ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobkyně: T. P., bytem P., H., zast. JUDr. Martinou Dvořákovou, advokátkou, se sídlem Praha 8, Zenklova 230/66, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 129, zast. Mgr. Robertem Tschőplem, advokátem, se sídlem Praha 4, Pod Křížkem 428/4, o zaplacení 66.930,-Kč, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. února 2017, č.j. 60 C 188/2016-41, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) m ě n í tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku částku 33.540,-Kč, co do částky 33.390,-Kč se žaloba zamítá; ve výroku o soudním poplatku (III.) se m ě n í jen tak, že jeho výše činí 1.667,-Kč, jinak se potvrzuje. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 66.930,-Kč (výrok I.), na náhradě nákladů řízení částku 19.747,20 Kč (výrok II.) a českému státu částku 3.347,-Kč (výrok III.). Takto rozhodl na základě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala uhrazení této částky s tvrzením, že se jedná o nárok na úhradu ztížení společenského uplatnění a bolestného. To s odůvodněním, že dne 21.8.2012 došlo na území České republiky k dopravní nehodě, při které žalobkyně utrpěla úraz, který u ní zanechal trvalé následky. V červenci 2013 vůči žalované uplatnila nárok na bolestné, které jí bylo zcela uhrazeno. Po stabilizaci jejího zdravotního stavu se jí jevilo odškodnění nedostatečným, proto si nechala vypracovat nový znalecký posudek na určení výše bolestného i ztížení jejího společenského uplatnění. Na jeho základě dospěla k závěru o oprávněnosti jejího nároku na částku 115.380,-Kč (bolestné) a 100.800,-Kč (ZSU). Žalovaná jí však uhradila pouze částku 74.250,-Kč u bolestného a 75.000,-Kč u ZSU s odkazem na závěry vlastního znaleckého posudku; zbývá jí tak uhradit částku právě žalovanou (tj. 41.130,-Kč na bolestném a 25.800,-Kč na ZSU). Soud I. stupně po zhodnocení nesporných skutečností a provedených listinných důkazů (zejména znaleckých posudků obou stran) další dokazování neprováděl, vypracování revizního znaleckého posudku zamítl pro nadbytečnost. Po právní stránce věc posoudil dle občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (zák. č. 40/1964 Sb.) s odkazem na ust. § 3028 o.z., kdy se jedná o právní poměry vzniklé před nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Pasivní legitimaci žalované dovodil z ust. § 24 odst. 2 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb. Vlastní nárok žalobkyně dovodil z ust. § 444 obč. zák. ve spojení s prováděcí vyhláškou č. 440/2001 Sb. S argumentem doslovného znění ust. § 6 odst. 1 písm. a) a c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. dospěl k závěru, že nárok z bolestného je nutno navýšit u všech položek, nikoli pouze u položky, u které došlo k náročnému způsobu léčení, jak učinila žalovaná. U ztížení společenského uplatnění vycházel soud I. stupně rovněž ze znaleckého posudku žalobkyně a jeho navýšení o 40 % shledal adekvátní vzhledem ke zraněním žalobkyně a jejich následkům ve vztahu k jejímu věku. Ke sporné skutečnosti, zda je dán nárok žalobkyně na odškodnění položky 171 - „plošné jizvy v oblasti zad“, se soud přiklonil k závěrům znaleckého posudku předloženého žalobkyní, neboť tento znalec ji osobně vyšetřil, a to na rozdíl od znalce žalované, který vycházel pouze z listinných podkladů. Ze všech těchto důvodů žalobě vyhověl (výrok I.). O náhradě nákladů řízení rozhodl dle úspěchu ve věci dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. (výrok II.). Protože žalobkyně byla od úhrady soudního poplatku osvobozena (§ 11 odst. 2 písm. d/ zákona o soudních poplatcích), uložil jej s odkazem na ust. § 2 odst. 3 a položku 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků uhradit procesně neúspěšné žalované (výrok III.). Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítla, že soud nezadal revizní znalecký posudek v situaci, kdy proti sobě stály dva různé znalecké posudky s odlišnými závěry a odlišnými způsoby navyšování bodového ohodnocení; znalce ani nevyslechl. Sporovala závěr soudu I. stupně o nutnosti navýšit celé bodové ohodnocení a nemožnosti navyšovat pouze jednotlivé položky a zopakovala svoji argumentaci o nepřípadnosti závěru soudu I. stupně, že nelze odškodňovat položky, které mají náročný způsob léčení oproti těm, u kterých takovýto náročný způsob léčení dán nebyl. Přitom citovala rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013, ze kterého dovozovala, že vyhláška č. 440/2001 Sb. stanoví pouze maximální mez dvojnásobného zvýšení, ale nestanoví, zda a nakolik je třeba postupovat strukturovaně ve vztahu k jednotlivým položkám. V odůvodněných případech tak není vyloučeno ani celkové zvýšení. Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení a vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Zopakovala argumenty, které uváděla již v průběhu řízení, a zdůraznila, že znalec žalované podal znalecký posudek, aniž by ji vyšetřil. K odvolání žalované nově uvedla, že s žalovanou po celou dobu plně spolupracovala, dodávala jí podklady pro likvidaci pojistné události, naopak žalovaná argumentovala znaleckým posudkem, který žalobkyni nikdy nedodala. S tvrzením žalované o možném navýšení jednotlivých položek dle § 6 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nesouhlasila. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné. S ohledem na skutková tvrzení žalobkyně (ukrajinské státní příslušnice s bydlištěm v České republice), která tvrdila, že ke škodě došlo na území České republiky v důsledku dopravní nehody dne 21.8.2012, byl správný mlčky učiněný závěr soudu soud I. stupně o mezinárodní příslušnosti českých soudů (a místní příslušnosti soudu I. stupně). Ta je založena v době zahájení sporu (25.7.2016) článkem 13 Nařízení Brusel I bis [Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech], kdy poškozený podává žalobu přímo vůči pojistiteli škůdce, neboť tento způsob je v ČR povolen/upraven u pojistitele (resp. za něhož se považuje ve smyslu § 18 zákona č. 168/1999 Sb. i žalovaná) v ust. § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s § 6 odst. 2 písm. a) téhož zákona ve znění ke dni podání žaloby (25.7.2016). Žalovaná měla přitom ke dni zahájení sporu sídlo v obvodu soudu I. stupně, jak vyplývá z veřejně dostupných databází (viz článek 11 odst. 1 písm. a/ Nařízení Brusel I bis). Bez ohledu na výše uvedené byla mezinárodní příslušnost soudu založena rovněž článkem 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. S ohledem na to, že v době zahájení sporu byla Česká republika členským státem Evropské unie, bylo nutno se zabývat otázkou rozhodného práva ve vztahu k přímo aplikovatelnému Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Protože Česká republika uvedla v seznamu smluv dle článku 28 odst. 1 Nařízení Řím II i Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody ze dne 4. května 1971, publikovanou pod č. 130/1976 Sb., kterou je vázána jak Česká republika, tak i Ukrajina, je nutno pro dovození rozhodného práva vyjít z jejího článku 3, dle kterého jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Neboť k dopravní nehodě došlo na území České republiky a není důvod pro aplikaci výjimek uvedených v článcích 4 a 5 této úmluvy, je použitelným právem na spor právo české. Mlčky učiněný závěr soudu I. stupně o rozhodném českém právu je proto rovněž správný. I závěr soudu I. stupně o nutnosti aplikace občanského zákoníku účinného do 31.12.2013 (zák. č. 40/1964 Sb.) je správný a vyplývá z ust. § 3028 odst. 3 o.z. (zák. č. 89/2012 Sb.), neboť k dopravní nehodě, při které došlo ke škodě na zdraví (21.8.2012), došlo ještě za jeho účinnosti. Důvodem polemiky žalované s nároky uplatněnými žalobou byly rozdílné závěry znaleckých posudků žalobkyně a žalované. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o.s.ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1186, svazek 17, ročník 2002). Měl-li soud při rozhodování k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce, musí je zhodnotit v tom smyslu, který z nich a z jakých důvodů vezme za podklad svého rozhodnutí a proč nevychází ze závěrů druhého znaleckého posudku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 770/2006). Jedním z nároků žalobkyně byl i nárok na odškodnění ztížení jejího společenského uplatnění, vycházející z ust. § 444 obč. zák. a § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Podstatou sporu v této části žaloby byla jednak otázka existence plošných jizev žalobkyně v oblasti jejích zad (položka 171 v hodnotě 100 bodů), kterou žalovaná zcela neuznala, neboť nevyplývala ze zdravotnické dokumentace, a jednak otázka procentního zvýšení ZSU dle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., když znalec MUDr. P. dospěl při hodnocení věku žalobkyně a defektům, které kosmeticky vnímá a cítí se být vyřazena, bolestem páteře a kolenního kloubu, k navýšení ZSU o 40 %, znalec MUDr. F. k navýšení o 25 %, neboť následky zranění žalobkyně nejsou zvlášť těžké, poškozenou však omezují v životě poměrně významně. V této souvislosti však soud I. stupně správně vzal v úvahu, že pouze znalec žalující strany (MUDr. P.) žalobkyni vyšetřil, mohl tak úplně a správně posoudit její objektivní potíže i existenci samotných jizev. Znalec žalované se přitom soustředil pouze na přezkum závěrů znaleckého posudku MUDr. P., aniž by žalobkyni jakkoli vyšetřil, omezil se pouze na závěr, že povrchní oděrky bederní krajiny zaznamenané v lékařských zprávách jizvy nezanechávají. Optikou tohoto zjištění odvolací soud přistupoval k jednotlivým závěrům znalců, na jejichž základě byl vydán rozsudek, resp. byly založeny odvolací námitky. Odvolací soud proto souhlasí se závěry soudu I. stupně, který vyšel při hodnocení existence plošných jizev žalobkyně v oblasti jejích zad ze závěrů znalce MUDr. P., a to právě s ohledem na jeho bezprostřední zjištění při vyšetření žalobkyně. Nárok žalobkyně na odškodnění této položky jejího ZSU je proto důvodný. Podle ust. § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. (nejvýše o 50 %) předpokládá [stejně jako zvýšení bodového ohodnocení bolestného podle ust. § 6 odst. 1 písm. a) a b) této vyhlášky] existenci dalších skutečností umožňujících závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky. Zvýšení bodového ohodnocení škody podle tohoto ustanovení v konkrétním případě předpokládá, že ohodnocení škody na zdraví podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 vyhlášky plně nevyjadřuje důsledky zhoršeného zdravotního stavu pro životní úkony poškozeného, neboť škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, jež jsou charakterizovány jako takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě. Půjde tedy o takové případy, kdy lékař při stanovení bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění dospěje k závěru, že s ohledem na následky škody na zdraví, které podstatně omezují nebo významně mění anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s přihlédnutím k věku poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě, je třeba bodové ohodnocení podle příloh č. 2 a 4 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zvýšit. Použití zvýšení bodového ohodnocení škody na zdraví podle ust. § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb. předpokládá, že jsou již naplněny předpoklady uvedené v ust. § 3 odst. 1 této vyhlášky. Oba znalci se ve svých závěrech shodli o důvodnosti navýšení ZSU žalobkyně dle ust. § 6 odst. 1 písm. c) citované vyhlášky, která umožňuje navýšení nejvýše o 50 %; sporným mezi nimi zůstala jeho výše s odkazem na rozdílná hodnocení znalců existujících následků úrazu žalobkyně. Odvolací soud však, stejně tak jako soud I. stupně, nepovažoval za nutné oba znalce konfrontovat či zadávat revizní znalecký posudek za situace, kdy podklady pro znalecké posudky byly u obou znalců rozdílné (viz shlédnutí posuzované osoby MUDr. P. a zhodnocení lékařské dokumentace, proti pouhému posouzení lékařské dokumentace MUDr. F.). Závěry soudu I. stupně o navýšení ZSU o 40 %, které vycházely ze závěrů znalce MUDr. P., odvolací soud proto považuje za správné. To i se zohledněním, že kosmetické jizvy žalobkyni výrazně limitují jako ženu ve společenském i osobním životě, a to již pouhou vnucenou volbou oblečení, které by její jizvy na bedrech mělo zakrývat (stejné jizvy by bezpochyby velké procento mužů takto neomezovalo). Limitace žalobkyně, jako ženy v plně produktivním věku 34 let (v době dopravní nehody) a s předpokladem dosti dlouhé doby, po kterou bude nucena se vypořádávat s poměrně zásadními zdravotními obtížemi, je následně zvyšována omezenou hybností kolenního kloubu i hybnosti páteře. V rozsahu částky 25.800,-Kč, jako nároku na ZSU, byl proto rozsudek soudu I. stupně, jako věcně správný, dle ust. § 219 o.s.ř., potvrzen. K nároku na bolestné je v prvé řadě nutno zdůraznit, že otázka výkladu vyhlášky (tj. zda jde navýšit bodové ohodnocení k jednotlivým položkám nebo celkově) není znaleckým závěrem, ale právním hodnocením soudu. K vyřešení této otázky proto nebylo třeba zadávat revizní znalecký posudek. Se závěry soudu I. stupně se však odvolací soud v této otázce neztotožnil. Není logického důvodu, aby v případě strukturovaných zranění, jejichž léčba je na sobě více méně nezávislá (jako tomu bylo i v tomto případě), bylo navyšováno bolestné u všech položek, tedy nejenom těch, které vyžadovaly náročný způsob léčení. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4427/2013 je přiléhavý, odpovídající ustálené judikatuře. Je přitom zřejmé, že k závěru o navýšení bolestného pouze u některých položek došel i předchozí znalecký posudek MUDr. O. předložený žalobkyní. Se závěry znalce MUDr. P. o odškodnění bolestného za položku S 358 Hematom dolních částí zad - 60 bodů znalec MUDr. F. nepolemizuje, není proto důvodu je žalobkyni nepřiznat. I žalovaná strana souhlasí s navýšením o 50 % u položek S 300 Pohmoždění zad a S3101 Opakovaná operace zad, byť s rozdílnou výší bodového ohodnocení (které vyplývá z rozdílného změření rány, neboť výše bodového ohodnocení se odvíjí z její hloubky). Rozdíl u obou znalců je však minimální (znalec MUDr. P. 33 bodů, znalec MUDr. F. 30 bodů). Při zohlednění, že znalec MUDr. P. žalobkyni shlédl, vycházel odvolací soud z jím stanovené výše bodového ohodnocení této položky. Je tak dán důvod pro 50% navýšení pouze položek S3101 (bez navýšení 33 bodů) a S300 (bez navýšení 20 bodů), tedy o 26,5 bodu. Při celkové výši bodového ohodnocení stanoveného znalcem MUDr. P. ve výši 641 bodů, po připočtení navýšení o 26,5 bodu, činí výše bodového ohodnocení bolestného žalobkyně 667,5 bodu. Při hodnotě jednoho bodu á 120,-Kč (§ 7 odst. 2 vyhlášky č. 440/2001 Sb.) činí oprávněný nárok na bolestné žalobkyně částku 80.100,-Kč. Protože z tohoto titulu žalovaná žalobkyni již uhradila částku 72.360,-Kč, zbývá k úhradě z tohoto titulu částka 7.740,-Kč. V tomto rozsahu z titulu bolestného byl tedy odvolacím soudem rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrzen (§ 219 o.s.ř.), ve zbytku byl nárok žalobkyně posouzen jako nedůvodný. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v rozsahu částky 33.540,-Kč (za ZSU 25.800,-Kč + za bolestné 7.740,-Kč), jako věcně správný, dle ust. § 219 o.s.ř., potvrdil a ve zbylém rozsahu rozsudek, dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř., změnil tak, že žalobu zamítl. Změny doznal rovněž výrok o soudním poplatku za situace, kdy předmětem poplatkové povinnosti žalované (ust. § 11 odst. 2 písm. d/ ve spojení s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/91 Sb., o soudních poplatcích) se stala pouze částka 1.667,-Kč, odpovídající přiznané částce 33.540,-Kč, která je základem pro stanovení soudního poplatku. Protože poměr úspěchu a neúspěchu žalobkyně ve věci byl v podstatě poloviční, odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Poučení : Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 31. května 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á, v.r. předsedkyně senátu