U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce I-XON a.s., se sídlem Praha 3, Husitská 344/63, IČO 28218761, zastoupeného Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Boušova 792, proti žalované A. M., státní příslušnici Slovenské republiky, v České republice naposledy bytem P. – H. P., B., o 5 783,78 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. října 2016, č.j. 7 C 151/2016 – 39, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení zastavil, rozhodl, že se žalobci zaplacený soudní poplatek nevrací a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že zaplacení žalované částky se žalobce domáhal s tím, že je právním nástupcem společnosti Raiffeisenbank a.s., která žalované vydala kreditní kartu, na základě níž čerpala úvěr, který žalovaná neuhradila. Soud prvního stupně zjistil ze zprávy Ředitelství služby cizinecké policie, že žalovaná neměla na území České republiky nikdy povolen žádný druh pobytu. Zásilky zaslané na adresu uvedenou v žalobě P., B. se vrátily zpět se zprávou pošty, že se adresát odstěhoval. Ve Slovenské republice je žalovaná hlášena k pobytu v obci V. okres M., zásilka tam zaslaná se vrátila zpět s tím, že adresátka není známa. Soud prvního stupně žalobce vyzval, aby doložil, že zde žalovaná ke dni podání žaloby k soudu bydlela či zde měla majetek, takové skutečnosti žalobce neosvědčil. Následně soud prvního stupně posuzoval, zda je podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 soudem příslušným. Poukázal na čl. 16 bod 2. tohoto nařízení, podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Protože nebylo zjištěno, že by ke dni zahájení řízení žalovaná měla bydliště na území České republiky či zde měla majetek, dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky, za nichž může řízení probíhat a řízení s odkazem na ust. § 103, § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O tom, že se žalobci soudní poplatek nevrací, rozhodl s odkazem na ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. a o náhradě nákladů řízení podle ust. § 146 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud prvního stupně věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, neboť správně měl věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále Nařízení). Poukázal na to, že při uzavírání smlouvy mu žalovaná sdělila, že se na území České republiky zdržuje více jak jeden rok. Jestliže bydliště žalované není známo, jak uzavřel soud prvního stupně, dovozoval, že je soudem příslušným s ohledem na rozhodnutí Evropského soudního dvora č. C-327/10, neboť poslední známé bydliště žalované bylo v České republice. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 a s ohledem na právní názory tam vyjádřené dovozoval, že pravomoc českých soudů k projednání věci je dána na základě čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba zrušit. Soud prvního stupně věc posuzoval podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. To bylo zrušeno čl. 80 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, které je podle čl. 81 až na výjimky použitelné od 10.1.2015. Podle čl. 66 bod. 1 se Nařízení vztahuje na řízení zahájené po 10.1.2015. Protože žaloba byla podána k soudu 12.1.2016, měl soud prvního stupně věc posuzovat podle nyní platného Nařízení. Podle čl. 26 bodu 1. Nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Podle bodu 2. ve věcech uvedených v oddílech 3, 4 nebo 5, v nichž je žalovaným pojistník, pojištěný, osoba oprávněná z pojistné smlouvy nebo poškozený, spotřebitel nebo zaměstnanec, soud před uznáním své příslušnosti podle odstavce 1 ověří, že je žalovaný informován o svém právu namítat nepříslušnost soudu a o účincích, které vyvolá jeho účast nebo neúčast v řízení před soudem. Obdobné ustanovení již bylo obsaženo v dříve platném Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a to v čl. 24 (nově byl text upřesněn a doplněn bod 2.). V rozhodnutí sp. zn. 29 Nd 336/2007 Nejvyšší soud ČR dovodil, že v režimu Nařízení Rady (ES) číslo 44/2001 ze dne 22.12.2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, platí, že soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 nařízení, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Uvedené závěry platí i za nynější právní úpravy. V daném případě nejde o výlučnou příslušnost, jak je upravena v čl. 24 Nařízení, příslušnost tak může být založena podle čl. 26 Nařízení tím, že se žalovaná bude řízení účastnit, aniž by namítla nepříslušnost soudu. Z uvedeného plyne, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo vydáno předčasně a již z tohoto důvodu ho musel odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit. Rozhodnutí soudu prvního stupně je však také nesprávné, neboť v daném případě nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu Nařízení. Podle čl. 7 bod 1. Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle čl. 17 bod 1 písm. a), b) Nařízení 1. ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Tutéž problematiku dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení byl stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. V daném případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. V rozhodnutí sp. zn. C-386/05 Evropský soudní dvůr dovodil, že ust. čl. 5 Nařízení (ES) č. 44/2001 upravuje jak mezinárodní, tak místní příslušnost. Toto ustanovení je nyní obsaženo v čl. 7 Nařízení. Protože text dotčených ustanovení je stejný, není důvod se od tohoto výkladu ani nyní odchylovat. Jestliže soud prvního stupně dovozoval, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalované, není jeho závěr správný, neboť je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (č.l. 7 bod 1/ písm. b/, druhá odrážka Nařízení). Z uvedeného pohledu svou místní příslušnost soud prvního stupně neposuzoval, proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné i pro nedostatek důvodů (§ 219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Odvolací soud proto napadené usnesení z uvedených důvodů zrušil a podle ust. § 221a odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 10. listopadu 2016 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu