ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobce: T. T., bytem L., D. M. , zast. Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, se sídlem Kladno, Huťská 1383, proti žalovanému: M. K., bytem P., K. K. , zast. Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, V Jámě 699/1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: K., V., IČO 47116617, se sídlem P., P. , o zaplacení 300.000,-Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. dubna 2017, č.j. 98 C 1/2015-219, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 23.716,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marie Klinerové, advokátky. III. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky 300.000,-Kč s přísl., výrokem II. uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 94.864,-Kč a výrokem III. rozhodl, že vedlejší účastník nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Takto rozhodl o nároku žalobce na úhradu 300.000,-Kč s přísl., který ji požadoval s tvrzením, že se jedná o jemu vzniklou nemajetkovou újmu. Nárok mu vznikl v důsledku dopravní nehody zaviněné žalovaným, jejímž důsledkem bylo těžké ublížení na zdraví žalobce v podobě otevřené zlomeniny pravé kyčelní kosti (fakticky stehenní – poznámka odvolacího soudu) s posunem kostních úlomků tržnou ranou a pohmožděním hlavy. Za to byl žalovaný stíhán pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti, které bylo v rámci trestního řízení podmíněně zastaveno pro doznání žalovaného a úhradu škody. Soud I. stupně dovodil svou mezinárodní pravomoc i rozhodné právo české (§ 15 zák. č. 97/1963 Sb.) a po provedení listinných důkazů, účastnické výpovědi žalobce, výslechů svědků z širší rodiny žalobce i jeho známých a po citaci ust. § 82 odst. 1, § 2956, § 2958 o.z. dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Svědkyni Š. (družku žalobce) považoval za nevěrohodnou, pokud vědomě lhala ohledně práce žalobce pro pana V., a nelze s určitostí říci, jaké další skutečnosti ve své výpovědi účelově zkreslila. S ohledem na žalobcem uplatněný nárok na ztížení společenského uplatnění porovnával soud I. stupně způsob života žalobce před a po dopravní nehodě. Primárně se zaměřil na posuzování jeho pracovní způsobilosti před dopravní nehodou, kdy pracoval jako zedník v sezonních či brigádnických zaměstnáních. Vyšel přitom z toho, že po celou dobu byl žalobce veden na úřadu práce a legálně pracoval pouze tři měsíce v roce 2008. Zednické práce konané žalobcem rok před dopravní nehodou pro pana V. byly pracemi výdělečnými a ve smyslu § 5 písm. e) bodu 1. zákona č. 435/2004 Sb. i pracemi nelegálními. V době od 3.8.2011 až do 16.10.2015 (tedy i po dopravní nehodě) byl žalobce rovněž evidován na úřadu práce a byl z ní sankčně vyřazen. Z této okolnosti dovodil, že žalobce se po dopravní nehodě zcela zotavil, neboť by se jinak o práci aktivně neucházel. Ošetřující lékař objektivizoval zdravotní stav operované nohy žalobce ve své zprávě ze dne 12.11.2015 jako bezpříznakový, žalobce k lékaři od této doby až do 6.3.2017, kdy jeho stav byl opětovně bez nálezu, nechodil, neužíval žádné léky, psychiatricky či psychologicky se neléčil. Tvrzení žalobce, že jeho výdělečná činnost je omezena v důsledku úrazu, bylo vyvráceno tím, že dne 21.7.2016 nastoupil do zaměstnání na pozici brusiče, která si ve fyzické náročnosti na pohyb i sílu dle popisu jeho práce současným zaměstnavatelem v ničem nezadá s prací na stavbě. Dopravní nehoda jej ani nepřipravila o družku, neboť s ní stále žije a vychovává s ní děti. Jaký intimní život vedl žalobce před a po dopravní nehodě, nešlo objektivizovat, neboť žalobce se nikde s ničím neléčí, a nebylo tedy prokázáno, že příčinou tvrzeného zeslabení jeho vášně byla dopravní nehoda. V řízení rovněž nebylo ničím prokázáno, že by žalobce v květnu 2014 při běžném a předpokládaném běhu věcí mohl vážně očekávat, že bude s M. K. provozovat svůj vlastní autoservis. Ani další nemajetková újma ve smyslu § 2958 o.z. dle míry závažnosti zdravotního poškození žalobce nebyla dána, nadto žalovaný ji odčinil již během trestního řízení částkou 10.000,-Kč. Z těchto důvodů žalobu v plném rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným (výrok II.) rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., stejně tak ve vztahu k vedlejšímu účastníku (výrok III.), tomu však žádné náklady řízení před soudem I. stupně nevznikly. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce. Namítl, že soud I. stupně pojal celou situaci velice restriktivně, důkazy nehodnotil objektivně a skutkové závěry nahrazoval vlastními, ničím nepodloženými úvahami. Žalobci není zcela zřejmé, co jej k takovémuto postoji motivovalo a věří, že v tom nehraje roli otázka rasová, případně že nárok na nemajetkovou újmu má pouze ten, kdo zapadá od společensky přijatelného rámce. Soud I. stupně se při náhradě za ztížení společenského uplatnění zaobíral tím, jaký měl žalobce život před dopravní nehodou a jaký po dopravní nehodě. Primárně se však upnul na jednu konkrétní činnost (zedničinu), aniž by objektivně zvážil, v jakých všech případných budoucích profesích bude žalobce v důsledku dopravní nehody omezen. Nikde přitom není dáno, že v budoucnu by se nemohl živit jako kaskadér, vrcholový sportovec, zaměstnanec, jehož práce souvisí se zvedáním těžkých břemen, artista v cirkuse apod. Nelze připustit znevýhodnění osoby vykonávající zednickou činnost vůči vrcholovému sportovci pouze proto, že ten v daný okamžik zrovna nepracoval. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Neobjektivní přístup soudu I. stupně k žalobci dovodil ze závěru soudu, že odměna žalobce od pana V. byla jednorázovou pomocí, ač žalobce své tvrzení prokázal svou účastnickou výpovědí a výpovědí dalšího svědka. Přitom z rozsudku nevyplývá, jak k tomu závěru soud I. stupně dospěl. Otázka legálnosti či nelegálnosti příjmů žalobce přitom nebyla předmětem tohoto řízení, s otázkou náhrady za ztížení společenského uplatnění nesouvisí, stejně tak jako angažovanost žalobce na úřadu práce. Soud I. stupně vyvodil nesprávný závěr z lékařských zpráv žalobce popisujících stav operované nohy jako bezpříznakový, pokud dospěl k závěru, že zraněná noha je ve stavu, v jakém byla před nehodou. Existují minimálně dvě roviny bezpříznakovosti, jedna je rovinou právní, druhá je rovina lékařská. Soud I. stupně měl lékařskou zprávu posoudit jako jakýkoli jiný důkaz, případně na jejím základě zadat zhotovení znaleckého posudku, který by objasnil, co přesně takovýto závěr v lékařské zprávě znamená. Přitom to, zda žalobce chodil na kontroly k lékaři, či nikoli, nemůže mít vliv na vznik jeho nároku. Závěr, že žalobce pracuje v pozici odpovídající práci na stavbě, musí učinit soud, nikoli zaměstnavatel. Žalobce je sice schopen vykonávat nějakou těžší práci, nikoli však natolik komfortně, jak to mohl činit před nehodou, přitom se sebezapřením a pod utišujícími léky je samozřejmě možno vykonávat práce daleko náročnější než bez nich. Pokud tvrzení žalobce o možném zřízení autoservisu mělo pro řízení nějaký význam, je rozhodující spíše vize a fyzický předpoklad žalobce práci v budoucnu vykonávat, než aktuální stav (tj. existence živnostenských oprávnění a kapitálu). K problematice další nemajetkové újmy poukázal na to, že jeho hospitalizace na dobu 4 dnů nemá pro řízení žádný význam, byť každá operace, nadto dolní končetiny, je z lékařského hlediska operací náročnou, z psychického hlediska velmi zatěžující, neboť jde o možnost budoucí mobility člověka. Názor o nenáročném léčení je proto pouze jednostranným neobjektivním tvrzením soudu, stejně tak jeho hodnocení o nepřítomnosti přecitlivělosti žalobce na řízení motorových vozidel. Uzavřel, že soud I. stupně se s věcí vypořádal povrchně, jednostranně, rozsudek náležitě neodůvodnil. Z těchto důvodů navrhl jeho změnu, vyhovění žalobě a přiznání plné náhrady nákladů řízení. Žalovaný vyvracel odvolací námitky. Žalobce měl v důsledku dopravní nehody zlomenu stehenní, nikoli kyčelní kost, jak v žalobě tvrdí; v průběhu soudního řízení neprokázal, že by v důsledku tohoto zranění mělo dojít k takové změně kvality jeho života, která by mohla mít vliv jak na jeho pracovní perspektivu, tak na jeho soukromý a rodinný život. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobce jak v žalobě, tak ve své účastnické výpovědi uváděl nepravdivé údaje, když důvodem pro jeho vyřazení z evidence úřadu práce byl jeho nezájem o pracovní místo, nikoli jeho zdravotní handicap. Soud I. stupně žalobce ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř. řádně poučil o nutnosti doplnění tvrzení ohledně lékařských vyšetření a rehabilitací, které absolvoval od propuštění hospitalizace, a k navržení příslušných důkazů. Z takto doplněných tvrzení a navržených důkazů potom také vycházel a v souladu s nimi také rozhodl. Ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu k nemateriální újmě vyplývá, že veškeré skutečnosti mají být zjišťovány objektivně, což se v tomto případě stalo. Žalobce nepracoval, s aktivním sportem přestal ve svých 12 letech, soud I. stupně řádně vyslechl navržené svědky, lze však učinit závěr, že žádný z nich nebyl nestranný. Drobné nepravdy žalobce, které byly v průběhu řízení zjištěny, utvrzují v závěru, že se jedná o nepravdivou, účelovou žalobu ve snaze využít existenci dopravní nehody v prospěch žalobce. Přitom by soud měl zohlednit i přístup žalovaného, který se k dopravní nehodě přiznal, řádně ji nahlásil pojišťovně, nad rámec vyplaceného pojistného plnění žalobci poskytl další finanční prostředky. Z těchto důvodů navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Vedlejší účastník na straně žalovaného navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného, neboť soud I. stupně dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci ke správným závěrům, a to jak po stránce právní, tak po stránce skutkové. Správně vyšel ze srovnání života žalobce před a po dopravní nehodě, aby mohl zjistit východiska k případné úhradě ztížení společenského uplatnění. Proto také zohlednil pouze skutková tvrzení žalobce a důkazy, které k nim žalobce navrhl, a pokud v odvolání žalobce uvádí i jiná povolání, kterým se údajně již nemůže věnovat, považuje to vedlejší účastník za snahu odvést pozornost soudu od skutečnosti, že se soud I. stupně věcí zabýval zcela komplexně. V řízení bylo prokázáno, že žalobce před nehodou pracoval pouze příležitostně, vykonával melouchy a jeho zdravotní stav po nehodě mu nebrání, aby na tyto melouchy i nadále chodil. Nadto bylo prokázáno, že vykonává náročnější práci než před dopravní nehodou. Soud I. stupně nepřihlédl pouze k hledisku vnějšímu, ale i k tzv. vnitřnímu hledisku, tedy k práci, kterou by mohl žalobce vykonávat. Proto se také správně zabýval i otázkou jeho vize a fyzického předpokladu k jejímu naplnění - otázkou možného autoservisu. Přiznání další nemajetkové újmy nad rámec bolestného (ust. § 2958 o.z.) se uplatní v případech opravdu velmi závažných újem dočasného charakteru, například dočasné selhání funkce orgánů následkem úrazu apod., což nebyl případ žalobce. Určitou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou přitom v sobě zahrnuje již žalobci uhrazené bolestné. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. S ohledem na skutková tvrzení žalobce, který tvrdil, že k jeho újmě došlo na území Č. r. v důsledku dopravní nehody dne , kterou mu způsobil ukrajinský státní příslušník s bydlištěm v Č. r., byl správný mlčky učiněný závěr soudu I. stupně o mezinárodní příslušnosti českých soudů (a místní příslušnosti soudu I. stupně). Ta byla založena v době zahájení sporu (15.1.2015) vyjádřením žalovaného ve věci samé v souladu s článkem 26 odst. 1 již účinného Nařízení Brusel I bis [Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech]. Protože v době zahájení sporu byla Č. r. členským státem Evropské unie, bylo nutno se zabývat otázkou rozhodného práva ve vztahu k přímo aplikovatelnému Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II). Protože Č. r. uvedla v seznamu smluv dle článku 28 odst. 1 Nařízení Řím II i Úmluvu o právu použitelném pro dopravní nehody ze dne 4. května 1971, publikovanou pod č. 130/1976 Sb., kterou je vázána jak Č. r., tak i U., je nutno pro dovození rozhodného práva vyjít z jejího článku 3, dle kterého jsou rozhodným právem vnitřní předpisy státu, na jehož území došlo k nehodě. Neboť k dopravní nehodě došlo na území Č. r. a není důvod pro aplikaci výjimek uvedených v článcích 4 a 5 této úmluvy, je použitelným právem na spor právo české. Odkaz soudu I. stupně na článek 2 bod 5 této úmluvy, který vylučuje její aplikaci, v tomto případě správný není, neboť žaloba byla podána vůči škůdci z dopravní nehody, nikoli proti jeho pojistiteli. Závěr soudu I. stupně o rozhodném českém právu je proto (byť s odkazem na jiný právní předpis) správný. S ohledem na datum dopravní nehody, při které měla žalobci vzniknout újma (31.5.2014) byl i následný závěr soudu I. stupně o nutnosti aplikace nového občanského zákoníku správný. Soud I. stupně v řízení provedl dokazování v dostatečném rozsahu, jeho skutkové i právní závěry jsou rovněž správné a odvolací soud se s nimi v zásadě ztotožňuje. Podle ust. § 2958 o.z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Předmětem uplatněného nároku žalobce je jeho tvrzená nemajetková újma způsobená mu v příčinné souvislosti s automobilovou nehodou zaviněnou žalovaným. Soud I. stupně proto zcela správně, po doplněných skutkových tvrzeních žalobce, vyšel z toho, že uplatněný nárok je třeba podřadit pod ust. § 82 odst. 1 o.z. ve spojení s ust. § 2958 o.z., jako nárok na ztížení jeho společenského uplatnění. To představuje do budoucna trvale ztracené nebo omezené možnosti seberealizace poškozeného ve sféře rodinného, kulturního, společenského či sportovního života. Jedná se např. o vynucenou změnu profesní kariéry, omezení ve sportovním vyžití (a v trávení volného času vůbec), ztrátu sociálních kontaktů, nemohoucnost a s tím spojenou, odkázanost na pomoc jiných (s pocitem vynucené vděčnosti) apod. Účelem je tedy poskytnout náhradu za nemožnost žít plnohodnotný život. Správně soud rovněž vyšel z toho, že pro posouzení oprávněnosti vzneseného nároku a jeho výše je třeba porovnat způsob života žalobce před dopravní nehodou se stavem, který u něj nastal v důsledku újmy na zdraví po dopravní nehodě, aby zjistil, nakolik jsou v důsledku škody na zdraví trvale omezeny či zcela ztraceny jeho předchozí možnosti k uplatnění v životě a ve společnosti. Pokud žalobce vymezil svými skutkovými tvrzeními svoje dosavadní pracovní zařazení a profesní kariéru (bez ohledu na to, že v té době byl veden a na úřadu práce) tím, že před úrazem vykonával zednickou činnost, kterou již vykonávat nemůže, z jeho výslechu či ostatních provedených důkazů nikterak nevyplynulo, že ve skutečnosti se jeho celkové životní a pracovní zaměření upíralo k činnosti jiné než zednické (či k opravám automobilů), není při posouzení jeho nároku na ztížení společenského uplatnění důvod vycházet z potencionálně blíže neurčených jiných možných činností (artista v cirkuse, kaskadér, vrcholový sportovec nebo i herec), které by mohl žalobce vykonávat. Z provedených důkazů a skutkových tvrzení nelze dovodit, že by se profesní (pracovní) kariéra žalobce vyvíjela jiným směrem a pouze v důsledku úrazu byla násilně přerušena. Žalobce v době před nehodou, kdy dlouhodobě pobíral dávky státní sociální podpory a byl veden na úřadu práce, neměl žádnou jinou vizi o svém budoucím pracovním zařazení, než zřízení autoservisu, tak však byla navíc zcela nereálná. Závěry soudu I. stupně jsou v tomto ohledu zcela přesné a odvolací soud se s nimi zcela ztotožnil. To, že by žalobce vykonával svou současnou pracovní pozici (brusič) pod vlivem léků, nebylo v řízení tvrzeno, z provedených důkazů to nevyplývá. Odvolací soud neshledal ani tvrzenou neobjektivnost přístupu soudu I. stupně k osobě žalobce. Soud I. stupně zcela objektivně a v souladu s platným právem zhodnotil v řízení prokázaný skutkový stav, tedy to, že žalobce v době své evidence na úřadu práce pracoval, aniž by příjmy přiznal a zdanil. Přitom základní zásadou občanského zákoníku je mimo jiné i to, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§ 6 odst. 2 o.z.). „Závažnost“ zdravotních obtíží žalobce zcela přesvědčivě ilustruje to, že soudu I. stupně nebyl schopen tvrdit četnost svých návštěv u lékaře a z jeho lékařské dokumentace následně vyplynulo, že ode dne 12.11.2015 (kdy lékař označil jeho stav za bezpříznakový) byl opětovně u lékaře až dne 6.3.2017 (se závěrem bezpříznakový stav nezměněn), přičemž v souvislosti s jeho úrazem již nebyla prokázána žádná medikace. O zdravotním stavu žalobce proto nebyly žádné pochybnosti, nebyl zde proto ani důvod pro zadání znaleckého posudku. Žalobce se rovněž mýlí, pokud se domnívá, že náročnost jeho stávající profese ve vztahu k předchozímu pracovnímu zařazení stanovil jeho zaměstnavatel. Jak vyplývá z obsahu spisu, zaměstnavatel žalobce na základě přesné výzvy soudu I. stupně pouze zodpověděl jeho dotazy a mimo jiné popsal i pracovní zařazení žalobce. Soud I. stupně na základě tohoto důkazu učinil zcela správný závěr o náročnosti stávajícího pracovního zařazení žalobce odpovídající či převyšující jeho původní, fakticky vykonávanou činnost zedníka. Lze tak uzavřít, že v řízení bylo vyvráceno tvrzení žalobce o tom, že mu v příčinné souvislosti s předmětným úrazem vznikla překážka jeho lepší budoucnosti (ust. § 2958 o.z.), která podmiňuje vznik nároku na ztížení společenského uplatnění. Protože odvolací soud neshledal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, věcně správné byly i výroky o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný, dle ust. § 219 o.s.ř., potvrdil. O nákladech odvolacího řízení žalovaného odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. Účelně vynaložené náklady odvolacího řízení žalovaného spočívaly v nákladech za právní zastoupení, a to za dva úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) á 9.500,-Kč (z pcta 300.000,-Kč dle ust. § 8 odst. 1 a § 7 Tarifu) a dva paušály á 300,-Kč (ust. § 13 odst. 3 Tarifu). Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Za řízení před odvolacím soudem I. stupně tak náleží žalovanému částka 23.716,-Kč, kterou odvolací soud stanovil podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit žalobci k rukám právního zástupce žalovaného (výrok II.). O nákladech odvolacího řízení vedlejšího účastníka na straně žalovaného odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy vedlejšímu účastníku žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 9, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 25. října 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á, v.r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: