ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce Ing. M. S., bytem R., P. K., zastoupeného Mgr. Michalem Poupětem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 1742/27, proti žalovanému K. P. s.r.o., se sídlem P., n., IČO xxx, zastoupenému Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem Praha 3, Koněvova 128/1715, o zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. dubna 2016, č.j. 26 C 343/2015 – 44, t a k t o : I. Rozsudek soudu prvního stupně se m ě n í jen tak, že se zamítá žaloba o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč za dobu od 4.3.2015 do 20.3.2015, jinak se p o t v r z u j e . II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Michala Poupě, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 50 000 Kč od 4.3.2015 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a výrokem II. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 26 684 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zaplacení žalované částky s příslušenstvím se žalobce po žalovaném domáhal žalobou, podanou dne 11.9.2015, s tím, že dne 23.7.2014 s žalovaným uzavřel smlouvu o rezervaci bytové jednotky č. x v rámci developerského projektu Zelený park K., realizovaného na pozemku p.č. x/x v k.ú. K. (dále jen bytová jednotka), na základě této smlouvy zaplatil dne 23.7.2014 rezervační poplatek ve výši 50 000 Kč. K uzavření smlouvy o smlouvě budoucí ani v dodatečném termínu do 31.1.2015 nedošlo, neboť mu žalovaný nepředložil smlouvu ve znění, které bylo přílohou rezervační smlouvy. Dne 3.2.2015 proto od smlouvy odstoupil a žalovaného vyzval k vrácení částky 50 000 Kč, což žalovaný odmítl. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby s tím, že jednal v souladu se smlouvou. Žaloba byla podle něho podána předčasně, neboť byty byly vyprodány a žalobci vznikl nárok na vrácení zálohy až v průběhu řízení. Soud prvního stupně zjistil, že dne 23.7.2004 uzavřel žalobce s žalovaným smlouvu o rezervaci bytové jednotky za prodejní cenu 1 937 235 Kč, rezervační poplatek činil 50 000 Kč, přílohou č. 5 byl návrh smlouvy o smlouvě budoucí, k jejímuž uzavření měl žalovaný žalobce vyzvat do 31.12.2014. Dne 23.7.2014 převedl žalobce na účet žalovaného částku 50 000 Kč. Výzva k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí byla žalobci doručena dne 13.12.2014. Emailem z 18.12.2014 žalobce žalovanému sdělil, že smlouva o smlouvě budoucí je v rozporu s návrhem smlouvy, který byl přílohou rezervační smlouvy. Dodatkem č. 1 byla rezervační lhůta prodloužena do 31.1.2015, do kdy měla být účastníky uzavřena smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví bytové jednotky ve znění přílohy č. 5. Další jednání nevedlo k dohodě, smlouva o smlouvě budoucí nebyla uzavřena. Žalobce dne 3.3.2015 od rezervační smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení zaplaceného rezervačního poplatku, opakovaně výzvu zaslal 17.4.2015, dne 26.8.2015 mu zaslal předžalobní výzvu. Následně soud prvního stupně posuzoval, zda na straně žalovaného došlo k bezdůvodnému obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku. Vyšel z toho, že bylo prokázáno, že žalobce žalovanému uhradil rezervační poplatek 50 000 Kč a že smlouva o smlouvě budoucí nebyla ve sjednané lhůtě do 31.1.2015 uzavřena z toho důvodu, že žalovaný žalobci nepředložil budoucí kupní smlouvu ve znění odpovídajícím příloze č. 5 rezervační smlouvy. Dospěl proto k závěru, že žalovaný porušil smlouvu podstatným způsobem a žalobce podle ust. § 2002 občanského zákoníku mohl od smlouvy odstoupit, což dne 3.3.2015 učinil. Žalobci tak vznikl nárok na vrácení rezervačního poplatku. Žalobu proto shledal důvodnou a žalovanému uložil povinnost žalovanou částku zaplatit. S ohledem na uvedené dovodil, že žaloba nebyla podána předčasně, jak namítal žalovaný. O příslušenství rozhodl podle ust. § 1968, § 1970 občanského zákoníku ve spojení s ust. § 2 nařízení č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení za jeho právní zastoupení za 6 úkonů právní služby advokáta po 3 100 Kč, 6 náhrad hotových výdajů po 300 Kč, což s náhradou za 21 % DPH činí 24 684 Kč a s náhradou za zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč celkem 26 684 Kč. Proti tomuto rozsudku podal nejprve blanketní, později doplněné odvolání žalovaný, který se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval jeho námitkou, že žaloba byla podána předčasně. Nárok na vrácení žalované částky žalobci podle žalovaného vznikl až na jaře roku 2016, tedy po prodeji posledního bytu nebo alespoň zabukování posledního bytu z projektu obdobným způsobem, jak jej zabukoval žalobce. Částku je ochoten smírně vydat s tím, že případný úrok z prodlení lze požadovat od jara 2016. S ohledem na uvedené mělo být o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ust. § 143 o.s.ř., čímž se soud prvního stupně nezabýval. Nevěděl, jak soud prvního stupně došel k povědomí o údajných snahách žalovaného měnit obsah smlouvy o smlouvě budoucí, takové důkazy nebyly čteny a svědci nebyli slyšeni. Navrhl, aby byl jako svědek slyšen zástupce žalovaného. Podle něho se žalobce svévolně k podpisu smlouvy nedostavil, ač mu v tom nic nebránilo. O dodatečný termín k podpisu žádal pouze žalobce. Skutkový stav tak nebyl dostatečně zjištěn a žalobce by měl žalovanému nahradit náklady řízení. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Trval na tom, že rezervační smlouva obsahovala závazné znění smlouvy o smlouvě budoucí, přičemž žalovaný měl povinnost vyzvat žalobce k uzavření budoucí smlouvy do 31.12.2014, výzvu 13.12.2014 zaslal, žalobce se k podpisu dostavil 16.12.2014, přičemž zjistil, že je mu předkládána budoucí smlouva v jiném znění, než bylo sjednáno v rezervační smlouvě, žalovaný postupně předložil několik verzí smlouvy o smlouvě budoucí, které však byly vždy v rozporu s rezervační smlouvou, proto byla lhůta prodloužena do 31.1.2015, ani další jednání však nevedlo k dohodě a smlouva o smlouvě budoucí ve sjednané době nebyla uzavřena, ač ještě 28.1.2015 žalovaného vyzýval k zaslání odpovídajícího návrhu smlouvy. Z uvedeného dovozoval, že důvodně od smlouvy odstoupil a má právo na vrácení žalované částky. Zdůraznil i to, že z přednesů žalovaného plyne, že bytová jednotka již byla prodána. Žaloba nebyla podána předčasně, neboť od smlouvy odstoupil již 3.3.2015. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že účastníci dne 23.7.2014 uzavřeli smlouvu o rezervaci nemovitosti, doplněnou dodatkem z 30.12.2014, v níž se žalovaný zavázal žalobci rezervovat bytovou jednotku až do doby uplynutí 14 dnů od doručení písemné výzvy, následně bylo sjednáno, že smlouva o smlouvě budoucí bude uzavřena do 31.1.2015. Ohledně rezervačního poplatku bylo ujednáno, že je součástí kupní ceny. Účastníci předložili odvolacímu soudu originály smlouvy o rezervaci, z nichž bylo zjištěno, že souhlasí s kopií založenou ve spise, v níž není čl. V. bod 3, bod 4 je uveden pouze z části ve znění: „převodu vlastnictví jednotky dle čl. V. odst. 3 této smlouvy z důvodů ležících na straně budoucího kupujícího, pokud se smluvní strany nedohodnou jinak, zaniká závazek budoucího prodávajícího rezervovat budoucímu kupujícímu nemovitost specifikovanou v čl. II této smlouvy a budoucí prodávající není povinen vracet budoucímu kupujícímu zaplacený rezervační poplatek, který se na základě dohody smluvních stran započítá na náklady spojené se službou poskytnutou budoucímu kupujícímu na základě této smlouvy.“ V daném případě jde o věc s cizozemským prvkem, neboť žalobce je státním příslušníkem Slovenské republiky, která je, stejně jako Česká republika, od 1.5.2004 členem Evropské unie. Mezinárodní příslušnost se proto posuzuje podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 a podle čl. 4 bod 1. je dána příslušnost soudů České republiky, neboť v ní má žalovaný své sídlo. Čl. 24 bod 1 uvedeného nařízení se neuplatní, neboť v rezervační smlouvě nešlo přímo o práva a povinnosti k nemovitosti; i podle něho by však soudy České republiky byly příslušné s ohledem na polohu bytové jednotky, které se rezervace měla týkat. Smlouva se řídí právem České republiky, neboť ve smlouvě bylo uvedeno, že se smlouva uzavírá podle ust. § 1746 odst. 2 občanského zákoníku České republiky (čl. 3 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008). Rezervační smlouvu občanský zákoník výslovně neupravuje, jde proto o smlouvu nepojmenovanou, jejíž uzavření občanský zákoník upravuje v ust. § 1746 odst. 2, na nějž se smlouva také odvolává. Při posouzení práv a povinností ze smlouvy proto bylo třeba vycházet z obsahu smlouvy. Z obsahu smlouvy plyne, že byla uzavřena na dobu určitou, po změně smlouvy dodatkem na dobu do 31.1.2015. Do tohoto data měla být buď uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, v případě neuzavření smlouvy závazek žalovaného rezervovat bytovou jednotku uplynutím sjednané doby zanikl (§ 603 občanského zákoníku). U rezervačního poplatku se předpokládalo, že v případě uzavření kupní smlouvy bude použit na úhradu kupní ceny, v opačném případě měl být buď vrácen žalobci, nebo si jej mohl ponechat žalovaný při splnění podmínek dle bodu V. 4. rezervační smlouvy. Jak ale plyne z výše uvedeného, kde je článek citován, jednak odkazuje na čl. V. odst. 3 (zjevně míněn bod 3.), který ve smlouvě vůbec není, článek V. bod 4. je ve smlouvě uveden jen zčásti, v důsledku čehož je zde uvedené ujednání nesrozumitelné (není zřejmé, zda je odkazován na smlouvu o budoucí smlouvě o převodu či na smlouvu o převodu, není zřejmé, co mělo být obsahem čl. V odst. 3). Ujednání proto nelze považovat za ujednání o smluvní pokutě (§ 2048 občanského zákoníku), na základě něhož při naplnění předpokladů tam uvedených by si žalovaný mohl rezervační poplatek jako smluvní pokutu ponechat. Z uvedeného plyne, že odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva o rezervaci zanikla uplynutím sjednané doby dle § 603 občanského zákoníku. Protože předpokládaná smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky nebyla uzavřena, stejně jako smlouva o převodu vlastnictví jednotky, nemohl být rezervační poplatek použit k úhradě kupní ceny. Protože ve smlouvě nebylo ani platné ujednání o smluvní pokutě či jiné ujednání, které by žalovaného opravňovalo k tomu, aby si rezervační poplatek ponechal, má povinnost částku 50 000 Kč zaplacenou jako rezervační poplatek žalobci vrátit, neboť důvod, na základě něhož žalobce plnil, odpadl (§ 2991 občanského zákoníku). Ze zákona ani ze smlouvy neplyne, do kdy měl žalovaný uvedenou částku vrátit, je proto třeba dovodit, že ke splatnosti došlo až na základě výzvy z 3.3.2015, podané na poště dne 6.3.2015, v níž byl žalovaný vyzván k vrácení poplatku do 20.3.2015. Žalovaný tak je v prodlení až od 21.3.2015, nikoli od 4.3.2015, jak dovozoval soud prvního stupně. K zániku smlouvy odstoupením nemohlo dojít, neboť smlouva zanikla dříve uplynutím doby, na níž byla její účinnost omezena. Z výše uvedeného zároveň plyne, že žaloba, podaná k soudu dne 11.9.2015, nebyla podána předčasně, neboť rezervační smlouva byla omezena na dobu do 31.1.2015 a žalobce vyzval žalovaného k zaplacení výzvou z 3.3.2015 do 20.3.2015. Ke splatnosti žalovaného nároku tak došlo před podáním žaloby k soudu. V důsledku závěru o nesrozumitelném ujednání o smluvní pokutě bylo nadbytečné zabývat se tím, zda smlouva o budoucí smlouvě o převodu vlastnictví jednotky nebyla ve sjednané době uzavřena vinou žalobce či žalovaného, když závěr soudu prvního stupně o tom, že k tomu došlo vinou žalovaného, žalovaný v odvolání zpochybňoval. Z výše uvedeného plyne, že soud prvního stupně žalobci správně přiznal částku 50 000 Kč s úrokem z prodlení od 21.3.2015 do zaplacení ve výši 8,05 % a správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, neboť žalobce měl neúspěch jen v nepatrné části a podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud proto v těchto výrocích rozhodnutí soudu prvního stupně podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil a podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve výroku ohledně části příslušenství rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. O náhradě nákladů odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. a žalobci, který měl v odvolacím řízení nepatrný neúspěch, přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v jeho právním zastoupení za dva úkony právní služby advokáta po 3 100 Kč (sepis vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu), dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč, tj. 6 800 Kč, s připočtením 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) jde o částku 8 228 Kč. O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř. a o tom, že je třeba tuto náhradu zaplatit k rukám advokáta, podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 30. listopadu 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu