ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci péče o nezletilou A. Š., zastoupenou Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Brno, Šilingrovo náměstí 3/4, jako kolizním opatrovníkem, dceru matky: E. L.,. státní příslušnice R. f., tč. bytem Ř., R., M., zast. Mgr. Janou Mojžíškovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, a otce: Ing. K. Š., , bytem P., S., zast. Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem Praha 3, Blodkova 1476/4, o návrzích otce na změnu výchovy, úpravu styku s nezletilou a změnu placení výživného, k odvolání matky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. listopadu 2015, č.j. 41 P 108/2012-435, 42 P a Nc 383/2015, 42 P a Nc 219/2014, 42 P a Nc 447/2013, 42 P a Nc 260/2013, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadených výrocích o změně výchovy nezletilé (I.) a návrhu na úpravu styku s nezletilou (II.) p o t v r z u j e . II. Ve výroku, kterým byla otci změněna forma placení výživného (III.), se rozsudek soudu I. stupně z r u š u j e . III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně s účinností od právní moci rozsudku svěřil nezletilou A. do péče otce, matce uložil povinnost přispívat na její výživu částkou 80,-EUR měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne měsíce k rukám otce, čímž změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15.5.2012, č.j. 25 Nc 295/2012-23 (výrok I.). Zároveň zastavil řízení ve věci návrhu otce na úpravu styku s nezletilou A. (výrok II.). Výrokem III. změnil hrazení výživného stanoveného otci pro nezletilou A. naposledy stanovenou rozsudkem téhož soudu ze dne 15.5.2012, č.j. 25 Nc 295/2012-23 tak, že z dosavadní částky 5.000,-Kč se částka 3.000,-Kč hradí k rukám matky, částka 2.000,-Kč bude převedena na uvedený účet nezletilé u specifikovaného bankovního ústavu, a to vždy do 15. dne v měsíci předem. Výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení účastníků tak, že žádný z nich na ně nemá právo. Takto rozhodl k návrhu otce na úpravu styku s nezletilou A. ze dne 11.7.2013 a jeho návrhu na změnu výchovy ze dne 18.11.2013 za situace, kdy v době podání návrhu se rodiče i nezletilá zdržovali na území Č. r. a nezletilá měla obvyklý pobyt na území Č.r. Protože matka je občankou R. f., otec i nezletilá mají české státní občanství, dovodil svoji mezinárodní příslušnost s odkazem na článek 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003. Zdůraznil, že k návrhu otce bylo dne 12.7.2013 vydáno předběžné opatření, kterým bylo matce zakázáno vycestování s nezletilou A. mimo území Č. r. na dobu delší jednoho měsíce do doby, než bude soudem upraven styk otce s nezletilou. Toto předběžné opatření matka nerespektovala a zůstala v Ř. Následná předběžná opatření na úpravu styku nezletilé s otcem v roce 2014 a 2015 matka rovněž nerespektovala. Dne 5.8.2015 otec navrhl změnu výše a způsob placení výživného s tím, že to má být rozděleno na částku 2.000,-Kč hrazeného formou běžného výživného k rukám matky a 3.000,-Kč na účet nezletilé. Soud I. stupně po provedení výpovědí rodičů, listinných důkazů týkajících se majetkových a osobních poměrů rodičů a nezletilé dospěl k závěru o důvodnosti návrhu otce na změnu výchovy i placení výživného. Úvodem zdůraznil, že matka svým postojem znemožnila vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie za účelem posouzení citových vazeb mezi rodiči a nezletilou A. Od doby posledního rozhodnutí ze dne 15.5.2012 - schválení dohody rodičů o svěření nezletilé A. na dobu před i po rozvodu manželství do výchovy matky a závazku otce počínaje dnem 1.6.2012 hradit výživné ve výši 5.000,-Kč měsíčně - se poměry otce nezměnily. Otec byl a i v současné době je zaměstnán jako stavbyvedoucí s čistým příjmem kolem 29.000,-Kč, dlouhodobě se zdržuje na adrese P., S. v bytě 3+1, s tím, že nezletilá by zde měla samostatný pokoj. S péčí o nezletilou by mu pomáhala jeho sestra, případně i jeho matka. Matka (s vysokoškolským vzděláním) byla v době předchozího rozhodování na mateřské dovolené, nezletilou kojila, pobírala rodičovský příspěvek 11.500,-Kč měsíčně. V době rozhodování soudu I. stupně došlo oproti době předchozího rozhodování ke změnám, matka žije v Ř. ve společné domácnosti se svým řeckým přítelem a s jejich společným nezletilým dítětem, ke kterému ji přibyla další vyživovací povinnost. Přítel (a jeho rodina) provozuje supermarket, pomáhá jí s úhradou nákladů na bydlení a provoz domácnosti, do března roku 2014 byla matka na rodičovské dovolené. Nezletilá nemá zásadní zdravotní problémy. Citový vztah nezletilé k otci a jeho dobrou péči k ní nebyl matkou zpochybněn, při výpovědi v dubnu roku 2014 matka proklamovala, že v Ř. by se zdržovala pět měsíců v roce, zbytek roku by mohla být nezletilá v České republice. Po citaci ust. § 909, § 907 odst. 2 a 3, § 888, § 889 a § 890 občanského zákoníku dospěl k závěru, že z provedeného dokazování je zřejmé, že záměrem matky je odstřihnout nezletilou od otce a zcela zamezit jejich vzájemnému osobnímu kontaktu. Zdůraznil, že matka nerespektovala pravomocná rozhodnutí soudu, opakovaně soudu sice proklamovala, že otci nehodlá ve styku s nezletilou bránit, její chování však svědčí o naprostém opaku, neboť styk otce s nezletilou znemožnila. V průběhu řízení neumožnila soudu ani vypracování znaleckého posudku z oboru psychologie. Za situace, kdy nezletilá v důsledku chování matky již i zapomíná český jazyk, ztrácí kontakt s otcem a českým prostředím, je zřejmé, že matka preferuje své osobní zájmy před zájmy nezletilé a otce z její výchovy naprosto vytěsňuje. Proto návrhu otce na změnu výchovy vyhověl, neboť stávající stav je důsledkem dlouhodobého postoje matky a jejího chování, matka se proto jeví jako nevhodný vychovatel pro nezletilou. Podmínky na straně otce jsou pro nezletilou vhodné, ta se vrátí do prostředí, kde vyrůstala a je na něj zvyklá. Zdůraznil, že otec si je vědom, že náhlý přesun nezletilé do jeho péče by pro ni mohl být problematický, proto je ochoten navštěvovat s nezletilou dětského psychologa, případně terapii, nezletilé zajistí vhodnou mateřskou školku (později základní školu s výukou ruského případně řeckého jazyka), aby si postupně na český jazyk přivykla. Za této situace zohlednil i návrh otce na hrazení výživného matkou ve výši 80,-EUR měsíčně (cca 2.200,-Kč), které považoval za odpovídající. Z těchto důvodů změnil svoje předchozí rozhodnutí - rozsudek ze dne 15.5. 2012 č.j. 25 Nc 295/2012-23 (výrok I.). Protože bylo vyhověno návrhu otce na změnu výchovy a otec vzal svůj návrh na úpravu styku s nezletilou zpět, v tomto rozsahu bylo řízení zastaveno (výrok II.). O návrhu otce na změnu placení výživného soud I. stupně rozhodoval dle ust. § 923 a § 917 občanského zákoníku a došel k závěru o důvodnosti návrhu, neboť otec nemá žádné informace, jak je výživné spotřebováno. Proto změnil svůj rozsudek ze dne 15.5. 2012 č.j. 25Nc 295/2012-23 ve formě placení výživného a určil, že částka 2.000,-Kč bude placena na specifikovaný účet nezletilé a částka 3.000,-Kč je částkou výživného splatnou k rukám matky. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 23 z.ř.s. Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání matka. Namítla, že ohledně shodného předmětu řízení je před řeckým soudem vedeno řízení, české soudy proto ztratily příslušnost danou předchozím obvyklým bydlištěm nezletilé, neboť otec žádné námitky u řeckého soudu nevznesl. Rozhodnutím r. soudu ze dne 31.7.2015 byla odmítnuta žádost otce o navrácení nezletilé, neboť nezletilá žije na R. minimálně od března 2013 a obvyklé bydliště nezletilé je na ostrově R. Proti tomu rozhodnutí se otec řádně neodvolal a (s odkazem na článek 9 odst. 2 Nařízení Brusel II) proto přijal příslušnost r. soudu, české soudy tak nemají příslušnost ve věci rozhodnout. Matce nebylo doručeno předvolání na soudní jednání, na kterém byl vynesen přezkoumávaný rozsudek, nebyla jí dána možnost se k návrhu otce řádně vyjádřit, rozsudek byl vydán bez znalosti konkrétních okolností na straně matky a nebyl řádně doručen (článek 41 odst. 2 písm. a/, b/ Nařízení č. 2201/2003), tento rozsudek tak nemůže být uznán [článek 23 odst. c), d) Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003]. O rozsudku dozvěděla tak, že jej našla připevněný ke dveřím nemovitosti na jiné adrese, není tedy ani řádně doručen. Rozhodnutí není ani v nejlepším zájmu nezletilé a její polorodé, dvou a půl roční sestry, neboť oba sourozenci by měli vyrůstat společně, přesídlení nezletilé by jí způsobilo zbytečný stres a emocionální trauma. Nezletilá by měla vyrůstat v úplném rodinném prostředí. Zdůraznila, že od roku 2013 se s nezletilou trvale usadila v Ř., tato skutečnost byla otci známa. Našla si zde práci, od té doby má řádnou registraci pracovního povolení, sociálního a zdravotní pojištění, kdy neměla sebemenší tušení, že otec nezletilé neposkytne souhlas s jejím přestěhováním do Ř. Od této doby nezletilá v Ř. rovněž navštěvuje školku, má zde svého dětského lékaře, byla zde očkována, má zde kamarády a rodinu. S odkazem na článek 5 Haagské úmluvy o právech dítěte, rozsudky SDEU C-497/10, C-523/07 a další, které jsou závazné pro soudy v celé Evropské unii, má matka za to, že její život s dcerou a manželem v Ř. musí být potvrzen jako rodinný život, bydliště v Ř. potvrzeno jako bydliště rodiny i jako bydliště nezletilé, a to již počínaje jejím zasnoubením a společným bydlením matky a jejího současného manžela v březnu 2013, které musí být chráněno dle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je stanoveno i v rozhodnutí ESLP Schalk and Kopf vs Austria č. 30141/04. Zdůraznila, že rozhodnutí není ani v nejlepším zájmu nezletilé, které má být určujícím pro vydání určitého rozhodnutí v zájmu priority dítěte. Přemístění nezletilé by jí způsobilo zbytečný stres a emocionální trauma, neboť by se tak stalo po čtyřech a půl letech, kdy se nezletilá s novým prostředím zcela sžila, zcela ztratila schopnost dorozumět se v rámci Č. r., tedy mluvit i jazykem otce, návrat by jí mohl způsobit fyzickou i psychickou újmu. Tento zájem nezletilé musí převážit zájmy rodiče. Otec o nezletilou nepečoval, nezabezpečoval její potřeby od jejího narození a navrácení nezletilé do Č. r. zakládá pro nezletilou situaci předpokládanou v článku 13 písm. a) Haagské úmluvy. Podmínky, ve kterých nezletilá v současné době žije se svojí rodinou, byly podloženy zprávou OSPOD, byly hodnoceny velmi pozitivně, nezletilá má zdravé, milující vztahy s matkou, svojí sestrou, manželem matky i širší rodinou. Záměrem matky není zamezit kontaktu otce s nezletilou, otci se snaží vycházet vstříc, plánovat rozumný čas nezletilé s otcem, ale nechce umožnit otci odjezd do České republiky, neboť je zde rozumná obava matky, že by nezletilou již nevrátil a nezletilá by tak utrpěla újmu. To dokládala e-mailem ze dne 10.12.2014 s tím, že matka na srpen až září 2017 otci zajistila letenky na R., nicméně pro nespolupráci otce a jeho urážlivé scény přes S. jeho pobyt zrušila. Zopakovala poté důvody, pro které opustila Č. r., kdy vztah s otcem nezletilé nebyl funkční, nechoval se k ní s patřičným respektem, neplnil před přemístěním nezletilé ani vyživovací povinnost. Zdůraznila, že nebylo ani dostatečně prokázáno, z čeho bude otec hradit výdaje za dceru, když před OSPOD v roce 2013 opakovaně uvedl, že má dluhy a jeho situace je tíživá. S tvrzením o zájmu nezletilé navrhla odložení předběžné vykonatelnosti výroku o výživném stanoveného matce. Ze všech těchto důvodů navrhla zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně rozhodnutí, že obvyklým pobytem nezletilé je Ř. r., případně vyslovení nepříslušnosti, nedostatku pravomoci a zastavení řízení. Následně matka zaslala soudu své vyjádření, ve kterém zdůvodňovala svůj odchod z Č. r. odůvodněný nevhodným chováním otce vůči ní, popisovala procesní kroky, které učinila jak ona sama i otec v Č. i Ř. r. a odůvodňovala, proč nehodlá respektovat vydané předběžné opatření o styku otce s nezletilou. Závěrem sice zdůraznila svoji ochotu dohodnout se s otcem, je však nutno přijmout skutečnost, že během posledních čtyř let nezletilá žije v Ř., kde chodí do školy a má zde i malou sestru. Otec poukázal na to, že příslušnost českých soudů je dána článkem 8 odst. 1 Nařízení Brusel II, řízení vedené u řeckého soudu pod sp. zn. 374/2015 je návratové řízení dle Haagské úmluvy, tedy zcela jiné řízení než ve věci rodičovské odpovědnosti ve smyslu článku 8 Nařízení Brusel II. Proti prvostupňovému rozsudku řeckého soudu se otec odvolal a odvolací řízení doposud nebylo nařízeno. Tvrdil, že jeho návrh byl zamítnut, neboť rozhodnutí českých soudů ve věcech rodičovské odpovědnosti jsou v Ř. přímo vykonatelná, nelze se proto domáhat navrácení dítěte způsobem, kterým postupoval. Pokud matka tvrdila, že již dříve zahájila v Ř. řízení, otci o tomto není ničeho známo, nadto by zde existovala překážka litispendence a řízení by muselo být zastaveno. Pokud matka tvrdí, že se od roku 2013 s nezletilou trvale usadila v Ř., je to v rozporu s jejím vyjádřením u jednání dne 3.4.2014, kde uváděla, že chce s manželem zůstat v Č. r., kdy otec nezletilé bydlí ve stejném domě jako ona sama, pouze v jiném bytě. Pokud matka uvádí konkrétní kroky, které učinila a které prokazují obvyklé bydliště dcery v Ř., pomíjí porušení nařízeného předběžného opatření svoji osobou. Pokud matka určuje pobyt dítěte tím, že je s ním v Ř., ignoruje tím vydané předběžné opatření a není oprávněna jednostranně určit jeho bydliště ve smyslu § 858 občanského zákoníku, článku 8 Nařízení Brusel II, a legalizovat vlastní nelegální jednání. Nadto pojem pobyt dítěte dle Haagské úmluvy je pojmem odlišným od pojmu obvyklé bydliště nebo místo bydliště dle Nařízení Brusel II a občanského zákoníku. Obvyklé bydliště v Ř. nemůže nezletilá získat, pokud byla do Ř. přemístěna v rozporu s rozhodnutím soudu. Rozsudky soudního dvora Evropské unie ve věci C-497/10 a C-523/07, kterými argumentuje matka, řešily obvyklé bydliště v případě zákonného přemístění dítěte, a na danou věc se proto nevztahují. Ani argument matky, že nebyla předvolána k jednání, s odkazem na článek 41 odst. 2 písm. a), b) Nařízení Brusel II není důvodný, neboť rozsudek pro zmeškání nebyl vydán, matka byla ve věci vyslechnuta. V nejlepším zájmu nezletilé je to, aby znala oba své rodiče, uměla oba jejich jazyky, nyní tomu tak pouze v důsledku jednání matky není. Za planá slova označil tvrzení matky, že není jejím záměrem zamezit kontaktu s nezletilou, neboť faktické činy matky byly vždy opačné. Přestože mu matka zajistila letenky a ubytování na dobu od 26.8. do 4.9.2017 a přestože mu letenky a pobyt následně zrušila, informoval ji, že do Ř. přesto za dcerou poletí, nicméně v daném období byla nezletilá u prarodičů v M. Není pravdou, že by s matkou nespolupracoval a přes S. ji urážel. Nepravdivé je rovněž její tvrzení, že by neplnil svoji vyživovací povinnost. Výživné platí v celém rozsahu k rukám matky, dluh na výživném nemá. Poslední osobní kontakt s dcerou měl v prosinci 2014 na R. na základě předběžného opatření, poslední kontakt na S. s dcerou měl v červenci 2017, s. hovory jsou nedostatečné a nepravidelné, je mezi nimi interval měsíc, dva či někdy i půl roku. Přesto se, přes prohlubující se jazykovou bariéru, snaží spolu komunikovat. Kontakt přes S. probíhá tak, že po práci čeká na počítači a čeká, až mu matka zavolá, matka je ale téměř stále offline. Jinou možnost na „přímý“ kontakt s dcerou nemá, jemu známá telefonní čísla matky jsou nedostupná. Vydaná předběžná opatření soudu dodržována nejsou. Odvolací návratové řízení v Ř. r. doposud není skončeno. Proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Opatrovník navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Matka kontaktu otce s nezletilou brání, nerespektuje vydaná předběžná opatření, porušuje ust. § 889 o.z. Přestože si je opatrovník vědom, že nezletilá žije většinu svého života v Ř., újma, která nynějším jednáním matky vzniká, přesahuje újmu nezletilé, která by jí mohla vzniknout přemístěním do Č. r. v souladu s přezkoumávaným rozsudkem. Proto je také dán důvod pro změnu pečující osoby o nezletilou a pro vyhovění napadeného rozsudku. Odvolací návratové řízení v Ř. r. doposud není skončeno, poslední jednání bylo 22.9.2017, o výsledku řízení nemá informace. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odstavec 1, 5 občanského soudního řádu) v systému úplné apelace (§ 205a odst. 2 ve spojení s § 120 odst. 2 o.s.ř.) a dokazování dále částečně doplnil (§ 213 a § 213a o.s.ř.). Postupoval přitom dle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31.12.2013, neboť řízení bylo zahájeno před 1.1.2014 (článek II. bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb.). Ze zprávy Policie ČR ze dne 31.8.2016 má odvolací soud za prokázané, že Policií ČR je vedeno šetření k oznámení otce o podezření ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí (nařízeného styku s nezletilou) matkou. Ze zprávy o sociálním šetření provedenou řeckými orgány v bydlišti matky na R. ze dne 24.1.2017 má odvolací soud za prokázané, že rodina [matka nezletilé, spolu se svým stávajícím manželem, jejich společným dítětem (M.-S.) a nezletilou A. žije na R. jednak v ulici M. v bytě o velikosti o cca 80m2, v letním období ve Felikari, kde stávající manžel matky provozuje supermarket, matka nepracuje. V péči o nezletilou a v jejím chování neshledal tento orgán žádné závady, nezletilá vyrůstá s péčí a láskou, bez diskriminace, má dobré vztahy i s dědečkem a babičkou ze strany stávajícího manžela. Z potvrzení společnosti M. E. H. e.e. (fakticky společnosti stávajícího manžela matky) ze dne 17.10.2017 odvolací soud zjistil tvrzený průměrný příjem matky od tohoto zaměstnavatele ve výši 419,08 €/měs. Vzhledem k námitkám matky o nepříslušnosti českých soudů, které přes předchozí rozhodnutí soudu I. stupně i soudu odvolacího matka opakuje, nezbývá odvolacímu soudu než zopakovat, že soud I. stupně nepochybil, pokud dovodil svoji trvající mezinárodní příslušnost i české rozhodné právo ke všem řízením, které byly zahájeny. Soud I. stupně je mezinárodně příslušný k projednání a rozhodnutí ve věci změny úpravy výchovy a úpravy styku, včetně rozhodování o úpravu styku s nezletilou. Mezinárodní příslušnost soudů České republiky k řízení s cizím prvkem, daným státní příslušností matky k R. f. a české použitelné právo, vyplývá z článku 30 odst. 1, 3 Smlouvy mezi Č. s. r. a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (č. 95/1983 Sb.), na základě skutečnosti, že nezletilá měla v době zahájení řízení bydliště v Č. r. Takto založená mezinárodní příslušnost českých soudů k řízení o změnu výchovy a úpravu styku, zahájeného 18.11.2013, není dotčena ani záměrem matky zdržovat se dlouhodobě v Ř. a stávajícím pobytem nezletilé tamtéž, ani v důsledku matkou podaného návrhu ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezletilé A. k řeckému soudu; případně vzniklou litispendenci vyřeší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, podle článku 19 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Brusel II bis). S ohledem na otcem vyvolané návratové řízení dle článku 11 Nařízení Brusel II bis, resp. dle Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980, o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, je nutno připomenout i předchozí závěr odvolacího soudu, že příslušnost českých soudů (kde měla nezletilá obvyklý pobyt a těžiště svého života bezprostředně před svým neoprávněným odebráním) k rozhodnutí o výše uvedených věcech i nadále trvá (viz článek 10 Nařízení Brusel II bis), neboť toto návratové řízení doposud nebylo pravomocně skončeno (což potvrzuje i matka ve svém vyjádření ze dne 15.10.2017), a podmínky, za kterých by příslušnost mohla přejít na řecké soudy, nebyly ve smyslu článku 10 Nařízení Brusel II bis naplněny. Tím, že otec žádal zdejší soud o určení styku s nezletilou na R., nemohl akceptovat „obvyklé bydliště“ nezletilé na R., neboť se pouze domáhal styku s nezletilou v místě jejího faktického pobytu, aniž by jakkoli tímto svým procesním úkonem její obvyklé bydliště determinoval, neboť s ohledem na neochotu matky a trvající spory mezi rodiči dle českého právního řádu žádnou jinou zákonnou možnost upravit do doby rozhodnutí ve věci samé styk se svojí dcerou neměl. Matka ve svých námitkách zcela pomíjí fakt, že v době, kdy bylo zahájeno řízení o úpravu styku s nezletilou (11.7.2013) a posléze i o změnu výchovy nezletilé (18.11.2013), byla matka i s nezletilou na území Č. r., matka zde bydlela v bytě (P., S.) nejprve s otcem a nezletilou, posléze pouze s nezletilou, a lze tak dovodit, že nezletilá zde měla obvyklý pobyt a těžiště svého života (jak ve smyslu ust. § 80 o.z., tak ve smyslu Nařízení Brusel II bis). Matka se v průběhu řízení vyjádřila k oběma návrhům (viz její účastnická výpověď dne 17.10.2013, 12.12.2013, 3.4.2014, vyjádření ze dne 14.10.2013, vyjádření ze dne 26.11.2013, 14.1.2014), řízení se i nadále prostřednictvím svého právního zástupce aktivně zúčastňovala (viz její procesní návrhy na zrušení předběžného opatření, odvolání do vydaných procesních rozhodnutí). Její námitka, že v řízení nebyla vyslechnuta, bylo jí upřeno právo vyjádřit se v řízení (ve vztahu k její námitce o vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu článku 41 odst. 2 písm. a/, b/ Nařízení č. 2201/2003) je proto zcela účelová a nepravdivá. Konečně návrhem ze dne 5.8.2016 otec požadoval změnu výše a způsobu placení výživného (posléze pouze změnu způsobu placení), tento návrh byl právnímu zástupci matky doručen již dne 24.8.2015 spolu s předvoláním k jednání. V době doručování předvolání k jednání, na kterém byl vynesen rozsudek, byla matka právně zastoupena a tomuto právní zástupci matky bylo, v souladu s ust. § 50b odst. 2 o.s.ř., doručeno i předvolání k jednání (dne 24.8.2015 v 6.32 hod. - viz potvrzení o doručení datové zprávy na č.l. 403 listu). Téhož dne byla soudu doručena výpověď této plné moci datovaná dne 11.8.2015 a následně i prohlášení právní zástupkyně o zániku její plné moci (v 16.15 hod.). Neboť účinky výpovědi plné moci jsou vůči soudu účinné okamžikem, kdy toto oznámení dojde soudu (ust. § 28 odst. 2 věta prvá o.s.ř.), lze uzavřít, že předvolání k jednání, na kterém byl vynesen předmětný rozsudek, bylo řádně doručeno žalované prostřednictvím jejího právního zástupce. Tento právní zástupce měl povinnost po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb na základě výpovědi zanikla, činit neodkladné úkony tak, aby jeho klient (tj. v tomto případě matka) neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu (ust. § 20 odst. 6 zákona o advokacii), mezi které lze považovat i povinnost informovat klienta o nařízeném jednání. Pokud matka namítala, že jí nebyl doručen rozsudek (vůči kterému ale podává včasné odvolání), neboť byl připevněn na dveřích zcela jiné domovní adresy, je z obsahu spisu patrné, že řecký dožádaný orgán potvrdil doručení předmětného rozsudku matce dnem 1.8.2017 (viz č.l. 608), odvolání matky bylo prostřednictvím její nově zvolené právní zástupkyně podáno dne 14.8 2015, tedy včas. Následně bylo této právní zástupkyni napadené rozhodnutí (zřejmě s ohledem na výše uvedené námitky matky) opětovně zasláno (17.8.2017). Lze tedy uzavřít, že i rozsudek byl matce doručen řádně a včas, matka měla možnost se s jeho obsahem seznámit. Procesní námitky matky tak důvodné nejsou. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základním kamenem judikatury, týkající se nezletilých dětí, musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto: Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30.5.2014, body 22-24). Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.); Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 397/15). Odvolací soud po důkladném zvážení věci, při kterém zohlednil i to, že nezletilá má polorodou sestru nízkého věku, po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že odvolání matky převážně důvodné není. Stávající stav, kdy (nyní šestiletá) nezletilá A. je doposud svěřena do péče matky, ta ale biologickému otci nezletilé fakticky odmítá plnohodnotný kontakt s dcerou (ust. § 888 o.z., § 907 odst. 3 o.z.), není v nejlepším zájmu nezletilé. Soud I. stupně správně vystihl, že matka otce z výchovy nezletilé zcela vytěsnila preferujíc své momentální osobní zájmy, které povýšila nad nejlepší zájmy nezletilé. Její jednání, které bylo podrobně popsáno jak soudem I. stupně, tak odvolacím soudem, je proto důvodem pro změnu v osobě rodiče, který má mít nezletilou v péči (ust. § 889 o.z.). Matka zcela ignoruje autoritu procesního soudu, neumožnila zpracování zadaného znaleckého posudku, vydaná předběžná opatření pod různými záminkami nerespektuje, a je tak zřejmé, že jedinou možností, jak docílit dodržení práva nezletilé na styk s oběma rodiči (článek 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie) a naplnit tak mimo jiné i ideu jejího nejlepšího zájmu, je právě změna osoby rodiče, která bude o nezletilou pečovat, neboť pouhá změna úpravy styku otce s nezletilou by byla matkou opětovně ignorována a nevedla by k zamýšlenému účelu. Jak správně zdůraznil soud I. stupně, je však zřejmé, že otec bude muset při své péči o dceru postupovat nanejvýš citlivě, případně využít i pomoci odborníků, aby dceru postupně navykl na změnu výchovného prostředí i přemístění do Č. r. Pokud matka tvrdí, že otci muselo být zřejmé, že jak ona sama, tak nezletilá A. hodlali mít trvalé bydliště v Ř. r., pomíjí své tvrzení ze dne 26.4.2013, ze kterého vyplývá, že nezletilá bude cestovat mezi R. a Č. r., a v této souvislosti vznášela dotaz, jak bude otec tyto cesty financovat. Přitom nyní na svoji obranu uvádí, že ještě před tímto datem si v Ř. republice zajišťovala potvrzení o zdravotní způsobilosti, potvrzení A. nezletilé, A. matky, potvrzení o převodu finančních prostředků do Ř.a ze dne 2.4.2013, ze kterých ve spojení s ostatními listinami z pozdějších dat dovozovala právě svůj úmysl přesídlit do Ř.. Až 10.10.2013 matka začala tvrdit, že chce v Ř. zůstat a z těchto důvodů navrhla upravit styk otce jiným způsobem, než otec požadoval, a následně činila kroky ohledně obvyklého pobytu nezletilé. Pokud dále tvrdí, že přemístění nezletilé do Č. r. není po tak dlouhé době (4,5 roku) v jejím zájmu a mohlo by jí způsobit fyzickou a psychickou újmu, neboť nezletilá se s novým prostředím zcela sžila a zcela ztratila schopnost dorozumět se v rámci Č. r., tedy jazykem otce, a návrat by ji tedy mohl způsobit psychickou újmu, pomíjí, že tento stav zcela účelově vyvolala sama tím, že biologickému otci nezletilé fakticky styk s nezletilou odpírá, trávení volného času s ním alespoň v nezbytné míře na základě vydaných předběžných opatřeních fakticky sabotuje a zapříčinila tím i tvrzenou fixaci nezletilé na matku. Pokud v době těhotenství nemohla cestovat, mohla vydané předběžné opatření o zákazu s nezletilou vycestovat na dobu delší než jednoho měsíce respektovat například tím, že mohla prostřednictvím svých příbuzných nebo i s pomocí biologického otce zajistit nezletilé odcestování do Č. r., což neučinila. Svým jednáním matka nadále porušuje a ignoruje právo nezletilé dané jí článkem 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie, které výslovně uznává právo každého dítěte udržovat styk s oběma rodiči. Tento styk s rodiči přitom musí být pravidelný, umožňovat rozvoj osobního vztahu a mít formu přímého styku. Z obsahu spisu je rovněž zjevné, že matka zcela zásadním způsobem zanedbává výuku rodného jazyka nezletilé. Pokud matka dále argumentuje článkem 5 Haagské úmluvy o právech dítěte a zdůrazňuje, že nezletilá jí byla svěřena do péče, a proto měla také právo určovat bydliště nezletilé, pomíjí to, že nezletilou proti vůli otce a v rozporu s vydaným předběžným opatřením soudu unesla do Ř. r., otci styk s nezletilou jiným způsobem než telefonicky (S.) odpírá. Svoji argumentaci tak vybudovala na základech svého vlastního protiprávního jednání, neboť tvrdí, že by nyní bylo nepřípustné vytrhnout nezletilou z prostředí, ve kterém je dlouhodobě a na které si (díky protiprávnímu jednání matky) zvykla. Ochrana tohoto protiprávního jednání, které se dovolává s odkazem na článek 5 Haagské úmluvy o právech dítěte, rozsudky SDEU C-497/10, C-523/07 ji tak nemůže být poskytnuta. Judikatura, na kterou matka odkazuje, není případná, neboť ve věci Mercredi C-497/10 PPU byla matka jedinou osobou mající „právo péče o dítě“ ve smyslu čl. 2 bodu 9 (tehdy nerevidovaného) Nařízení Brusel II, které „právem péče o dítě“ zahrnovalo práva a povinnosti týkající se péče osoby o dítě, a zejména právo určit místo bydliště dítěte. V daném případě však matce bylo soudem výslovně zakázáno vycestovat z území Č. r. na dobu přesahující jeden měsíc, a to i s ohledem na probíhající řízení o změně výchovy nezletilé. Rozhodnutí C-497/10 PPU proto není pro toto řízení relevantní. Rozsudek Soudního dvora ve věci „A“ ze dne 2. dubna 2009, sp. zn. C-523/07 se týká (pro danou věc) rozhodné otázky obvyklého bydliště nezletilé, rozhodnutí o převzetí péče o děti a o jejich umístění mimo rodinu rovněž na daný vztah nedopadá, neboť pro tuto věc není v daný okamžik podstatné (s ohledem na vyvolané návratové řízení) to, kde v současné době má nezletilá obvyklé bydliště, ale že jej do doby protiprávního odvezení matkou měla v Č. r. Ze stejných důvodů (protiprávní jednání matky popsané shora) odvolací soud nesdílí názor matky, že její faktický pobyt v Ř. s unesenou dcerou lze v současné situaci (při absenci pravomocného rozhodnutí o návratovém řízení) považovat jako bydliště rodiny i jako bydliště nezletilé, a to již počínaje zasnoubením a společným bydlením matky a jejího současného manžela v březnu 2013 a že by toto bydliště mělo být chráněno soudem dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrácení nezletilé do Č. r., která byla v době zahájení řízení obvyklým bydlištěm nezletilé a kde i otec o nezletilou pečoval, pro nezletilou nemůže založit nebezpečí, duševní újmu, a nesnesitelnou situaci dle čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy, neboť matka nezletilou protiprávně přemístila od otce [viz rozhodnutí ESLP G. N. proti Polsku (stížnost č. 2171/14)]. Podle § 913 odstavce 1 občanského zákoníku pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Dle odstavce 2 téhož ustanovení při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost. Podle § 923 odstavce 1 občanského zákoníku změní-li se poměry, může soud změnit dohodu a rozhodnutí o výživném pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti. Podle odstavce 2 věty prvé téhož ustanovení, dojde-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací. Podle § 915 odstavce 1 občanského zákoníku životní úroveň dítěte má být v zásadě shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Ani po doplněném dokazování odvolacím soudem nebyla matka schopna vysvětlit rozpor mezi důkazy týkající se jejích příjmů, pokud v rámci místního šetření na R. osoba místního opatrovníka uvedla, že matka žádným příjmem nedisponuje, naopak zaměstnavatel matky (fakticky její stávající manžel) ale uvedl její příjem v minimální výši 419,08 €/měs. Výživné stanovené matce ve výši 80€ měsíčně soudem I. stupně považuje odvolací soud za sice minimální vzhledem k věku a potřebám nezletilé, ale zcela ve schopnostech a možnostech vysokoškolsky vzdělané matky, jejíž stávající rodina provozuje supermarket (byť údajně jen v letních měsících) a má v rámci R. dvě bydliště. Protože za dané situace pozbyl smyslu návrh otce na změnu výchovy (který otec před vyhlášením rozsudku vzal zpět), odvolací soud napadený výrok o změně výchovy nezletilé (I.) i výrok o návrhu na úpravu styku s nezletilou (II.), dle ust. § 219 o.s.ř., jako věcně správný potvrdil. Protože v řízení bylo prokázáno, že otec výživné uložené mu předchozím rozhodnutím soudu stále hradil v nezměněné výši a struktuře k rukám matky a soud I. stupně ve výroku III. nestanovil dobu, od které by tato povinnost otci byla stanovena, otci byla nezletilá svěřena do péče, pozbyl tento výrok III. napadeného rozhodnutí smyslu. Odvolací soud proto tento výrok, dle ust. § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř., zrušil. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 146 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (u odvolacího řízení ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř.) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť zde nejsou žádné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků. Poučení : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 15. listopadu 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á, v.r. předsedkyně senátu