ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobců: a) A. R., bytem N. P., P. O. H., b) V. K., bytem N. P., O. Č., c) M. K., bytem N. P., O. Č., všichni zast. JUDr. Robertem Jehne, advokátem, se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, proti žalovanému: BRITISH AIRWAYS Plc, se sídlem Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Waterside, PO Box 365, Harmondsworth, UB7 0GB, zast. Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem, se sídlem Praha 7, Argentinská 783/18, o 1.800,- EUR s příslušenstvím, o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. května 2016, č.j. 27 C 145/2015-32, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku o věci samé (IV.) a ve výroku o nákladech řízení (V.) p o t v r z u j e . II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů řízení 2.560,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Ing. Tomáše Vítka, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl tak, že výroky I., II. a III. uložil žalovanému povinnost zaplatit každému z žalobců částku 250,- EUR do 3 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IV. žalobu co do částky 350,- EUR vůči každému z žalobců zamítl. Výrokem V. rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků právo. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě, jíž se každý z žalobců domáhal po žalovaném zaplacení částky 600,- EUR s odůvodněním, že na den x.x.xxx měli platnou rezervaci u společnosti žalovaného na let z N. Y. přes L. do P. Let z L. do P. však byl zrušen, žalobci dorazili do cílové destinace se zpožděním větším než 4 hodiny. Vzdálenost mezi N. Y. a P. činí 6.569 km. Žalobci tvrdili, že v souladu s čl. 7 Nařízení Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen „Nařízení č. 261/2004“), jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě při odepření nástupu do letadla, zrušení nebo významného zpoždění letu, a v souladu s judikaturou Evropského soudního dvora (STURGEON C-402/07, NELSON, TUI C-81/10) mají proto nárok na úhradu 600,- EUR. Žalovaný uznal nárok důvodným pouze co do částky 750,- EUR (tj. 250,- EUR pro každého z žalobců), a to s tím, že žalobci měli platnou rezervaci na let z N. Y. do L. na den x.x.xxx, avšak nikoliv u společnosti u žalovaného, ale u společnosti Virgin Atlantic 9. Tento let žalovaný neprovozoval. Let z L. do P. byl zrušen z důvodu nedostatku letového personálu. Soud I. stupně předně dovodil, že ve věci je dána jeho pravomoc, když žalobci jsou spotřebiteli a dle čl. 16 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 44/2001, mohli podat žalobu u soudu místa, kde mají bydliště či podle místa příletu. O žalobě rozhodl soud v intencích Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 s tím, že se jedná o občanskoprávní věc a hodnota nároků nepřesahuje částku 2.000,- EUR. Po provedeném dokazování soud I. stupně dovodil, že žaloba je důvodná jen částečně. Vycházel z nesporných tvrzení mezi účastníky, že let žalobců dne x.x.xxx z N. Y. do L. společnost žalovaného neprovozovala. Let z téhož dne z L. do P. společnost žalovaného naopak provozovala, tento byl zrušen, žalobci byli přesměrováni do P. jiným letadlem a na letiště v P. dorazili se zpožděním větším než 4 hodiny. Výše uvedené zjištění soud I. stupně zvažoval z hlediska pojmu „let“ a jeho vzdálenost, což je určující pro výši náhrady. Neuznal za důvodnou argumentaci žalobců, kteří odkazovali na závěry soudu I. stupně prezentované v rozhodnutí sp. zn. 28 C 326/2014 či závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 82/2015 s tím, že pojem letu zahrnuje celou přepravu z výchozího letiště do cílového letiště a může se skládat z více dílčích přepravních segmentů. Soud uvedl, že argumentace žalobců je v rozporu s výkladem provedeným Evropským soudním dvorem (nyní Soudním dvorem Evropské unie - dále jen SD), který se pojmem letu již opakovaně zabýval. Zdůraznil, že v rozhodnutí Folkerts (C-11/11) soud posuzoval dva různé případy zpoždění letu, a to zpoždění v čase odletu letadla a zpoždění oproti času příletu letadla. SD konstatoval, že rozhodující pro určení délky zpoždění z hlediska času je zpoždění zjištěné oproti plánovému času přistání do cílového místa určení, jímž je místo určení posledního letu cestujícího (v případě letu s mezipřistáním). Okolnost zpoždění při čase odletu je právně bezvýznamná. Naopak SD se výkladem pojmu „let“ zabýval v rozhodnutí Emirates Airlines – Direktion für Deutschland (C-173/07), kde judikoval, že pojem „let“ ve smyslu nařízení je třeba vykládat tak, že se v zásadě skládá z jedné operace letecké dopravy a představuje tak určitým způsobem „jednotku“ této dopravy provedenou leteckým dopravcem, který určuje svůj letový řád. Pojem let není totožný s cestou a cesta se přitom může skládat i z několika letů. V intencích uvedených judikatorních názorů soud uzavřel, že nelze ukládat leteckému dopravci povinnost k paušalizované náhradě škody cestujícím za lety, které byly prováděny jiným leteckým přepravcem. K tomu zdůraznil, že výklady pojmu „let“ odkazující na rozhodnutí soudu I. stupně či Městského soudu v Praze jsou tak zcela v ostrém rozporu s judikaturou SD. Proto právní vývody Městského soudu v Praze soud při posuzování nepřevzal. Pojem letu není totožný s pojmem cesty a nelze účelově započítávat délku celé cesty do vzdálenosti letu, který byl zrušen (zpožděn), a to ryze za účelem získání většího obnosu paušalizované náhrady škody tak, jak činí žalobci. Soud uzavřel, že žalovaný je povinen každému z žalobců zaplatit odškodnění dle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení č. 261/2004 ve výši 250,- EUR za zpoždění letu, který svou délkou nepřesahoval 1.500 km. V ostatním je nárok žalobců nedůvodný, proto byla žaloba zamítnuta. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žalobci byli úspěšní co do cca 41 % svého nároku, jedná se tak o přibližně stejný úspěch a neúspěch ve sporu. Proti tomuto rozsudku se včas odvolali žalobci, a to v rozsahu zamítavého výroku o věci samé a výroku nákladového. V odvolání namítali, že výklad soudu I. stupně odporuje výslovnému znění Nařízení č. 261/2004. Poukazovali na čl. 7 odst. 1 a čl. 2 písm. h) Nařízení s tím, že žalobci měli registrovaný let s místem určení v P., tedy s místem určení posledního letu v případě přímo navazujících letů. Dle znění Nařízení je tak třeba vycházet při určení vzdálenosti mezi N. Y. a P. z délky 3.500 km. Žalobci dovozovali, že výklad soudu I. stupně je v rozporu s judikaturou SD EU, která je uvedena v rozsudku Folkerts C-11/11, v níž se soudní dvůr EU zabýval pojmem letu s mezipřistáním. Lety s mezipřistáním se musí hodnotit jako jeden let s jasně daným místem odletu a cílovým místem určení. Dle názoru odvolatelů bylo rozhodnutí SD č. C-173/07 překonáno právě rozhodnutím C-11/11. K tomu zdůrazňovali, že žalobci měli zakoupený jeden navazující let, což soud I. stupně ve svém rozhodnutí nezohlednil. Znovu zdůrazňovali závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozsudku sp. zn. 16 Co 141/2016 a sp. zn. 19 Co 82/2015, či jiného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 33 C 128/2014. Dle žalobců výklad soudu I. stupně odporuje i logickému výkladu Nařízení; k tomu uváděli příklady, kdy by cestující byli za jedno zpoždění odškodněni dvakrát, resp. kdy cestujícím by žádná škoda nevznikla, ale byli by odškodněni. Navrhli proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Žalovaný ve svém vyjádření k odvolání žalobců poukazoval na správnost závěrů soudu I. stupně. Zdůrazňoval především, že za zpoždění svého letu žalobce řádně odškodnil, za let, který měli žalobci rezervován u společnosti Virgin Atlantic 9 z N. Y. do L., žalobcům odškodnění nenáleží. Citoval čl. 3 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004, podle něhož se Nařízení mj. vztahuje na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země, na letiště umístěné na území členského státu, na které se vztahuje smlouva, a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem společenství. Úsek mezi N. Y. a L. přitom nebyl operován leteckým dopravcem společenství, nýbrž dopravcem třetí země - společností Virgin Atlantic 9. Ustanovení Nařízení tak na předmětný úsek aplikovat nelze. Poukazoval dále na Pokyny pro výklad Nařízení č. 2016/C 214/04, jimiž Evropská komise vysvětlila řadu ustanovení obsažených v Nařízení č. 261/2004, zejména na základě judikatury SD. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí jako správné potvrdil. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž pro samotné rozhodnutí nařizoval jednání. S rozhodnutím bez jednání s přihlédnutím k tomu, že byla odvolateli namítána toliko nesprávnost právního posouzení věci, totiž účastníci vyslovili souhlas (§ 214 odst. 3 o.s.ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobců důvodné není. Podle úvodního ustanovení (7) Nařízení č. 261/2004 v zájmu zajištění účinného uplatňování tohoto nařízení by měly povinnosti z něj vyplývající spočívat na provozujícím leteckém dopravci, který uskutečňuje nebo má v úmyslu uskutečnit let, ať již vlastním letadlem, nebo letadlem pronajatým s posádkou a s dalšími službami nebo bez posádky a dalších služeb, nebo za jiných podmínek. Podle čl. 3 bod 1., 2., 5. toto nařízení se vztahuje: 1. a) na cestující odlétající z letiště umístěného na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva; b) na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístněné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Společenství. 2. Odstavec 1 se použije pod podmínkou, že cestující: a) mají potvrzenou rezervaci pro dotčený let a vyjma případy zrušení podle článku 5 se přihlásí k přepravě, - jak je předem a písemně (rovněž elektronickými prostředky) stanoveno a v čase uvedeném leteckým dopravcem, provozovatelem souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy nebo oprávněným zprostředkovatelem služeb v cestovním ruchu, nebo, jestliže není uveden čas, - nejpozději do 45 minut před zveřejněným časem odletu; nebo b) jsou leteckým dopravcem nebo provozovatelem souborných služeb pro cesty, pobyty a zájezdy bez ohledu na důvod převedeni z letu, který měli rezervovaný, na jiný let. 5. Toto nařízení se vztahuje na každého provozujícího leteckého dopravce, který přepravuje cestující podle odstavců 1 a 2. Jestliže provozující letecký dopravce nemá smlouvu s cestujícím a plní povinnosti podle tohoto nařízení, má se za to, že jedná v zastoupení osoby, jež uzavřela smlouvu s tímto cestujícím. Soud I. stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci (nesprávnost skutkových zjištění nebyla ani v odvolání namítána) a nepochybil ani v právních závěrech. Žalobci v řízení sice tvrdili, že žalovaný - British Airways Plc byl jejich provozujícím leteckým dopravcem, jenž měl dle rezervace uskutečnit celý zpáteční let z N. Y. do P., s mezipřistáním v L., toto tvrzení však nebylo prokázáno. Z výsledků řízení před soudem I. stupně totiž vyplynulo, že žalovaný pro žalobce zajišťoval let, tj. byl ve vztahu k žalobcům ve smyslu citovaných ustanovení Nařízení č. 261/2004 odpovědným leteckým dopravcem toliko pro let z L. do P. Za zpoždění tohoto letu, k němuž došlo v souvislosti s tím, že neměl dostatek leteckého personálu, bylo žalobcům přiznáno výroky I., II. a III. rozsudku odškodnění odpovídající vzdálenosti L. od P. (méně než 1.500 km) a délce zpoždění; tedy každému žalobci v částce 250,- EUR, v souladu s čl. 7 písm. a) Nařízení č. 261/2004. Uvedený závěr soudu o délce letu pod 1.500 km odpovídá žalobci předloženému důkazu - internetovému potvrzení o rezervaci letenek, které svědčí o tom, že cizí zahraniční společnost s názorem CheapTickets Traveler Care (nikoliv tedy žalovaný) prostřednictvím internetové objednávky na travelercare@cheapticket.com rezervovala žalobcům dva lety u dvou společností: 1) z N. Y. do L. u provozujícího leteckého dopravce Virgin Atlantic 4, a 2) z L. do P. u žalovaného - British Airways, Plc. Nejednalo se tak o jeden let s mezipřistáním, který by zajišťoval žalovaný tak, jak tvrdili žalobci, ale o dva samostatné lety, jež zajistila, resp. u dvou leteckých společností zprostředkovala jiná (zahraniční) společnost provozující předmětné internetové stránky travelercare@cheapticket.com. Za let uskutečněný z N. Y. do L. nezávisle na letu z L. do P. nenese žalovaný žádnou odpovědnost, o tomto letu proto také nelze hovořit jako o navazujícím po mezipřistání. Názory žalobců (resp. i soudu I. stupně), že daná skutková situace je obdobná, jako ve věcech řešených u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 Co či 19 Co, nejsou správné, neboť uvedená rozhodnutí řeší jinou situaci, kdy žalovaný provozující letecký dopravce pro cestující zajišťoval celý let (tj. včetně letu u jiné letecké společnosti i s mezipřistáním). Oproti tomu žalovaný v daném sporu pro žalobce zajišťoval jen let z L. do P. a za předchozí let a jeho délku nenese žádnou odpovědnost. Jinak řečeno, ve vztahu k předchozímu letu z N. Y. do L. nebyl provozujícím leteckým dopravcem ve smyslu Nařízení č. 261/2004. Závěr soudu I. stupně o důvodnosti jen částečného odškodnění v částce 250,- EUR pro každého z žalobců je tak správný, a proto byl rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé, jakož i v navazujícím správném akcesorickém výroku o nákladech řízení (IV. a V.) dle § 219 o.s.ř. potvrzen. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný měl v odvolacím řízení plný úspěch a náklady mu vznikly za právní zastoupení advokátem, který učinil jeden úkon - vyjádření k odvolání. Při punktu 27,02 EUR za 1,- Kč ke dni učinění tohoto úkonu - 16.1.2017 - tj. z hodnoty předmětu řízení 28.371,- Kč činí odměna právního zástupce žalovaného částku 2.260,- Kč, k tomu náleží paušální náhrada 300,- Kč dle § 13 odst. 3 AT. Celková výše odměny advokáta žalovaného 2.560,- Kč. Lhůta a místo k plnění byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Poučení : Proti tomuto rozsudku j e přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně. V Praze dne 13. září 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu