ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: Ing. M. K., bytem P., V., zast. Mgr. Kateřinou Švajcrovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Holečkova 332/5, proti žalované: Š. R., bytem S. r. N., M., R., zast. JUDr. Jindřiškou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Nuselská 499/132, o zaplacení 322.073,-Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. ledna 2016, č.j. 11 C 232/2014-76, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24.006,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Kateřiny Švajcrové, advokátky. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 322.073,-Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 76.120,-Kč (výrok II.). To na základě žalobních tvrzení, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o budoucím převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu, na jejímž základě žalobce zaplatil za žalovanou dluh na nájemném a službách ve výši 114.258,-Kč, a dále v hotovosti žalované částku 125.742,-Kč. Za žalovanou v té době vystupoval prostředník - zmocněnec I. B. Dále žalobce uhradil za žalovanou tři platby nájemného v měsících květnu až červenci 2013 v celkové výši 32.073,-Kč. Vzhledem k tomu, že ve sjednané době (do 31.7.2013) nebyla uzavřena smlouva o budoucím převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu, domáhá se žalobce i úhrady smluvní pokuty ve výši 50.000,-Kč. Žalovaná přes výzvu uvedené částky žalobci neuhradila. V řízení před soudem I. stupně zůstala žalovaná nečinná. Soud I. stupně po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že žalobce svá tvrzení prokázal. Po právní stránce, s odkazem na ust. § 3028 o.z., dospěl k závěru, že na uvedené nároky je nutno aplikovat občanský zákoník 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.), účinný do 31.12.2013. Za situace, kdy účastníci uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu ust. § 50a obč. zák. a žalovaná si svoji povinnost (převést v dohodnutém termínu členská práva a povinnosti k bytovému družstvu smlouvou) nesplnila, vznikla jí povinnost k úhradě zaplacené zálohy ve výši 240.000,-Kč, dále třech za ní uhrazených nájmů za měsíce květen až červenec 2013 ve výši 32.073,-Kč a konečně i smluvní pokuty ve výši 50.000,-Kč. S odkazem na ust. § 50a, § 544 obč. zák. a smluvní ujednání v čl. IV. písm. a, b a čl. III. odst. 1, 2, 3, 4 smlouvy o budoucím převodu členských práv a povinností k bytovému družstvu, proto žalobě vyhověl. O příslušenství pohledávky rozhodl dle ust. § 517 odst. 2 obč. zák. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítla, že soud I. stupně neúplně zjistil skutkový stav, neprovedl totiž navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozsudek soudu I. stupně je zmatečný a nepřezkoumatelný s ohledem na v něm uvedená data. Soud I. stupně totiž dospěl k závěru, že částku 125.742,-Kč převzal zmocněnec žalované (pan B.) dne 15.11.2015. Ten však uvedl, že již od 15.7.2013 žalovanou nezastupoval, sám žalobce uváděl, že částka byla převzata již 15.11.2013. Soud I. stupně se s tímto rozporem nijak nevypořádal ani se nezabýval tím, jak je možné, že již 4.10.2013 (před zasláním uvedené částky) zasílá žalobce zástupci žalované výzvu k úhradě dlužné částky se splatností do 20.9.2013, když nadto uvádí, že výzva ze dne 4.10.2013 byla odeslána již 6.9.2013. Není ani zřejmé, jaké závěry soud I. stupně učinil z výzvy žalobce k zaplacení dlužné částky ze dne 12.9.2013 vůči panu B., a to ve vztahu k částce dle tvrzení žalobce zaplacené dne 15.11.2013 (v odůvodnění rozsudku je ale uveden rok 2015). Z těchto nesrovnalostí vyplývají zásadní věci pro posouzení, zda předmětná částka byla žalobcem vyplacena a kdo a zda vůbec je povinen ji žalobci vrátit. Částku 125.742,-Kč žalované pan B. nikdy nepředal, proto nelze vycházet z účastnických tvrzení pana B. a mít tím skutková tvrzení žalobce za prokázaná. K nároku na úhradu částky 114.258,-Kč namítla, že soud nezjišťoval, proč a na základě jakého titulu byla tato částka uhrazena, když smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena až v dubnu 2013 a částka byla uhrazena v listopadu 2012. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by příjemcem těchto částek byla oprávněná osoba - pronajímatel, že by tuto částku přijal, či zda ji odesílateli vrátil jako neoprávněnou platbu. Za situace, kdy z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25.2.2014, sp. zn. 25 C 201/2014 vyplývá, že žalovaná byla zavázána uhradit částku 87.404,-Kč s příslušenstvím zahrnující i dlužné nájemné za měsíce únor až červenec 2013, je evidentní, že nájemné za měsíce květen až červenec 2013 (tj. částka 32.073,-Kč) nebylo uhrazeno. Soud se rovněž nezabýval tím, zda Hlavní město Praha (jako věřitel) vyslovil s převzetím dluhu souhlas a poskytnuté platby přijal, zda účet, na který byly částky hrazeny, byl skutečně účtem, kam se má nájemné hradit apod., vyšel pouze z tvrzení žalobce, které nebylo prokázáno. Popřela, že by pan B. v jejím zastoupení při uzavření smlouvy o smlouvě budoucí jednal jejím jménem, neboť k takovémuto jednání zmocnění neměl. V řízení nebyly založeny plné moci a provedeno jimi dokazování. Proto žalovaná není z této smlouvy zavázána, nevznikla jí jakákoliv práva a povinnosti. To, že smlouva o smlouvě budoucí vybočuje z udělené plné moci, vyplývá i z ujednání čl. V. odst. 4 smlouvy o smlouvě budoucí. Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno, že by pan B. jednal jménem žalované, je nutno vycházet z toho, že jednal jménem vlastním, proto také žalovaná není povinna uhradit smluvní pokutu (50.000,-Kč) vyplývající z předmětné smlouvy. Pokud žalovaná není zavázána ze smlouvy o smlouvě budoucí, není ani pasivně legitimována k navrácení plnění, které bez jejího souhlasu a bez souhlasu pronajímatele bylo poskytnuto jako nájemné třetí osobě. Stejně tak nemůže být ve věci pasivně legitimována k navrácení částky 125.742,-Kč, kterou za ni převzal pan B. dne 11.12.2013, resp. 2015, tedy po výpovědi plné moci ze dne 15.7.2013. Smlouva o smlouvě budoucí je ostatně neplatná, neboť bytové družstvo vzniklo až dne 16.7.2013, tedy po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí dne 22.4.2013. Z důvodu neplacení nájemného a úhrady za služby byla žalované a jejímu manželovi dne 9.4.2013 doručena výpověď z nájmu bytu, nájem bytu skončil dne 31.7.2013, proto se dle stanov družstva nemohli stát jeho členy. Sjednané plnění ve smlouvě o smlouvě budoucí bylo tak nemožné, smlouva je proto neplatná. Závěrem zdůraznila, že v dané věci je přítomna i trestněprávní rovina v důsledku protiprávního jednání pana B. a pana Š. Namítla i procesní vady v řízení, za které považovala to, že při doručování nebylo postupováno dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1348/2000, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností), zejména výzva, aby se vyjádřila k žalobě. V důsledku nesprávného postupu soudu I. stupně nebyla správně poučena dle ust. § 118a ve spojení s ust. § 119a o.s.ř. a jí nově předkládané důkazy proto neodporují koncentraci řízení. Ze všech těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby. Žalobce zdůraznil naprostou pasivitu žalované v řízení před soudem I. stupně. V odůvodnění rozsudku soudu I. stupně jsou sice písařské chyby, ty však jsou marginálního charakteru vzhledem k předmětu sporu. I žalobce ponechal v žalobě písařskou chybu, pokud omylem uvedl, že k vyplacení zálohy v souhrnné výši 240.000,-Kč došlo dne 15.11.2013, když z jím založených listinných důkazů vyplývá, že to bylo již 15.11.2012. Za této situace se jeví obrana žalované nedůvodná, neboť i výpověď smlouvy panu B. byla provedena až po předání těchto částek. Odeslání částky nájemného a částky 114.258,-Kč správcovské společnosti VAS v.o.s. potvrzuje listinný důkaz. I tvrzení původního dalšího účastníka řízení pana B. lze považovat za přípustný důkazní prostředek. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci finanční prostředky nevrátila, navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a odvolání žalované neshledal důvodným. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost v dané věci, ve které je dán s ohledem na bydliště žalované ve S. r. N. přeshraniční prvek. Neboť se žalovaná ve věci vyjádřila, aniž by námitku nepříslušnosti vznesla (viz její vyjádření ze dne 19.11.2014) a řízení bylo před soudem zahájeno dne 27.6.2014, je mezinárodní příslušnost českých soudů a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 založena dle článku 24 Brusel I jejím vyjádřením. Správně rovněž soud I. stupně dovodil i pro věc rozhodné české právo, neboť na území České republiky došlo k jednání zakládajícím právo žalobce na vrácení předmětných částek a i právo na úhradu smluvní pokuty, nárok na tyto částky vyplývá ze smlouvy uzavřené dle českého práva (viz článek V. odst. 1 shora citované smlouvy), a to v souladu s článkem 10 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). K procesním výtkám žalované stran doručování soudem I. stupně lze především zdůraznit, že v době zahájení sporu (27.6.2014) i doručování veškerých zásilek bylo již účinné Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000. Namítané procesní pochybení soudu I. stupně při doručování zásilek žalované však ani dle této úpravy odvolací soud neshledal. Žalovaná (česká státní občanka) řádně převzala žalobu i předvolání (vz. 018) k prvému jednání ve věci samé. V předvolání byla řádně poučena o důsledcích soudního jednání v případě, že se k němu bez omluvy nedostaví (vydání rozsudku pro zmeškání) a i o tom, že může tvrdit rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení tohoto (rozuměj prvého) jednání. Žalovaná byla s tímto poučením zjevně srozuměna, neboť po převzetí této zásilky reagovala tak, že požádala soud o odročení jednání „z důvodu nesouhlasu s předloženými výpověďmi a důkazy“, ve věci byla zastoupena Mgr. Š., který ji přes mnohočetné výzvy neinformoval o podniknutých krocích a jednáních, proto se cítí podvedena a zvažuje podání trestního oznámení. Namítat za této situace nesprávnost procesního postupu soudu při doručování proto s úspěchem nelze. Při opětovném doručení předvolání k dalšímu jednání (při kterém byl vynesen rozsudek) soud I. stupně postupoval v souladu s článkem 13 Nařízení č. 1393/2007 a zásilku žalované doručoval prostřednictvím Generálního konzulátu České republiky v Mnichově. Ta si ji však ve stanovené lhůtě nevyzvedla. Spolková republika Německo přitom proti takovémuto způsobu doručování (státnímu příslušníku odesílajícího státu) námitky nevznesla. Soud I. stupně se tak nedopustil vytýkaných procesních vad při doručování, proto také v řízení nastala koncentrace řízení (ust. § 119a o.s.ř.), jak soud I. stupně u jednání přítomné strany správně poučil. Pokud tak žalovaná až v rámci svého odvolání poprvé skutkově vymezila své výhrady k nároku uplatněnému žalobou (pan B. za žalovanou nemohl jednat a smluvně ji zavazovat, smlouva o smlouvě budoucí je pro nemožnost plnění neplatná, absence její pasivní legitimace, neuhrazení částek nájmu oprávněné osobě i hotovosti žalované apod.), nemohl odvolací soud již k těmto tvrzením přihlížet (§ 205a o.s.ř.), neboť v rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem I. stupně u posledního jednání dne 26.1.2016 (ust. § 118b odst. 1 o.s.ř.) je žalovaná uvedla až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (viz shodně rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 61/2002). Takovéto námitky měla žalovaná vznést v řízení před soudem I. stupně, který by se s nimi v průběhu dokazování musel vypořádat. Pokud žalovaná zvolila v řízení před soudem I. stupně pasivní přístup, se soudem do vyhlášení rozsudku dne 26.1.2016 ve věci samé nekomunikovala (ač o sporu minimálně od října 2014 věděla), je nutno tuto skutečnost z hlediska ust. § 205a o.s.ř. přičíst k její tíži, neboť měla dostatek času zformulovat svoji obranu ve věci samé a tu soudu I. stupně sdělit. Písařské chyby v žalobě týkající se nesprávného data 15.12.2013 poskytnutí částky 240.000,-Kč (namísto data 15.12. roku 2012) a v prvém odstavci rozsudku (data 15.11.2015 a 31.7.2013) přitom na věcnou správnost rozsudku soudu I. stupně neměly vliv, neboť ten po provedeném dokazování, ve kterém správně z listin zjistil tato rozhodná data (tj. datum 15.12.2012 jako úhrady částky a 31.7.2013 jako datum naplnění smlouvy o smlouvě budoucí), z nich učinil i správná skutková zjištění v tom, že smluvní ujednání stran naplněna nebyla, a žalovaná proto musí žalobci uhradit sjednanou smluvní pokutu ve výši 50.000,-Kč (ust. § 544 obč. zák.). K odvolání žalované, které vybudovala na těchto nesprávných datech a dovozovala z nich i zmatečnost rozsudku, proto jako důvodnému přihlížet nelze. Odvolací soud však nad rámec právního posouzení soudu I. stupně doplňuje, že žalovaná se na úkor žalobce o částku 240.000,-Kč a 32.073,-Kč bezdůvodně obohatila (ust. § 451), neboť částky poskytnuté žalobcem dle jejích pokynů buď přímo žalované (prostřednictvím zmocnitele) nebo správcovské organizaci, žalobci nevrátila (ust. § 456 odst. 1 věta prvá obč. zák.), ač právní důvod k jejich poskytnutí, dle článku IV. body a), b), c) smlouvy, odpadl (ust. § 451 odst. 2 obč. zák.). Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, dle ust. § 219 o.s.ř., potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když v odvolacím řízení byl procesně úspěšný žalobce. Jeho účelně vynaložené náklady spočívaly ve dvou úkonech právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), z pcta 322.073,-Kč se jedná o úkon á 9.620,-Kč (§ 7 Tarifu) a dva paušály á 300,-Kč (ust. § 13 odst. 3 Tarifu). Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Za řízení před odvolacím soudem I. stupně tak náleží žalobci částka 24.006,-Kč, kterou odvolací soud stanovil podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit žalované k rukám právního zástupce žalobce. Poučení : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 5, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 1. února 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu