Není v pravomoci soudu projednání a rozhodnutí sporu o vrácení prostředků Státního fondu rozvoje bydlení poskytnutých příjemci na úhradu za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu na základě smlouvy o úvěru dle zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení za podmínek stanovených nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru, neboť věc náleží do pravomoci finančních úřadů.

Číslo jednací: 91Co 248/2015 - 128 U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Mottla a soudkyň JUDr. Blanky Trávníkové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce S. f. r. b., se sídlem v Praze 1 – S. M., D. 741/13, proti žalované A. F. F., bytem v D. B. – J., K V. 301, zastoupené advokátkou, o zaplacení 62 411 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. března 2015, č. j. 23C 699/2013-95, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje, řízení se zastavuje a věc se postupuje Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj. II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vedeného před soudy obou stupňů. Odůvodnění: Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 173 236 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby (výrok I), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 62 411 Kč (výrok II) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení původně částky 173 236 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení jakožto nesplacené jistiny z úvěru poskytnutého žalobcem žalované ve výši 300 000 Kč na základě smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení č. 13300134 ze dne 17. 2. 2005 (dále jen „smlouva o úvěru“) poté, co žalobce odstoupil ke dni 27. 5. 2010 od smlouvy o úvěru z důvodu, že žalovaná porušila podmínky čerpání úvěru stanovené smlouvou o úvěru a nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let tím, že převedla členská práva a povinnosti k družstevnímu bytu, na jejichž úhradu byly poskytnuty prostředky z předmětného úvěru, na třetí osobu v době před úplným splacením úvěru (§ 6 odst. 5 písm. b/, § 3 odst. 4 nař. vlády č. 616/2004 Sb.). Soud prvního stupně po provedeném řízení žalobě vyhověl (výrokem II) v rozsahu omezeném na základě částečného zpětvzetí žaloby (výrokem I), přičemž dospěl k závěrům, že žalovaná uzavřela se žalobcem smlouvu o úvěru dle ust. § 497 a násl. zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), na jejímž základě jí byl poskytnut úvěr z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení. Žalovaná porušila podmínky čerpání úvěru stanovené smlouvou o úvěru a nařízením vlády č. 616/2004 Sb., pročež žalobce platně odstoupil od smlouvy o úvěru, čímž se stala nesplacená část úvěrové jistiny spolu se smluvními úroky splatnou najednou. Jelikož žalovaná úvěrové prostředky s příslušenstvím žalobci nevrátila, uložil jí to soud prvního stupně napadeným rozsudkem; přitom soud prvního stupně neshledal žalobní pohledávku promlčenou ve čtyřleté promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku. Proti napadenému rozsudku, a to věcnému výroku II a závislému výroku III o nákladech řízení podala žalovaná včasné a přípustné odvolání, jímž (kromě věcných námitek) namítala nedostatek pravomoci soudu prvního stupně k projednání a rozhodnutí věci s tím, že věc patří do pravomoci finančního úřadu jakožto veřejnoprávní vztah při nakládání s rozpočtovými prostředky Státního fondu rozvoje bydlení. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce tak, že navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, přičemž k otázce pravomoci sudu k rozhodnutí a projednání věci odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 501/2004 či ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. 26 Odo 1637/2005, jimiž byla pravomoc soudu shledána ve věcech vztahů z obdobných smluv, na jejichž základě došlo k čerpání rozpočtovým prostředků soukromoprávním příjemcem. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání a v jeho mezích napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Podle § 7 odst. 1, 3 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Předmětem řízení je nárok žalobce ze smlouvy o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl prostředky ze Státního fondu rozvoje bydlení žalované jakožto příjemci úvěru na úhradu za převod členských práv a povinností v bytovém družstvu na základě zákona č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení a o změně zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a to za podmínek stanovených nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let (§ 9 zák. č. 211/2000 Sb., § 2 písm. b/ bod 3 nařízení vlády č. 616/2004 Sb.). Zákon č. 211/2000 Sb., o Státním fondu rozvoje bydlení, je výrazem bytové politiky státu, veřejným posláním Státního fondu rozvoje bydlení je podporovat rozvoj bydlení v České republice v souladu s koncepcí bytové politiky schválenou vládou České republiky a udržitelný rozvoj obcí, měst a regionů v souladu s veřejným zájmem (§ 1 zákona č. 211/2000 Sb.). Za tím účelem zákon upravuje nakládání s finančními prostředky státu, se kterými Státní fond rozvoje bydlení hospodaří, jež lze použít pouze na území České republiky k zákonem stanoveným účelům. Jedním z mechanismů financování bytových potřeb a bytového fondu z finančních prostředků státu je poskytování úvěrů ke krytí části nákladů spojených s výstavbou, pořízením, opravami a modernizací bytů, bytových a rodinných domů (§ 3 odst. 1 písm. a/ zák. č. 211/2000 Sb.), a to za podmínek stanovených zákonem a prováděcím předpisem (§ 9 zákona č. 211/2000 Sb.), tj. nařízením vlády č. 616/2004 Sb., o použití prostředků Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na úhradu části nákladů spojených s výstavbou nebo pořízením bytu některými osobami mladšími 36 let. V tomto případě žalovaná čerpala finanční prostředky Státního fondu rozvoje bydlení formou úvěru na základě smlouvy o úvěru na úhradu převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu, přičemž dle žalobních tvrzení porušila podmínky čerpání úvěru, což bylo důvodem k odstoupení žalobce od smlouvy o úvěru (§ 6 odst. 5 písm. b/ nař. vlády č. 616/2004 Sb.) a okamžitému splacení dlužné částky (§ 6 odst. 6 nař. vlády č. 616/2004 Sb.). Podle ustanovení § 6 odst. 6 nař. vlády č. 616/2004 Sb., platí, že v případě odstoupení od úvěrové smlouvy uzavřené podle tohoto nařízení požádá Státního fondu rozvoje bydlení o okamžité splacení dlužné částky a nevyplatí nevyčerpanou část úvěru. V případě porušení podmínek úvěrové smlouvy se postupuje podle zvláštního právního předpisu, kterým je zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Odvolací soud se zabýval posouzením charakteru právního vztahu mezi účastníky řízení založeného smlouvou o úvěru uzavřenou na základě zákona č. 211/2000 Sb. za podmínek stanovených nařízením vlády č. 616/2004 Sb. a dospěl k závěru, že se sice jedná o věc vyplývající z poměrů soukromého práva, avšak zákonem nikoliv svěřenou do pravomoci soudů (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Vztah z předmětné smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobcem a žalovanou, na jejímž základě byly poskytnuty žalované prostředky ze Státního fondu rozvoje na úhradu bytových potřeb, je právním vztahem založeným na rovnosti jeho subjektů, kdy práva a povinnosti těchto subjektů vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu autonomie vůle a smluvní volnosti v mezích zákona, naopak prima facie nejde o právní vztah založený na postavení nerovném, vrchnostenském, hierarchickém, kdy by jeden subjekt v postavení nositele veřejné moci rozhodoval o právech a povinnostech druhého autoritativně. Předmětný vztah účastníků řízení byl jednoznačně založen smlouvou, kterou uzavřeli ze své vůle. I když možnost poskytnutí úvěru a podmínky jeho čerpání vychází z veřejnoprávní úpravy (zákona č. 211/2000 Sb. a nařízení vlády č. 616/2004 Sb. jakožto právních norem veřejnoprávního charakteru), právní vztah nemohl vzniknout a nevznikl bez projevu vůle obou účastníků, jejichž vzájemné právní jednání má formu smlouvy. Základem právního vztahu účastníků je tedy smlouva jako výsledek shodných projevů vůle dvou rovnoprávných subjektů. K projednání a rozhodnutí sporů a jiných právní věcí ze soukromoprávních vztahů jsou v obecné rovině povolány soudy, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§ 7 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud v tomto případě dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí věci svěřuje zákon jiným orgánům než soudům, a je tak dána zákonná výjimka z pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí věci jinak soukromoprávní. Předmětný vztah se řídí nařízením vlády č. 616/2004 Sb., toto nařízení v § 6 odst. 6 výslovně uvádí, že v případě porušení podmínek úvěrové smlouvy se postupuje podle zvláštního právního předpisu, kterým je zák. č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů. Zákon č. 218/2000 Sb. v ustanovení § 44 odst. 1 písm. b) označuje za porušení rozpočtové kázně neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv jejich příjemcem. Dále podle § 44a odst. 3 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. je fyzická osoba nebo právnická osoba jiná než stát, která porušila rozpočtovou kázeň, povinna provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu, jestliže není státním fondem a porušila rozpočtovou kázeň podle § 44 odst. 1 písm. b) zák. č. 218/2000 Sb. tím, že neoprávněně použila nebo zadržela peněžní prostředky poskytnuté z tohoto státního fondu. Podle § 44a odst. 11 věta prvá zák. č. 218/2000 Sb. správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu. Z citovaných předpisů vyplývá, že žalobou uplatněný nárok Fondu, byť založený soukromoprávní smlouvou, jejímž předmětem bylo čerpání prostředků poskytnutých ze státního fondu, je ve své podstatě nárokem z porušení rozpočtové kázně příjemce rozpočtových prostředků státního fondu v podobě neoprávněného zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního fondu (§ 44 odst. 1 písm. b/ zák. č. 218/2000 Sb.), jehož následkem je povinnost příjemce provést prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu odvod za porušení rozpočtové kázně do státního fondu (§ 44a odst. 3 písm. b/ zákona). Jelikož správu odvodů za porušení rozpočtové kázně a penále vykonávají finanční úřady podle daňového řádu, nejde o věc v pravomoci soudu, nýbrž příslušného finančního úřadu (§ 44a odst. 11 zákona). Na podporu tohoto závěru lze odkázat lze odkázat na soudní judikaturu, byť právě v otázce pravomoci soudu v těchto věcech ne zcela jednotnou. Např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. 33 Cdo 66/2010 nebyla shledána pravomoc soudu k řízení o povinnosti vrátit poskytnutou podporu ve formě půjčky Státním fondem životního prostředí ČR příjemci na základě smlouvy s tím, že řízení je svěřeno územním finančním orgánům. Ve věci nároku ze smlouvy o poskytnutí úvěru z prostředků Státního fondu rozvoje bydlení podle nařízení vlády č. 616/2004 Sb. shledal nedostatek své pravomoci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. 23 Cdo 509/2013 řízení vedené před soudem zastavil a věc postoupil příslušnému finančnímu úřadu. Ve shodě s těmito závěry je i judikatura Nejvyššího správního soudu, například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 7 Afs 91/2013 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. 7 Afs 95/2013, jimiž bylo věcně rozhodováno o kasačních stížnostech proti rozhodnutím finančních ředitelství ve věcech neoprávněného používání prostředků Státního fondu rozvoje bydlení jejich příjemcem poskytnutých na základě smlouvy o úvěru z prostředků státního fondu podle nařízení vlády č. 616/2004 Sb. Za této situace se tak odvolací soud neztotožnil s opačnými závěry vyslovenými např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2005 sp. zn. 33 Odo 501/2004, který naopak shledal pravomoc soudu k řízení o vrácení návratné finanční výpomoci podle § 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 163/1989 Sb., rozpočtových pravidel republiky, poskytnuté státnímu podniku na základě smlouvy s příslušným ústředním orgánem; nebo v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2007 sp. zn. 26 Odo 1637/2005, kdy šlo o vrácení účelově a časově vázané podpor poskytnuté soukromé osobě z rozpočtových prostředků na základě smlouvy a pravomoc soudu byla rovněž shledána. Odvolací soud tak podle § 221 odst. 1 písm. c) a § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek pravomoci soudu v odvoláním napadených výrocích zrušil, rozhodl o zastavení řízení a současně rozhodl o postoupení věci místně příslušnému finančnímu úřadu. Tím je dle § 13 odst. 1 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, Finanční úřad pro Středočeský kraj, v jehož obvodu má žalovaná svůj trvalý pobyt. O nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně i odvolacím rozhodl odvolací soud tak, že žalované (která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení dle § 146 odst. 2, věta prvá, o. s. ř., pro procesní zavinění žalobce na zastavení řízení) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal dle § 150 o. s. ř. Důvody zvláštního zřetele hodné pro takové rozhodnutí odvolací soud shledal v tom, že rozhodoval při dosud neustálené judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu v otázce pravomoci soudu k těmto řízením. Po žádném z účastníků tak nelze spravedlivě žádat, aby nesl následky předem nejistého výsledku soudního řízení stojícího na nevyjasněné otázce pravomoci soudu, přičemž žalobci jakožto státnímu fondu lze těžko klást k tíži, že při plnění své povinnosti vymáhat státní rozpočtové prostředky postupuje cestou soudního uplatnění práva. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení u soudu prvního stupně a rozhodovat o něm bude Nejvyšší soud. V Praze dne 27. ledna 2016 Mgr. Tomáš Mottl v. r. předseda senátu