Soud I. stupně ani soudní exekutor nemohou sami podle ust. § 210a o.s.ř. formou tzv. autoremedury změnit jimi vydané rozhodnutí jen na základě odvolání, které podala neoprávněná osoba nebo odvolání, které bylo podáno opožděně. Podle § 210a o.s.ř. lze postupovat jen tehdy, je-li odvolání přípustné.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Jiřího Lochmana v exekuční věci oprávněné: V. N., bytem D. 26, T., zast. JUDr. Igorem Velebou, advokátem, se sídlem Soběšická 151, Brno, proti povinné A. B., bytem K., P-8, pro vymožení 1,466.000 Kč s přísl., k odvolání Ing. J. H., bytem M. 24, Brno, a O. D., bytem B., H. proti usnesení soudního exekutora Mgr. Vojtěcha Jaroše, Exekutorský úřad Znojmo, ze dne 14. března 2017, č. j. 133 EX 2747/15 – 79, t a k t o : I. Odvolání Ing. J. H. s e o d m í t á . II. Ve vztahu mezi Ing. J. H. a oprávněnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. III. Usnesení soudního exekutora se ve výrocích o I. až III. p o t v r z u j e , ve výroku IV. s e z r u š u j e . IV. Ve vztahu mezi O. D. a oprávněnou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V projednávané věci byl soudní exekutor Mgr. Vojtěch Jaroš, Exekutorský úřad Znojmo pověřen k provedení exekuce Obvodním soudem pro Prahu 8 podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 06.10.2014, č. j. 13 C 171/2011 - 149, a podle vykonatelného rozsudku č. j. 34 C 265/2013-192, vydaného Okresním soudem Brno-venkov dne 30.03.2015, k uspokojení pohledávky 1,466.000 Kč s přísl. s tím, že nynější povinná odpovídá za vymáhaný závazek původního povinného z titulu převodu nemovitosti na základě odporovatelného právního úkonu (neúčinnost vyslovil pravomocným rozhodnutím soud). V řízení o nařízení prodeje nemovité věci, k níž se vázal neúčinný převod, nyní napadeným usnesením soudní exekutor stanovil obvyklou cenu postižených nemovitých věci, a to podílu o velikosti id. 1/3 k celku na pozemcích parc. č. 587/18 a parc. č. 587/131, jak jsou zapsány na listu vlastnictví č. 1151 pro katastrální území S., obec S., okres B.-v, u Katastrálního úřadu pro J. k., katastrální pracoviště B.-v. a jejich veškeré příslušenství [dále též jen „postižené nemovité věci“], a to v částce 174.000 Kč (výrok I.). Dalším výrokem II. určil, že tu nejsou závady, jež by dražbou nezanikly a konečně výrokem III. vyslovil, že zaniká závada v podobě nájemního práva ve prospěch O. D. vzniklého na základě nájemní smlouvy z 28. 12. 2010. Při svém ocenění soudní exekutor vyšel ze závěrů podaného znaleckého posudku, když v průběhu řízení sám zjistil existenci výše popsané závady v podobě váznoucího práva nájmu pro O. D. Předmětem nájemní smlouvy ze dne 28. 12. 2010 byly i postižené nemovité věci (ideální podíl na nich) a současně budova č.p. 352 na pozemku parc. č. 587/131, která je ovšem ve výlučném vlastnictví jednoho z pronajímatelů - Ing. R. J. (nyní v konkurzu). Nájemné činilo částku 9.500 Kč měsíčně, nicméně s ohledem na to, že O. D. měla za pronajímateli pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení ve výši 3,447.600 Kč, bylo nájemní smlouvou sjednané nájemné až do uvedené částky jednostranně započítáváno. Doba nájmu byla na základě této smlouvy sjednána od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2030. S ohledem na to, že O. D. neposkytla soudnímu exekutorovi požadovanou součinnost, byl soudní exekutor nucen vycházet zejména z poznatků zjištěných v rámci insolvenčního řízení dalšího spoluvlastníka nemovité věci Ing. R. J. vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 44 INS 34934/2014. Z jiných řízení měl soudní exekutor v této věci za najisto postaveno, že O. D. nemovitou věc nejméně od září 2016 neužívá, což bylo podle něj potvrzeno i z jiných zdrojů, konkrétně od sousedky. V průběhu insolvenčního řízení (dlužníka Ing. J.) pak došlo k výpovědi nájemní smlouvy ze strany insolvenčního správce a následný návrh O. D. na zrušení výpovědi nájemní smlouvy byl insolvenčním soudem zamítnut, byť v době rozhodování soudního exekutora nepravomocně. Soudní exekutor dále k důvodům svého rozhodnutí akcentoval, že podle § 336a odst. 2 o.s.ř. může být rozhodnuto (v exekučním řízení – pozn. odvol. soudu) o zániku nájemního práva, jestliže je nájemné zcela nepřiměřené nájemnému v místě a čase obvyklému a toto právo výrazně omezuje nemovitou věc prodat v dražbě. Soudní exekutor, odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, dospěl návazně k závěru, že pokud tak v dané věci zástavní právo ve prospěch Wüstenrot – stavební spořitelny, nyní RenoFin, spol. s.r.o., vzniklo již v roce 2008, lze konstatovat, že nájemní právo O. D. vzniklé v roce 2010 snižuje možnost upokojení pohledávky tohoto zajištěného věřitele, když z přihlášky zajištěného věřitele do insolvenčního řízení vyplývá, že jen jím přihlášená dlužná částka činí 1,375.000 Kč plus příslušenství (ke dni 24.09.2015 činí příslušenství 873.181,73 Kč). Pokud tak v rámci insolvenčního řízení byla nemovitá věc – budova č.p. 352 na pozemku parc. č. 587/131 a současně spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 na pozemcích parc. č. 587/131 a parc. č. 587/18, oceněna na částku 1,800.000,- Kč, v případě jejího prodeje za tuto částku by tak zástavní věřitel v plné výši uspokojen nebyl. Nelze však podle soudního exekutora opomenout skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení byla nájemní smlouva insolvenčním správcem vypovězena a ocenění částkou 1,800.000 Kč nájemní právo již žádným způsobem nezohledňuje. S ohledem na to, jakým způsobem jsou v souladu se zákonem nájemní práva k nemovité věci oceňována, by při jejich zohledňování došlo k výraznému poklesu ceny a tím i k podstatnému snížení možnosti uspokojení zajištěného věřitele. Co se týče výše nájemného, soudní exekutor zdůraznil, že žádné nájemné fakticky placeno není s ohledem na dohodnuté započítávání vůči pohledávce O. D. z titulu bezdůvodného obohacení. Z nájemní smlouvy ani přesně nevyplývá, kolik představuje nájemné za spoluvlastnický podíl povinné, resp. v době uzavření smlouvy šlo ještě o podíl dlužníka L. B. Pokud tak O. D. nemovité věci dle zjištění fakticky minimálně od září 2016 nevyužívá, nemůže být dotčena tím, že bude rozhodnuto o zániku jejího nájemního práva. Nadto podle závěrů soudního exekutora zánik nájemního práva žádným způsobem neovlivní její pohledávku za pronajímateli z titulu bezdůvodného obohacení, jejíhož uspokojení se domáhá v rámci insolvenčního řízení. Nicméně, pokud by byl zajištěný věřitel RenoFin, spol. s.r.o., uspokojen v požadované výši, která s určitostí přesahuje částku dva miliony korun českých, samotná pohledávka O. D. by se o tuto částku musela nutně ponížit. Proto soudní exekutor podle § 69 e.ř. ve spojení s § 336a odst. 1 o.s.ř. stanovil – vycházeje z vyžádaného znaleckého posudku - cenu nemovitých věcí a jejích příslušenství částkou 174.000 Kč. Určená výsledná cena bude podkladem pro stanovení nejnižšího podání. Současně z týchž důvodů rozhodl o zániku nájemního práva ve prospěch O. D. (výrok IV.). Proti tomuto usnesení podali včas odvolání Ing. J. H., spoluvlastník postižených nemovitých věcí (pozemků) a O. D. jako jejich tvrzený nájemce. Obě odvolání jsou prakticky totožně odůvodněna: Nebyly totiž podle odvolatelů splněny obě zákonné podmínky vtělené do ust. § 336a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., když zůstalo neprokázáno, že by sjednané nájemné bylo zcela nepřiměřené a touto otázkou se ani soudní exekutor přezkoumatelným způsobem nezabýval. Najisto nebylo postaveno ani to, zda nájemní právo výrazněji omezuje možnost prodat nemovitou věc v dražbě. Nebylo ani vysvětleno, zda nájemní právo zaniká s náhradou či bez náhrady, ač jde o skutečnost, o níž mělo být v usnesení o ceně výslovně rozhodnuto (potud odvolatelé odkazují na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 20 Cdo 316/2016). Za nesprávné odvolatele považují i závěry soudního exekutora o tom, že nájemkyně předmět nájmu neužívá; skutečnost že byla po určitou dobu v zahraničí na způsobu užívání pronajaté věci ničeho nezměnila. V insolvenčním řízení sice insolvenční správce dal nájemkyni výpověď z předmětu nájmu, nicméně nájemkyně se obrátila se žádostí o zrušení výpovědi na insolvenční soud a ačkoliv ten (usnesením ze dne 8. 3., 2017, č. j. KSBR 44 INS 34934/2014-B-29) její návrh zamítl, podala proti takovému usnesení včas odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Přitom otázka, zda bude výpověď učiněná ins. správcem zrušena (a právo nájmu tak bude i nadále přetrvávat) tak zůstává dosud nezodpovězena. Nemůže proto obstát ani výrok III. napadeného usnesení, že oceňované nemovité věci nejsou zatíženy věcnými břemeny nebo nájemními právy, jež by v dražbě nezanikla. Nesprávně je pak podle obou odvolatelů proto určena i výsledná cena, která nezohledňuje váznoucí nájemní právo O. D. Žádný znalec nebyl přítomen na místě a neprovedl vlastní šetření. Oba odvolatelé proto svorně navrhovali, aby napadené usnesení odvolací soud zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Vyjádření účastníků k odvolání podáno nebylo. Odvolací soud, jemuž byl spis exekutorem předložen dne 21. dubna 2017, ve smyslu ust. § 52 a § 55c odst. 3 exekučního řádu ve spojení s ust. § 212 a § 212a o.s.ř. ve znění účinném ke dni zahájení exekučního řízení přezkoumal z podnětu včas podaných odvolání, jak napadené usnesení, tak i řízení jeho vydání předcházející. Aniž by za tím účelem bylo třeba k projednání odvolání nařizovat jednání (ust. § 254 odst. 8 o.s.ř. ve spojení s ust. § 214 odst. 2 písm. a/ a c/ o.s.ř.), dospěl k následujícím závěrům: Předně, ve vztahu k odvolání podanému dalším spoluvlastníkem Ing. J. H., odvolací soud učinil závěr, že jde o odvolání podané neoprávněnou osobou a tedy o odvolání nepřípustné. Účastníky exekučního řízení jsou ve smyslu ust. § 36 odst. 1 ex. řádu zásadně oprávněný (popř. tzv. další oprávněný, který do řízení přistoupil) a povinný, popř. též manžel povinného, ten pak za podmínky, že je exekucí postihován jeho majetek nebo majetek ve společném jmění manželů (odst. 2 cit. ust.). Usnesení o ceně se podle výslovného znění ust. § 336a odst. 3 o.s.ř. doručí oprávněnému, těm, kdo do řízení přistoupili jako další oprávnění, povinnému a osobám, o jejichž právech a povinnostech (míněno ve vztahu k exekvovanému majetku) soud rozhodl podle odstavce 2, tedy, vůči nimž soud (soudní exekutor) rozhodl o zániku nájemního či pachtovního práva, výměnku nebo práva odpovídajícího věcnému břemeni. Jiným osobám se usnesení o ceně doručí, jen jestliže soudní exekutor v usnesení o ceně rozhodl nad rámec ust. § 336a odst. 1 o.s.ř. též o jejich právech a povinnostech. Odvolatel Ing. J. H. však takovou osobou není, neboť o jeho právech a povinnostech napadeným usnesením soudního exekutora rozhodnuto nebylo (rozhodnutí se netýká jeho ideálního podílu na exekučně postižených pozemcích, probíhající exekucí v této věci není jeho ideální oddíl nikterak dotčen). Občanský soudní řád ani exekuční řád nezakládá bez dalšího spoluvlastníkům postižené věci legitimaci k podání odvolání, není-li též postižen jejich spoluvlastnický podíl, odvolací soud proto uzavírá, že Ing. J. H. není subjektivně oprávněn k odvolání a jím podaný opravný prostředek podle ust. § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítl, aniž by se z jeho podnětu mohl zabývat věcnou správností napadeného usnesení soudního exekutora. Odmítnutím odvolání se řízení ve vztahu ke jmenovanému končí (ust. § 151 odst. 1 o.s.ř.), proto je třeba rozhodnout též o nákladech odvolacího řízení. Podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 146 odst. 3 o.s.ř. odvolací soud rozhodl, že oprávněná a tento odvolatel nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, když oprávněné, která by měla na náhradu nákladů odvolacího řízení jinak právo podle obsahu spisu žádné náklady řízení ve smyslu ust. § 137 o.s.ř. v této fázi nevznikly Ohledně odvolání podaného tvrzenou nájemkyní O. D. odvolací soud vycházel z toho, že soudní exekutor v napadeném usnesení výslovně /pod bodem IV. výroku/ rozhodl o zániku jejího nájemního práva, tudíž z hlediska procesního rozhodl o jejich právech a povinnostech a odvolání této osobě subjektivně přísluší. Odvolací soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal odvolání důvodným: Odvolací soud především nesouhlasí s tím, jak soudní exekutor postupoval ohledně svého dřívějšího usnesení o ceně týchž nemovitých věcí, které vydal dne 16. 3. 2016 pod č. j. 133 EX 2747/15 – 36, a které následně sám zrušil z podnětu odvolání Ing. J. H., o němž sám exekutor ve svém následném usnesení ze dne 6. 4. 2016, č. j. 133 EX 2747/15 – 43, jímž podle ust. § 210a o.s.ř. zrušil první usnesení o ceně, uvedl, že je osobou k odvolání neoprávněnou. Autoremedura je zvláštní způsob vyřízení opravných prostředků. Nápravu vydaného rozhodnutí provede ten orgán, který je vydal, zatímco normálně o něm rozhoduje orgán vyššího stupně (devolutivní účinky). Smyslem autoremedury je umožnit rychlé a jednoduché napravení nesprávností, na níž byl orgán, který rozhodnutí vydal, opravným prostředkem upozorněn. Možnost změnit usnesení vydané soudním exekutorem podle ust. § 210a o.s.ř. formou tzv. autoremedury je ovšem z logiky věci podmíněno tím, že jde o odvolání včasné a i jinak přípustné. Nemůže-li se z důvodu subjektivně či objektivně nepřípustného opravného prostředku zabývat věcně odvolací orgán, tím méně může nepřípustnému odvolání „vyhovět“ soud I. stupně nebo soudní exekutor, proti jehož rozhodnutí odvolání směřuje. Uváděl-li správně soudní exekutor, že tehdejší odvolatel nebyl k podání opravného prostředku oprávněn, pak v takovém případě měl bez dalšího spisový materiál předložit odvolacímu soudu, který je (na rozdíl od soudního exekutora nebo exekučního soudu I. stupně) z hlediska své funkční příslušnosti jediný oprávněn nepřípustné odvolání podle ust. § 218 písm. b/ o.s.ř. odmítnout. Uvedené pochybení však již nyní nelze napravit, neboť rozhodnutí soudního exekutora ze dne 6. 4. 2016 (o tzv. autoremeduře) nebylo žádnou z oprávněných osob napadeno odvoláním a nabylo právní moci, je jím proto ve smyslu ust. § 159a odst. 1 a 4 o.s.ř. vázán i odvolací soud. K uvedenému lze dodat, že zjistí-li soudní exekutor, že dřívější pravomocné usnesení o ceně neobstojí pro pozdější zásadní změnu poměrů, k níž došlo do doby vydání tzv. dražební vyhlášky, musí postupovat výlučně podle ust. § 336a odst. 4 o.s.ř., tj. již vydané usnesení o ceně změnit (aniž by však dřívější rozhodnutí o ceně výslovně rušil). Bez ohledu na další argumentaci odvolatelky považuje odvolací soud napadené („druhé“) usnesení o ceně za v zásadě správné. Je tomu tak proto, že soudní exekutor na jedné straně správně postřehl, že v insolvenčním řízení insolvenční správce dlužníka Ing. R. J. měl dát O. D. výpověď z nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2010 (právo nájmu z této smlouvy mělo představovat závadu podle ust. § 336a odst. 1 písm. d/ o.s.ř.) a nejen z nyní podaného odvolání, ale i ze samotného insolvenčního rejstříku týkajícího se uvedeného dlužníka je zřejmé, že již dne 8. 3., 2017 Krajský soud v Brně svým usnesením, (č. j. KSBR 44 INS 34934/2014-B-29) zamítl návrh O. D., aby byla výpověď označené nájemní smlouvy učiněná insolvenčním správcem zrušena. Podle ust. § 256 odst. 1 insolv. zák. platí, že insolvenční správce je po prohlášení konkursu oprávněn vypovědět nájemní smlouvu nebo podnájemní smlouvu uzavřenou dlužníkem ve lhůtě stanovené zákonem nebo smlouvou, a to i v případě, že byla sjednána na dobu určitou; výpovědní lhůta však nesmí být delší než 3 měsíce. Ustanovení občanského zákoníku o tom, v kterých případech a za jakých podmínek může pronajímatel vypovědět nájem bytu, tím nejsou dotčena. Podle odstavce druhého téhož ustanovení jestliže by výpovědí nájemní smlouvy sjednané na určitou dobu, v níž je dlužník pronajímatelem, byl nájemce nepřiměřeně dotčen ve svých oprávněných zájmech nebo by tím utrpěl či mohl utrpět značnou škodu, může nájemce do 15 dnů od doručení výpovědi navrhnout insolvenčnímu soudu zrušení výpovědi. Jestliže bude zajištěno, že nájemce koupí předmět nájmu při zpeněžení majetkové podstaty za cenu obvyklou, vyhoví insolvenční soud takovému návrhu vždy. Citované zákonné ustanovení zakládá insolvenčnímu správci oprávnění vypovědět nájemní nebo podnájemní smlouvu, jejíž účinky trvají i po prohlášení konkursu. Jen je-li to pro majetkovou podstatu výhodné, ponechá uzavřenou smlouvu nadále v účinnosti. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit insolvenčnímu správci v zájmu co nejvyššího uspokojení věřitelů (§ 5 insolv. zák.) nezmenšovat zbytečně majetkovou podstatu. Je-li dlužník pronajímatelem věci, může být motivem k vypovězení nájmu např. zlepšení podmínek ke zpeněžení takové věci (v insolvenčním řízení). Výpovědní doba se řídí zákonem nebo ujednáním ve smlouvě ovšem s tou modifikací, že výpovědní doba je ohraničena a nesmí být v žádném případě delší než 3 měsíce. Jestliže je z výše citovaného usnesení insolvenčního soudu zřejmé, že odvolatelka obdržela výpověď učiněnou insolvenčním správcem dne 19. prosince 2016, pak nebyla-li stanovena výpovědní doba kratší, měl na jejím základě zaniknout nájem O. D. nejpozději dne 31. března 2017. Pak ovšem, je-li i v odvolacím řízení třeba vycházet ze zásady, že pro rozhodnutí je určující stav v době jeho vyhlášení (ust. § 154 odst. 1 o.s.ř.) platí, že i v době vydání napadeného usnesení soudního exekutora přetrvávala pochybnost o tom, zda vůbec O. D. svědčilo postavení nájemce pozemků exekučně postižených v nyní projednávané věci. To navíc za situace, kdy její návrh podaný podle ust. § 256 odst. 2 insolv. zák. na zrušení výpovědi insolvenční soud I. stupně zamítl a odvolání O. D. bylo nyní nově usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jako soudu odvolacího, ze dne 26. dubna 2017, č. j. 1 VSOL 403/2017-B-38 odmítnuto (uvedené usnesení bylo současně dnešního dne zveřejněno v insolvenčním rejstříku). Nebyla-li proto O. D. v insolvenčním řízení s konečnou platností úspěšná se svým návrhem na zrušení výpovědi nájemní smlouvy, od níž odvozuje své hmotně-právní postavení nájemce, pak dnem zániku nájemního vztahu (v důsledku jednostranné výpovědi nájemní smlouvy insolvenčním správcem), nejpozději však dnem 31. března 2017 (viz již výše) pozbyla postavení nájemce a tedy osoby, na níž míří ust. § 336a odst. 2 o.s.ř. Pak ovšem nemůže být věcně úspěšné jí podané odvolání, které staví na trvajícím právu nájmu, ale nemůže být správné ani usnesení soudního exekutora, pokud výrokem IV. napadeného usnesení určil, že (nyní neexistující) právo nájmu ve prospěch O. D. na základě nájemní smlouvy ze dne 28. prosince 2010 zaniká. Zaniknout na základě rozhodnutí soudního exekutora totiž nemůže právo, které v době jeho rozhodování, resp. i v době rozhodování odvolacího soudu o ceně postižených nemovitých věcí již neexistuje. Pak je ovšem zcela nadbytečné zabývat se v tomto odvolacím řízení tím, zda měl být určen zánik práva nájmu s náhradou či bez náhrady a za stávající procesní situace je rovněž zcela bez významu zabývat se námitkami odvolatelky ohledně možnosti postupovat v insolvenčním řízení podle ust. § 256 odst. 2 insolv. zák., neboť i zde je odvolací soud podle ust. § 159a odst. 4 o.s.ř. vázán konečným rozhodnutím insolvenčního soudu v otázce zamítnutí požadavku na zrušení výpovědi z nájmu. Prakticky z týchž důvodů, tedy pro ztrátu hmotně-právního postavení nájemce, již odvolatelce nepřísluší vlastním jménem uplatňovat námitky týkající se způsobu zjištění obvyklé ceny. Odvolací soud proto jen ve stručnosti doplňuje, že podle § 66 odst. 5 ex. řádu platí, že při oceňování nemovitosti, jejího příslušenství a jednotlivých práv a závad s nemovitostí spojených se použije obvyklá cena podle zvláštního právního předpisu (dle § 2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb.). Z téhož právního předpisu ovšem správně vycházel i znalecký ústav Odhadci a znalci CZ ve svém posudku ze dne 11. 3. 2017 v této věci. Z posledně citovaného ustanovení plyne, že majetek se oceňuje obvyklou cenou, pokud uvedený zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Při určení obvyklé ceny tak znalec porovnává oceňované nemovité věci s jinými obdobnými a obchodovatelnými objekty buď přímo v místě nemovitosti prodávané, nebo alespoň z cen srovnatelných nemovitostí obchodovaných v příslušném kraji, a to s přihlédnutím k okolnostem, které mají vliv na cenu tohoto konkrétního objektu (k tomu srov. např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 319/2004 nebo 20 Co 321/2004). Těmto požadavkům, jak si odvolací soud ověřil, znalecký ústav v dané věci zcela dostál. Výsledná cena je pak jen pouhým podkladem pro určení tzv. nejnižšího podání, přičemž nijak nelimituje (tzv. „tržní“) cenu, která se dosáhne při provedené dražbě. Za situace, kdy odvolací soud nesdílí ani výhrady odvolatelky na adresu odůvodnění napadeného usnesení soudního exekutora, které odpovídá požadavkům na něj kladeným ust. § 157 odst. 2 ve spojení s ust. § 167 odst. 2 o.s.ř., mohl napadené usnesení ve výrocích I. až III. podle ust. § 219 o.s.ř. jako správné potvrdit, kdežto ve výroku IV. jej pro jeho nesprávnost a nyní i zjevnou nadbytečnost zrušil podle ust. § 219 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. s tím, že (nyní již zaniklé) nájemní právo O. D. z rozhodnutí soudního exekutora podle ust. § 336a odst. 2 o.s.ř. znovu nezaniká. I ve vztahu mezi odvolatelkou a oprávněnou bylo třeba rozhodnout o nákladech odvolacího řízení, úspěšné oprávněné však rovněž v této fázi řízení žádné náklady nevznikly (ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, § 254 odst. 1 o.s.ř.). P o u č e n í :Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, a to k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudního exekutora, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. V Praze dne 26. března 2017 JUDr. Milada V e s e l á v. r. předsedkyně senátu