Číslo jednací: 6A 160/2012 - 39-41 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Naděždy Treschlové a JUDr. Dany Černé v právní věci žalobce: N. T. K., naposledy na území ČR pobývající v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá - Jezová, Jezová 1501, Bělá pod Bezdězem, zastoupen Asociací pro právní otázky imigrace, o.s., se sídlem Plzeň, Zahradní 2078/21, IČ: 26555191, jako opatrovníkem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2012, čj. MV-82487-6/OAM-2012, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í:  Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 6. 9. 2012, čj. MV-82487-6/OAM-2012 (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým byla žalobci podle ustanovení § 123 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) uložena povinnost uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním ve výši 7.260,- Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.  Žalobce v podané žalobě namítl, že žalovaný správní orgán porušil ustanovení § 6 odst. 2 správního řádu. Podle tohoto ustanovení postupuje správní orgán tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Žalobce uvedl, že v jeho případě tomu tak v řízení, které pokračování 2 6A 160/2012  předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, nebylo. Dne 3. 7. 2012 bylo žalobci doručeno rozhodnutí o zajištění cizince podle § 124 odst. 1 písm. b), c) a d) zákona o pobytu cizinců, na jehož základě byl umístěn do ZZC Bělá-Jezová, kde požádal o udělení mezinárodní ochrany na území ČR. Žalobce uvedl, že s ohledem na podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území ČR je ztížena realizovatelnost správního vyhoštění. Podle názoru žalobce z uvedeného vyplývá, že jeho zajištění za účelem správního vyhoštění neplnilo zákonný účel, a tudíž náklady související s jeho správním vyhoštěním nebyly vynaloženy účelně. Žalobce dále uvedl, že rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění bylo vydáno v rozporu s čl. 1 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 10 Ústavy ČR a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Článek 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vyjmenovává případy, kdy může být osoba zbavena osobní svobody. Podle písm. f) citovaného ustanovení patří mezi tyto případy „zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání“. Žalobce byl zajištěn podle § 124 zákona o pobytu cizinců („zajištění za účelem správního vyhoštění“), přičemž tento zákonný účel zajištění nebyl podle názoru žalobce naplňován. Podle ustanovení § 119 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, které staví vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany, není u žalobce v této době možné správní vyhoštění realizovat. Žalovaný tak podle názoru žalobce pochybil, když se těmito okolnostmi v napadeném rozhodnutí nezabýval.  Žalobce dále namítl, že došlo k porušení ustanovení § 123 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, neboť nárokovaná částka není spojena s jeho správním vyhoštěním. V případě nákladů spojených se správním vyhoštěním se jedná o náklady, které vzniknou státu v souvislosti se správním vyhoštěním cizince. Dle názoru žalobce zde musí být příčinná souvislost mezi správním vyhoštěním cizince a vynaloženými prostředky na jeho zajištění. Příčinnou souvislost lze prokázat tím, že správní vyhoštění bylo realizováno. V případě žalobce správní vyhoštění realizováno nebylo, a tudíž není dána povinnost hradit náklady spojené s jeho pobytem v zařízení pro zajištění cizinců.  Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že v souladu se zákonem o pobytu cizinců uložil žalobci povinnost uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním. Překážka realizace správního vyhoštění probíhajícím řízením o udělení mezinárodní ochrany není důvodem, který by zákon upravoval jako možnost pro upuštění od vymáhání nákladů spojených se správním vyhoštěním. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu, tj. že skutkově podobné případy jsou řešeny shodně. V daném případě se jednalo o řízení podle zákona o pobytu cizinců a náklady vzniklé v souvislosti s protiprávním pobytem cizince na území ČR a uděleným správním vyhoštěním, kdy zajištění cizince je provedeno zákonem konformním způsobem. Podle názoru žalovaného tak došlo k naplnění smyslu a účelu předmětných ustanovení zákona o pobytu cizinců. Podle názoru žalovaného tvrzení žalobce, že náklady jeho zajištění nelze považovat za související s jeho správním vyhoštěním, odporuje zákonu a judikatuře, přičemž žalovaný citoval z rozsudku Městského soud v Praze ze dne 12. 11. 2013, č.j. 1 A 43/2013-18, kde zdejší soud v obdobném případu judikoval, že „v daném případě se jedná o náklady spojené se správním vyhoštěním a zajištění bylo realizováno jako logický následek rozhodnutí o správním vyhoštění při splnění podmínek odůvodňujících tento postup.“ Žalovaný dále uvedl, že je zde pravomocné rozhodnutí o správním rozhodnutí, v jehož přímé souvislosti vznikly náklady, které žalovaný zákonným způsobem vymáhá a jejichž povinnost úhrady uložil žalobci napadeným rozhodnutím. pokračování 3 6A 160/2012 Z obsahu spisového materiálu předloženého žalovaným správním orgánem vyplynuly následující, pro rozhodnutí ve věci samé, podstatné skutečnosti:  Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 4. 1. 2012, čj. KRPA-1213-ČJ-2012-000022 bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena na 5 let. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že dne 3. 1. 2012 se žalobce dostavil na Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort Praha 8 – Karlín s žádostí IOM Mezinárodní organizace pro migrace o vydání správního vyhoštění a stanovení lhůty k vycestování. Bylo zjištěno, že žalobce je veden v evidenci nežádoucích osob od 12. 5. 2008 do 3. 12. 2014, a proto byl téhož dne zajištěn. Dále bylo zjištěno, že žalobci bylo dne 12. 5. 2008 vydáno Inspektorátem cizinecké policie v Domažlicích rozhodnutí o správním vyhoštění pod č.j. CPPL-21779/ČJ-2008-61KP-4.SK s dobou platnosti na 3 roky, které nabylo právní moci dnem 20. 5. 2008. Dne 16. 12. 2008 byl cizinci samosoudcem Okresního soudu ve Frýdku – Místku vydán trestní příkaz, vydaný pod č.j. 1 T 182/2008-31, jelikož se žalobce v období od 11. 11. 2008 do 30. 11. 2008 neoprávněně zdržoval v Domažlicích, Vyšních Lhotách a na jiných místech v České republice. Za toto jednání byl žalobci uložen trest vyhoštění z území České republiky na 3 roky a 6 měsíců a byl zařazen do evidence nežádoucích osob od 1. 2. 2009 do 1. 8. 2008. Dne 30. 11. 2008 podal žalobce ve Vyšních Lhotách žádost o udělení mezinárodní ochrany, vedenou pod č.j. CPOV-14424/ČJ-2008- 64PV-AZ. Řízení o udělení mezinárodní ochrany skončilo až rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, který dne 14. 9. 2011 odmítnul kasační stížnost žalobce pro nesplnění podmínek řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 17. 10. 2011. Dne 3. 11. 2011 byl žalobci vydán výjezdní příkaz č. GA0188570 s platností od 3. 11. 2011 do 2. 12. 2011. Následně žalobce podal dne 29. 11. 2011 žádost o vízum za účelem strpění, vedenou pod č.j. OAM-00585-2/ST-2011, které nebylo vyhověno a byla dne 9. 12. 2011 zamítnuta. Dne 9. 12. 2011 byl žalobci vydán výjezdní příkaz č. GA0207803 s platností od 9. 12. 2011 do 23. 12. 2011, vedený pod č.j. KRPA-82651/ČJ-2011-000022. Jelikož v době stanovené výjezdním příkazem z území České republiky nevycestoval, naplnil tímto svým jednáním ustanovení § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců tím, že mařil výkon soudních nebo správních rozhodnutí a byl zařazen v evidenci nežádoucích osob od 12. 5. 2008 do 3. 12. 2014 a § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců tím, že pobýval na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn.  Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 3. 7. 2012, č.j. KRPA-1213/ČJ-2012-000022 byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b), c), d) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody. Žalobce byl zajištěn a umístěn do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová.  Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 6. 9. 2012, čj. MV-82487-6/OAM-2012 byla žalobci podle ustanovení § 123 odst. 5 zákona o pobytu cizinců uložena povinnost uhradit náklady spojené se správním vyhoštění ve výši 7.260,- Kč do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh správního řízení a konstatoval, že v důsledku zajištění žalobce vznikly České republice – Ministerstvu vnitra – za období od 4. 7. 2012 do 3. 8. 2012 náklady v celkové výši 7.260,- Kč, z toho za stravu ve výši 3.360,- Kč a pobyt v zařízení pro zajištění cizinců ve výši 3.900,- Kč. Dle žalovaného v průběhu správního řízení nebylo zjištěno, že by žalobce byl na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, tudíž povinnost pokračování 4 6A 160/2012 uhradit tyto náklady byla uložena žalobci. Zároveň žalovaný uvedl, že neshledal žádný důvod, který by bránil vydání rozhodnutí.  Dne 11. 10. 2012 byl žalobce propuštěn z tohoto zařízení a následně bylo téhož dne realizováno správní vyhoštění žalobce leteckou cestou do Vietnamu.  Žalobce k výzvě soudu nezaplatil soudní poplatek, jelikož se mu tato výzva nepodařila doručit. S ohledem na ust. § 9 odst. 4 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, soud řízení nezastavil, protože povinnost zaplatit poplatek vznikla poplatníku (žalobci), kterému soud v řízení ustanovil opatrovníka jako účastníku, jehož pobyt není znám. Soud se tedy dále mohl zabývat meritem věci.  Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Žalobce ani žalovaný se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Soud tedy postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a rozhodl o věci samé bez jednání.  Městský soud v Praze na základě žaloby, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání rozhodnutí soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.  Podle ustanovení § 123 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí, náklady spojené se správním vyhoštěním zahrnují náklady na ubytování a stravování, přepravní náklady a ostatní nutné peněžní náklady. Do nákladů spojených se správním vyhoštěním se dále zahrnují náklady podle věty první za cizince ubytovaného v zařízení společně s cizincem zajištěným za účelem správního vyhoštění.  Podle odstavce 2 citovaného ustanovení jde-li o správní vyhoštění cizince, který byl na území zaměstnán bez povolení k zaměstnání, je-li podle zvláštního právního předpisu vyžadováno, nebo platného oprávnění k pobytu, je povinen náklady spojené se správním vyhoštěním podle odstavce 1 uhradit ten, kdo cizince zaměstnal. Nelze-li náklady spojené se správním vyhoštěním takto uhradit, je povinen tyto náklady nebo jejich zbývající část uhradit ten, kdo uzavřel se zaměstnavatelem jako subdodavatelem dohodu, v rámci jejíhož plnění zaměstnavatel cizince zaměstnával, nebo každý, kdo na základě svých existujících obchodních smluvních vztahů věděl nebo vědět měl a mohl o zaměstnávání cizinců bez povolení k zaměstnání nebo platného oprávnění k pobytu u zaměstnavatele. Věta první a druhá se nepoužijí v případě a) zaměstnavatele, který prokáže, že splnil povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími zaměstnávání a pobyt cizinců a nevěděl, že povolení k pobytu předložené cizincem je padělkem, b) toho, kdo uzavřel se zaměstnavatelem jako subdodavatelem dohodu podle věty druhé, který prokáže, že splnil povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími zaměstnávání a pobyt cizinců a nevěděl, že povolení k pobytu předložené cizincem je padělkem. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení nehradí-li náklady spojené se správním vyhoštěním osoba uvedená v odstavci 2, a pokud tyto náklady nebyly uhrazeny z finanční pokračování 5 6A 160/2012 záruky složené cizincem nebo složitelem podle § 123c, je povinen tyto náklady uhradit cizinec, který má být vyhoštěn na základě rozhodnutí o správním vyhoštění.  Podle odstavce 5 citovaného ustanovení policie nebo ministerstvo rozhodnutím stanoví, v jaké lhůtě a výši je osoba podle odstavců 2 až 4 povinna náklady spojené se správním vyhoštěním nebo jejich zbývající část uhradit. Odvolání není proti tomuto rozhodnutí přípustné.  Žalobce v podané žalobě namítl, že zajištění za účelem správního vyhoštění v daném případě nenaplnilo svůj zákonný účel, neboť jej nebylo možné v době podání žaloby s ohledem na jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany vyhostit z území České republiky. Náklady související se zajištěním žalobce tedy nebyly vynaloženy účelně. Vzhledem k tomu, že v době podání žaloby nebylo správní vyhoštění v případě žalobce realizováno, nebyla zde dána ani příčinná souvislost mezi správním vyhoštěním a vynaloženými náklady na jeho zajištění jako podmínka jejich úhrady.  Při posuzování této námitky žalobce vycházel soud z právní názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 20. 10. 2009, č.j. 2As 32/2009-63, dle kterého „náklady vzniklé zajištěním stěžovatele v záchytném zařízení pro cizince byly tedy vynaloženy na uspokojení základních potřeb stěžovatele (ubytování, stravování). Účelnost či smysluplnost vynaložení těchto nákladů na zajištění základních životních potřeb zajištěné osoby je dána přímo jejich charakterem a osobou adresáta poskytovaných služeb. Skutečnost, že následně nemohlo být rozhodnutí o správním vyhoštění vykonáno, tj. stěžovateli nemohl být ukončen pobyt na území České republiky, nemůže mít vliv na rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady spojené se správním vyhoštěním. V daném případě není podstatné, zda situace, kdy nelze rozhodnutí o správním vyhoštění vykonat, nastala v důsledku jednání stěžovatele (ať už tím, že využil zákonem dané možnosti a požádal o mezinárodní ochranu, nebo tím, že nerespektoval právní řád České republiky), nebo v důsledku jiných okolností nezávislých na jeho jednání.“  Uvedené závěry lze dle názoru soudu vztáhnout i na nyní projednávanou věc. V daném případě není sporu o tom, že pravomocným rozhodnutím bylo žalobci uloženo správní vyhoštění, a ani o tom, že žalobce byl za účelem realizace správního vyhoštění zajištěn a umístěn v zařízení pro zajištění cizinců. Z průběžného vyúčtování nákladů spojených se správním vyhoštěním žalobce, vypracovaného Správou uprchlických zařízení Ministerstva vnitra, vyplývá, že za dobu pobytu 30 dní ve středisku s datem příchodu 4. 7. 2012 činily náklady na ubytování žalobce 3.900,- Kč a náklady na jeho stravování 3.360,- Kč. V daném případě se jednalo o náklady spojené se správním vyhoštěním a zajištění žalobce bylo realizováno jako logický následek rozhodnutí o správním vyhoštění při splnění podmínek odůvodňujících tento postup. Vzhledem k tomu, že zákon nespojuje povinnost úhrady nákladů správního vyhoštění s podmínkou vycestování žalobce z území České republiky, neshledal soud jako důvodnou námitku žalobce týkající se neexistence příčinné souvislosti mezi správním vyhoštěním a vynaloženými náklady na jeho zajištění jako podmínky pro úhradu těchto nákladů.  Dne 11. 10. 2012 bylo u žalobce realizováno správní vyhoštění leteckou cestou do Vietnamu. Tato skutečnost je s ohledem na to, že nastala až po podání žaloby, irelevantní a nemění nic na tom, že náklady byly vynaloženy účelně a smysluplně, když žalobci zajistily základní životní potřeby v zařízení pro zajištění cizinců. pokračování 6 6A 160/2012  S ohledem na shora uvedené lze uzavřít, že rozhodnutí o povinnosti žalobce uhradit náklady spojené s jeho správním vyhoštěním bylo vydáno v souladu s ustanovením § 123 odst. 5 zákona o pobytu cizinců a namítané porušení ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu soud neshledal jako důvodné.  K námitkám žalobce, týkajícím se rozhodnutí o jeho zajištění soud považuje za nutné zdůraznit, že předmětem přezkumu v dané věci je pouze rozhodnutí žalovaného o úhradě nákladů spojených se správním vyhoštěním, a nikoliv rozhodnutí o zajištění cizince. Ze shora uvedených důvodů soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.  Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné prokazatelné náklady řízení nevznikly. P o u č e n í :  Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.  Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který učil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.  Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.  V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.  Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na internetových stránkách www.nssoud.cz. V Praze dne 27. dubna 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r. předseda senátu za správnost vyhotovení: S. Š.