U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce M. D., bytem P-1 – S. M., J. zastoupeného Mgr. Janem Baslem, advokátem se sídlem Praha 6, U Ladronky 30, proti žalovanému M. M., státnímu občanu Slovenské republiky, bytem V. -B. 120, Slovenská republika, v České republice hlášenému k pobytu na adrese P.-2, V., zastoupenému Mgr. Jiřím Wytrzensem, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1652/36, o 150 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. dubna 2016, č.j. 19 C 304/2015 – 36, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zamítl námitku žalovaného stran nedostatku pravomoci českých soudů, výrokem II. vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III. rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému. Žalobou, podanou dne 19.11.2015, se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci dne 2.4.2012 uzavřeli smlouvu o půjčce, kterou se žalovaný zavázal vrátit do 31.12.2014 na účet, který mu bude písemně sdělen, přes písemnou výzvu k zaplacení částky na označený účet vedený Citibank Europe plc, organizační složka, dluh nevrátil. Žalovaný žalobou uplatněný nárok neuznal, namítl, že smlouvu neuzavřel, vznesl námitku promlčení a vznesl námitku nepříslušnosti českých soudů a navrhl postoupení věci k Okresnému súdu v Povážské Bystrici. Soud prvního stupně se za této situace zabýval svou příslušností k projednání a rozhodnutí věci. Odkázal na ust. čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Nařízení), podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. S ohledem na to, že Citibank Europe plc, organizační složka, IČO 28198131, má sídlo na adrese Praha 5, Bucharova 2641/14, dovodil příslušnost českých soudů, neboť závazek měl být splněn v obvodu Prahy 5. I kdyby šlo o nárok z bezdůvodného obohacení, byla by dána příslušnost zdejších soudů podle čl. 7 bod 2 Nařízení, neboť stvrzenka byla podepsána v Praze 6. Námitku proto výrokem I. zamítl. Dále se zabýval svou místní příslušností a s odkazem na ust. § 11 odst. 1, § 105 o.s.ř. a čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení dovodil, že příslušné ustanovení Nařízení upravuje i místní příslušnost soudu podle místa, kde závazek měl být splněn. Protože ke splnění mělo dojít v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci uvedenému soudu. Proti tomuto usnesení podal nejprve blanketní, později doplněné, odvolání žalovaný, který se domáhal jeho změny tak, aby věc byla postoupena Okresnému súdu v Povážské Bystrici. V odvolání poukazoval na to, že Nařízení není v souladu se zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a že primárně by měl být použit zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, konkrétně ustanovení § 84, upravující obecný soud účastníka, kterým je podle něho označený slovenský soud. Zdůraznil, že ve smlouvě se na obecný soud dlužníka také odkazuje a podle čl. 25 je dána příslušnost jím označeného soudu. Z výzvy žalobce nelze podle něho na místní příslušnost soudu dovozovat, neboť by to znamenalo porušení práva na spravedlivý proces. Ohledně bezdůvodného obohacení poukazoval na to, že bez provedení dokazování nelze zjistit, kde stvrzenka byla podepsána. Žalobce navrhl, aby odvolání žalovaného bylo zamítnuto. Zdůraznil, že žalovaný se dlouhodobě zdržuje na své adrese v České republice, což dokládal výpisy z obchodního rejstříku společností Prime Tech Investments s.r.o., Crane Constancy Capital, s.r.o., China Czech Organization o.p.s. Uvedl i to, že adresu v P-2 uvedl žalovaný jako kontaktní a že zásilky zaslané na jeho adresu na Slovensku nepřebírá. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. Česká a Slovenská republika již od 1.1.1993 netvoří jeden stát, ale jde o dva státy samostatné. Příslušnost soudů proto nelze posuzovat jen podle občanského soudního řádu č. 99/1963 Sb., který dříve na území Československé republiky, tedy v obou státech, platil. Od 1.5.2004 jsou oba státy členy Evropské unie. Z ust. čl. 249 Smlouvy o založení Evropského společenství plyne, že nařízení jsou přímo použitelná v členských státech. Z čl. 10 Ústavy (zákon č. 1/1993 Sb.) plyne přednostní použití mezinárodních smluv, čemuž koresponduje i § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Eventuální ujednání o příslušnosti by se podle tohoto zákona vzhledem k jeho ust. § 123 neposuzovalo, neboť smlouva je z 2.4.2012 a uvedený zákon nabyl účinnosti až 1.1.2014. Z uvedeného tedy plyne, že soud prvního stupně správně svou příslušnost posuzoval podle nařízení Evropské unie, vzhledem k č.l. 66 odst. 1 a tomu, že řízení bylo zahájeno 19.11.2015, správně podle jím označeného Nařízení, které je použitelné od 10.1.2015. Toto nařízení pak v žádném ze svých ustanovení postoupení věci soudu v jiném státě Evropské unie neumožňuje. Nařízení předpokládá vydání rozhodnutí o nepříslušnosti (č.l. 27, 28 bod 1 Nařízení), řízení se zastavuje podle vnitrostátního práva (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) pro nedostatek jedné z podmínek řízení. Vzhledem k obsahu podané námitky (§ 40 odst. 2 o.s.ř.) se soud prvního stupně správně zabýval tím, zda jsou soudy České republiky k projednání věci příslušné. Ujednání ve smlouvě: „Místem soudu je obecný soud dlužníka.“ za ujednání o tom, soudy kterého státu jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné, považovat nelze. Není v něm totiž na žádný konkrétně označený stát odkazováno, žalovaný přitom může mít obecný soud v České i Slovenské republice. S ohledem na předchozí větu, že smlouva se řídí českým právem a navazující větu, že místně příslušný bude obecný soud dlužníka, by bylo možné dovozovat i to, že strany smlouvy mínily upravit příslušnost soudů České republiky. Situace, kdy má žalovaný bydliště ve více státech, není řešena. Z uvedeného plyne, že ujednání ve smlouvě není natolik jednoznačné a srozumitelné, aby z něho bylo možné dovozovat, že jde o ujednání o příslušnosti soudů konkrétního státu. Z dohody účastníků tak příslušnost soudů některého státu dovozovat nelze. Při posouzení příslušnosti se obecně vychází z tvrzení žalobce obsažených v žalobě. V daném případě je proto třeba vyjít z toho, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobce po žalovaném domáhá s tím, že uzavřeli smlouvu o půjčce a žalovaný mu půjčené peníze ve stanovené době nevrátil. Podle čl. 4 bod 1 Nařízení nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Podle čl. 7 bod 1), písm. a) Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Jestliže žalovaný popírá, že má na území České republiky bydliště, byť připouští, že se zde často zdržuje a z evidence plyne, že je zde hlášen k pobytu, soud prvního stupně se s ohledem na absenci úmyslu žalovaného mít zde bydliště správně zabýval tím, zda není dána příslušnost podle jiného ustanovení než čl. 4 bod 1 Nařízení a správně dovodil, že tato příslušnost je dána podle citovaného čl. 7. Žalobou byl žalobcem uplatněn nárok ze smlouvy o půjčce, která měla být uhrazena na účet, který bude žalovanému písemně sdělen, v daném případě na účet Citibank Europe plc, organizační složka, která sídlí v Praze 5. Místo plnění tak je v České republice a tím je dána příslušnost k projednání a rozhodnutí věci soudů České republiky. Soud prvního stupně správně dovodil, že ust. čl. 7 bod 1) písm. a) Nařízení upravuje zároveň i místní příslušnost soudů podle místa plnění. Protože dluh je splněn až připsáním peněžní částky na účet poskytovatele platebních služeb věřitele (viz § 1957 odst. 1 občanského zákoníku), jímž je peněžní ústav sídlící v Praze 5, správně dovodil i místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5. K porušení práva na spravedlivý proces nedošlo. Soud vyšel jen z toho, co mezi účastníky mělo být ve smlouvě sjednáno, procesní předpisy pak ani ustanovení o neplatnosti procesních úkonů nemají. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že napadené usnesení je věcně správné, proto ho podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 21. října 2016 JUDr. Jiří Cidlina, v.r. předseda senátu