11Ad 20/2016 - 55                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Veberové a soudců Mgr. Marka Bedřicha a Mgr. Aleše Sabola v právní věci žalobce: R. P., zastoupen Mgr. Petrem Hanykem, advokátem se sídlem Zborovská 49, Praha 5, proti žalovanému: Policejní prezident Policie ČR se sídlem Strojnická 27, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2016, č.j. PPR-17453-13/ČJ-2016-990131                             t a k t o :       I. Žaloba se  z a m í t á.   II. Žádný z účastníků   n e m á   právo na náhradu nákladů řízení.     O d ů v o d n ě n í :     Žalobce se žalobou, podanou u Městského soudu v Praze, domáhá přezkoumání a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 8. 2016, č.j. PPR-17453-13/ČJ-2016-990131, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 25. 4. 2016 č. 133/2016, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti majetku podle ust. § 50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích.   Žalobce s uvedenými rozhodnutími orgánů nesouhlasí, neboť jediné žalobcovo pochybení spočívalo pouze v tom, že nejednal po nálezu okamžitě, ale s ohledem na rychlý spád událostí na celou záležitost s nálezem následně zapomněl. Žalobce dále konstatuje, že každý jedná v určité situaci individuálně a záleží i na okolnostech dané situace, proto není oprávněné konstatování správního orgánu, že žalobce jednal zcela v rozporu s obvyklým a předpokládaným chováním člověka se standardním vnímáním okolního prostředí při nálezu věci.   Závěry správních orgánů nemají oporu v provedeném dokazování a vyšetřování probíhalo v duchu presumpce viny, když žalobcem navržené důkazy byly ignorovány. Stejně tak žalovaný nezohlednil zažitý obecný pojem technické služby, kterým žalobce nemyslel společnost s názvem Technické služby, ale obecné místní označení pro společnost, která tyto služby v místě zajišťuje.   Dovození přímého úmyslu je dle názoru žalobce zcela nepřijatelné, neboť tvrzení, že se poškozený pokoušel na telefon volat přibližně jednu hodinu po ztrátě, nebylo žádným způsobem doloženo, stejně jako nebylo podložení tvrzení o stavu baterie. Žalobce se rovněž ohrazuje proti tvrzení, že se pokoušel něco zastírat, když pouze využil svého práva nevypovídat. Dále správní orgán poukázal na vizitku poškozeného, ta ovšem není součástí spisového materiálu.   Žalobci rovněž nebyla dána možnost vyjádřit se k dalším, do spisu založeným důkazům a podkladům, a to i přesto, že správní orgán konstatoval, že byla nadmíru běžnou chráněna žalobcova procesní práva. Trest žalobce považuje za velmi přísný a nepřiměřený, až likvidační, který navíc vede k propuštění žalobce ze služebního poměru a tedy i k dvojímu potrestání za stejnou věc. Správní orgány také přeceňují skutečnost, že svědci jsou si vědomi, že se jedná o činnost policisty, což vrhá špatné světlo na Policii ČR, když se jedná pouze o dvě osoby. Žalobce také upozorňuje, že v prvním stupni měl rozhodovat ředitel Obvodního ředitelství policie Praha 1, jemuž také byla věc odevzdána Generální inspekcí bezpečnostních sborů.   Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě uvedl, že zjistil skutkový stav věci, o němž neměl důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí. Důvody, proč žalobcovy návrhy na provádění dokazování nebyly akceptovány, jsou v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí dostatečně vysvětleny. Kázeňský trest odnětí služební hodnosti není nepřiměřený, neboť je jednoznačně v rozporu s posláním činnosti příslušníka Policie České republiky, aby páchal úmyslné protiprávní jednání spočívající v jednání, které má znaky přestupku proti majetku. Postoupení věci proběhlo v souladu s ustanovením čl. 12 odst. 7 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky.   Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí z hlediska žalobních námitek uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 zákona č. 150/2003 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů – dále též „s.ř.s.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud o věci rozhodl bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce i žalovaný s projednáním bez nařízení ústního jednání vyslovili souhlas (§ 51 odst. 1 s.ř.s.).   Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že dne 12. 8. 2015 byly Krajským ředitelstvím policie Jihomoravského kraj zahájeny úkony trestního řízení na základě oznámení od poškozeného F.S., nar. XX. XX. XXXX, ve věci zatajení věci v Kyjově. Dne 2. 11. 2015 bylo zahájeno řízení podle § 178 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů a dne 16. 10. 2015 odevzdala Generální inspekce bezpečnostních sborů k projednání Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy věc podezření ze spáchání jednání, které má znaky přestupku proti majetku podle § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.   Rozhodnutím ředitele Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 25. 4. 2016 č. 133/2016 byl žalobce uznán vinným ze spáchání jednání, které má znaky přestupku, a byl mu uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti inspektor s odůvodněním, že žalobce jako příslušník Policie České republiky je obeznámen s právními předpisy souvisejícími s nálezy a ztrátami věcí a je si zcela jistě vědom i možného postihu za zatajení nálezu. Provedené důkazní prostředky ve vzájemných souvislostech tvoří kompaktní celek, ze kterého lze učinit závěr o průběhu skutkového děje, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Při rozhodování o sankci bylo rozhodováno v souladu s § 186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů.   Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto. V odůvodnění žalovaný uvedl, že žalobce opakovaně využil svého práva nevypovídat a odmítl se k věci vyjádřit, tvrzení žalobce, že na nález zapomněl, je hodnoceno jako účelové a nevěrohodné a uložení trestu je náležitě odůvodněno, neboť nelze odhlédnout od povinnosti policistů neohrožovat dobrou pověst bezpečnostního sboru.   Uvedené rozhodnutí ze dne 3. 8. 2016 a jemu předcházející rozhodnutí ze dne 25. 4. 2016 považuje žalobce za nezákonné, proto podal tuto žalobu.   Soud nepřisvědčil námitce žalobce, že jeho pochybení spočívalo pouze v tom, že nejednal po nálezu okamžitě, ale s ohledem na rychlý spád událostí na celou záležitost s nálezem následně zapomněl. V žalobou napadeném rozhodnutí je citována povinnost každého nálezce plynoucí z občanského zákoníku vrátit ztracenou věc tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi a v případě, že nelze z okolností poznat, komu má být věc vrácena, a nepovažuje-li se věc za opuštěnou, oznámí nálezce bez zbytečného odkladu nález obci, na jejímž území byla nalezena, zpravidla do tří dnů. Žalovaný zdůraznil, že tuto povinnost má každý nálezce, tím spíše žalobce jako příslušník Policie České republiky. Nelze přisvědčit důvodnosti tvrzení žalobce, že spěchal za rodinou  a když přijel před dům, již na něco čekala a volala manželka, proto tašku zanechal na sedadle spolujezdce Žalobce neuvádí žádné skutečnosti, proč se již při nálezu na místě do obsahu tašky nemohl podívat, aby zjistil, komu má být věc vrácena, když není pochyb o tom, že šlo o nález věci, která nepatřila žalobci a  bylo tedy jeho povinností s nalezenou věcí zacházet zákonem předepsaným způsobem. Žalobce zdůrazňuje okolnosti dané situace a soud dospěl k závěru, že správní orgány tyto okolnosti vzaly v úvahu, neboť hodnotily věrohodnost výpovědi žalobce a uvedly rozpory v jeho výpovědi, hodnotily způsob navrácení věci, který inicioval až šest dní po nálezu, a to vše s přihlédnutím ke skutečnosti, že se jedná o příslušníka Policie České republiky, který je povinen chránit bezpečnost osob a majetku.   Vrátit věc měl žalobce primárně tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi, proto je zcela oprávněná úvaha správního orgánu, že se žalobce mohl a měl seznámit s obsahem tašky bez zbytečného odkladu. S ohledem na skutečnost, že taška obsahovala vizitku poškozeného, mohl jej sám kontaktovat, ať již prostřednictvím žalobcem zpochybňovaného telefonního čísla, nebo prostřednictvím na vizitce uvedené společnosti EKOR, s.r.o.  Soud považuje za vhodné zdůraznit, že žalobce jako příslušník Policie České republiky si měl být vědom povinnost věc bezodkladně navrátit a souhlasí s názorem žalovaného, že k navrácení zvolil zcela nestandardní postup.     Soud považuje dokazování provedené ve věci správními orgány za zcela dostatečné. V prvostupňovém rozhodnutí ve věci jsou jednotlivé důkazy srozumitelně hodnoceny. Soud neshledal důvodnými námitky žalobce, že jím navržené důkazy byly ignorovány, neboť žalovaný vysvětlil, proč je neprovedl. Žalobce také neuvedl, jaké nové informace by měly výslechy rodinných příslušníků a fotodokumentace místa bydliště žalobce přinést. Domněnka žalobce, že vyšetřování probíhalo v duchu presumpce viny, není důvodná, když vychází pouze ze skutečnosti, že žalobci se nepodařilo prokázat jím předložená tvrzení, a nemohl tak dostatečně vyvrátit opačná zjištění.   Soud dále konstatuje, že zákonná právní úprava umožňuje osobě podezřelé ze spáchání přestupku se k věci nevyjadřovat, případně se zbavit obvinění např. poukazem na to, že se přestupku nemohla dopustit, nebo že se přestupku dopustil někdo jiný, či jiným možným způsobem. Jak konstatoval například Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 23. 2. 2017, č.j. 41 A 47/2015 – 22, odmítnutí výpovědi nelze osobě podezřelé ze spáchání přestupku přičítat samo o sobě k tíži, toto jednání však ve svém důsledku může vést k tomu, že se podezřelému nepodaří vyvrátit důkazy svědčící proti němu, pokud tvoří jednotný a logický celek.   Rovněž námitku žalobce, že nebylo doloženo, že se poškozený pokoušel na telefon volat přibližně jednu hodinu po ztrátě a nebyl doložen stav baterie, neshledal soud důvodnou, neboť pro účely posouzení otázky viny ze spáchání jednání, které má znaky přestupku, není tato skutečnost rozhodná. Správní orgán pouze v prvostupňovém rozhodnutí shrnul výpověď poškozeného a následně odůvodnil, proč tuto svědeckou výpověď považuje za věrohodnou, nicméně neomezil se pouze na tuto výpověď, ale zařadil ji do logického, uceleného řetězce.   Obdobně soud hodnotí i námitku žalobce, která se týká obecného zažitého pojmu technické služby. Správní orgán neposuzoval jednotlivé činnosti společnosti EKOR, s.r.o., ale konstatoval, že sám žalobce odevzdával odpad ve sběrném dvoře této společnosti, nález učinil v těsné blízkosti od vjezdu do areálu společnosti a na nalezené vizitce byl společně se jménem poškozeného uveden i název této společnosti. Správní orgán proto hodnotil primární činnost společnosti v kontextu se znalostí žalobce, který těchto služeb využíval, a proto neshledal jako logické vyrozumění o nálezu další nezúčastněnou osobu s odkazem na technické služby. Soud považuje takové odůvodnění za dostatečné a srozumitelné.   Soud shledal jako nedůvodnou i námitku žalobce, že mu nebyla dána možnost vyjádřit se k dalším, do spisu založeným důkazům a podkladům. Správní orgán vyhověl žádosti žalobce, kterou se domáhal provedení výslechu, a následně i dvakrát vyhověl žádosti žalobce o přesunutí termínu. Při výslechu žalobce mu byla dána možnost nahlédnout do spisového materiálu a byl vyrozuměn o datu, kdy bude spisový materiál předložen služebnímu funkcionáři k rozhodnutí. Soud dále poukazuje na skutečnost, že žalobce pouze v obecné rovině namítl porušení svých procesních práv a nesdělil žádné konkrétní návrhy či důkazy, které tak nemohl uplatnit, a to ani v průběhu odvolacího řízení, ani v podané žalobě. Nadto soud uvádí, že řízení před orgánem prvního i druhého stupně tvoří jeden celek, proto je přípustné, aby vady prvostupňového orgánu zhojil v dalším řízení orgán odvolací.   Žalobce dále namítal, že trest je velmi přísný a nepřiměřený, až likvidační. Podle ust. § 186 odst. 7 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 30. 9. 2016, se kázeňský trest odnětí služební hodnosti ukládá za kázeňský přestupek se zvlášť škodlivým následkem, za porušení povinnosti vyplývající z omezení práv příslušníka, za jednání, kterým příslušník porušil služební slib, za opakované spáchání kázeňského přestupku se škodlivým následkem, jestliže předcházející uložení kázeňských trestů nevedlo v období 3 let k obnovení služební kázně příslušníka, za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, anebo za opakované dosahování neuspokojivých výsledků ve výkonu služby uvedené v závěru služebního hodnocení. V žalobou napadeném rozhodnutí byl žalobce shledán vinným za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka. Více podmínek již zákon nestanovuje. Následně podle § 42 odst. 1 písm. e) téhož zákona příslušník musí být propuštěn, jestliže mu byl uložen kázeňský trest odnětí služební hodnosti. Nejedná se proto o dvojí potrestání za tutéž věc, neboť se jedná o důsledek skutečnosti, že byl žalobce shledán vinným za jednání, které má znaky přestupku a je v rozporu s požadavky kladenými na příslušníka, což žalovaný správně odůvodnil tak, že jednání žalobce ohrožuje dobrou pověst všech policistů a celého bezpečnostního sboru České republiky, protože takové protiprávní jednání je veřejností velmi citlivě vnímáno, a protože porušil služební slib.    Důvodnou není ani námitka žalobce, že rozhodoval nepříslušný správní orgán, neboť podle ustanovení článku 12 odst. 7 závazného pokynu policejního prezidenta č. 75/2013, kterým se stanoví rozsah pravomoci služebních funkcionářů jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru příslušníků Policie České republiky, proto oprávněným k rozhodnutí ve věci v I. stupni byl ředitel Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. Žalobce namítal, že pokud došlo k přenosu pravomoci vnitřním právním předpisem, měl být o takovém kroku informován, neboť tento předpis nelze ve veřejně přístupných zdrojích dohledat. Soud k tomu uvádí, že žalobce jako příslušník bezpečnostního sboru měl znát služební předpisy a pokud skutečně neznal vnitřní předpisy ohledně kompetencí jednotlivých služebních funkcionářů, neznamená to, že v jeho věci rozhodoval nepříslušný služební funkcionář. Z žádného konkrétního ustanovení zákona nevyplývá povinnost služebního funkcionáře, který rozhoduje o přestupku konkrétní osoby, ji zvlášť seznamovat v rámci tohoto řízení s tím, který služební funkcionář a podle kterého služebního předpisu je oprávněn rozhodovat. Tvrzení žalobce se jeví  jako  účelová obrana (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2013, č.j. 4 Ads 118/2012-38).    Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.    Výrok o nákladech v řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší. Žalovanému správnímu orgánu náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.       P o u č e n í :   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.         V Praze dne 10.srpna 2017         JUDr. Hana Veberová v. r.                předsedkyně senátu                     Za správnost vyhotovení: Pechočová