U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci péče o nezletilou A. Š., zast. Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Brno, Šilingrovo náměstí 3/4, jako kolizním opatrovníkem, dceru matky: E. L., občanka Ruské federace, trvalý pobyt v ČR povolen na adrese P., S., tč. bytem Ř., R., F., I. s., zast. Mgr. Janou Mojžíškovou, advokátkou, se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, a otce: Ing. K. Š., bytem P., S., zast. Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem, se sídlem Praha 3, Blodkova 1476/4, v řízení o návrhu otce na změnu výchovy a úpravu styku, k návrhu otce na vydání předběžného opatření, k odvolání matky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. srpna 2017, č.j. 41 P 108/2012-584, 42 P a Nc 259/2017, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně vydal předběžné opatření, kterým matce nezletilé uložil povinnost umožnit otci nezletilé styk s nezletilou, a to v termínech od 26.8.2017 do 31.8.2017 ve specifikovaném časovém rozmezí na specifikované adrese v Ř., dále od 23.10. do 29.10.2017, 16.12.2017 do 7.1.2018, od 2.4. do 8.4.2018 od 1.7. do 15.8.2018 od 8:00 hod. do 17:00 hod. na adrese otce v České republice s tím, že spolu s cestovním pasem nezletilé předá matka i její kartičku zdravotní pojišťovny a v místě bydliště otce si ji převezme zpět. To s odůvodněním, že u soudu I. stupně je veden opatrovnický spis nezletilé A., ve věci byl sice vydán rozsudek o změně výchovy, ten však doposud nenabyl právní moci. Poslední pravomocný rozsudek se tak týká schválené dohody rodičů, dle které byla nezletilá na dobu před i po rozvodu manželství svěřena do výchovy matky a otci bylo stanoveno výživné. Otec však tvrdí, že matka nerespektuje v mezidobí vydané předběžné opatření, přestěhovala se bez souhlasu otce do Ř., znemožňuje mu dlouhodobě jakýkoli kontakt s nezletilou. Kromě sporadických kontaktů přes Skype osobní styk s nezletilou neprobíhá. Z těchto důvodů má za to, že je namístě poměry účastníků předběžně upravit. Soud I. stupně po citaci ust. § 102 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 76 odst. 1 písm. e) o.s.ř. dovodil důvodnost návrhu na předběžné opatření. Vyšel z toho, že z obsahu spisu vyplývá, že matka otci dlouhodobě ve styku s nezletilou brání, nerespektuje vydaná předběžná opatření. V minulosti se přitom otec na výchově nezletilé podílel, spolu s matkou žili v jednom domě, citová vazba mezi nezletilou a otcem byla dobrá. Nyní v důsledku chování matky dochází k odcizování citových vazeb mezi otcem a nezletilou, a to bez závažných důvodů. Otec musí vynakládat zbytečné výdaje, neboť mu matka kontakt s nezletilou na území Ř. znemožnila. Postoj matky proto považuje za rozporný s dobrými mravy. Z těchto důvodů návrhu otce vyhověl tak, aby do doby pravomocného rozhodnutí soudu ve věci samé měl s nezletilou zajištěn kontakt. Přitom zdůraznil, že v době podání návrhu otce na změnu výchovy se oba rodiče i s nezletilou zdržovali na území České republiky, kde nezletilá měla obvyklý pobyt, a ten byl založen i dohodou rodičů. Je tak dána příslušnost soudu I. stupně k rozhodnutí dle článku 8 Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, kdy nezletilá má, stejně jako otec, i české státní občanství. Proti tomuto rozhodnutí podala včasné a přípustné odvolání matka. České soudy ztratily příslušnost danou podle předchozího obvyklého bydliště dítěte s ohledem na rozhodnutí ř. soudu, ve kterém otec nikdy žádné námitky o jeho nepříslušnosti nevznesl. Současné bydliště nezletilé pak musí být chráněno soudem dle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když ř. soud dospěl k závěru o své příslušnosti a dospěl i k závěru, že nezletilá na R. žije minimálně od března 2013. Rozhodné skutečnosti tvrzené otcem nebyly soudu ani prokázány ani osvědčeny, proto nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání předběžného opatření. Matka popírá, že by neumožňovala pravidelný kontakt nezletilé s otcem, naopak otci několikrát nabízela, aby za nezletilou do Ř. přicestoval, dokonce mu zakoupila pobyt a letenky na cestu. Otci umožňuje pravidelný kontakt s nezletilou přes Skype, vydané předběžné opatření je proto v rozporu s ust. § 74 a § 76 o.s.ř. Matka má, s ohledem na výhružky otce v minulosti, navíc důvodnou obavu o tom, že otec má v plánu nezletilou v České republice zadržet. Pak by však neměla žádné právní prostředky, kterými by nezletilou vrátila do místa, kde je nyní její domov a obvyklé bydliště. Z těchto důvodů navrhla zrušení napadeného usnesení. Otec vyvracel odvolací tvrzení matky, poukázal na to, že rozhodnutí ř. soudu v řízení o navrácení dítěte dle Haagské úmluvy doposud nenabylo právní moci, neboť jej napadl odvoláním. Nadto nemá žádný vliv na příslušnost českých soudů dané článkem 8 odst. 1 Nařízení Brusel II, neboť není ani dána žádná z výjimek uvedených v článku 9 Nařízení. Matka mu styk s nezletilou nadále neumožňuje a jemu zakoupený pobyt na R. sama zrušila ještě před jeho odletem. Dcera již téměř ztratila schopnost komunikovat v češtině, i proto je třeba posílit jeho osobní kontakt. Poukázal i na procesní důsledky vypovězení plné moci její právní zástupkyni, ze kterého dovozoval účelovost jednání matky s úmyslem co nejvíce prodloužit doručování rozsudku. Nikdy neměl v úmyslu dceru v České republice zadržet, považuje za paradoxní, že tuto úvahu vyslovila matka, která mu neumožňuje pravidelný styk s dcerou osobně ani v Ř., ani zprostředkovaně přes Skype a zavinila tak podání návrhu na předběžné opatření. Navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného. Kolizní opatrovník poukázal na to, že v době vydání předběžného opatření nebylo řízení o navrácení nezletilé zahájené v Ř. skončeno. S odkazem na článek 10 Nařízení Rady (ES) 2201/2003, i když s ohledem na délku pobytu nezletilé v Ř. lze mít za to, že její obvyklé bydliště se nachází v zahraničí, je však český soud příslušný k rozhodnutí o podaném návrhu. Neboť matka svou nabídku otci k úhradě jeho pobytu v Ř. a letenek následně zrušila a poté, co si otec ve stejném termínu pobyt zajistil sám a matku o tom informoval, zjistil, že nezletilá se nachází v M. a k setkání s ní proto nedošlo, lze mít pochybnosti o upřímnosti matčiny deklarované ochoty styk umožňovat. Argumenty matky o možném zadržení nezletilé v České republice jsou liché, neboť matka může vyvolat návratové řízení. Přes výše uvedené považuje opatrovník vydané předběžné opatření za příliš zatěžující nezletilou a pro ni ne za zcela vhodné, a to právě z důvodu jejího dlouhodobého odloučení od otce. Proto navrhl, aby v prvém z otcem navrhovaných termínů proběhla setkání za přítomnosti matky nebo třetí osoby s tím, že na noc by se nezletilá vrátila k matce. Teprve pokud by tato setkání proběhla bez problémů, měla by nezletilá strávit delší nepřerušovaný styk s otcem. Proto pouze v tomto rozsahu navrhl změnu napadeného rozhodnutí, které jinak navrhl jako věcně správné potvrdit. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení soudu I. stupně, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., § 75c odst. 4 o.s.ř., § 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, který zde byl v době vydání napadeného usnesení (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.3.2017, sp. zn. Cpjn 202/2016). Z těchto důvodů nemohl zásadně přihlížet ke skutečnostem a důkazům, které do té doby (dne 28.8.2017) nebyly obsahem spisu a soud I. stupně se s nimi nemohl seznámit. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že rozhodnutí ř. soudu v R. ze dne 31.8.2015, kterým argumentuje matka v části týkající se údajné mezinárodní nepříslušnosti českých soudů, bylo vydáno na základě žádosti otce podané ve smyslu Haagské úmluvy z roku 1980, o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Rozhodnutí obsažené ve spise nemá doložku právní moci či vykonatelnosti. Dle článku 10 Nařízení Brusel II bis jsou příslušnými k rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti (mezi které patří i návrh na úpravu poměrů nezletilého vznesený otcem) i nadále soudy členského státu, ve kterém dítě mělo obvyklé bydliště do doby před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením (tj. do doby jeho únosu). Aby se toto ustanovení neaplikovalo (a ř. soudy by v této věci mohly rozhodnout), musely by nastat v daném případě pouze dvě situace. Prvá situace zahrnuje podmínku, aby oba rodiče by souhlasili s faktickým přemístěním nezletilého do Ř. (viz článek 10 písm. a/ Nařízení). V daném případě se však otec i nadále aktivně brání, tvrdí neoprávněný únos nezletilé, a vede proto ve smyslu článku 11 odst. 7 Nařízení i řízení u ř. soudu. Článek 10 písm. a) Nařízení proto naplněn nebyl. Druhá situace (viz článek 10 písm. b/ Nařízení) zahrnuje současné splnění těchto dvou podmínek - nezletilá má v Ř. po dobu nejméně jednoho roku od doby, kdy se otec dozvěděl o únosu, bydliště a zde si zvykla. K těmto podmínkám však musí být splněna alespoň jedna z dalších podmínek: a) otec do jednoho roku od počátku července 2014 (od únosu dítěte) nepodal žádost o navrácení dítěte, b) otec ji sice podal, ale následně vzal zpět a novou žádost ve lhůtě ad a) nepodal, c) věc byla ř. soudy uzavřena dle článku 11 odst. 7 Nařízení, d) řecké soudy vydaly rozhodnutí o právu péče o nezletilou, které neobsahuje navrácení nezletilé. Otec však dne 20.5.2015 v Ř. podal včasnou žádost ve smyslu shora citované Haagské úmluvy, na této své žádosti trvá a tato věc doposud nebyla ř. soudy žádným způsobem pravomocně rozhodnuta. Proto je správný závěr soudu I. stupně, že je s odkazem na článek 8, resp. 10 Nařízení Brusel II bis pravomocný ve věci rozhodnout a odkaz matky na článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod proto důvodný není. Pro úplnost lze podotknout, že matkou v odvolání zmiňované rozhodnutí ESLP Schalk and Kopf v. Austria č. 30141/04 ze dne 24.6.2010, které uváděla na podporu svých tvrzení, se nadto netýká práv dítěte, ale otázek řešených při výkladu sporného práva homosexuálního páru uzavřít manželství v Rakouské republice. Matka tuto svoji argumentaci ve vztahu k vydanému předběžnému opatření blíže nijak nevymezila. Předběžné opatření může být nařízeno jen tehdy, je-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány, stačí jejich pouhé osvědčení. Pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu I. stupně (§ 75c odst. 4 o.s.ř.). Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základním kamenem judikatury, týkající se nezletilých dětí, musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto: Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30.5.2014, body 22-24). Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.); Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 397/15). Otec tvrdil a listinami osvědčil (viz založená e-mailová korespondence s matkou v období o 5-7/2017) svá tvrzení o tom, že je mu dlouhodobě znemožňován zejména osobní styk s nezletilou dcerou, tedy i ten, který byl mezi oběma rodiči domluven na základě dobrovolnosti v období od 26.8. do 31.8.2017 (resp. do 1.9.2017), a který matka následně zrušila. Závěr soudu I. stupně, že je v nejlepším zájmu nezletilé, aby kontakty nezletilé s otcem byly do doby pravomocného rozhodnutí upraveny zatímní formou (vydaným předběžným opatřením), neboť matka osobní kontakt nezletilé s otcem v podstatě neumožňuje, je proto správný. Upravený rozsah styku nezletilé s otcem i jeho formu odvolací soud považuje za dostatečný. K úpravě asistovaného styku při kontaktech otce s nezletilou v Ř. odvolací soud neshledal důvod, neboť pro nezletilou není její otec zcela neznámou osobou, pokud, jak matka potvrzuje, je s ním v pravidelném kontaktu přes Skype. Napadené rozhodnutí má proto legitimní základ a představuje nutné opatření ve vztahu k právu dítěte udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, v jehož důsledku by mohly být naplněny všechny hodnoty vztahující se k rozvíjení rodinných vazeb. I Česká republika je vázána Nařízením Brusel II bis i Haagskou úmluvou z roku 1980, kterých matka může případně využít pro návratové řízení, úmysl otce protiprávně zadržet nezletilou v České republice se ovšem z obsahu spisu nijak nepodává. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně, podle § 219 o.s.ř., jako věcně správné potvrdil. Poučení : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 4. října 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu