Číslo jednací: 6Af 46/2012 - 27-31                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY         Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Hejtmánka a soudkyň JUDr. Dany Černé a JUDr. Naděždy Treschlové ve věci žalobce:, bytem v  proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31, o přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy, k žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 11.7.2012, čj. 8791/12-1100-100663,   t a k t o :   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.         O d ů v o d n ě n í     1. Žalobce podanou žalobou napadl shora uvedené rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a byl potvrzen dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Prahu 10 (dále jen „finanční úřad“) ze dne 16.12.2011, čj. 580066/11/0110522109021. Ve správním (daňovém) řízení byla pravomocně doměřena žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007.   2. Žalobce napadl rozhodnutí v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě nejprve obecně odkázal na skutečnosti, které uvedl v odvolání. Konkrétně uvedl, že neuplatněním odpočtem daňové ztráty dojde ke zkrácení jeho zákonného práva, pokud je uplatnění daňového subjektu pouze na ekonomické úvaze daného daňového subjektu, pak byl připraven tuto daňovou ztrátu v zákonné pětileté lhůtě uplatnit. Obecně uvedl, že postupem žalovaného byla krácena jeho zákonná práva i že došlo k porušení ustanovení daňového řádu, zákona o daních z příjmů, ústavními předpisy a byla tím odebráno jeho právo na možnost odpočtu daňové ztráty.   3. Žalovaným bylo původně Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, které vydalo napadené správní rozhodnutí. Soud v řízení po nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb. dnem 1.1.2013 jedná s žalovaným uvedeným v záhlaví jako s orgánem, na který ze zákona přešla působnost původního správního orgánu (ust. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“).   4. Žalovaný ve vyjádření uvedl, že žalobu navrhuje zamítnout jako nedůvodnou. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobní námitky jsou totožné s námitkami, které žalobce uváděl v odvolání, odkázal na odůvodnění napadeného správního rozhodnutí, které se s nimi vypořádalo. Poukázal na ust. § 34 a 38p odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). V tomto případě byla vyšší daňová povinnost, než uvedená v řádném daňovém přiznání za rok 2007 stanovena na základě zjištění správce daně z daňové kontroly, ta byla zahájena v roce 2010. Podle ust. § 38p zákona o daních z příjmů vyšší daňovou ztrátu může uplatnit poplatník nebo jeho právní nástupce pouze v dodatečném daňovém přiznání, to podle ust. § 41 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní“), ani podle ust. § 141 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), není možné podat do právní moci rozhodnutí o základu daně či dani nebo dodatečného platebního výměru. Žalovaný zmínil správní judikaturu v této věci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.10.2009, čj. 1 Afs 79/2009-133, rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27.3.2007, čj. 8 Afs 111/2005-106, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11.3.2003, sp. zn. I. ÚS 697/01).   5. V odůvodnění napadeného správního rozhodnutí je mj. uvedeno, že od základu daně lze odečíst daňovou ztrátu, která vznikla a byla vyměřena za předcházející zdaňovací období nebo jeho část, a to nejdéle v 5 zdaňovacích obdobích následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje, toto uplatnění není povinností daňového subjektu, ale je ponecháno na jeho ekonomické úvaze. Žalobce se domáhal uplatnění daňové ztráty vzniklé a vyměřené za rok 2006 v roce 2007, neboť v roce uplynutí lhůty pro její uplatnění (2011) mu nevznikne základ daně, od kterého by bylo možno neuplatněnou ztrátu odečíst. V daném případě vyšší daňová povinnost, než uvedená v řádném daňovém přiznání, byla stanovena na základě zjištění správce daně z daňové kontroly, uplatnění tak brání podmínky ust. § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů. V odůvodnění je dále uvedeno, že pokud by daňový subjekt při dodatečném doměření daně na základě kontroly nárokoval uplatnění některé z položek snižující daň podle ust. § 35a zákona o daních z příjmů, byl by správce daně povinen v souladu s tímto ustanovení, takovou položku, nebyla-li v řádném daňovém přiznání uplatněna, ačkoliv daňovému subjektu na ni vznikl nárok, vzít v úvahu. V případě daňové ztráty by její odečet správcem daně od dodatečně stanoveného základu daně na základě kontroly za rok 2007 vedl k nesprávnému zjištění a stanovení daně a tím i k porušení ust. § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů.   6. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, včetně řízení, jež jeho vydání předcházelo, v mezích žalobních bodů, jimiž je vázán, vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu (ust. § 75 odst. 1, 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „s.ř.s.“), a o důvodnosti podané žaloby uvážil takto.   7. Podle ust. § 38p odst. 2 zákona o daních z příjmů, ve znění účinném v rozhodném období (rok 2007): „Vyšší částky odčitatelných položek podle § 34 a položek snižujících základ daně podle § 15 odst. 1 může uplatnit poplatník nebo jeho právní nástupce pouze v dodatečném přiznání k dani z příjmů fyzických osob na vyšší daňovou povinnost, a to jen v takové výši, aby rozdíl mezi nově stanoveným základem daně sníženým o tyto položky zaokrouhleným na celé stokoruny dolů a základem daně sníženým o odčitatelné položky podle § 34 a položky snižující základ daně podle § 15 odst. 5 zaokrouhleným na celé stokoruny dolů, z něhož byla daň pravomocně vyměřena (doměřena), činil alespoň 100 Kč.“.   8. V době podání daňového přiznání za příslušné zdaňovací období (tedy rok 2007), byl účinným procesním předpisem zákon o správě daní a poplatků. Podle jeho ust. § 41 odst. 2: „Zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší nebo daňová ztráta nižší než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné přiznání nebo hlášení. V dodatečném daňovém přiznání nebo hlášení uvede daňový subjekt i den zjištění důvodů pro jeho podání. V této lhůtě je dodatečná daň též splatná. Nestanoví-li tento nebo jiný daňový zákon jinak, dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost nižší nebo daňovou ztrátu vyšší lze podat za podmínek stanovených v odstavci 4, a to ve stejné lhůtě, která je stanovena pro dodatečné daňové přiznání nebo hlášení na daňovou povinnost vyšší nebo daňovou ztrátu nižší; účinky nastávají dnem uplynutí lhůty pro jeho podání. Pokud daňový subjekt neplatně podá dodatečné daňové přiznání ještě před stanovením daně nebo daňové ztráty, budou údaje v něm uvedené využity při jejím vyměření. Poslední známou daňovou povinností je částka daně nebo daňová ztráta ve výši, jak ji naposled stanovil pravomocně správce daně, a to bez ohledu, zda daň byla stanovena podle § 46 odst. 5, platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem nebo rozhodnutím o opravném prostředku.“.   9. V době provádění daňové kontroly byl účinným procesním předpisem daňový řád. Podle jeho ust. § 141 odst. 6: „Dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování není přípustné k dani, která je předmětem probíhající daňové kontroly, popřípadě je-li předmětem výzvy podle § 87 odst. 2, která byla oznámena daňovému subjektu, nebo je-li o této dani zahájeno řízení o mimořádném opravném prostředku, dozorčím prostředku nebo řízení o žalobě podané proti rozhodnutí správce daně; tyto skutečnosti přerušují běh lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování podle odstavce 1 věty první; nová lhůta počne běžet od ukončení daňové kontroly, podle jejíhož výsledku se poslední známá daň nemění, nebo od právní moci dodatečného platebního výměru, byl-li na základě daňové kontroly vydán, popřípadě od právní moci rozhodnutí, kterým je ukončeno řízení o mimořádném opravném prostředku, dozorčím prostředku nebo řízení o žalobě podané proti rozhodnutí správce daně.“.   10. Podle shora citovaných ustanovení žalovaný postupoval a soud tak nedospěl k závěru, že by se dopustil porušení zákona o daních z příjmů či zákona o správě daní nebo daňového řádu, jak obecně v žalobních bodech uváděl žalobce. Pokud odkazoval na podané odvolání, je nutné uvést, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný vyčerpal odvolacího důvody v plné šíři, a žalobce ani konkrétně netvrdí, které odvolací důvody by pominul. Vzhledem ke skutečnosti, že soudní přezkum napadeného správního rozhodnutí je omezen na přezkum důvodnosti podané žaloby a konkrétně vymezených žalobních bodů, které musí vymezit skutkové a právní důvody, z jakých považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (ust. § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s.), přičemž jiné žalobní body žalobce neuváděl, soud dospěl k závěru, že žaloba konkrétně nepolemizovala s rozhodovacím důvodem a jiné skutečnosti neuváděla.   11. V této souvislosti soud pouze poznamenává, že postup žalovaného byl v obdobných případech řešen judikatorně a to tak, že takový postup nebyl shledán nezákonným. V této souvislosti soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2008, čj. 5 Afs 27/2008-67, publikovaný pod č. 1750/2009 Sb. NSS, nebo na rozsudek vycházející z rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 29.6.2007, čj. 8 Afs 111/2005-113, publikovaný pod č. 1264/2007 Sb. NSS).   12. V dané věci tak soud uzavírá, že podanou žalobu nepovažuje za důvodnou a proto ji zamítl (ust. § 78 odst. 7 s.ř.s.).   13. Ve věci soud rozhodl rozsudkem bez nařízení jednání, neboť účastníci proti takovému postupu neměli ve stanovené lhůtě námitek a jednání k projednání žaloby nebylo nutné, když soud neprováděl další dokazování (ust. § 51 odst. 1 s.ř.s.).   14. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že žalovanému státu tyto nevznikly, soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.   P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou (2) týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     V Praze dne 9. března 2016 JUDr. Ladislav Hejtmánek v.r. předseda senátu   za správnost vyhotovení: Simona Štěpinová