U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně ZUNO BANK AG, se sídlem 1030 Vídeň, Vordere Zollamtsstrasse 13/3.OG Top D, Rakouská republika, registrační číslo 9243402, v České republice podnikající prostřednictvím ZUNO BANK AG, organizační složky, se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, IČO 24726389, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem Praha 1 – Nové Město, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému R. H., státnímu občanu Slovenské republiky, v České republice naposledy bytem P. – Ž., K., toho času neznámého pobytu, zastoupenému opatrovníkem Mgr. Vendelínem Balogem, advokátem se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé 301/8, o 26 548,07 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. září 2016, č.j. 12 C 310/2015 – 99, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl námitku žalovaného místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobkyně po žalovaném domáhá z titulu neuhrazeného úvěru, poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 11.10.2013. Opatrovník žalovaného vznesl námitku místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 s tím, že žalovaný nemá bydliště na území České republiky. Protože je žalovaný státním občanem Slovenské republiky, posuzoval soud prvního stupně svou příslušnost podle Nařízení evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). Odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věci C-327/10, podle něhož se Nařízení bude aplikovat též v případě, kdy soudy nejsou schopny určit aktuální bydliště žalovaného spotřebitele a nemají průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie. Zjistil, že žalovaný pobýval v České republice od 18.8.2010 na základě povolení k přechodnému pobytu, do 14.9.2013 byl hlášen k pobytu na adrese K., P.. Žalovanému se nepodařilo doručit na adresu ve Slovenské republice, jiné bydliště v České republice se nepodařilo zjistit ani v součinnosti s ubytovatelem žalovaného, Českou správou sociálního zabezpečení, Úřadem práce České republiky a Českou poštou. Nebyly zjištěny žádné indicie, že by žalovaný bydlel mimo Evropskou unii. Protože poslední známé bydliště žalovaného bylo v obvodu P. a s ohledem na provedený výklad Evropského soudního dvora dovodil, že je dána příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 k projednání a rozhodnutí věci vzhledem k ust. § 62 odst. 1 Nařízení a ustanovení § 84, § 85 občanského soudního řádu. Námitku žalovaného proto zamítl. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, aby odvolací soud napadené usnesení změnil, vyslovil, že Obvodní soud pro Prahu 3 není místně příslušný pro toto řízení a řízení zastavil. Opětovně zdůraznil, že žalovaný není občanem České republiky a že jeho bydliště na území České republiky nebylo zjištěno, přitom podle čl. 18 odst. 2 Nařízení lze podat žalobu pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Dovozoval proto, že žádný soud České republiky není příslušný k projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit. Z obsahu spisu vyplývá, že žaloba byla podána k soudu dne 21.8.2015, žalobkyně se po žalovaném domáhá vrácení žalované částky s tím, že žalovanému poskytla na základě smlouvy o půjčce bezúčelový spotřebitelský úvěr, který nebyl splacen. Soud prvního stupně správně dovodil, že jestliže je žalovaný státním občanem Slovenské republiky, jde o věc s cizozemským prvkem. Protože Česká i Slovenská republika jsou od 1.5.2004 členy Evropské unie, správně se zabýval tím, zda posuzované otázky neřeší některé z nařízení a správně také dovodil, že věc je třeba posuzovat podle výše označeného Nařízení, které je použitelné od 10.1.2015, neboť řízení před soudem bylo zahájeno po tomto datu (čl. 66 bod 1. Nařízení). Podle čl. 7 bod 1. Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle čl. 17 bod 1 písm. a), b) Nařízení 1. ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Tutéž problematiku dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení byl stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. V daném případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. V rozhodnutí sp. zn. C-386/05 Evropský soudní dvůr dovodil, že ust. čl. 5 Nařízení (ES) č. 44/2001 upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost. Toto ustanovení je nyní obsaženo v čl. 7 Nařízení. Protože text dotčených ustanovení je stejný, není důvod se od tohoto výkladu ani nyní odchylovat. Úvěr poskytla žalobkyně žalovanému prostřednictvím své organizační složky sídlící na území České republiky. Soud prvního stupně proto správně dovodil, že soudy České republiky mají mezinárodní příslušnost (v Českých poměrech pravomoc - § 7 o.s.ř.) k projednání a rozhodnutí věci. Ohledně místní příslušnosti soud prvního stupně postupoval nesprávně, neboť s odkazem na ust. § 84, § 85 o.s.ř. dovozoval, že rozhodné je bydliště (poslední bydliště) žalovaného, ač je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (č.l. 7 bod 1/ písm. b/, druhá odrážka Nařízení). Protože soud prvního stupně svou místní příslušnost posuzoval podle nesprávného právního předpisu a vycházel z jiných rozhodných skutečností, musel odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zrušit a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 10. listopadu 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu