ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: I. S., bytem P., J., státní příslušník Velké Británie a Severního Irska, zast. Mgr. Richardem Turoněm, advokátem, se sídlem Praha 1, Betlémské náměstí 351/6, proti žalované: I. C. s.r.o., se sídlem P., S., zast. Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem, se sídlem Praha 4, Pobočná 1395/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. ledna 2017, č.j. 15 C 175/2012-473, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku o věci samé (I.) a nákladovém výroku (III.) p o t v r z u j e . Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6.776,-Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Richarda Turoně, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že výpověď z pracovního poměru datovaná dnem 27.4.2012 je neplatná (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal určení, že pracovní poměr uzavřený mezi žalobcem a žalovanou trvá (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na jejich náhradě částku 67.176,-Kč (výrok III.). Takto rozhodl v pořadí svým druhým rozsudkem o žalobě, kterou se žalobce domáhal požadovaného určení s tvrzením, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy v pozici Director, Hosting Solution and Networks. Žalobce však tvrdil, že žalovaná fakticky nerespektovala náplň této práce a tuto mu nikdy nepřidělovala, neměl ani vlastního podřízeného, neboť jím byl student. Tvrdil, že následně mu koncem dubna 2012 byla doručena pouhá kopie výpovědi z pracovního poměru datovaná dnem 27.4.2012 s odkazem na nadbytečnost zaměstnance (ust. § 52 písm. c/ zákoníku práce). Ve výpovědi bylo uvedeno, že žalovaná rozhodla o zrušení jeho pracovního místa, a stal se tak pro svého zaměstnavatele nadbytečným. Následně obdržel poštou prohlášení žalované z téhož dne, ve kterém tam uvedené osoby stvrzují, že u osobního jednání odmítl převzít citovanou výpověď. Žalobce však tvrdil, že originál výpovědi nikdy neobdržel a ta je i z těchto důvodů neplatná. I pokud by soud dospěl k závěru, že ji obdržel, nemohl obdržet výpověď z pozice, kterou žalovaná fakticky nikdy neměla a práci mu v této pozici nepřidělovala. Soud I. stupně zdůraznil, že byl vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu (vyjádřeném ve zrušovacím rozsudku č.j. 21 Cdo 4585/2015-434), který dovodil, že pro rozhodnutí projednávané věci bylo mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda a do jaké míry mohou být případné špatné či neuspokojivé pracovní výsledky zaměstnance důvodem k rozhodnutí o organizačních změnách při výpovědi z pracovního poměru dle § 52 písm. c) zákoníku práce. Nižší soudy dovodily, že rozhodnutí o organizační změně, v důsledku které žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, bylo přijato proto, že žalovaná hodnotila výsledky "hostingu" a "videosekce" jako "špatné" a žalobce, který podle pracovní smlouvy pracoval u žalované jako ředitel v sekci "Hosting, Solutions and Networks Integration Programs", podle žalované "přes upozornění nesplňoval požadované nároky" (jeho pracovní výkony "nebyly uspokojivé" a pozice žalobce "neplnila svou funkci"). Pokud ale žalobce vskutku dosahoval bez zavinění žalované při výkonu své práce neuspokojivé pracovní výsledky, mohla být tato skutečnost jen důvodem pro výpověď podle ust. § 52 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce a neumožňovala žalované přijmout rozhodnutí o organizační změně, na základě kterého by dala žalobci výpověď podle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce. Protože rozsudek odvolacího soudu spočíval na nesprávném právním posouzení věci, byl včetně rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšším soudem zrušen (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a vrácen k dalšímu řízení. Soud I. stupně v dalším řízení, s odkazem na vázanost právním názorem Nejvyššího soudu, který neuvedl další závazné pokyny, již další dokazování neprováděl. Z již dříve provedeného dokazování listinnými důkazy i výpověďmi svědků vzal po skutkové stránce za prokázané, že žalobce pracoval u žalované v pozici Director, Hosting Solution and Networks - ředitel sekce, na základě pracovní smlouvy. Protože byl přijat na vrcholné místo, měl být kreativní a flexibilní, což však žalobce nebyl a jeho snahy na vylepšování své pozice a úspěchu jím řízené sekce hostingu omezoval na apely vrcholovým manažerům, že mu není poskytována dostatečná součinnost a přidělována práce, pro kterou byl přijat. V řízení bylo prokázáno, že žalobce byl na nespokojenost s dosahovanými pracovními výsledky upozorněn přibližně měsíc před výpovědí, ani poté svůj přístup k výkonu práce nezměnil, pouze opětovně vyzval žalovanou, aby jeho pozici implementovala do struktury společnosti. Setrval i na svých závěrech o doručení napadené výpovědi, ale s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího soudu dovodil, že žalobce nesplňoval bez zavinění žalované požadavky pro řádný výkon práce, kdy nesplňování požadavků žalované spočívalo v neuspokojivých pracovních výsledcích žalobce, byť byl žalobce žalovanou na tyto nedostatky upozorněn, ale přesto je neodstranil. V daném případě tedy měla žalovaná přistoupit k výpovědi z pracovního poměru dle ust. § 52 písm. f) věta za středníkem zákoníku práce a nikoli dát žalobci výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost dle ust. § 52 odst. c) zákoníku práce (jak vyplývá z odůvodnění shora citovaného rozsudku Nejvyššího soudu). Soud I. stupně měl za to, že v daném případě Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí jasně uvedl, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a také jasně vylíčil, jakým způsobem měl být daný spor právně posouzen. Z těchto důvodů, výrokem I., v tomto rozsahu žalobě vyhověl, s odkazem na ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce pak zamítl žalobu v části požadující určení, že pracovní poměr trvá, neboť uvedený následek neplatné výpovědi platí přímo ze zákona a není dán žádný právní zájem na požadovaném určení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku v rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé (I.) a závislého nákladového výroku (III.) podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Shrnula předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, z něhož dovodila, že dovolací soud se věnoval toliko teoretické otázce vymezení rozhraní mezi výpovědními důvody s tím, že soudní spor mezi žalobcem a žalovanou dovolacímu soudu posloužil toliko jako podklad pro vyjádření k otázce vymezení rozhraní mezi výpovědními důvody. Se závěry dovolacího soudu v této kauze a jeho odůvodněním však nesouhlasila, navrhla doplnění dokazování výslechy svědků G. J. W. a C. B., neboť skutkové okolnosti případu byly takové, že k výpovědi nedošlo pro neuspokojivé pracovní výsledky žalobce, ale pro organizační změnu, o které žalovaná rozhodla. Za této situace, s odkazem na zrušovací rozhodnutí Nejvyššího soudu, vyšla najevo potřeba provedení dalších důkazů a bylo potřeba určit, z jakého důvodu bylo žalovanou přijato rozhodnutí o organizační změně. Soud I. stupně neprovedením těchto důkazů neúplně zjistil skutkový stav věci a zatížil řízení vadou, na základě které dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Zopakovala, že došlo k nové organizační struktuře žalované, která zohledňovala integraci nově zakoupených společností do jejích stávajících struktur. Výsledky nově zřízeného oddělení Hosting Solutions and Networks Integration Program však nebyly tak dobré, došlo k propadům příjmů z prodeje, a po 8 měsících od jeho zavedení se proto žalovaná rozhodla, že dané oddělení bylo zrušeno, ve dnech 26. a 27.3.2012 bylo rozhodnuto o organizační změně spočívající ve zrušení tohoto oddělení. Primárním důvodem výpovědi žalobce byl pokyn vrcholového managementu žalované ke snížení nákladů v tradičním podnikání, což vedlo k rozhodnutí o organizační změně. Právě k těmto tvrzením byli nově navrženi svědci G. J. W. a C. B., neboť měli zásadní význam pro zjištění skutkového stavu, že důvodem pro přijatou organizační změnu nebyla nespokojenost s pracovními výsledky žalobce. Soud I. stupně však nepochopil a nesprávně aplikoval rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť měl posoudit, v jaké příčinné souvislosti byla výpověď z pracovního poměru žalobci dána. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu není dle žalované dostatečně přesvědčivě odůvodněno, nevyplývá z individuálních okolností případu, a proto jím soud I. stupně nebyl vázán. Soud I. stupně se nevyjádřil ani k žalovanou předkládané judikatuře Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, analogicky uplatnitelné i v tomto případě. Ze všech těchto důvodů proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Odkázal na své písemné vyjádření k odvolání žalované i předchozí vyjádření jeho právního zástupce. Zopakoval svá tvrzení o špatné implementaci jeho pracovní pozice do struktury žalované, nepřidělování práce odpovídající jeho pozici, faktické nedoručení výpovědi jeho osobě a dovodil i její neplatnost pro porušení článku 11 Směrnice Rady Evropské Unie č. 2000/78/ES, který nebyl v inkriminované době implementován do zákoníku práce, když výpověď byla reakcí zaměstnavatele na podání jeho stížnosti vůči podniku. O organizační změně mělo být rozhodnuto písemnou formou. Ztotožnil se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeném v jeho zrušovacím rozhodnutí a uzavřel, že výpověď, která mu byla dána z důvodu organizační změny, byla neplatná. Ačkoli žalobce požádal odvolací soud o odročení jednání (podání datované dnem 3.5.2017 a po upozornění soudu, že ji nebude akceptovat pro nedoložení v ní tvrzených důvodů, opětovně dne 5.5.2017), a to z důvodu své tvrzené nepřítomnosti na území České republiky z důvodu pracovních závazků, posoudil odvolací soud jeho omluvy, ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., jako nedůvodné a důkazně nepodložené. Podle tohoto ustanovení, nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Odvolací soud přitom také zohlednil, že to byl žalobce, který vyvolal tento spor, v řízení byl po celou dobu zastoupen a k odvolání žalované zaslal soudu své vyjádření nejenom jeho právní zástupce, ale v samostatném podání i sám žalobce. Konečně ani žádosti o odročení ze strany žalované, odůvodněné nutností seznámit se s vyjádřením žalobce doručeného pouhý den před jednáním, odvolací soud nevyhověl. Vyjádření žalobce nebylo ve skutečnosti vůbec obsáhlé, pod body 1-22 obsahovalo souhrn dosavadních vyjádření žalobce a pouhé tři další body vyjádření se týkaly projednávaného odvolání. Jejich obsahem byl názor o procesní vázanosti zrušovacím rozhodnutím Nejvyššího soudu, nepřípadnost namítané judikatury a navržených svědků, tedy otázky veskrze procesní, ke kterým je kvalifikovaný právní zástupce schopen se vyjádřit v krátké době, bez zásadního právního rozboru. Spory s pracovněprávním prvkem mají být nadto vyřizovány s nejvyšším urychlením, žalovaná přesto požadovala odročení jednání až na září 2017. Vzhledem k délce trvání sporu proto odvolací soud, veden zásadou práva na projednání věci v přiměřené době a bez zbytečných průtahů (jako výrazu jedné ze základních zásad spravedlivého procesu zakotvené zejména v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny), ve věci za přítomnosti právních zástupců obou stran jednal a následně i rozhodl, neboť i tuto žádost, ve smyslu ust. § 101 odst. 3 o.s.ř., posoudil jako nedůvodnou. Odvolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení, podle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované důvodné není. Soud I. stupně hodnotil provedené důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 132 o.s.ř. a dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Věc také správně posoudil i po právní stránce. Vzhledem ke zrušovacímu rozhodnutí Nejvyššího soudu č.j. 21 Cdo 4585/2015-434, kterým byl předchozí rozsudek soudu I. stupně i odvolací soudu zrušen, je nutno zopakovat, že mlčky učiněné závěry soudu I. stupně o pravomoci českých soudů, použitelném českém právu i včasnosti žaloby byly správné. Soud I. stupně tak nepochybil, pokud dovodil svoji mezinárodní příslušnost k rozhodnutí o pracovněprávním vztahu žalobce - cizince vykonávajícího práci na území členského státu Evropské unie, neboť ta je dána článkem 19 bod 1 (ve spojení s článkem 60.) tehdy účinného Nařízení Brusel I [Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech], tedy sídlem zaměstnavatele. Rovněž na pracovněprávní vztah správně aplikoval české právo dle dohody stran učiněné v pracovní smlouvě, a to v souladu s článkem 8. odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Správně mlčky dovodil, že žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru byla podána v zachovalé lhůtě dle ust. § 72 zákoníku práce, neboť byla podána dne 8.8.2012 a k ukončení pracovního poměru žalobce mělo dojít k 30.6.2012, přičemž pro věc rozhodným je znění zákoníku práce účinného do 30.6.2012. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o řádném doručení předmětné výpovědi žalobci. V řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno svědky (Y. J. a A. H.), že tuto výpověď (podepsanou zaměstnavatelem) žalobce na jednání dne 27.4.2012 odmítl před přítomnými svědky převzít, nastaly proto účinky jejího doručení předpokládané v ust. § 334 odst. 4 zákoníku práce. Formální nepřesnost v zápatí listiny potvrzující svědecky odmítnutí převzetí výpovědi nemá na správnost doručení vliv jednak proto, že žalobce netvrdil doručení jiné listiny, jednak proto, že z jejího obsahu i výpovědi slyšených svědků lze dovodit, že předmětem doručení byla pouze výpověď z pracovního poměru ze dne 27.4.2012. Ani odvolací soud neměl důvod pochybovat o věrohodnosti slyšených svědků za situace, kdy nepřesnosti v jejich výpovědích lze odůvodnit časovým odstupem jejich výpovědi od popisovaného děje. Ostatně i žalobce měnil svoje tvrzení o tom, kdy se do zaměstnání vrátil pro výpověď, a je tak zřejmé, že s odstupem času si nelze vybavit věci zcela přesně. Nadto i žalobce připustil, že jak svědkyně J., tak svědek H. byli přítomni jednání o předání výpovědi a že výpověď odmítl převzít. Odvolací soud přitom dále zohlednil, že výpověď byla formulována v anglickém i českém znění, a byť rozhodným zněním bylo české, nelze hovořit o tom, že by žalobce nevěděl, co podepisuje, svoji výhradu k případnému českému textu mohl uvést písemně současně s podpisem převzetí výpovědi. Následné odeslání a doručení pouhé kopie výpovědi zaměstnavatelem na adresu žalobce, na základě čehož žalobce rovněž tvrdil její neplatnost, již bylo bez právních účinků. Soud I. stupně ve svém rozsudku správně zohlednil závazný právní názor Nejvyššího soudu (srovnej ust. § 243g odst. 1 ve spojení s ust. § 226 odst. 1 o.s.ř.) vyjádřený ve shora citovaném rozhodnutí. Ten v daném konkrétním případě nezpochybnil závěry soudu I. i II. stupně o tom, že u žalované došlo k organizační změně. Vytkl ale oběma soudům, že přestože dovodily, že k organizační změně došlo v důsledku neuspokojivých pracovních výsledků žalobce, kdy pozice žalobce neplnil svou funkci a pracovní výkony žalobce byly neuspokojivé, mohla být tato skutečnost důvodem pro výpověď podle ust. § 52 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce, nikoli dle ust. § 52 písm. c) zákoníku práce, ke které fakticky přistoupila žalovaná. Polemika žalované s právním hodnocením rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v této věci odkazem na jeho jiné (časově předcházející) rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1494/2014, které se nadto týkalo jiných účastníků, a nutně proto vycházelo z jiných rozhodných skutečností, je zjevně nepřípadná. Závěr soudu I. stupně, že žalobce, bez zavinění žalované, nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce, jeho pracovní výsledky byly neuspokojivé a přes upozornění žalované k nápravě těchto nedostatků ze strany žalobce nedošlo, proto měl obdržet výpověď podle ust. § 52 písm. f) části věty za středníkem zákoníku práce (z důvodu neuspokojivých pracovních výsledků), tak odpovídá nejen dokazování před soudem I. stupně, ale i závěrům dovolacího soudu v jeho závazném rozhodnutí. V řízení však bylo tvrzeno a prokázáno, že žalobce obdržel od žalované výpověď z důvodu ust. § 52 písm. c) zákoníku práce (z důvodu organizační změny), výpověď je proto neplatná. Postup soudu I. stupně, který za takovéhoto procesní stavu neprovedl žalobcem nově navrhované důkazy k důvodům organizační změny (další výpovědi svědků), byl správný, a ani odvolací soud proto neměl důvod dokazování v tomto směru doplnit za situace, kdy dovolací soud nezaložil své rozhodnutí na neúplně zjištěném skutkovém stavu s potřebou doplněného dokazování, ale na nesprávném právním posouzení věci soudy I. a II. stupně. Protože závěr soudu I. stupně o neplatnosti výpovědi dané žalobci žalovanou byl správný, bylo nadbytečné (i s ohledem na zásadu procesní ekonomie řízení) se zabývat dalšími žalobními tvrzeními, ze kterých byla také dovozována její neplatnost. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku o věci samé (I.) a nákladovém výroku (III.) jako věcně správný, podle ust. § 219 o.s.ř., potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když žalobce byl ve věci procesně úspěšný. Jeho náklady spočívaly v nákladech za právní zastoupení, a to za 2 účelně vynaložené úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, jednání dne 10.5.2017) dle ust. § 7 ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. z pcta 35.000,-Kč à 2.500,-Kč a 2 paušály à 300,-Kč dle ust. § 13 odst. 3 téže vyhlášky za tytéž úkony. Protože právní zástupce žalobce je plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu s odkazem na ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Celkem přísluší na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 6.776,- Kč, kterou odvolací soud stanovil podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalobce. Poučení : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 10. května 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á, v.r. předsedkyně senátu