U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v exekuční věci oprávněné: S. S.à.r.l., reg. č. xxx, se sídlem V. l., L-xx L., J. P., zast. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem Brno, Kotlářská 989/51a, proti povinné: K. S., bytem P., S., o zaplacení 8.328,19 Kč s přísl., k odvolání oprávněné proti usnesení soudního exekutora JUDr. Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 27.3.2017, č.j. 203 EX 48736/16-11, t a k t o : Usnesení soudního exekutora se ve výroku I. m ě n í tak, že exekuční návrh oprávněné se n e z a m í t á . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soudní exekutor ve výroku I. zamítl exekuční návrh oprávněné. Ve výroku II. rozhodl o nákladech exekučního řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Výrokem III. rozhodl o nákladech exekuce soudního exekutora tak, že mu nárok na jejich náhradu nepřiznal. Soudní exekutor takto rozhodl na základě pokynu Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21.3.2017, č.j. 75 EXE 11343/2016-24, v souladu s ust. § 43a odst. 6 a § 55b odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dál jen ex.ř.). Důvodem pro zamítnutí byla skutečnost, že povinná neprochází centrální evidencí obyvatel, informačním systémem základních registrů, ani evidencí Cizineckého informačního systému. Oprávněné nebylo známo, kde se nachází majetek povinné a nedoložila, že by měla povinná majetek v obvodu exekučního soudu. K výzvě soudu I. stupně se oprávněná vyjádřila tak, že soudní exekutor před vydáním pověření ani exekuční soud nezjišťují existenci majetku povinného. Existence exekučně postiženého majetku má vyplynout až v rámci provádění exekuce. V této souvislosti oprávněná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012. Soud I. stupně tak v souladu s § 43a odst. 6 ex.ř. neshledal splnění všech podmínek pro vedení exekuce a nemohl udělit soudnímu exekutorovi pověření. O nákladech účastníků bylo rozhodnuto dle § 52 odst. 1 ex.ř. a § 142 o.s.ř., když povinné náklady nevznikly. Soudní exekutor náklady exekuce nepožadoval, a nebyly mu tedy přiznány. Do plného rozsahu usnesení podala oprávněná včasné a přípustné odvolání, ve kterém zejména rekapitulovala, že existence majetku povinné má vyplynout až z činnosti soudního exekutora při provádění exekuce. Pokud jde o místní příslušnost exekučního soudu, v případě nemožnosti postupovat dle § 45 odst. 2 ex.ř. určí místní příslušnost Nejvyšší soud v souladu s § 11 odst. 3 o.s.ř., přičemž obvykle určuje místně příslušným soud, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno dle zásady hospodárnosti řízení (např. sp. zn. 4 Nd 347/2011), jak se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 12.9.2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012. Soud I. stupně tak neměl zjišťovat majetek povinné ani řízení zastavovat, ale buď pověřit soudního exekutora, nebo věc postoupit Nejvyššímu soudu. Dále odvolatelka doplnila, že uvedení majetku není podstatnou náležitostí exekučního návrhu a exekuci není možné z tohoto důvodu zamítnout. Dále se soudní exekutor ani soud I. stupně nevypořádali s judikaturou, na níž oprávněná poukázala, čímž byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 17.8.2005, sp. zn. I. ÚS 403/03). S ohledem na výše uvedené požadovala oprávněná napadené usnesení zrušit a rozhodnout o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a §212a o.s.ř., ve spojení s § 52 odst. 1 ex.ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.). Dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že podáním ze dne 8.12.2016 navrhla oprávněná pověření soudního exekutora. Soud I. stupně následně z důvodu posouzení místní příslušnosti uložil soudnímu exekutorovi, aby vyzval oprávněnou ke sdělení, kde se nachází majetek povinné (výzva ze dne 7.2.2017, sp. zn. 75 EXE 11343/2016). Tato výzva byla soudním exekutorem postoupena oprávněné, která reagovala způsobem, který již popsal soudní exekutor, a sice argumentací spojenou s usnesením sp. zn. 31 Nd 200/2012. Soudní exekutor následně exekuční návrh na pokyn soudu I. stupně zamítl v usnesení č.j. 203 Ex 48736/16-11. Z obsahu spisu vyplývá, že povinná má dle exekučního titulu trvalý pobyt na Slovensku; na území České republiky nemá evidován trvalý ani přechodný pobyt. Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, daným (v nalézacím řízení) zjištěným bydlištěm povinné v členském státě Evropské unie. Podle obsahu návrhu na nařízení exekuce se jedná o soukromoprávní věc, která není vyloučena z působnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. EU/1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Nařízení Brusel I bis). Pravomoc českých soudů v této věci se tak řídí ustanovením čl. 24 bod 5. Nařízení Brusel I bis, které upravuje výlučnou příslušnost exekučních soudů toho členského státu, na jehož území má být exekuce provedena. Jen za situace, kdy na území České republiky není žádný příslušný exekuční soud, a to ve smyslu § 45 odst. 2 ex.ř., by proto mohlo dojít k zastavení exekučního řízení, a to pro nedostatek pravomoci českých soudů dle § 104 odst. 1 o.s.ř., nikoliv tedy k zamítnutí návrhu, což je věcná forma rozhodnutí. Základní pravidlo pro stanovení místní příslušnosti soudního exekutora je obsaženo v § 45 odst. 2 ex.ř., kde se uvádí, že je místně příslušným exekučním soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. (…) Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle věty první, nebo nemá-li povinný, který je právnickou osobou, sídlo v České republice, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek. V případě, že toto ustanovení neobsahuje dostatečná kritéria pro posouzení místní příslušnosti, postupuje se podle s ust. § 52 odst. 1 téhož zákona, v souladu s nímž platí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Konkrétně se jedná o postup dle § 11 odst. 3 o.s.ř., jenž uvádí, že jde-li o věc která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Tento postup byl jako správný schválen Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12.7.2007, sp. zn. 22 Nd 192/2007. V daném případě proto nelze považovat za správný závěr soudu I. stupně, že by povinná se zde ke dni podání návrhu nezdržovala, resp. neměla na území České republiky své bydliště a majetek, a to ve smyslu § 45 odst. 2 ex.ř. Je totiž třeba vycházet ze specifika exekučního řízení, kdy teprve v rámci nařízené exekuce exekutor dohledává majetek povinného a zjišťuje jeho skutečné bydliště či místo pobytu. Otázka pravomoci soudů se v těchto případech vyřeší až po pověření soudního exekutora exekuční činností. Pravomoc českého soudu proto dosud není vyloučena. V případě, pokud by soud I. stupně dospěl k závěru, že není možné dovodit podmínky místní příslušnosti podle § 45 odst. 2 ex.ř., jsou splněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného exekučního soudu podle § 11 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) a § 167 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex.ř. a usnesení soudního exekutora změnil tak, že se návrh nezamítá. Odvolací soud nerozhodoval o nákladech odvolacího řízení, neboť napadeným rozhodnutím soudu I. stupně se řízení nekončí (§ 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř.). Poučení : Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, které se podává do 2 měsíců od doručení rozhodnutí, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o.s.ř., k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 23. června 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu