U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobce: Ing. A. Z., bytem P., H., zast. JUDr. Radomírem Šimkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalovanému: V. I., státní příslušník K., bytem P., S., o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. dubna 2016, č.j. 67 C 471/2015-21, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í V řízení o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu dluhu ze smlouvy o půjčce, soud I. stupně dovodil nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci a podle § 104 odst. 1 o.s.ř. řízení pro tento neodstranitelný nedostatek jeho podmínek zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V této věci s mezinárodním prvkem, daným (podle tvrzení žalobce) státní příslušností žalovaného k Republice K., se soud I. stupně zabýval posouzením své mezinárodní příslušnosti k projednání a rozhodnutí věci. Vyšel ze zjištění, že žaloba byla podána dne 21.12.2015 a k tomuto dni neměl žalovaný povolen pobyt na území ČR, když podle zprávy Ředitelství služby cizinecké policie, č.j. CPR-x-x/ČJ-x-x, doba povoleného pobytu skončila dnem 20.3.2015 a o žádosti žalovaného o prodloužení pobytu, podané dne 5.3.2015, nebylo rozhodnuto. Mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci právně posoudil podle § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (účinného do 31.12.2013), podle něhož pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí v majetkových sporech s mezinárodním prvkem se váže na jejich příslušnost. Soud I. stupně se především zabýval otázkou, zda je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Dovodil, že vzhledem k předmětu řízení - o zaplacení dluhu z půjčky, je k řízení podle § 84 o.s.ř. příslušný obecný soud žalovaného, a že žalovaný v České republice obecný soud nemá (§ 85 odst. 1 o.s.ř., § 86 odst. 2 o.s.ř.), neboť na území ČR neměl v době zahájení řízení povolen pobyt a ze spisu se nepodává žádná informace o tom, že by se na území ČR byl zdržoval, či zde měl majetek. Nákladový výrok je odůvodněn odkazem na § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto usnesení napadl žalobce včasným a přípustným odvoláním z důvodu nesprávného právního posouzení podmínek mezinárodní příslušnosti (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.). Namítal, že soud I. stupně založil své závěry o nedostatku pravomoci pouze na zjištění, že povolení žalovaného k pobytu v ČR vypršelo již před podáním žaloby, tj. v březnu roku 2015, z něhož dále vyvodil, že žalovaný nemá bydliště na území ČR, neboť v opačném případě by se jednalo o pobyt neoprávněný. Žalovaný však do České republiky běžně dojíždí a je rovněž vysoce pravděpodobné, že mu do doby rozhodnutí o prodloužení dlouhodobého pobytu bylo uděleno tzv. překlenovací vízum, neboť v době podání žaloby bydlel a nadále společně se svou rodinou bydlí na žalobcem označené adrese, v bytě - jednotce č. x/x, k.ú. V., k níž je v katastru nemovitostí zapsáno jeho vlastnické právo. Rovněž doručovaná pošta se vrací s vyznačením oznámení uložení zásilky na této adrese. Žalobce má za to, že takto jsou splněny podmínky mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci; k řízení je místně příslušný soud, v jehož obvodu leží adresa bytové jednotky ve vlastnictví žalovaného (§ 86 odst. 2 o.s.ř.), v níž žalovaný také s rodinou bydlí (§ 85 odst. 1 o.s.ř.). Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o.s.ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, daným místem sídla žalovaného mimo území členských států Evropské unie. Soud I. stupně posoudil pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci podle obecné vnitrostátní normy [zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „z.m.p.s.“), když soudem I. stupně citovaný zákon č. 97/1963 Sb. pozbyl účinnosti přede dnem zahájení tohoto řízení]. S tímto postupem nelze souhlasit již proto, že před právem členských států EU má aplikační přednost úprava obsažená v normách práva Evropské unie; soud I. stupně měl tedy při posouzení podmínek pro mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání a rozhodnutí této věci postupovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12.12.2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel Ia), ledaže by zde byla bilaterální úmluva, upravující soudní příslušnost v předmětné věci (článek 71 Nařízení Brusel Ia). Otázky právní pomoci a právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních mezi Českou republikou a Republikou Kazachstán jsou upraveny Smlouvou mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik podepsanou dne 12. srpna 1982 v Moskvě a vyhlášenou pod č. 95/1983 Sb.; tato mezinárodní smlouva však soudní příslušnost k řízení o nárocích ze závazkových vztahů neupravuje. Je tedy namístě aplikace úpravy obsažené v normách práva Evropské unie. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23.9.2008, sp. zn. 29 Nd 336/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14/2009 ve vztahu k právní úpravě mezinárodní příslušnosti soudů členských států EU Nařízením č. 44/2001 (Brusel I) dospěl k závěru, že s výjimkou věcí uvedených v článku 22 Nařízení č. 44/2001 (výlučná příslušnost) nemůže soud přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost a místní příslušnost k řízení dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil. Příslušnost procesního soudu totiž může být založena postupem podle článku 24 Nařízení č. 44/2001, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Soud tak může k přezkumu své příslušnosti v intencích čl. 26 odst. 1 Nařízení č. 44/2001 přistoupit pouze tehdy, spadá-li předmět řízení do pravidel výlučné příslušnosti ve smyslu článku 22 Nařízení č. 44/2001, nebo neúčastní-li se žalovaný řízení. Jestliže soud poté, co obdržel žalobní návrh, dospěje k závěru, že nejde o případ výlučné příslušnosti, musí návrh na zahájení řízení, nebo jinou rovnocennou písemnost, doručit žalovanému s výzvou k vyjádření, přičemž k tomuto doručení musí dojít v dostatečném předstihu, který mu umožní přípravu na jednání a uplatnění jeho práv předtím, než je v odesílacím státě vydán vykonatelný rozsudek (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 13. července 1995 ve věci C-474/93 Hengst Import BV proti Anně Marii Campese, Simon, P. In: Drápal a kol., Občanský soudní řád, Komentář, II. díl. C. H. Beck: Praha 2009, s. 2972). Princip, že příslušnost založená aktivní účasti žalovaného v řízení [podle článku 24 Nařízení č. 44/2001 (Brusel I)] má přednost před všemi ostatními pravidly příslušnosti a že takto lze mezinárodní příslušnost soudu, u něhož byla žaloba podána, založit nezávisle na tom, zda by mezinárodní příslušnost soudů členského státu byla či nebyla dána na základě jiných ustanovení Nařízení, a to i ve vztahu k žalovaným, kteří mají bydliště (sídlo) mimo území EU, byl převzat do právní úpravy Nařízení Brusel I bis (článek 26). Z výše uvedeného vyplývá, že za situace, kdy se v předmětné věci nejedná o žádný z případů výlučné příslušnosti podle čl. 24, resp. čl. 25 Nařízení Brusel I bis, a současně nebyla žalovanému zaslána žaloba s výzvou k vyjádření ve věci samé, přistoupil soud I. stupně ke zkoumání své mezinárodní příslušnosti k řízení předčasně. Případnému závěru o absenci mezinárodní příslušnosti k danému řízení a prohlášení nepříslušnosti podle článku 28 Nařízení Brusel I bis musí předcházet doručení žaloby s výzvou k vyjádření a právní posouzení výsledků tohoto postupu podle článku 26 Nařízení Brusel I bis, s tím, že pojem účastenství obsažený v článku 26 Nařízení Brusel I bis je autonomním pojmem unijního práva a v souladu s judikaturou Soudního dvora je nezbytné jej vykládat tak, že se jím má na mysli aktivní účast žalovaného v řízení, vyjma situace, kdy se žalovaný řízení u soudu účastní proto, aby namítal jeho nepříslušnost. Pokud soud I. stupně přezkoumal svoji mezinárodní příslušnost dříve, než doručil žalobu žalovanému a umožnil mu, aby se k ní vyjádřil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; uvedenou vadu řízení před soudem I. stupně nelze napravit procesními úkony odvolacího soudu. Za této situace mohl odvolací soud usnesení soudu I. stupně pouze zrušit podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podle § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). V Praze dne 24. ledna 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu