U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: R. B., spol. s r.o., sídlem P., V s., zast. JUDr. Vítem Berkou, advokátem, se sídlem Praha 1, Jánský vršek 13, proti žalovanému: Ch. v. P., bytem P., K., zast. Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem, se sídlem Praha 8, Pobřežní 12, o zaplacení 37.000,-EUR s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. září 2016, č.j. 4 C 173/2016-36, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl námitku místní nepříslušnosti a rovněž zamítl návrh žalovaného na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudu (výrok I. a II.). Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobce vůči žalovanému domáhá částky 37.000,-EUR s přísl. s tvrzením, že se jedná o splatnou a nevrácenou zápůjčku vydlužiteli. Žalovaný při prvém úkonu ve věci samé však namítl mezinárodní nepříslušnost soudu s tvrzením, že jeho bydlištěm je adresa v Rakouské republice, na níž se zdržoval i ke dni zahájení řízení. Žalobce tato tvrzení vyvracel, dovozoval, že i ve smlouvě o zápůjčce je uvedena adresa žalovaného v České republice, tam žalovaný žije, bydlí zde jeho rodina a nezletilý syn chodí do školy. Soud I. stupně po citaci ust. § 11 o.s.ř., § 84 a § 85 o.s.ř. dovodil, že z obsahu spisu je zřejmé, že se žalovaný dlouhodobě zdržuje na adrese uvedené v záhlaví usnesení, tuto adresu uvedl i ve smlouvě o zápůjčce a na ní si i vyzvedl zásilku soudu. Proto námitce místní nepříslušnosti nevyhověl, neboť má za to, že se v obvodu soudu zdržuje. Po citaci čl. 4 a 62 Nařízení Brusel I bis pak dovodil, že vzhledem k tomu, že zde žalovaný má bydliště, nemohlo být vyhověno ani návrhu na zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci českých soudů. Proti tomuto usnesení podal včasné a přípustné odvolání žalovaný s tvrzením, že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zdůraznil, že bydliště žalovaného se nachází na území Rakouska. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je při určení bydliště rozhodující úmysl fyzické osoby se v daném místě trvale zdržovat a žít, tedy její psychologický stav věci. Přestože se zde žalovaný z důvodu projektu S. zdržoval, pronajal si zde i byt, nikdy zde neměl v úmyslu žít trvale, a jakmile byla účast žalovaného na tomto projektu ukončena, přesunul své aktivity opět do Rakouska. Z důvodu nutnosti ukončení jeho pracovního působení se v Praze ale občas zdržoval a přebral tak i soudní obsílku. To, že se s úmyslem trvalým zdržoval na území Rakouské republiky, prokazoval i čestným prohlášením své sousedky. Za této situace není dána mezinárodní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 ani pravomoc českých soudů s ohledem na jeho bydliště v Rakouské republice. Proto navrhl změnu napadeného usnesení tak, že se řízení zastavuje. Žalobce navrhl potvrzení usnesení jako věcně správného. Zdůraznil, že z listin založených do spisu (nájemní smlouva na byt žalovaného a ostatní listiny) vyplývá, že žalovaný na adrese uvedené v záhlaví usnesení bydlí, nájemní smlouva platí do 30.11.2016. Spolu s ním v bytě bydlí i jeho manželka a nezletilý syn V. N., který v blízkosti bydliště navštěvoval německou školu (nejméně do 30.6.2016), kterou i absolvoval. I pokud by se žalovaný do obvodu zdejšího soudu přestěhoval s tím, že zde bude trávit pouze část roku a souběžně bude pobývat také v Rakousku, mělo by to pouze ten následek, že by žalovaný měl více obecných soudů, jeden zdejší a jeden v Rakousku (ust. § 85 odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 444/2004 je nepřípadný, neboť se nejedná o žádnou z příkladmo vyjmenovaných okolností v tomto usnesení, když se žalovaný přestěhoval i s celou rodinou do Prahy. Není tedy důvod jeho pobyt v Praze posuzovat stejně jako vojenskou službu nebo pobyt ve vězení. Odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterého vyplývá, že v moderní společnosti lze předpokládat, že fyzická osoba se zdržuje a bydlí na více místech, přičemž se všemi těmito místy je spojený úmysl se zde zdržovat trvale. Zdůraznil, že žalovaný přímo ve smlouvě o poskytnutí zápůjčky uvedl své bydliště v České republice. Považuje tak za nepřípustné, aby se žalovaný vůči žalobci dovolával ve sporu ze smlouvy, že se na této adrese vlastně nezdržoval a nebydlel. Žalobci nadto žalovaný nikdy nesdělil, že by svůj pobyt v České republice považoval za přechodný nebo že by jej chtěl ukončit. Z těchto důvodů navrhl potvrzení rozhodnutí jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), aniž nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a odvolání žalovaného neshledal důvodným. V posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť je uplatněn nárok ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi státním příslušníkem Rakouské republiky a společností se sídlem v České republice, založené dle práva České republiky. Za této situace (spor byl zahájen dne 2.6.2016) je pro posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu nutno užít přímo aplikovatelné Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - Brusel I bis (dále jen Nařízení). Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o.s.ř.). Soud I. stupně přitom správně vyšel z článku 4 Nařízení, dle kterého nestanoví-li nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. Na osoby, které nejsou státními příslušníky členského státu, v němž mají bydliště, se použijí pravidla pro určení příslušnosti, která se použijí pro jeho vlastní státní příslušníky. Přitom podle článku 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. S účinností od 1.1.2014 upravuje v českém právním řádu pojem bydliště občanský zákon v § 80. Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. Občanský zákoník v citovaném ustanovení upravuje jednak skutečné bydliště člověka, jednak bydliště člověkem uváděné v soukromém styku. Ohledně skutečného bydliště je přitom judikatura jednotná v tom, že fyzická osoba může mít více než jedno bydliště, neboť může bydlet současně na více místech s úmyslem zdržovat se tam trvale (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1401/2011). Vlastní úmysl člověka žít v konkrétním místě (bydlišti) představuje jeho niterný psychický postoj k vlastnímu jednání a jako takový nemůže být předmětem dokazování. Dokazují se pouze skutečnosti, ze kterých lze na úmysl člověka usuzovat. Žalovaný přitom tvrdil, že nikdy neměl úmysl se v Praze zdržovat trvale, byl zde pouze za účelem podnikání do dubna 2016. Jeho tvrzení však byla vyvrácena a) nájemní smlouvou mezi R. C. spol. s r.o. a jeho osobou, ze které vyplývá, že k bytu, ve kterém převzal i žalobu, má až do 30.11.2016 nájemní právo spolu se svým synem, b) jeho syn zde i ke dni podání žaloby navštěvoval základní školu (viz školní ročenka třídy 3a německé školy v Praze pro rok 2015-2016), c) na uvedené adrese si převzal soudní zásilku, d) smlouvou o poskytnutí zápůjčky ze dne 9.2.2016 deklaroval své dvě bydliště, jedno v Rakousku, jedno na adrese uvedené v záhlaví usnesení. Tyto důkazy ve svém souhrnu prokazují, že úmyslem žalovaného bylo mít i v České republice, ve smyslu ust. § 80 o.z. bydliště, a tento úmysl trval i ke dni zahájení sporu (2.6.2016). Na tomto závěru odvolacího soudu nic nemění ani to, že žalovaný může mít své druhé bydliště v domovském státě (viz výše uvedená judikatura) a ani to, že v České republice případně došlo k ukončení jeho tehdejší podnikatelské spolupráce. Závěr soudu I. stupně, že ke dni podání žaloby měl žalovaný své bydliště (článek 62 odst. 1 Nařízení Brusel I bis ve spojení s ust. § 80 o.z.) na území České republiky a v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 5, je proto správný. Proto je i správný jeho další závěr, že je soudem mezinárodně příslušným k projednání daného sporu dle článku 4 Nařízení Brusel I bis ve spojení s ust. § 84 a § 85 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud proto napadené usnesení, jako věcně správné, dle ust. § 219 o.s.ř., potvrdil. Poučení : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 5, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 2. února 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu