U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně Fio banka, a.s., se sídlem Praha 1, V Celnici 1028/10, IČO 61858374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Jevanech, Lesní 15, proti žalovanému Mgr. P. T., státnímu příslušníku Slovenské republiky, bytem Slovenská republika, Ž., N. M. D., zastoupenému JUDr. Petrem Santarem, advokátem se sídlem Praha 5 – Zbraslav, Vladislava Vančury 635, o 25 006,48 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. března 2015, č.j. 55 C 408/2014 – 11, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 25 006,48 Kč s příslušenstvím, které specifikoval, a na náhradě nákladů řízení 2 702 Kč k rukám JUDr. Lubomíra Procházky, advokáta, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalovaném domáhala s tím, že žalovanému poskytla úvěr, který žalovaný řádně nesplácel, proto ho žalobkyně vypověděla a požadovala zaplacení dlužné částky. Soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť s tím účastníci podle jeho názoru souhlasili. Vzal za prokázané, že žalobkyně uzavřela s žalovaným smlouvu o běžném účtu a kontokorentním úvěru, který měl žalovaný splatit do jednoho roku ode dne poskytnutí úvěru, případně ode dne obnovy doby k úhradě úvěru. Účastníci smlouvy si pro případ porušení povinnosti žalovanou stranou spočívající v tom, že debetní zůstatek na účtu přesáhne 50% úvěrového rámce nebo debetní zůstatek na účtu po dobu nejméně 14 kalendářních dnů přesáhne úvěrový rámec minimálně o 10%, sjednali právo žalobkyně prohlásit úvěr za předčasně splatný. Z předložených listin zjistil, že žalovaný porušil své povinnosti, přesáhl povolené limity, žalobkyně ho vyzvala k okamžité úhradě úvěru a příslušenství, zaslala mu předžalobní upomínku. Soud prvního stupně dále odkázal na ust. § 261 odst. 3 písm. d), § 497, § 369 odst. 1 obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru. Žalovaný úvěr čerpal, dlužné částky nevrátil, žaloba proto byla podána důvodně, proto jí vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a zastavení řízení, případně postoupení věci místně příslušnému soudu. V odvolání uvedl, že se o sporu dozvěděl až dne 21.3.2016 v rámci exekuce vedené JUDr. et Ing. P. K . Namítal, že řízení před soudem prvního stupně trpí závažnými vadami, neboť ač má od roku 2012 datovou schránku, soud prvního stupně mu doručoval na adresu ve Slovenské republice. Protože mu rozsudek nebyl řádně doručen, dovozoval, že nenabyl právní moci a vykonatelnosti a proto také dovozoval, že odvolání podává včas. Dále poukazoval na to, že je v pozici spotřebitele, že nebylo možné vyjít z čl. VIII. odst. 42 smlouvy, dle níž veškeré spory plynoucí ze smlouvy budou rozhodovány výhradně českými soudy, přičemž místně příslušným soudem prvního stupně je místně příslušný soud banky, neboť ust. § 89a o.s.ř. platí jen mezi podnikateli. Žaloba podle něho měla být zamítnuta, neboť z ní neplyne, kdy a jak měla být jistina čerpána, jakou část nároku představuje úrok, proč jsou uplatňovány dva druhy úroků. Z týchž důvodů považoval rozsudek za nedostatečně odůvodněný. Podle něho neměla být žalobkyni přiznána ani náhrada nákladů řízení, neboť člen představenstva žalobkyně působí v pozici advokátního koncipienta právního zástupce žalobkyně, žaloby jsou pravděpodobně podávány administrativním aparátem žalobkyně. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Ve svém vyjádření k odvolání poukazovala na to, že poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, uváděla, jak se provádělo úročení dluhu a žalovanému vyčítala, že neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, ze kterých by plynulo, že dluh v žalované výši nemá. Podle ní jde ze strany žalovaného o obstrukční jednání. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána k soudu dne 7.11.2014, v žalobě žalobkyně požaduje vrácení plnění z poskytnutého kontokorentního úvěru, příslušnost soudů České republiky a příslušnost místní dovozuje z ujednání ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Usnesením ze dne 25.11.2014, č.j. 55 C 408/2014 – 7, soud prvního stupně žalovaného vyzval, aby se ve lhůtě patnácti dnů k žalobě vyjádřil a sdělil, zda souhlasí s vydáním rozhodnutí bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít za to, že proti takovému postupu nemá námitek. Žaloba s výzvou byla žalovanému zaslána na adresu Ž., G., zásilka se vrátila soudu prvního stupně zpět se sdělením pošty z 30.12.2014, že si ji adresát nevyžádal. Podle protokolu z 10.3.2015 soud prvního stupně téhož dne vyhlásil rozsudek, aniž ve věci jednal. Rozsudek byl žalovanému doručován na Slovensko na dříve uvedenou adresu, zásilka se vrátila 11.5.2015 se zprávou pošty, že si ji adresát nevyžádal. Odvolání bylo podáno 3.4.2016, jednou z příloh je potvrzení Ministerstva vnitra České republiky, že datová schránka byla žalovanému zpřístupněna dne 4.12.2012 a od té doby je trvale přístupná. Rozsudek byl do datové schránky žalovaného doručen dne 3.5.2016 a do datové schránky jeho zástupce dne 21.4.2016. Odvolací soud nejprve posuzoval, zda žalovaný podal odvolání včas a zda mu byla řádně doručena výzva dle § 115a o.s.ř. Výše uvedené písemnosti byly žalovanému doručovány na adresu ve Slovenské republice prostřednictvím pošty a žalovaný žádnou z nich osobně (proti podpisu) nepřevzal, zásilky se vrátily odesílajícímu soudu. Na doručování do ciziny právní úprava obsažená v občanském soudním řádu nedopadá (viz § 50j o.s.ř.). Česká i Slovenská republika jsou od 1.5.2004 členy Evropské unie. Doručování upravuje přímo použitelné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, doručování prostřednictvím poštovních služeb je upraveno v článku 14, podle něhož každý členský stát může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo prostřednictvím poštovních služeb, a to doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem. Z citovaného ustanovení plyne, že nepřipouští žádný způsob náhradního či fiktivního doručení. Zásilka je proto doručena jen tehdy, pokud ji adresát osobně, nebo osoba adresátem podle práva daného státu zmocněná, převezme (viz též rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 5 Co 1000/2012, Krajského soudu v Praze sp. zn. 17 Co 301/2011, obě zveřejněné v ASPI). Z uvedeného plyne, že žádná zásilka zaslaná žalovanému na adresu ve Slovenské republice nebyla řádně doručena, neboť se obě vrátily odesílajícímu soudu. Z hlediska časového lze řádné odvolání podat od vyhlášení rozsudku do uplynutí lhůty k podání odvolání, která v daném případě skončila uplynutím patnácti dnů od doručení rozsudku žalovanému. Rozsudek byl vyhlášen dne 10.3.2015, odvolání bylo podáno 3.4.2016, rozsudek byl doručen zástupci žalovaného až dne 21.4.2016. Z uvedeného plyne, že odvolání bylo podáno včas, tedy po vyhlášení rozsudku a před uplynutím patnáctidenní lhůty k podání odvolání dle § 204 odst. 1 o.s.ř. Pro úplnost je třeba dodat, že v záznamu o nahlížení do spisu z 22.3.2016 není záznam o doručení rozsudku žalovanému (i tak by patnáctidenní lhůta k podání odvolání byla zachována), za řádné doručení nelze považovat ani doručení rozsudku (s dalšími listinami) dne 21.3.2016 v rámci exekučního řízení (i v tomto případě by však byla patnáctidenní odvolací lhůta zachována). Odvolání tedy bylo podáno včas. Podle ust. § 115a o.s.ř. může soud prvního stupně o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání, jestliže se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. K udělení takového souhlasu soud prvního stupně žalovaného vyzval usnesením z 25.11.2014, č.j. 55 C 408/2014 – 7, které zaslal na adresu žalovaného na Slovensku a zásilka se vrátila zpět. Jak bylo vysvětleno výše, k řádnému doručení této zásilky nedošlo, neboť si ji žalovaný ani osoba jím zmocněná nepřevzala. Nemohl proto ani nastat předpoklad, že marným uplynutím stanovené lhůty běžící od doručení zásilky se bude mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Z uvedeného plyne, že soud prvního stupně o věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž s tím, žalovaný souhlasil, čímž mu odňal právo jednat před soudem, což je zmatečnostní vada uvedená v § 229 odst. 3 o.s.ř., k níž odvolací soud musí přihlédnout z úřední povinnosti (§ 212a odst. 5 o.s.ř.) a která vždy vede ke zrušení rozsudku z důvodu uvedeného v ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. Odvolací soud proto napadený rozsudek zrušil. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou, že soudy České republiky nejsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci a řízení je proto třeba zastavit. Žaloba byla podána k soudu dne 7.11.2014, proto i dnes je třeba věc posuzovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (viz čl. 66 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /EU/ č. 1215/2012, které je použitelné od 10.1.2015). V daném případě jde o spor ze smlouvy o úvěru, který nebyl poskytnut na financování koupě movitých věcí, nejde proto o spotřebitelskou věc ve smyslu čl. 15 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (to dopadá jen na úvěry k financování koupě movitých věcí), jak již dovodil i Nejvyšší soud ČR např. v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014. Podle čl. 23 uvedeného nařízení se pak strany mohou dohodnout na příslušnosti soudů členského státu, v němž má alespoň jedna ze stran bydliště. I kdyby k uzavření dohody nedošlo (ve spise založena není, ale žalovaný její existenci nepopírá), byly by k projednání a rozhodnutí příslušné soudy České republiky podle čl. 5 bod 1 uvedeného nařízení, podle něhož osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Protože úvěr poskytoval žalobce, který měl sídlo na území České republiky, jsou soudy České republiky i pro případ, že by ujednání nebylo uzavřeno nebo bylo neplatné k projednání a rozhodnutí věci příslušné. S ohledem na uvedené odvolací soud napadený rozsudek zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm si soud prvního stupně nejprve v součinnosti s žalovaným ujasní, zda jeho výtka k místní příslušnosti uvedená pod bodem IV. odvolání je námitkou místní nepříslušnosti soudu dle § 105 odst. 4 o.s.ř. a případně o ní rozhodne (příslušným k rozhodnutí o takové námitce je soud prvního stupně). Přihlédne přitom i k tomu, že výše citované nařízení v článku 5 upravuje příslušnosti nejen mezinárodní, ale také místní a že článek 23 umožňoval dohodnout se i na příslušnosti konkrétního soudu (to, že se k dohodě nepřihlíží, je-li podle práva členského státu neplatná, je obsaženo až v čl. 25 nařízení č. 1215/2012). Příslušný soud pak o věci samé znovu rozhodne, přičemž při písemném vyhotovení rozsudku (bude-li jím rozhodováno) vezme do úvahy i další námitky žalovaného, tedy bude dbát na to, aby rozsudek splňoval požadavky plynoucí z ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. V novém rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 16. listopadu 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu