ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: Stavební bytové družstvo POKROK, IČO 00034398, sídlem Praha 8, Kollárova 157/18, zast. Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou, se sídlem Praha 5, Malátova 645/18, proti žalované: E. V., bytem P-5, W. 925/14, zast. Mgr. Andrejem Vacíkem, advokátem, se sídlem Praha 4, Michelská 1240/72, o vyklizení bytu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. června 2017, č.j. 25 C 292/2016-70, t a k t o : Rozsudek soudu I. stupně se p o t v r z u j e . Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.178,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Andreje Vacíka, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna vyklidit bytovou jednotku č. xxx nacházející se v budově č.p. xxx, katastrální území H., obec P., zapsanou na listu vlastnictví č. 3414, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.). O nákladech rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 13.068,- Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě odůvodněné tím, že žalobce je vlastníkem předmětné bytové jednotky, žalovaná byla ode dne 29.4.2008 nájemcem této jednotky, dne 20.10.2015 požádala žalovaná o zaslání dokumentů týkajících se vystoupení z družstva a v následném dopise si stěžovala i na nevyřízení jejího nevystoupení. Žalobce proto žalovanou vyzval k doručení řádné výpovědi členství, žalovaná po převzetí dopisu se dostavila na právní oddělení žalobce, kde předala záznam o ukončení členství vystoupením, tamní referentka dokument převzala a poté jej předala na podatelnu k dalšímu zpracování. Přibližně po 30 minutách od předání tohoto dokumentu však žalovaná přišla na podatelnu a žádala o vrácení podaného dokumentu, což však již nebylo možné. Výpověď nelze jednostranně vzít zpět, žádost proto byla předložena na zasedání představenstva žalobce, které se konalo dne 20.1.2016, které nevyslovilo se zpětvzetím výpovědi souhlas, neboť je povinno jednat s péčí řádného hospodáře a respektovat zájmy nebydlících členů družstva majících nárok na přidělení uvolněného družstevního bytu. Podle stanov žalobce zaniká členství v družstvu uplynutím výpovědní doby dvou měsíců a tato výpovědní doba počala běžet dne 1.12.2015; členství žalované k družstvu tak zaniklo ke dni 31.1.2016, společně s ním zanikl i nájem družstevního bytu. Od této doby užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu, a jelikož žalovaná byt nevyklidila, vyzval ji k tomu žalobce předžalobní výzvou. Ani na tuto však žalovaná nereagovala. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s tím, že je stále členkou družstva a předmětný byt užívá oprávněně. Tvrdila, že ke konci roku 2015 měl proběhnout převod družstevních bytů do osobního vlastnictví, proto požádala žalobce o převod bytu do osobního vlastnictví. Žalovaná obdržela dne 4.11.2015 od žalobce smlouvu o převodu bytové jednotky spolu se žádostí o zajištění jejího úředního podpisu na této smlouvě a její doručení zpět na družstvo. Na základě pokynu v tomto dopisu žalovaná dne 18.11.2015 smlouvu opatřila svým úředně ověřeným podpisem a dostavila se do sídla družstva za účelem jejího předání dle instrukcí žalobce, k rukám JUDr. M. K., s cílem zajistit převod předmětného družstevního bytu do osobního vlastnictví. Žalovaná zároveň nechala svůj podpis ověřit též na záznamu o ukončení členství vystoupením, který jí byl zaslán družstvem dopisem ze dne 9.11.2015, přičemž byla přesvědčena, že se jedná o součást postupu směřujícího k ukončení členství v družstvu po převodu bytové jednotky do osobního vlastnictví. Za jiných okolností by žalovaná v žádném případě z družstva vystupovat v úmyslu neměla. U podatelny žalobce tehdy stála JUDr. Z., která jí sdělila, že nejprve musí podat na podatelnu žádost o vystoupení z družstva, což žalovaná ihned učinila, přičemž paní pracující v podatelně tuto listinu ihned zaevidovala do počítače. Následně žalované sdělila, že může jít podat smlouvu k rukám JUDr. K.; když se žalovaná dostavila do kanceláře JUDr. K. s tím, že nese podepsanou smlouvu o převodu jednotky, JUDr. K. jí po převzetí dokumentů oznámila, že již není členkou družstva a nemá nárok na převod bytu do osobního vlastnictví. Podepsanou smlouvu o převodu jednotky však žalované odmítla vydat zpět. Žalovaná ihned sepsala a následně podala žádost o zpětvzetí záznamu o ukončení svého členství v družstvu, kde uvedla, že je cizinka, jedná se o nedorozumění a omyl, měla za to, že se jedná o schválený a nutný postup směřující k převodu bytu do vlastnictví. Namítala též, že jednání žalobce odpírající žalované převod vlastnictví a zpětvzetí výpovědi je jednáním v rozporu s dobrými mravy. Má tak za to, že je stále členkou družstva a užívá byt na základě platné nájemní smlouvy. Po skutkové stránce (po provedeném dokazování předloženými listinami a výslechem svědků) soud uzavřel, že žalovaná již dříve, v roce 2008, usilovala o převedení předmětné bytové jednotky do svého osobního vlastnictví; znovu tuto otázku řešila v lednu 2015 s referentkou obchodního oddělení žalobce. Žalovaná se poté obrátila na žalobce s tím, aby jí zaslal „papíry k výstupu z členství SBD Pokrok“ a následně ho informovala, že dne 20.10.2015 podala na podatelně žádost o výstup. Zároveň přinesla i doklad o bezdlužnosti a uvedla, že má veškeré faktury zaplacené. Žalobce zaslal žalované smlouvu o převodu bytové jednotky, nicméně v reakci na její předchozí dopisy jí zaslal rovněž záznam o vystoupení z členství v družstvu. Žalovaná následně oba dokumenty vyplnila, nechala svůj podpis úředně ověřit a odevzdala je oba dle instrukcí žalobci, přičemž záznam o vystoupení odevzdala dne 18.11.2015 v klientském centru organizačně-právního oddělení a smlouvu o převodu odevzdala téhož dne na oddělení obchodním. Tento postup je v souladu s tím, co žalovaná v průběhu řízení tvrdila, tedy že se domnívala, že je nutno současně s podáním smlouvy o převodu do osobního vlastnictví odevzdat rovněž druhý dokument, který od žalobce obdržela, a to záznam o vystoupení. Pokud by skutečným záměrem žalované bylo pouze vystoupit z družstva, nemělo by podání návrhu smlouvy o převodu bytu naprosto žádného smyslu, přičemž pro hodnocení tohoto jednání je irelevantní, že v tuto chvíli smlouva o převodu nebyla perfektním úkonem, když nebyla podepsaná žalobcem. Žalobce provedl kroky k vystoupení z družstva, žalovaná po tomto zjištění usilovala o získání dokumentu zpět, avšak to jí nebylo umožněno. Skutečným úmyslem žalované nebylo vystoupit z družstva, ale převést byt do osobního vlastnictví, což vyplývá z e-mailové komunikace, kterou žalovaná vedla s paní B., z dopisu, ve kterém žalobci sdělila, že odevzdala na podatelně rovněž potvrzení o bezdlužnosti, které je žalobcem vyžadováno právě při převodu bytové jednotky do osobního vlastnictví. Žalovaná též splatila státní úvěr poskytnutý na družstevní byt, a to mimořádnou splátkou ve výši 59.024,- Kč dne 23.4.2015, což je podmínkou převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví ve smyslu § 3063 o.z. a § 24 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Stejně tak i obsah svědecké výpovědi G. V. svědčí o úmyslu žalované převést bytovou jednotku do osobního vlastnictví, nikoli vystoupit bez dalšího z družstva. Uvedené svědčí o tom, že žalovaná i svědkyně V., která žalované v souvislosti s předmětnou záležitostí radila, užívaly nesprávnou terminologii a měly za to, „že vystoupení z členství a následně být samostatnou osobou“ ve skutečnosti znamená převod do osobního vlastnictví. Uvedené plyne i z toho, že obě ženy nemají právní vzdělání a jsou jiné národnosti, když dobré porozumění českému jazyku jim dělá obtíže. Výše uvedená zjištění posoudil dle § 24 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, jež umožňuje přechod vlastnictví k bytové jednotce po splnění finančního závazku nabyvatele. Dále s odkazem na ust. § 551 a § 554 o.z. soud I. stupně po právní stránce uzavřel, že skutečným úmyslem žalované bylo převedení předmětného bytu do osobního vlastnictví, nikoliv úmysl z družstva vystoupit. Aplikace právní zásady „ignorantia iuris non excusat“ (neznalost zákona neomlouvá) není namístě. Soud zdůraznil, že právní jednání je projevem vůle, která směřuje k vyvolání právních následků. Jestliže vůle chybí, nemůže se jednat o právní jednání a takové je ve smyslu § 554 o.z. nicotné. Nicotné jednání nevyvolává zamýšlené právní následky. K této nicotnosti působící ex lege soud přihlíží i z úřední povinnosti, k čemuž soud odkázal i na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007. S ohledem na uvedené členství žalované v družstvu SBD Pokrok stále trvá, proto soud žalobu na vyklizení bytové jednotky jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s ohledem na § 142 odst. 1 o.s.ř. a skutečnost, že úspěšná žalovaná byla zastoupena advokátem, jehož odměna byla stanovena dle advokátního tarifu za šest učiněných úkonů a šest paušálních náhrad, k čemuž náleží i náhrada za DPH. Proti tomuto rozhodnutí podal včasné odvolání žalobce. V odvolání namítal nesprávnost skutkových zjištění soudu I. stupně i nesprávné závěry právní (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o.s.ř.). Zdůrazňoval, že soud I. stupně chybně dovodil, že skutečným úmyslem žalované bylo převedení bytu do vlastnictví, nikoli vystoupení z družstva, když nezohlednil, že právní předpisy České republiky platí pro všechny subjekty stejně a není případné vyloučit zásadu „ignorantia iuris non excusat“ z důvodu, že žalovaná nezná relevantní právní úpravu a dostatečně neovládá český jazyk. Nadto soud nevzal v úvahu, že ani žalovaná a ani svědkyně G. V. před soudem nežádaly o pomoc tlumočníka a obě prohlásily, že český jazyk ovládají. Svědkyně dokonce uvedla, že než byla v důchodu, působila jako profesorka na střední škole. Obě žijí v České republice dlouhodobě, žalovaná byla členkou družstva již od roku 2008, její bývalý manžel byl české národnosti a její zkušenosti s českým jazykem jsou tak delší než 10 let. Soud I. stupně se nevypořádal s žalobcem tvrzenou skutečností, že v článku VII. odst. 6 konceptu smlouvy o převodu jednotky, kterou žalovaná podepsala, je výslovně uvedeno, že „členství nabyvatele ve Stavebním bytovém družstvu Pokrok ke dni nabytí účinnosti této smlouvy nezaniká“, přičemž i při menší znalosti českého jazyka muselo být žalované zřejmé, že vystoupení z družstva nemůže vést k převodu bytu do vlastnictví. Dle odvolatele žalovaná z družstva platně vystoupila, když doručila družstvu dne 18.11.2015 svůj „Záznam o ukončení členství vystoupením“ s úředně ověřeným podpisem a žalobce neměl žádné pochybnosti o úmyslu žalované vystoupit z družstva. Smlouvu o převodu bytu do vlastnictví podala žalovaná téhož dne až po podání záznamu o ukončení členství, přičemž představenstvo družstva mohlo smlouvu o převodu bytu do vlastnictví podepsat až v následujících dnech, po prověření všech podstatných skutečností. Smlouva o převodu bytu do vlastnictví však nemohla být s žalovanou jako nečlenem uzavřena, žalobce byl a je nucen tento právní stav respektovat a nebyl a není oprávněn zkoumat platnost prvního z dokumentů. Oproti závěrům soudu I. stupně má odvolatel za to, že právní úkon - oznámení žalované o vystoupení z družstva - je právním úkonem platným, přičemž žalovaná jednala zřejmě v omylu, který jí přivodila její kamarádka paní G. V., která jí s celou věcí pomáhala. S touto námitkou se soud I. stupně nevypořádal. Z výpovědi svědkyně V. přitom vyplývá, že žalovaná skutečně chtěla z družstva vystoupit, k čemuž jí pomáhala. Soud I. stupně přitom nezohlednil věrohodnost výpovědi této svědkyně, která si může být vědoma uvedení žalované v omyl a její výpověď může být touto skutečností ovlivněna. Ani s tímto se soud I. stupně vypořádal. Soud I. stupně měl tak platnost jednání žalované posuzovat ve smyslu § 585 o.z. jako jednání v omylu vyvolaném třetí osobou, které je tak jednáním platným. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a ve věci sám rozhodl tak, že žalobě vyhoví, přičemž požádal i o náhradu nákladů řízení. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není. Soud I. stupně nepochybil, jestliže jako soud pravomocný ve věci rozhodl, byť svoji pravomoc ve věci s cizím prvkem (daným státním občanstvím žalované k Ruské federaci) neodůvodnil. Jeho pravomoc (při absenci příslušné právní úpravy příslušnosti soudů ve Smlouvě mezi ČSSR a SSSR, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikované pod č. 95/1983 Sb.), vyplývá z čl. 24 odst. 1 Nařízení ES a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Aplikace českého hmotného práva (při absenci právní úpravy vztahující se na danou věc o vyklizení nemovitosti ve Smlouvě mezi ČSSR a SSSR, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikované pod č. 95/1983 Sb.) je dána ust. § 87 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. (ZMPS), když z ustanovení nájemní smlouvy mezi účastníky nepochybně vyplývá volba práva - českých právních předpisů - občanského zákoníku, stanov družstva atd. Podle ust. § 6 odst. 1, 2 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Soud I. stupně řádným způsobem a v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci a nepochybil ani v právních závěrech. Na tyto závěry skutkové i právní lze pro stručnost odkázat. Z provedeného dokazování nepochybně vyplývá, že úmyslem žalované jako členky družstva žalobce bylo získat svůj nájemní byt do výlučného vlastnictví a za tímto účelem vyplnila, podepsala a předložila žalobci obě listiny o tzv. vystoupení z družstva a o převodu bytu do výlučného vlastnictví. Žalovaná tedy nejednala v omylu, ale v přímém úmyslu získat nájemní byt do svého osobního vlastnictví. Z provedeného dokazování také vyplývá, že žalobce svévolně odmítl obě listiny posuzovat současně, oba písemné právní úkony žalované svými administrativními úkony rozpojil a posuzoval je odděleně, bez vzájemných souvislostí, byť mu muselo být z chování žalované (která po zjištění, že žalobce ji chce jako členku družstva z jejích práv vyloučit, chtěla situaci napravit vrácením listiny) zřejmé, že vůle žalované vystoupit z družstva dána není. Následným schválením zdánlivého právního jednání žalované žalobce porušil základní pravidlo soukromého práva uvedené v § 6 o.z., podle něhož každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nesmí těžit ze svého nepoctivého činu. Posuzoval-li tedy žalobce na schůzi představenstva družstva jen část projevu vůle žalované, jednalo se o posouzení jen zdánlivého právního jednání žalované, k němuž přihlížet nelze, jak správně uzavřel soud I. stupně odkazem na ust. § 551 a § 552 o.z. Závěr soudu I. stupně, dle něhož je žalovaná i nadále členkou družstva a nájemnicí bytu, který je předmětem žaloby, je zcela správný. Z výše uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně dle § 219 o.s.ř. jako správný potvrzen, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení před soudem I. stupně. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná měla v odvolacím řízení plný úspěch a náklady jí vznikly za právní zastoupení advokátem, který učinil 1 úkon (účast při jednání odvolacího soudu). Náleží mu proto odměna stanovená dle § 9 odst. 1 AT, jakož i paušální náhrada nákladů dle § 13 odst. 1 AT. Celkové náklady odvolacího řízení proto činí: odměna – 1.500,- Kč + 21% DPH, režijní paušál – 300,- Kč + 21% DPH, DPH 21 %: 378,- Kč, celkové náklady řízení s vyčíslením DPH: 2.178,- Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů odvolacího řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř. Poučení : Proti tomuto rozsudku l z e podat dovolání ve lhůtě 2 měsíců od doručení rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a násl. o.s.ř. V Praze dne 15. listopadu 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á, v.r. předsedkyně senátu