržuje se na žádné z nich ani nyní. Žalovaný ani není ve výkonu trestu. Nepodařilo se tak prokázat, že by žalovaný, který je na Slovensku veden jako bezdomovec, měl v době zahájení řízení bydliště v České republice. Soud prvního stupně dále odkázal na čl. 3, 16 bod 2., 59 bod 1. Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen Nařízení), § 84, § 85 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudů České republiky věc projednat a rozhodnout, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky a na území České republiky neměl v době zahájení řízení bydliště či majetek, nejde ani o řízení, v němž by byla dána výlučná příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O vrácení části soudního poplatku rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. a o náhradě nákladů řízení podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení. V odvolání namítal, že podanou žalobou se domáhá náhrady škody a že soud prvního stupně v rozporu se skutkovými tvrzeními žalobce přehodnotil obsah spisu, aniž by k tomu byl důvod, navíc po tříleté nečinnosti. Bezdůvodné obohacení předmětem řízení nebylo. Uvedl, že žalobce v důsledku jednání žalovaného, který půjčené vozidlo řídil pod vlivem alkoholu a havaroval, nesl odpovědnost dle občanského zákoníku z titulu střetu dopravního prostředku, který provozoval a který řídil pod vlivem alkoholu žalovaný. Předmětem sporu je náhrada škody, způsobená žalobci žalovaným porušením právní povinnosti, kdy řídil jím provozované motorové vozidlo pod vlivem alkoholu a havaroval, v důsledku čehož založil odpovědnost žalobce jako provozovatele dopravního prostředku, v důsledku čehož nahradil České pojišťovně, a.s., vyplacenou náhradu škody poškozeným. S ohledem na místo nehody v Praze 9 dovozoval příslušnost tohoto soudu. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Nařízení (ES) č. 44/2001 bylo zrušeno čl. 80 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, které lze použít od 10.1.2015 (čl. 80, 81). Protože nové nařízení lze podle jeho čl. 66 použít jen na řízení zahájená po 10.1.2015 a žaloba v dané věci byla podána k soudu dne 17.5.2013, je třeba i dnes věc posuzovat podle dříve platného Nařízení. Podle čl. 2 bod 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 5 bod 3. Nařízení osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Podle čl. 24 Nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že čl. 22 Nařízení o výlučné místní příslušnosti nelze použít, neboť předmětem řízení není žádný ze sporů v tomto článku vyjmenovaný. Nelze použít ani ustanovení o spotřebitelských smlouvách, na které soud prvního stupně odkazoval (čl. 16 Nařízení), neboť předmětem řízení není právní vztah ze smlouvy uzavřené mezi spotřebitelem a podnikatelem v souvislosti s jeho podnikatelskou činností, alespoň ze žaloby takové skutečnosti neplynou. Citovaný čl. 2 upravuje obecné ustanovení o místní příslušnosti, čl. 5 a 24 spadají do oddílu, upravujícího příslušnost ve zvláštních případech. Soudní judikatura již dovodila, že v režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Nd 336/2007, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 14/2009). V posuzovaném případě soud prvního stupně dosud žalobu žalovanému nedoručil a nelze proto posuzovat, zda není dána příslušnost podle čl. 24 Nařízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně z tohoto pohledu bylo vydáno předčasně. Mezi delikty patří náhrada škody, mezi kvazidelikty nároky z bezdůvodného obohacení. Jestliže se tedy žalobce v žalobě dovolával místní příslušnosti podle místa škodné události a soud prvního stupně dovodil, že jde o bezdůvodné obohacení, měl také posuzovat, zda není příslušný podle čl. 5 bod 3 Nařízení. Teprve pokud by dospěl k závěru, že není příslušný podle čl. 24, ani čl. 5 bod 3 Nařízení, mohl by posuzovat, zda je příslušný podle čl. 2 Nařízení. K odvolání žalobce lze nyní uvést, že právní hodnocení je věcí soudu, jiné právní hodnocení soudem oproti tomu, uvedenému v žalobě, tak změnou žaloby není, je-li učiněno na základě stejných skutečností. Na druhou stranu lze soudu prvního stupně vytknout, že v odůvodnění svého rozhodnutí nevysvětlil, proč na věc nedopadá ust. § 439 tehdy platného občanského zákoníku o vzájemném vypořádání škůdců, když dovozuje, že žalobce i žalovaný jsou škůdci, přičemž žalobce tvrdí, že plnil místo žalovaného, a jak zohlednil, že nárok podle ust. § 10 zák. č. 168/1999 Sb. je samostatným nárokem pojišťovny. Z výše uvedeného plyne, že právní posouzení věci je nesprávné, neboť se nezabýval tím, zda nelze aplikovat výše uvedená ustanovení Nařízení. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 221a odst. 1 o.s.ř.). V něm soud prvního stupně bude vycházet z výše uvedeného právního názoru odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). Znovu tedy zhodnotí, zda není soudem příslušným pro projednání a rozhodnutí věci, přičemž bude mít na vědomí i to, že závěr o nepříslušnosti lze vyslovit až po dání možnosti žalovanému se k doručené žalobě vyjádřit. V novém konečném rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 2. září 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu