Soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti vykonává státní moc a jeho činnost spočívající ve vymáhání soudního či jiného rozhodnutí není obchodem ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Soudní exekutor proto nepodléhá povinnosti identifikace podle § 7 tohoto zákona, neboť není účastníkem obchodu, tak jak jej definuje § 4 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Jachury a soudkyň Mgr. Nadi Pínové a JUDr. Jany Tondrové v exekuční věci oprávněného: P. s. s. z., se sídlem P-8, T. 1997/13, proti povinnému: V. D., bytem P-5, S. n. 2580/13, pro 60.589 Kč s příslušenstvím, k odvolání Č. p., a.s., se sídlem P-1, S. 75/16, proti usnesení soudního exekutora JUDr. O. H., Ph.D., Exekutorský úřad P-5 ze dne 23. 3. 2016, č.j. 147Ex 1641/15 - 37 t a k t o : Usnesení soudního exekutora se ve výroku I. m ě n í tak, že Č. p., a.s., se sídlem P-1, S. 75/16, IČ: 45272956 se za hrubé ztěžování postupu v exekučním řízení ukládá pořádková pokuta ve výši 1.000 Kč. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soudní exekutor výrokem pod bodem I. uložil Č. p., a.s. „za hrubé ztěžování postupu exekučního řízení“ a „nesplnění příkazu soudního exekutora“ pořádkovou pokutu ve výši 20.000 Kč a výrokem pod bodem II. rozhodl, že uložená pořádková pokuta je splatná do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet exekučního soudu - Obvodního soudu pro Prahu 5. Své rozhodnutí soudní exekutor odůvodnil tím, že exekučním soudem byl pověřen k provedení exekuce na majetek povinného. Dne 3. 6. 2015 vydal exekuční příkaz č.j. 147Ex 1641/15 - 16 přikazující provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného vyplývající z pojistné smlouvy č. 2038306011, uzavřené mezi povinným a Č. p., a.s. (dlužník povinného). Usnesením soudního exekutora ze dne 16. 10. 2015 č.j. 147Ex 1641/15 - 29, které nabylo právní moci dne 1. 12. 2015, bylo nahrazeno prohlášení vůle povinného k vypovězení závazku, a k žádosti o plnění (odkupné) z uvedené pojistné smlouvy. Dlužníkovi povinného bylo v exekučním příkazu přikázáno, aby v den, který následuje po doručení vyrozumění soudního exekutora o tom, že doložka provedení exekuce byla zapsána do rejstříku zahájených exekucí, vyplatil oprávněnému splatnou jinou peněžitou pohledávku, a to v rozsahu vymáhané pohledávky oprávněného a jejího příslušenství a připsal ji na účet soudního exekutora. Dále bylo dlužníku povinnému - Č. p. přikázáno, aby v den, který následuje po doručení vyrozumění soudního exekutora o tom, že doložka provedení exekuce byla zapsána do rejstříku zahájených exekucí, a po doručení vyrozumění soudního exekutora o tom, že příkaz k úhradě nákladů exekuce nabyl právní moci, odepsal z pohledávky povinného částku ve výši nákladů oprávněného a nákladů exekuce, jejíž výše bude stanovena v příkazu k úhradě nákladů exekuce a připsal ji na účet soudního exekutora. Vyrozumění ze dne 4. 12. 2015 o zapsání doložky provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí a o nabytí právní moci usnesení ze dne 16. 10. 2015, bylo příslušnému peněžnímu ústavu - Č. p., a.s. doručeno dne 7. 12. 2015. Dne 11. 1. 2016 obdržel soudní exekutor sdělení dlužníka povinného, v němž Č. p., a.s. uvedla, že pohledávka z pojistné smlouvy se stala splatnou, nicméně k vyřízení žádosti vyžaduje dle zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML zákon“) fyzickou identifikaci osoby žadatele, který je současně vázán k této identifikaci poskytnout peněžnímu ústavu řádnou součinnost. Nebude-li tato osoba identifikována, nemůže být výplata nad 1.000 EUR provedena. Soudní exekutor sdělil přípisem ze dne 14. 3. 2016, že trvá na tom, aby Č. p., a.s. coby dlužník povinného splnil svou povinnost jemu uloženou exekučním příkazem. Soudní exekutor je orgánem veřejné moci, není sporu o tom, že exekutor není adresátem vymáhaného plnění, nýbrž toliko „platební místo či transferová stanice“. Když soudní exekutor je státem pověřen exekutorským úřadem, do něhož je jmenován ministrem spravedlnosti na základě výběrového řízení. Dlužník povinného ve svém podání ze dne 21. 9. 2015 však potvrdil, že na svém požadavku identifikace soudního exekutora ve smyslu § 13 AML zákona trvá i nadále. S argumentací soudního exekutora a se stanoviskem právní a legislativní komise Exekutorské komory ČR dlužník povinného nesouhlasí. Soudní exekutor spatřuje v jednání dlužníka povinného hrubé ztěžování postupu v řízení, neboť podmínění vyplacení prostředků požadavkem identifikace nemá dle soudního exekutora v zákoně a rovněž v judikatuře oporu. Soudní exekutor nad rámec své povinnosti seznámil dlužníka povinného se stanoviskem právní a legislativní komise Exekutorské komory ČR, dle něhož nemá dlužník povinného povinnost dle § 13 odst. 1 AML zákona provádět identifikaci klienta, je-li tímto soudní exekutor, a to nezávisle na výši hodnoty obchodu. Uvedené stanovisko opírá o argumentaci obsaženou v rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 23Co 368/2013. S ohledem na výše uvedené proto soudní exekutor postupoval podle § 52 odst. 1 exekučního řádu ve spojení s § 53 odst. 1 o.s.ř. a uložil Č. p., a.s. pořádkovou pokutu ve výši 20.000 Kč, a to s ohledem na to, že dlužník povinného ztěžuje průběh exekučního řízení velmi závažným způsobem. Proti tomuto usnesení podala Č. p., a.s. včasné odvolání, ve kterém namítá, že podstatou věci a příčinou neoprávněného udělení pořádkové pokuty je rozdílný názor exekutora a odvolatele na uplatňování zákona č. 253/2008 Sb. (AML zákon). Jedná se především o aplikaci § 7 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého, jestliže je povinná osoba účastníkem obchodu v hodnotě převyšující částku 1.000 EUR, před jeho uskutečněním vždy identifikuje klienta, pokud tento zákon nestanoví jinak. Na základě tohoto ustanovení požadoval odvolatel identifikaci exekutora, který se však identifikovat odmítl s tím, že je orgánem veřejné moci, není adresátem vymáhaného plnění, nýbrž toliko platebním místem a požadavek identifikace se mu tak jeví jako nadbytečný. Na svém stanovisku trval i přes upozornění odvolatele, že pouze první identifikaci musí provést za jeho fyzické přítomnosti, a to na kterékoli pobočce Č. p. Při dalších „obchodech“ by byla pouze vhodným způsobem ověřována jeho totožnost. V případě exekutorů je takovým ověřením, resp. dostatečnou zárukou to, že exekuční příkazy jsou doručovány datovou schránkou ze schránky daného exekutora. Exekutor na podporu svého názoru odkazoval na stanovisko právní a legislativní komise Exekutorské komory ČR a na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 23Co 368/2013. Podle tohoto rozhodnutí se na soudní exekutory vztahuje výjimka z povinnosti identifikace dle § 13 odst. 1 písm. f) bod 2 a 3 AML zákona. Vzhledem k tomu, že výčet uvedený v bodech 1 až 5 tohoto písmene je stanoven kumulativně, a tedy všechny body musí být splněny současně, nelze s tímto rozhodnutím Městského soudu v Praze souhlasit. Je zřejmé, že v případě exekutorů nejsou splněny všechny body tohoto ustanovení, neboť exekutor není osobou, které by byly svěřeny významné veřejné funkce podle předpisů Evropského společenství a Evropské unie ani osobou, která je odpovědná buď orgánu Evropské unie nebo orgánům členského státu Evropské unie nebo Evropského hospodářského prostoru, anebo, u níž existují jiné vhodné kontrolní postupy zajišťující kontrolu její činnosti. Stanovisko odvolatele se opírá především o skutečnost, že vzhledem k tomu, že exekutor není uveden v seznamu výjimek v § 13 odst. 1 AML zákona, je k němu třeba přistupovat jako k jakémukoli jinému klientovi oprávněnému dávat povinné osobě (pojišťovně) příkazy s nakládáním majetkem. Exekutor je tak dle § 8 odst. 8 AML zákona povinen poskytnout při identifikaci potřebnou součinnost. Na základě výše uvedeného je zřejmé, že odvolatel je osobou povinnou dle § 2 odst. 1 písm. b) AML zákona při výkonu své činnosti související s provozováním životního pojištění a jako takový je povinen identifikovat v případech vyjmenovaných v § 7 AML zákona své klienty. Tvrzení exekutora, že se v tomto případě nejedná o obchod, není oprávněné, neboť exekutor nakládá s majetkem povinného, který je klientem odvolatele a stává se tak příjemcem jeho finančních prostředků a tedy i protistranou obchodu a jeho účastníkem. Pokud tedy odvolatel nevyplatil na základě exekučního příkazu peněžitou částku přesahující 1.000 EUR, nedopustil se tím porušení § 53 odst. 1 o.s.ř., neboť ze strany exekutora nebyla splněna povinnost identifikace, tedy exekutor neposkytl odvolateli potřebnou součinnost. Odvolatel dále namítá i nepřiměřenost výše pořádkové pokuty, neboť s ohledem na předmět exekuce je pořádková pokuta ve výši 20.000 Kč nepřiměřená. Odvolatel také opakovaně ve svých dopisech uváděl, že je připraven k výplatě ihned po provedení této identifikace a tedy nijak a již vůbec ne hrubě neztěžuje provádění exekučního řízení. Odvolatel navrhl zrušení napadeného usnesení. Oprávněný ani povinný se k odvolání nevyjádřili. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení a řízení mu předcházející postupem podle § 212 a § 212a o.s.ř. ve spojení s § 55c odst. 5 exekučního řádu, aniž nařizoval ve věci jednání ve smyslu § 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř. a odvolání České pojišťovny a.s. shledal částečně důvodným. Podle § 1 zákona č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (AML zákon) tento zákon zapracovává příslušné předpisy evropských společenství, zároveň navazuje na přímo použitelné předpisy evropských společenství a upravuje za a) některá opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, b) některá práva a povinnosti fyzických a právnických osob při uplatňování opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, a to za účelem zabránění zneužívání finančního systému k legalizaci výnosů z trestné činnosti, a k financování terorismu a vytvoření podmínek pro odhalování takového jednání. Podle § 7 odst. 1 AML zákona, jestliže je povinná osoba účastníkem obchodu v hodnotě převyšující částku 1 000 EUR, před jeho uskutečněním vždy identifikuje klienta, pokud tento zákon dále nestanoví jinak. Podle § 7 odst. 2 AML zákona, bez ohledu na limit stanovený v odstavci 1 identifikuje povinná osoba klienta rovněž vždy, pokud jde o a) podezřelý obchod, b) vznik obchodního vztahu, c) uzavření smlouvy o účtu, vkladu na vkladní knížce nebo vkladním listu nebo sjednání jiné formy vkladu, d) uzavření smlouvy o nájmu bezpečnostní schránky nebo smlouvy o úschově, e) uzavření smlouvy o životním pojištění, má-li klient právo jednostranně hradit další pojistné nad sjednaný rámec plateb jednorázového nebo běžně placeného pojistného, f) nákup nebo přijetí kulturních památek, předmětů kulturní hodnoty, použitého zboží nebo zboží bez dokladu o jeho nabytí ke zprostředkování jejich prodeje anebo přijímání věcí do zástavy, nebo g) výplatu zůstatku zrušeného vkladu z vkladní knížky na doručitele. Podle § 7 odst. 3 AML zákona, povinná osoba identifikuje osobu, která má právo na plnění ze životního pojištění, nejpozději v době vyplacení pojistného plnění. Odvolací soud je toho názoru, že smyslem a účelem tohoto zákona je vytvořit prostředí pro ztížení či znemožnění finančních operací s prostředky, které mohou pocházet z trestné činnosti a sloužit k financování terorismu, a stanovit opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti právě prostřednictvím takových transakcí. Jedním z postupů proti tomu je i povinnost identifikace účastníka obchodu převyšující hodnotu 1.000 EUR. Výkladem obdobné problematiky a povinnosti identifikace se zabýval i Nejvyšší soud ČR, a to ve svém rozhodnutí sp. zn. 25Cdo 4490/2009 ze dne 18. 8. 2011 publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 29/2012, ve kterém se zabýval výplatou pojistného plnění zdravotní pojišťovně, která vynaložila náklady na léčbu poškozeného, na úhradu jejího regresního nároku podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Nejvyšší soud dovodil, že tato výplata není obchodem ve smyslu § 1a odst. 5 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že VZP je třeba přisvědčit v tom, že jako pojišťovna měla v obecné rovině povinnost identifikovat účastníka obchodu pro účely zákona proti praní špinavých peněz, to však s výjimkou záležitostí, které nespadají pod zákonnou definici obchodu, tedy takových jednání, které spočívají v plnění povinnosti stanovené zákonem, uložené rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím jiného státního orgánu. Obvykle se do této kategorie řadí zejména poplatková a daňová povinnost, případně povinnost vyplývající z konkrétního rozhodnutí soudu či správního, finančního orgánu. Nejvyšší soud tak dovodil, že výplata pojistného plnění poškozenému, resp. zdravotní pojišťovně, která vynaložila náklady na léčbu poškozeného, na úhradu jejího tzv. regresního nároku podle § 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění, není obchodem ve smyslu § 1a odst. 5 zákona proti praní špinavých peněz, a ČSOB pojišťovna coby v tomto sporu žalovaná nebyla oprávněna za situace, kdy měla zákonem uloženou povinnost plnit z pojistné smlouvy, požadovat identifikaci zdravotní pojišťovny, a jestliže v důsledku tohoto svého požadavku včas neplnila, byl požadován ze strany VZP ČR úrok z prodlení důvodně. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou použitelné i pro posouzení této věci. Smyslem a účelem zákona č. 253/2008 Sb. - AML zákona je, jak výše uvedeno vytvořit prostředí pro ztížení či znemožnění finančních operací s prostředky, které mohou pocházet z trestné činnosti či mohou sloužit k financování terorismu a stanovit opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Jedním z postupů proti tomu je i povinnost identifikace účastníka „obchodu“ převyšující hodnotu 1.000 EUR za podmínek upravených v tomto zákoně. Co se rozumí legalizací výnosu z trestné činnosti a financováním terorismu je pak upraveno § 3 tohoto zákona. Podle § 4 odst. 1 AML zákona, obchodem se pro účely tohoto zákona rozumí každé jednání povinné osoby s jinou osobou, pokud takové jednání směřuje k nakládání s majetkem této jiné osoby nebo k poskytnutí služby této jiné osobě. Odvolateli je tak třeba přisvědčit v tom, že jako pojišťovna má v obecné rovině povinnost identifikovat účastníka obchodu pro účely AML zákona, to však s výjimkou záležitostí, které nespadají pod zákonnou definici „obchodu“. „Obchodem“ nelze rozumět takové jednání, které spočívá v plnění povinnosti stanovené zákonem, uložené rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím jiného státního orgánu. Soudní exekutor je sice fyzickou osobou, ale osobou splňující předpoklady podle exekučního řádu, kterou stát pověřil exekutorským úřadem. V rámci pověření exekutorským úřadem exekutor provádí nucený výkon exekučních titulů (§ 1 odst. 1, odst. 2 exekučního řádu). Při výkonu exekuční činnosti je povinen používat označení „soudní exekutor“. Označení „soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov ani označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními, není oprávněna používat jiná osoba (§ 4 odst. 1 exekučního řádu). Seznam exekutorů je veden Exekutorskou komorou ČR a je dostupný na internetových stránkách Exekutorské komory ČR. Proto lze soudního exekutora považovat za osobu, která při výkonu exekuční činnosti je orgánem státu, když exekutor je oprávněn vykonávat všechny úkony, které o.s.ř. a další právní předpisy, jinak svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému zaměstnanci soudu (§ 52 odst. 2 exekučního řádu). Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (§ 28 odst. 1 věta druhá exekučního řádu). Z uvedeného tedy plyne, že soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti je orgánem státu a jeho činnost spočívající ve vymáhání soudního či jiného rozhodnutí není obchodem ve smyslu zákona č. 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Soudní exekutor proto nepodléhá povinnosti identifikace podle § 7 tohoto zákona, neboť není účastníkem obchodu, tak jak jej definuje § 4 odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. Odvolací soud se vzhledem ke svému právnímu názoru již dále nezabýval podrobným výkladem § 13 odst. 1 písm. f) zákona č. 235/2008 Sb., neboť jak výše uvedeno soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti nelze považovat za „klienta“, tedy toto ustanovení na něj nedopadá, nicméně pro úplnost dodává, že výklad, který zaujala Č. p., a.s. k tomuto ustanovení považuje za správný, když skutečně v tomto ustanovení musí být všechny předpoklady uvedené v bodech 1 až 5 splněny současně, neboť je zde zákonem požadována jejich kumulace. Dále se odvolací soud zabýval i argumentací obsaženou ve zmiňovaném rozhodnutí zdejšího soudu sp.zn. 23Co 368/2013. Toto rozhodnutí konstatovalo, že exekuce přikázáním pohledávky není v exekučním řádu upravena komplexně a odkazuje na o.s.ř. V o.s.ř. je výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky upraven v části šesté, hlava třetí a výkon rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek pak v § 312 a násl. o.s.ř. Soudní exekutor proto postupuje při exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného podle o.s.ř. a jeho úkony se považují za úkony exekučního soudu. Samotné provedení uvedeného výkonu je podle § 314a o.s.ř. ponecháno na dlužníku povinného a závisí na jeho posouzení, zda výkon rozhodnutí může být proveden. Soud a v exekučním řízení soudní exekutor, tak není oprávněn do uvedeného posouzení dlužníka povinného jakkoli zasahovat. Dlužník povinného proto je-li přesvědčen, že mu nesvědčí povinnost k výplatě pohledávky, pak tuto pohledávku soudu či soudnímu exekutorovi nevyplatí. Je poté na oprávněném má-li za to, že závěr dlužníka povinného o nepřípustnosti provedení výkonu rozhodnutí je chybný, může se domáhat svých nároků z nařízené exekuce žalobou podle § 315 o.s.ř. (poddlužnickou žalobou). Městský soud v Praze v usnesení sp.zn. 23Co 360/2013 z uvedeného dovodil, že nelze pojišťovně - dlužníku povinného ukládat při nesplnění povinnosti k výplatě odbytného vyplývající z exekučního příkazu soudního exekutora, pořádkovou pokutu, neboť provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky nelze vynucovat ukládáním pořádkových pokut poddlužníku podle § 53 o.s.ř., když takový postup je v rozporu se zákonnou úpravou institutu výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Proto je pojmově vyloučeno ukládat dlužníku povinného pořádkovou pokutu za neprovedení nařízené exekuce a podřazovat je pod skutkovou podstatu podle § 53 o.s.ř. S tímto závěrem se odvolací soud rovněž ztotožňuje, a proto uložení pořádkové pokuty Č. p., a.s. soudním exekutorem za „nesplnění příkazu soudního exekutora“ nemůže obstát. Pokud by totiž odvolatel odmítl splnit „příkaz soudního exekutora“, pak tuto jeho povinnost skutečně nelze vymáhat ukládáním pořádkových pokut, nýbrž ji lze vymáhat pouze prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby podle § 315 o.s.ř. Jak však vyplývá i ze samotných tvrzení odvolatele, odvolatel se nebrání vyplacení peněžních prostředků z pojistné smlouvy povinného na účet soudního exekutora, tj. netvrdí, že oprávněnému pohledávku z jakéhokoli právního důvodu nevyplatí, nýbrž je toliko toho názoru, že nelze výplatu prostředku na účet soudního exekutora provést z důvodu neuskutečnění identifikace soudního exekutora ve smyslu příslušných ustanovení AML zákona. Takovéto jednání lze však skutečně kvalifikovat jako hrubé ztěžování postupu exekučního řízení, nikoli jako nesplnění příkazu soudního exekutora, když soudní exekutor povinnost identifikace v této věci nemá, a proto lze za takovéto jednání ve smyslu § 53 odst. 1 o.s.ř. uložit odvolateli toliko přiměřenou pořádkovou pokutu. Za přiměřenou pořádkovou pokutu za takovéto jednání nelze považovat částku 20.000 Kč, neboť ani neodpovídá, jak správně odvolatel uvedl, předmětu exekuce a ani „provinění“ odvolatele, jelikož šlo toliko o spor mezi exekutorem a odvolatelem, o výklad povinnosti, identifikovat se dle příslušných ustanovení zákona AML. Odvolací soud uzavírá, že za zcela přiměřenou považuje pořádkovou pokutu ve výši 1000 Kč. Odvolací soud rovněž upozorňuje na ust. § 53 odst. 2 o.s.ř., dle kterého lze uloženou pořádkovou pokutu prominout, odůvodňuje-li to pozdější chování toho, jemuž byla uložena. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a usnesení soudního exekutora ve výroku I. změnil tak, že uložil České pojišťovně a.s. pořádkovou pokutu za hrubé ztěžování postupu v exekučním řízení ve výši 1.000 Kč. Výrok II. usnesení soudního exekutora o místě a lhůtě splatnosti pořádkové pokuty zůstal tímto usnesením nedotčen. Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 237 odst. 1 písm. f o.s.ř.). V Praze dne 17. května 2016 Mgr. Martin Jachura v.r. předseda senátu