ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci výživného pro B. V., bytem P., G., dceru B. V., bytem P., G., a O. Š., bytem K., V2P 7L4 Ch., B.C., x A. st., o zvýšení výživného, k odvolání matky a zletilé proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. dubna 2015, č.j. 5 P 422/2003-371, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se m ě n í jen tak, že výživné žalovaného k B. V., naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23.1.2006, č.j. 5 P 422/2003-119, se na dobu od 1.9.2011 do 30.6.2016 zvyšuje na částku 5.000,-Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném za období od 1.9.2011 do 30.6.2016 ve výši 142.500,-Kč je žalovaný povinen zaplatit B. V., do tří dnů od právní moci rozsudku. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně zvýšil výživné otce k B. V., naposledy stanovené rozsudkem ze dne 23.1.2006 v částce 2.500,-Kč měsíčně tak, že s účinností od 1.9.2011 jej zvýšil na částku 3.800,-Kč měsíčně s tím, že dluh na výživném vzniklý od 1.9.2011 do 30.4.2015 ve výši 57.200,-Kč uložil zaplatit otci ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že matka dne 15.6.2011 podala návrh na zvýšení výživného, dne 13.5.2013 nezletilá nabyla zletilosti a k návrhu matky na zvýšení výživného se připojila. Obsahem návrhu bylo podstatné zvýšení potřeb nezletilé v souvislosti s jejím přechodem na střední školu, náklady na ortodoncii a zájmovou činnost. Otec se přitom o dceru nezajímá, dárky jí nekupuje, výživné je vymáháno Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Navrhla tak zvýšení výživného částkou 5.000,-Kč měsíčně s účinností od 1.9.2011. Soud I. stupně po provedení listinných důkazů i výpovědí matky a dcery konstatoval, že otec kromě sdělení o tom, že žije v K., má dvě dcery, které jsou nezletilé, a manželku, která nepracuje, soudu nesdělil žádné rozhodné skutečnosti. Z listinných důkazů a z provedených výpovědí zjistil, že od 1.9.2011 se výrazným způsobem zvýšily potřeby dcery, která nastoupila na střední školu, s čímž jsou spojené vyšší náklady. Přestože dcera přešla z jiné střední školy na druhou, je zřejmé, že tyto důvody byly pouze na straně dcery, nicméně soud I. stupně uvedl, že tak učinila v době krátce po její zletilosti a má právo na změnu názoru na své budoucí povolání. Přitom sama není ještě schopna se živit. U matky ke změně v počtu vyživovacích povinností nedošlo, u otce přihlédl k tomu, že má dvě nezletilé děti. Vyšel však z toho, že v České republice by v oboru dřevozpracujícího průmyslu mohl dosahovat příjmu 20.000,-Kč až 22.000,-Kč čistého. Po zhodnocení všech potřeb dcery, okolností shora uvedených, citaci § 99 odst. 1 zákona o rodině, účinného do 31.12.2013, a § 910, § 911, § 913 a § 914 o.z., účinných od 1.1.2014, tak dospěl k závěru, že je namístě stanovené výživné zvýšit od 1.9.2011 na částku 3.800,-Kč. Dluh na výživném otci povolil uhradit dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a § 1 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb. ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. O nákladech řízení účastníků rozhodl dle ust. § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř., účinného do 31.12.2013. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání matka i nyní již zletilá B. s tím, že nejsou přesvědčeny, že soud přihlédl ke všem jí prokazovaným skutečnostem, matka i dcera trvají na zvýšení výživného na částku 5.000,-Kč. To s odkazem na zvýšené potřeby B. jako jsou rovnátka, taneční kurzy, pomůcky v rámci školení výuky, řidičský průkaz a další. Protože otec nedoložil soudu příjmy, předložila tabulku průměrné mzdy v K. v letech 2003-2012 a orientační tabulku pro výpočet výživného v České republice. Zdůraznila, že výživné je placeno nepravidelně, na mimořádných výdajích se otec nepodílí. S ohledem na své další dvě vyživovací povinnosti proto setrvala na svém návrhu na zvýšení výživného na částku 5.000,-Kč. V průběhu odvolacího řízení nyní již zletilá B. doplnila, že dne 24.6.2016 své studium ukončila závěrečnou zkouškou a byl jí vystaven výuční list v oboru kadeřník. Otec se s dcerou i nadále nestýká, neposílá jí žádné dárky ani mimořádné platby vyjma plateb vymožených Úřadem pro mezinárodněprávní zastupování dětí, o otci nic neví. Posléze, a to v reakci na stanovisko opatrovníka, doplnila, že s otcem se prostřednictvím sociálních sítí a jeho dcer zkontaktovala videochatem a s ohledem na jeho plány na stavbu nového domu a četné návštěvy koncertů známých kapel se domnívá, že jeho situace není taková, aby nemohl platit jí požadované výživné. Opatrovník otce - žalovaného, který mu byl v odvolacím řízení ustanoven pro ochranu jeho zájmů, neboť zásilka adresovaná otci s předvoláním k jednání se odvolacímu soudu vrátila jako nedoručená, navrhl pro opatrnost zamítnutí žaloby, neboť u otce od posledního rozhodnutí došlo ke změně rozhodných skutečností, nově má dvě vyživovací povinnosti k dosud nezletilým dcerám. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř.) v systému úplné apelace (§ 205a odst. 2 ve spojení s § 120 odst. 2 o.s.ř.) a dokazování dále částečně doplnil (§ 213 a § 213a o.s.ř.). Postupoval přitom dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31.12.2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1.1.2014 (článek II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.). Z vyjádření žalovaného vyplývá, že jeho obvyklým pobytem je K., proto je dán přeshraniční prvek věci. Vzhledem k neexistenci dvoustranné smlouvy s K., která by řešila úpravu vyživovací povinnosti a otázku pravomoci soudu, nepochybil soud I. stupně proto, pokud mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost z článku 3 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 4/2009, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností (místo obvyklého pobytu oprávněné k výživě bylo v obvodu P.). Soud I. stupně rovněž správně mlčky dovodil i rozhodné české právo na stanovení vyživovací povinnosti, které vyplývá z § 24 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (účinném ke dni zahájení řízení), tedy dle bydliště osoby oprávněné výživou na území České republiky. To za situace, kdy Kanada není členským státem Haagské úmluvy ze dne 23.11.2007, o mezinárodním vymáhání výživného na děti a dalších druhů vyživovacích povinností, a nelze tak vyjít z článku 15 shora citovaného Nařízení. Vzhledem k datu zahájení řízení (15.6.2011) je na daný případ namístě aplikovat zákon o rodině č. 94/1963 Sb., a od 1.1.2014 příslušná ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., tedy nového občanského zákoníku (dále jen o.z.). To s ohledem na znění ust. § 3028 odst. 2 o.z., dle kterého není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Podle § 85 zákona o rodině vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit (odstavec 1). Oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (odstavec 2). Při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost (odstavec 3). Podle § 96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Podle § 99 odst. 1 zákona o rodině změní-li se poměry, může soud i bez návrhu změnit dohody a soudní rozhodnutí o výživném pro nezletilé děti. Dojde-li k zrušení nebo snížení tohoto výživného za minulou dobu, spotřebované výživné se nevrací. Podle odstavce 2 téhož ustanovení nejde-li o výživné pro nezletilé děti, může dojít ke změně nebo k zrušení pouze na návrh. Podle ust. § 910 odst. 1 o.z., předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 913 odst. 1 o.z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle odstavce 2 téhož ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Podle § 915 odst. 1 o.z. životní úroveň dítěte má být v zásadě shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Podle ust. § 919 o.z. nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, nebo žijí-li rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich vyživovací povinnost k dítěti neplní, postupuje soud podle § 915 až 918. To platí i v případě, že soud rozhoduje o péči o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, pokud se rodiče nedohodnou o plnění vyživovací povinnosti k dítěti. Předpokladem rozhodnutí soudu o změně dosavadní úpravy vyživovací povinnosti rodičů k dětem je změna poměrů účastníků. Jedná se o výsledek srovnání poměrů, z nichž vycházel soud při rozhodování o dřívější úpravě výživného, s poměry v době nového rozhodnutí (§ 923 odst. 1 o.z.). Soud I. stupně správně dovodil, že již pouze s ohledem na běh času (o výživném žalobkyně bylo naposledy rozhodováno v době, kdy byla žákyní 4. třídy základní školy a bylo stanoveno částkou 2.500,-Kč) se změnily poměry na straně žalobkyně (která navštěvovala střední školu) i žalovaného - jejího otce, u matky se poměry nezměnily. Matka svoji vyživovací povinnost vůči dceři v rozhodném období plnila výkonem své osobní péče. Se skutkovými zjištěními soudu I. stupně týkajícími se matky se odvolací soud zcela ztotožnil a odkazuje na ně. Správné jsou i jeho závěry o poměrech výživou oprávněné dcery (žalobkyně) do doby rozhodnutí soudu I. stupně. Se závěry soudu I. stupně o situaci žalovaného se však lze ztotožnit pouze co do počtu nově zjištěných 2 vyživovacích povinností k dětem. Odvolací soud se však neztotožnil s jeho závěrem o potencialitě příjmů otce. Soud I. stupně při svém rozhodnutí ponechal bez povšimnutí podstatnou okolnost na straně otce, a to jeho faktický dlouhodobý pobyt v zahraničí - K. Za potenciální příjem povinného rodiče žijícího v zahraničí je třeba považovat příjem, kterého by mohl dosahovat (s ohledem na jeho schopnosti a možnosti a stav na trhu práce) v zemi, kde má bydliště, případně obvyklý pobyt (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.10.2016 k zjišťování možností, schopností a majetkových poměrů povinného v řízení o výživném pro nezletilé děti sp. zn. Cpjn 204/2012, body 37-40, které vycházelo i z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.12.1998, sp. zn. 18 Co 345/98, uveřejněného v časopise Právní rozhledy 2/2000 s. 78). Závěry soudu I. stupně o potencialitě příjmů otce vycházející z poměrů České republiky jsou proto nesprávné. Odvolací soud proto doplnil dokazování o listiny vztahující se k možnému příjmu otce (žalovaného), k faktickým platbám výživného i studiu dcery (žalobkyně) v době od rozhodnutí soudu I. stupně. Z výučního listu ve spojení s vysvědčením o závěrečné zkoušce má odvolací soud za prokázané, že B. úspěšně ukončila své studium v oboru kadeřník s výborným prospěchem ke dni 24.6.2016. Ze srovnávací tabulky životních nákladů měst P. a Ch. K. (místa pobytu žalovaného) generované serverem numbeo.com k datu 27.7.2016 odvolací soud zjistil průměrný rozdíl životních nákladů v obou místech cca 27 % (vyšší životní náklady v lokalitě Ch.), cenu tříchodového menu v průměrně drahé restauraci v Ch. ve výši 57,50 CAD. Z tabulky průměrné roční mzdy dosahované v K. z portálu FinExpert odvolací soud zjistil, že průměrná roční mzda v období od roku 2003 do roku 2012 (s výjimkou roku 2009) narůstala, v letech 2011 činila 45.816 CAD, v roce 2012 46.857 CAD. Z daňového přiznání matky za rok 2015 odvolací soud zjistil její roční příjmy ve výši 269.050,-Kč a po odečtení výdajů zisk 223.299,-Kč. Ze seznamu plateb výživného otce (žalovaného) dle evidence Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí ze dne 3.2.2017 odvolací soud zjistil, že za období od roku 1999 do 8/2011 (včetně) otec uhradil na výživném pouze částku 115.246,-Kč (v roce 2008 11.885,-Kč, v roce 2009 30.556,-Kč, v roce 2010 37.804,-Kč, za 1-8/2011 35.001,-Kč), ač měl dle pravomocných rozhodnutí uhradit částku 303.581,-Kč. K 1.9.2011 tak otec dlužil na běžném výživném částku 188.335,-Kč. Za období 9/2011 do 3.2.2017 otec uhradil na výživném částku 263.544,-Kč. Při nezvýšeném výživném (2.500,-Kč/měs.) měl uhradit za stejné období částku 145.000,-Kč. Při zohlednění dluhu na výživném za předchozí období (188.335,-Kč) je tak zřejmé, že otcovy platby nepokryly ani běžné (nezvýšené) výživné, neboť ke dni 30.6.2016 dlužil na běžném výživném částku 69.791,-Kč. Výživné je i nadále vymáháno prostřednictvím mezinárodní právní pomoci. Po takto doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání matky a dcery (žalobkyně) jsou důvodná. S ohledem na nedostatek srovnávacích údajů o průměrné mzdě v K. za období po roce 2012 (byť lze předpokládat vzrůst průměrných mezd) odvolací soud vycházel z potencionální roční mzdy otce (otec soudu svoji mzdu nesdělil) za rok 2012, tj. částky 46.857 CAD (resp. 3.905 CAD jako jeho měsíční potencionální mzdy), kterou považoval jako relevantní výdělek pro otce. Požadované výživné ve výši 5.000,-Kč/měs. odpovídá cca 263,-CAD měsíčně (se zohledněním pohybů kurzu CAD vůči koruně je vztažen k průměrnému kurzu 19,-Kč za 1,-CAD). Za cenu 230,-CAD lze v K. v průměrné restauraci zakoupit 4 tříchodové obědy pro dvě osoby (viz srovnání portálu Numbeo náklady Ch. vs P.), je tedy zřejmé, že se jedná o částku relativně mizivou (z celkové měsíční mzdy žalovaného otce lze zakoupit cca 68 takových obědů pro dvě osoby). Výživné ve výši 5.000,-Kč je proto odpovídající nejenom věku dítěte studujícího střední školu (v roce 2011 dosaženém věku 16 let, v roce 2016 již ve věku 21 let), ale i životní úrovni jejího otce (žalovaného) a jeho potencionálním příjmům i výdajům. Neboť dcera ukončila studium v červnu 2016 a byla schopna se od července 2016 doby živit (ust. § 911 o.z.), má nárok na úhradu této částky od podání žaloby (9/2011) do ukončení studia (6/2016) v částce 5.000,-Kč/měs, kterou odvolací soud považuje za přiměřenou majetkovým, poměrům otce i potřebám jeho dcery. Nedoplatek na takto zvýšeném výživném od podání žaloby (9/2011) do ukončení studia (6/2016) za každý měsíc 2.500,-Kč (tj. 57 měsíců) činí 142.500,-Kč, tj. cca 7.500,-CAD (tj. cca dva měsíční platy otce). Jak je zřejmé z vyčíslení Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí shora citovaného, dluh na výživném otce ke dni 11.8.2016 činí 156.375,-Kč. I pokud by odvolací soud vyšel z toho, že otec doposud hradí pouze částku nezvýšeného výživného (2.500,-Kč), je zřejmé, že na zvýšeném výživném neuhradil doposud ničeho (57*2.500=142.500,-Kč), naopak na něm dluží částku 13.875,-Kč (156.375-142.500). Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a rozsudek soudu I. stupně změnil co do výše stanoveného měsíčního výživného i dluhu, který otci (žalovanému) takto vznikl, zároveň jeho vyživovací povinnost ukončil okamžikem, kdy výživou oprávněná dcera (žalobkyně) byla schopna se živit (30.6.2016). Změna lhůty k úhradě dlužného výživného na obecnou třídenní lhůtu k plnění vychází z toho, že výživné není dlouhodobě dobrovolně hrazeno, je na něm setrvalý vysoký dluh, není proto důvodu k odkladu jeho splatnosti. Jinak byl rozsudek odvolacím soudem jako věcně správný potvrzen. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud dle ust. § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (ve znění do 31.12.2013) u odvolacího řízení ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zde nejsou žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků. Poučení : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 8. února 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu