Zánik samotného předkupního práva ve smyslu přechodného ust. § 3062 o. z. nemá bez dalšího za následek i zánik práv do té doby vzniklých z porušení předkupního práva.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Veselé a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Jiřího Lochmana ve věci žalobce PhDr. V. J., bytem S., P.5, zast. Mgr. Karlem Touschkem, advokátem, se sídlem Staropramenná 722/26, Praha 5, proti žalovanému R. U., bytem M., P.2 - V., zast. JUDr. Alešem Kolářem, advokátem, se sídlem Přemyslovská 28, Praha 3, o nahrazení projevu vůle; k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. prosince 2016, č. j. 22 C 242/2015 – 42; t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc s e v r a c í uvedenému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby soud za žalovaného nahradil jeho projev vůle směřující k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky o převod vlastnického práva v rozsahu podílu id. 27/288 k celku ve vztahu k pozemku parcelní číslo xxx, zastavěná plocha a nádvoří a stavbě č. p. xxx, určené k bydlení, která je součástí uvedeného pozemku, nacházející se v kat. území V., vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, kat. pracoviště Praha (výrok I.) a současně (výrokem II.) žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 8.400 Kč. Rozhodl takto na podkladě žaloby, v níž žalobce tvrdil, že je podílovým spoluvlastníkem výše popsaných nemovitých věcí, přičemž dne 7. 5. 2013 uzavřel žalovaný jako kupující s manželi M. kupní smlouvu k podílu id. 27/288 k celku těchto nemovitých věcí, čímž došlo k porušení žalobcova zákonného předkupního práva. Dne 6. 1. 2014 žalobce vyzval žalovaného (jako nabyvatele podílu převedeného bez respektu k žalobcově předkupnímu právu), aby mu nabídnul jím nabytý podíl ke koupi. K uzavření kupní smlouvy však nedošlo. Soud po provedeném dokazování (jak jeho výsledky blížeji ve svém rozhodnutí podrobně popsal) vycházel jako z prokázaných tvrzení žalobce s tím, že kupní smlouvou ze dne 7. 5. 2013 prodali manželé M. podíl 27/288 uvedené nemovitosti žalovanému. Dne 6. 1. 2014 žalobce vyzval žalovaného, aby mu nabídnul jím nabytý podíl ke koupi a dne 6. 9. 2015 podal k soudu žalobu na nahrazení projevu vůle v této věci. V rovině právního posouzení soud I. stupně aplikoval ust. § 3062 nyní účinného obč. zák. (č. 89/2012 Sb. [v dalším i jen „o.z.“]) a dále ust. § 140 a § 603 obč. zák. z r. 1964 (ve znění účinném do 31. 12. 2013 [v dalším též i jen „OZ 1964“]). Vysvětlil, že dle OZ 1964 platilo, že hodlá-li spoluvlastník převést spoluvlastnický podíl na někoho jiného než na osobu blízkou, vzniká ostatním podílovým spoluvlastníkům předkupní právo. Převodce je proto povinen ostatním spoluvlastníkům nabídnout svůj spoluvlastnický podíl ke koupi. Poruší-li převádějící spoluvlastník předkupní právo ostatních spoluvlastníků, mohou se pak domáhat, aby jim nabyvatel nabídl spoluvlastnický podíl ke koupi, a to za stejných podmínek, za jakých jej získal od spoluvlastníka. Nevyhoví-li nabyvatel jejich žádosti, mohou se domáhat soudní ochrany svého porušeného práva. Rozhodnutí, jímž soud případně vyhoví žalobě, má povahu rozsudku ukládajícího prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí soudu tak nahrazuje jednostranný právní úkon nabyvatele. K uzavření smlouvy dojde v okamžiku, kdy rozsudek ukládající prohlášení vůle nabude právní moci (§ 159 o.s.ř.). Nový o.z. naproti tomu dosavadní konstrukci zákonného předkupního práva spoluvlastníků opouští; stanoví, že tato práva, pokud vznikla za účinnosti předchozího občanského zákoníku, zaniknou v jednoroční době počítané od účinnosti nového zákoníku. Uplynutím uvedené doby (tj. 31. 12.2014) zákonná předkupní práva spoluvlastníků zanikla, přičemž v tomto případě jde o zánik práva uplynutím doby omezující jeho trvání. Soud I. stupně proto žalobu zamítl, maje za to, že zákonné předkupní právo k nemovitosti vzniklo za doby účinnosti předchozího OZ 1964, žalobce tak mohl u soudu uplatnit své předkupní právo jen a pouze v jednoroční lhůtě od účinnosti nového občanského zákoníku. Jestliže tak žalobce učinil až dne 6. 9. 2015, stalo se tak po zániku zákonného překupního práva, ke kterému došlo dne 1. 1. 2015. Případné mimosoudní jednání žalobce se žalovaným před podáním žaloby nemělo na prekluzi předkupního práva žádný vliv. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl s odkazem na ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a výsledek sporu, výši těchto nákladů odvodil z ust. § 9 odst. 3 písm. b/ vyhl. č. 177/1996 Sb. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce. Soudu I. stupně vytýkal, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Soud prvního stupně se nikterak nevyrovnal s tvrzeními žalobce uvedenými v žalobě a v průběhu řízení, stejně tak se ani nezabýval aktuální judikaturou. V dané věci žalobce postupoval zcela v souladu s ust. § 603 OZ 1964, a to tak, že dne 6. 1. 2014 vyzval žalovaného, aby mu nemovitost nabídl ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji nabyl. Tedy i přes skutečnost, že dle ust. § 3062 o.z., podle něhož zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle § 140 OZ 1964 zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti o.z., žalobce řádně a zcela v souladu s právními předpisy uplatnil své nároky z porušeného zákonného předkupního práva u žalovaného včas. Následně, v průběhu roku 2014 a 2015, probíhala rozsáhlá komunikace mezi stranami, jejímž obsahem a cílem bylo dospět k uzavření kupní smlouvy. V září 2014 právní zástupci stran odsouhlasili konečné znění kupní smlouvy a smlouvy o úschově, k jejímu uzavření ovšem nedošlo. V březnu 2015, kdy již žalobce hodlal podat žalobu, se žalovaný s právním zástupcem žalobce spojil a přislíbil uzavření kupní smlouvy a žádal o zaslání písemného vyhotovení smlouvy k podpisu. Do dne podání žaloby však k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Odvolatel také akcentoval, že zánikem zákonného předkupního práva v souvislosti s účinností nového občanského zákoníku se zabýval i Nejvyšší soud ČR. V rozsudku ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016 se měl příznivě vyslovit k názoru zastávanému žalobcem, z totožné konstrukce vycházejí i autoři tzv. Beckova komentáře, když vycházejí z přesvědčení, že nová právní úprava pro přechodné období jednoho roku ponechává zachováno předkupní právo v rozsahu dosavadní právní úpravy, jeví se přijatelnější, aby se tyto nároky zrealizovaly v právním režimu, ve kterém byly založeny, tj. podle OZ 1964. Z uvedeného podle odvolatele vyplývá, že pokud žalobce uplatnil své právo u žalovaného výzvou ve smyslu ust. § 603 OZ 1964 v době k tomu určené, tedy do uplynutí jednoho roku od účinnosti o.z., bude se v uvedeném případě postupovat podle OZ 1964. Je nepochybné, že nemohlo dojít k zániku zákonného předkupního práva žalobce tak, jak uvedl ve svém rozhodnutí soud prvního stupně. Navíc zákonné předkupní právo se tzv. technickou novelou účinnou od 1. 1. 2018 vrací zpět do o.z. Proto se žalobce po odvolacím soudu domáhal změny napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo bezezbytku vyhověno a znovu rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení. Žalovaný naopak podrobně vyvracel důvody podaného odvolání, zdůvodňoval, proč nelze odvolatelem uplatněné judikatorní závěry přenášet i do projednávané věci a navrhoval, aby z věcně správných důvodů v něm uvedených byl napadený rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Z podnětu včas podaného odvolání žalobce odvolací soud při nařízeném jednání přezkoumal jak napadený rozsudek, tak i řízení, které předcházelo jeho publikaci (ust. § 212 a 212a o.s.ř.), dospěl přitom k závěru, že nemá prozatím dostatek podmínek ani pro potvrzení, tím méně pro změnu napadeného rozsudku. Žalobce předně namítal nesprávnost skutkových zjištění, aniž by však uvedl, který ze včas navržených důkazů soud I. stupně neprovedl; odvolací soud se naopak přesvědčil, že soud I. stupně provedl pro potřeby jím vydaného rozhodnutí dokazování v dostatečném rozsahu, jeho skutková zjištění jsou správná a úplná a navíc vycházejí z vlastních tvrzení žalobce, o nichž v zásadě jak soud I. stupně, tak ani žalovaný nepochybovali. V rovině právního posouzení byl odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, konfrontován se zněním přechodného ust. § 3062 nyní účinného občanského zákoníku, které však, na škodu věci, je natolik kusé a spojené s totální absencí navazujících ustanovení, které by řešily vzájemný poměr tzv. starého a nového práva, že jen na jeho základě nelze spolehlivě zodpovědět otázku, která je stěžejní pro další osud projednávaného sporu. Odvolací soud se však, z dále uvedených důvodů, poněkud odchyluje od těch jinak srozumitelně formulovaných závěrů, na nichž vybudoval své rozhodnutí soud I. stupně. Odvolací soud vychází z převažujícího názoru nauky, že při absenci bližší úpravy v o.z. se i po dobu jednoho roku od jeho účinnosti, kdy z vůle zákonodárce má ještě zůstat zachováno dříve ze zákona vzniklé předkupní právo spoluvlastníků, se také na posuzování jeho obsahu aplikuje výlučně dosavadní právní úprava (za mnohé lze odkázat na přesvědčivé závěry Králíka – Králík, M.: Podílové spoluvlastnictví: přechodná ustanovení a judikatura Nejvyššího soudu, In: Bulletin advokacie č. 4/2017, str. 28 nebo na již odvolatelem zmiňovaný tzv. „Beckův komentář“ k o.z.; k témuž názoru se výslovně přihlásil i Nejvyšší soud v žalobcem akcentovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 789/2016). Podle soudu I. stupně správně citovaného ust. § 3062 o.z., zákonné předkupní právo spoluvlastníků podle ust. § 140 OZ 1964 zanikne uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti o.z. To neplatí v případě spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu (o něž v této věci nejde). Poruší-li převádějící spoluvlastník předkupní právo ostatních spoluvlastníků, mohou se tito domáhat, aby jim nabyvatel nabídl spoluvlastnický podíl ke koupi, a to za stejných podmínek, za jakých jej získal od spoluvlastníka (ust. § 603 OZ 1964). V dané věci je nesporné, že k porušení předkupního práva /uzavření převodní smlouvy/ došlo v roce 2013 ještě za účinnosti OZ 1964, žalobce posléze žalovaného upozornil na porušení předkupního práva a vyzval je k uzavření smlouvy o převodu podílu na sporných nemovitých věcech, a to ještě v době trvání zákonného předkupního práva (v roce 2014). Pozdější vzájemná jednání účastníků však ztroskotala a žaloba na nahrazení projevu vůle byla podána až v září 2015, kdy již institut zákonného předkupního práva nebyl součástí právního řádu. Těžištěm přezkumu odvolacího soudu tak zůstala otázka, jak a kdy lze naposledy s úspěchem uplatnit podle ust. § 603 OZ 1964 nárok na převod podílu. Pokud by jeho uplatněním měla být pouze výzva žalobce žalovanému z 6. ledna 2014, může být žaloba opodstatněná, pokud by takovým uplatněním bylo naopak ve skutečnosti až samotné podání žaloby k soudu dne 6. 9. 2015, neměla by – jak uvažoval prvý soud - žaloba bez dalšího naději na úspěch. Zákonné předkupní právo, které je předmětem uvedené věci, upravuje § 140 OZ 1964, podle něhož, převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§ 116 a § 117 OZ 1964). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů. Obecná právní úprava předkupního práva, tj. ustanovení § 602 a násl. OZ 1964 se použije nejen v případech smluvního předkupního práva, nýbrž podpůrně i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje zvláštní (specifickou) úpravu, tj. i pro případy zákonného předkupního práva podílových spoluvlastníků podle § 140 OZ 1964. Předkupní právo podílových spoluvlastníků je založeno přímo zákonem a jako takové má věcnou povahu. Jestliže povinná osoba (jeden z podílových spoluvlastníků) věc převede, aniž ji nabídne oprávněnému (dalšímu podílovému spoluvlastníku), a poruší tím předkupní právo, nemá to za následek absolutní neplatnost smlouvy, na jejímž základě nabyvatel věc získal; oprávněný má možnost, nedovolá-li se relativní neplatnosti smlouvy (§ 40a OZ 1964), domáhat se na nabyvateli (novém podílovém spoluvlastníku), aby mu věc nabídl ke koupi podle § 603 odst. 3 OZ 1964. Na základě výzvy oprávněného vzniká nabyvateli spoluvlastnického podílu právní povinnost nabídnout oprávněnému věc ke koupi za stejných podmínek, za kterých ji sám nabyl od povinného (srov. k tomu např. Nejvyšší soud, sp. zn. 33 Cdo 4846/2009). V jiných rozhodnutích Nejvyšší soud pod sp. zn. 22 Cdo 1875/2005 nebo 33 Odo 178/2003 zdůrazňuje, že jde dokonce o právní povinnost nabyvatele (v projednávané věci žalovaného) učinit oprávněnému spoluvlastníku (zde žalobci) návrh na uzavření smlouvy na koupi spoluvlastnického podílu ve smyslu § 43a odst. 1 OZ 1964. Právě nastíněný závěr o vzniku nároku žalobce, jemuž logicky odpovídá právní povinnost žalovaného uzavřít se žalobcem smlouvu o úplatném převodu věci za blíže popsaných podmínek, je třeba spojovat již s prostým učiněním výzvy opomenutého spoluvlastníka novému nabyvateli a lze jej podpořit i následujícími úvahami: Nesplní-li nabyvatel povinnost vyplývající z porušeného předkupního práva, může se oprávněný domáhat žalobou u soudu, aby byl projev vůle nabyvatele učinit mu nabídku ke koupi spoluvlastnického podílu (tj. učinit návrh na uzavření kupní smlouvy) nahrazen soudním rozhodnutím. Není ovšem vyloučeno, aby oprávněný žalobou požadoval přímo nahrazení projevu vůle nabyvatele uzavřít s ním kupní smlouvu odpovídajícího znění. Právní mocí rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle je pak kupní smlouva uzavřena. Bylo-li však zákonem časově omezeno (pouze) trvání předkupního práva do 31. 12. 2014 a měl-li žalovaný tvrzeně porušit svou právní povinnost odpovídající právu žalobce tím, že mu řádně na základě včasné výzvy nepřevedl (formou uzavření kupní smlouvy) sporný podíl na nemovitých věcech, nelze rozumně dovodit, že by jeho takto vzniklý nárok jen v důsledku včasného neuplatnění žalobou u soudu zanikl. To proto, že je třeba od sebe důsledně odlišovat vznik nároku na převod podílu, jež je odvislý od důvodně učiněné výzvy, od mechanismu jeho dalšího uplatňování. To je zřejmé např. z toho, jak docházelo podle OZ z r. 1964 k promlčování práv spojených s porušením předkupního práva. Z instruktivně odůvodněného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3371/2008 (jehož závěry jsou při nezměněné hmotně-právní úpravě uplatnitelné i nyní) plyne, že tříletá promlčecí doba podle § 101 OZ 1964 k uplatnění práva podílového spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo porušeno, domáhat se na nabyvateli, aby mu spoluvlastnický podíl na nemovitosti nabídl ke koupi, začíná běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí na základě kupní smlouvy, jíž bylo předkupní právo porušeno. Ke stejnému závěru o promlčení práva dochází i doktrína (srov. např. Švestka J, Jehlička O., Nad předkupním právem, In: Právní rozhledy č. 5,. roč. 1994, str. 160 a násl.). Nutno zdůraznit, že zákon v ust. § 3062 o.z. nestanoví nic jiného, než že (pouze a jen) zákonné předkupní právo zaniká dne 31. 12. 2014. Došlo-li tak do uvedeného okamžiku k porušení tohoto práva, nelze jen proto zamítnout žalobu podanou i po 1. 1. 2015, jestliže byla podána v běžící tříleté promlčecí lhůtě (viz již výše). Neodpovídalo by logice věci, aby dosavadnímu spoluvlastníku, jehož zákonné předkupní právo mělo být porušeno v době jeho trvání, byla následně znemožněna účinná ochrana jeho práv. Je-li uváděno, že ust. § 3062 o.z. stanoví „prekluzivní lhůtu“, pak s takovým závěrem lze souhlasit jen potud, že časově ohraničuje nejzazší moment, v němž ještě trvá povinnost respektovat úpravu zákonného předkupního práva (nejde přitom ve vlastním slova smyslu o prekluzi, tedy zániku práva jeho neuplatněním v důsledku nečinnosti oprávněné osoby, ale přesněji jde o případ zániku práva, k němuž dochází výlučně v důsledku omezené časové působnosti právní normy). Řečeno jinak: rok po účinnosti o.z. zaniká samo předkupní právo, nikoliv práva do té doby z porušení předkupního práva již vzniklá . Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 789/2016 pak není s uvedenou úvahou v žádném protikladu. I Nejvyšší soud vychází z toho, že „v případech, kdy proces uplatnění nároků z předkupního práva bude zahájen až po nabytí účinnosti nového o.z. v období od jednoho roku od jeho účinnosti, tj. po 1. 1. 2014, zdá se přiměřenější závěr, že i v těchto případech by se zřejmě mělo postupovat podle dosavadní právní úpravy, tj. podle OZ 1964“. Obdobně by se mělo – podle Nejvyššího soudu – „postupovat i v případě, kdy by se jednalo o uplatnění nároků po jednom roce od účinnosti zákona nicméně ve vztahu k nárokům majícím ještě hmotněprávní základ v § 140 OZ 1964 (tato situace by nepřicházela pojmově v úvahu, kdyby názor žalovaného měl být správný). Tedy naopak i Nejvyšší soud počítá se situací srovnatelnou té, která je nyní projednávána, což ještě dále umocňuje navazující konstrukcí, podle níž „obdobně by se mělo postupovat i v případě, kdy by se jednalo o uplatnění nároků po jednom roce od účinnosti zákona nicméně ve vztahu k nárokům majícím ještě hmotněprávní základ v § 140 OZ 1964“. Z uvedeného se tak přehledně podává, že rozhodující je tu vždy okamžik porušení předkupního práva. Z toho vychází v literatuře např. i Vychopeň, když uvádí, „že uplynutím uvedené (jednoroční) doby zákonná předkupní práva spoluvlastníků zaniknou, přičemž v tomto případě jde o zánik práva uplynutím doby omezující jeho trvání. V této souvislosti bude podle něj zapotřebí odlišovat předkupní právo jako takové a jeho realizaci v případě, pokud nabídka byla již učiněna“ (srov. Vychopeň, M., In: Švestka J., Dvořík, J. a kol.: Občanský zákoník, Komentář, díl VI, nakl. Wolters Kluwer, výklad k ust. § 3062). Jednotlivé fáze uplatnění práv z porušeného předkupního práva rozlišuje i Spáčil, když uvádí, že obdobně by se mělo postupovat i v případě, „kdy by se jednalo o uplatnění nároků po jednom roce od účinnosti zákona nicméně ve vztahu k nárokům majícím ještě hmotněprávní základ v § 140 OZ 1964“ (srov. Spáčil J. a kol.: Občanský zákoník, díl III. Věcná práva (§ 976–1474). 1. vydání, C. H. Beck, 2013, s. 1239. ISBN 978-80-7400-499-5.). Lze tedy shrnout, že názor žalovaného, z něhož vycházel soud I. stupně, odvolací soud za odpovídající nepovažuje. Soud I. stupně, vycházeje ze závěru o opožděnosti žaloby se zřetelem k zásadě hospodárnosti nehodnotil další za řízení provedené důkazy a podrobněji se tím, zda žalobci vskutku vzniklo žalobou uplatněné právo, nezabýval a v logice této jeho úvahy jím provedené důkazy podrobněji nehodnotil. Za situace, kdy odvolací soud, co do právního posouzení, vychází z právního názoru jiného, jež se v dalším řízení prosadí jako názor závazný (ust. § 226 o.s.ř.) mu nezbylo, než jen proto napadený rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušit a věc mu podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) téhož předpisu vrátit k dalšímu řízení. V něm bude zkoumat mimo jiné především ve spektru námitek žalovaného důvodnost podané žaloby i z hlediska dalších hmotně-právních předpokladů, zejména co do existence tvrzeného porušení zákonného předkupního práva. Přitom zváží i dopad obrany žalovaného, že žalobce žádá více, než mu podle hmotného práva náleží. V otázce akrescence spoluvlastnického podílu odvolací soud připomíná rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 603/2008 nebo 22 Cdo 2358/2010 a zejména sp. zn. 22 Cdo 809/2015. Soud I. stupně v novém rozhodnutí vypořádá i náklady tohoto odvolacího řízení (ust. § 224 odst. 3 o.s.ř.) a bude vycházet z toho, že v případě žaloby na nahrazení projevu vůle, jde-li o předmět právního úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku má projev vůle směřovat, penězi ocenitelný, se při stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta nepostupuje podle § 9 odst. 1 až 4 advokátního tarifu, nýbrž tarifní odměna se stanoví podle § 8 odst. 1 ve spojení s příslušnou položkou § 7 advokátního tarifu v závislosti na ceně předmětu právního úkonu, k jehož vzniku, změně nebo zániku má projev vůle směřovat (v této věci jde o částku 2,000.000 Kč). Cenou předmětu právního úkonu pak bude v posuzovaném případě kupní cena, za kterou má žalovaný sporný podíl nabídnout žalobci byt ke koupi (srov. k tomu např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 865/2005 nebo 22 Cdo 3136/2016). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, a to k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. V Praze dne 9. června 2017 JUDr. Milada V e s e l á v. r. předsedkyně senátu