ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobkyně: M. L., bytem P., N. K., zast. Mgr. Radkou Mackovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Celetná 554/4, proti žalovanému: K. M. K., státní příslušnost Nigérie, pobyt na adrese P., W., zast. Mgr. Tomášem Císařem, advokátem, se sídlem Praha 2, Vinohradská 1233/22, o 50.000,-Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. července 2016, č.j. 107 EC 44/2012-403, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) p o t v r z u j e , ve výroku o nákladech řízení (II.) se m ě n í jen tak, že jejich výše činí 46.700,-Kč, jinak se p o t v r z u j e . II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.800,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Tomáše Císaře, advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou by bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni částku 50.000,-Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 55.982,-Kč (výrok II.). Soud I. stupně takto rozhodl, v pořadí druhým rozsudkem, o nároku žalobkyně (bývalé přítelkyně žalovaného) uplatněného na základě tvrzení, že s žalovaným dne 13.2.2010 uzavřela ústní smlouvu o půjčce 50.000,- Kč, které mu téhož dne, za přítomnosti svědkyně, předala. Žalovaný v dohodnutý den splatnosti 1.11.2011 půjčku nevrátil. Žalovaný uzavření a poskytnutí půjčky popřel, motiv k podání žaloby proti němu spatřoval ve snaze žalobkyně poškodit ho poté, co ukončili intimní vztah a rozešli se ve zlém po zjištění žalobkyně, že je žalovaný ženatý. Soud I. stupně po provedeném dokazování účastnickými výpověďmi obou stran, svědeckými výpověďmi matky žalobkyně, tehdejší spolubydlící žalobkyně (která měla být přítomna u předání peněz) a listinných důkazů (zejména vztahujících se k majetkové situaci žalovaného i žalobkyně) dovodil, že žalobkyně neprokázala uzavření smlouvy o půjčce, a žalobu proto zamítl. S ohledem na datum tvrzeného závazkového vztahu (13.2.2010) vyšel z ust. § 3028 o.z., a proto aplikoval ust. § 657 tehdy platného obč. zák. Přitom svou mezinárodní příslušnost a české rozhodné právo dovodil mlčky. Vzal za prokázané, že účastníci se seznámili na internetu, od listopadu roku 2009 měli intimní vztah. V té době byl již žalovaný ženatý (od 15.5.2009), žalobkyni to však nesdělil. Následně jí oznámil, že bude otcem, v lednu 2010 chtěl vztah ukončit, ale intimně spolu přesto i nadále žili. Jeho těhotná manželka přicestovala z Nigérie do Prahy dne 23.12.2009, dne 2.2.2010 zde porodila a dne 3.3.2010 se vrátila do Nigérie, odkud se zpět do České republiky vrátila na přelomu 9-10/2010. Poté soud I. stupně zaměřil svou pozornost k tvrzení žalobkyně o poskytnutí půjčky (dne 13.2.2010), potřebám žalovaného si tento finanční obnos půjčit a finančním možnostem žalobkyně. Z listinných důkazů dovodil, že z účtu žalovaného neplyne (přestože byla prokázána existence určitých dluhů), že by jeho finanční problémy byly takového rázu, že by si musel půjčovat, obě jeho debetní karty měly limit v celkové výši 90.000,-Kč. Příjmy obou účastníků se v daném období zásadně se rovnaly jejich výdajům, byť žalobkyně za přispění své rodiny byla schopna si ušetřit (viz i výslech její matky). Za této situace však, po zhodnocení již dříve provedených důkazů k prokázání poskytnutí půjčky (výpověď svědkyně S., účastnická výpověď žalobkyně a záznam v jejím diáři) i nově provedených důkazů (výpověď matky žalobkyně, která však půjčce přítomna nebyla a dozvěděla se o ní až zpětně od žalobkyně), dospěl k závěru, že žalobkyně své tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a tvrzení o faktickém poskytnutí částky 50.000,-Kč žalovanému neprokázala. To s přihlédnutím k výpovědi manželky žalovaného o jejich vztahu, financování porodu a potřeb pro novorozeně. Soud I. stupně nadto uvedl, že se mu jeví velmi nepravděpodobné, aby úschova finanční hotovosti v řádu desítek tisíc Kč byla v pokoji bez uzavření v bytě, který byl užíván dalšími dvěma cizími osobami, stejně i to, aby poté, co jí žalovaný oznámil, že se s ní chce rozejít a čeká s jinou ženou dítě, mu po 14 dnech od této události poskytla půjčku 50.000,-Kč. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že by žalovanému finanční obnos předala, byla žaloba zamítnuta. Z těchto důvodů další dokazování neprováděl a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle úspěchu ve věci (ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. d) a e) o.s.ř., s tvrzením, že na základě provedených důkazů dospěl soud I. stupně k nesprávným skutkovým zjištěním. Ve svém odvolání zrekapitulovala vývoj svého vztahu s žalovaným, z jeho časového průběhu dovodila nesprávnost závěru soudu I. stupně, který dovodil nepravděpodobnost poskytnutí půjčky poté, co se žalobkyně dozvěděla, že žalovaný čeká s jinou ženou dítě. Soud I. stupně nezohlednil, že dítě bylo počato ještě před započetím vztahu mezi žalobkyní a žalovaným, žalovaný ve vztahu s žalobkyní chtěl pokračovat, proto mu finanční prostředky poskytla, nesepisovala smlouvu, k předání půjčky přizvala pouze svoji kamarádku a uvedla o tom záznam do deníčku. Žalovaný finanční prostředky potřeboval, neboť v únoru 2010 měl na svém účtu částky zanedbatelné hodnoty, případně byl v mínusu, měl potíže se splácením hypotéky, nehradil faktury a zálohy na elektrickou energii, a byl mu proto odpojen přívod elektronické energie, měl dluhy i vůči bytovému družstvu a musel uhradit nečekaně částku 18.000,-Kč za porod nezletilého dítěte. Původ částky 202.000,-Kč ze dne 2.4.2010, vložené na jeho účet, nebyl prokázán. V řízení bylo přitom prokázáno, že žalobkyně měla dostatek finančních prostředků k poskytnutí půjčky a bylo pouze na její úvaze, zda a kde si v bytě nechá finanční hotovost. Závěrem zdůraznila, že soud I. stupně nezhodnotil to, že žalovaný (jak vyplývá z průběhu jejího vztahu s žalovaným) není věrohodnou osobou, a závěr soudu o nevěrohodnosti svědkyň (matky a tehdejší spolubydlící) je chybný. Není možné, aby po zrušovacím usnesení odvolacího soudu byly totožné důkazy hodnoceny odlišně, pokud se důkazní situace nezměnila tak, aby byl ke změně hodnocení důvod. Účastnická výpověď žalobkyně, svědkyně S. i matky žalobkyně tak prokázaly žalobní tvrzení. Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě. Žalovaný zdůraznil, že první rozsudek nalézacího soudu byl zrušen, bylo doplněno dokazování, proto je nepřípadná námitka o jiném hodnocení stejného skutkového stavu. Žalobkyně svoji skutkovou verzi průběhu poměru s žalovaným neprokázala, a pokud zároveň přes její vědomost o pravém stavu věci chtěla s žalovaným vychovávat jeho dítě, je nelogické, aby si k předání peněz přizvala kamarádku. Zopakoval svoji domněnku, že žaloba je pomstou za rozhodnutí žalovaného ukončit s ní poměr, o čemž svědčí i absence jakékoli zmínky o půjčce v e-mailové komunikaci až do 4.11.2011, i své tvrzení o dostatku finančních prostředků žalovaného (byť prostřednictvím kreditních účtů) i absenci disponibilních prostředků žalobkyně. Částku 202.000,-Kč získal krátkodobou půjčkou od M. S., kterou v krátké době také vrátil. Z této skutečnosti dovodil, že si byl schopen si finanční prostředky opatřit sám, bez pomoci žalobkyně. Svědkyni S. považoval za nevěrohodnou z důvodů popsaných v jeho dřívějších vyjádřeních. Z těchto důvodů navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 a násl. o.s.ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně důvodné není. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil z něj i správná skutková zjištění. Na tato skutková zjištění a jeho právní závěry tak lze pro stručnost odkázat, neboť jsou zcela správné a odvolací soud se s nimi ztotožnil. Soud I. stupně správně mlčky dovodil pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí v této věci s mezinárodním prvkem daným skutečností, že žalovaný je nigerijským státním příslušníkem; vzhledem k tomu, že žalovaný se řízení, které žalobkyně zahájila u českého soudu, účastní, vyplývá mezinárodní příslušnost českých soudů z článku 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I). I další, mlčky učiněný, závěr soudu I. stupně o českém rozhodném právu je správný, vyplývající z článku 4 bodu 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť bydliště žalobkyně je na území České republiky. Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i toto řízení), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení (§ 101 odst. 1, § 120 odst. 1 o.s.ř.). Protože ve sporném řízení stojí strany proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Účastník, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nese případné nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, které bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Stejné následky stíhají i toho účastníka, který sice navrhl důkazy o pravdivosti svých tvrzení, avšak hodnocení provedených důkazů soudem vyznělo v závěr, že dokazování nepotvrdilo pravdivost skutkových tvrzení účastníka. Zákon zde vymezuje tzv. důkazní břemeno (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, jestliže je určován výsledkem provedeného dokazování. Procesní smysl důkazního břemene vyniká především v takové důkazní situaci, kdy aktivní účastníci beze zbytku splní svou povinnost tvrzení i povinnost důkazní. Jeho pravým cílem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost, ve sporu rozhodná, nebyla (ve smyslu, že zpravidla ani být nemohla) dokázána, tedy v případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. I v těchto případech (tzv. důkazní nouzi) musí soud rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Z hlediska skutkových tvrzení žalobkyně o poskytnuté půjčce lze připomenout, že smlouva o půjčce (ust. § 657 a násl. obč. zák.) je považována za smlouvu reálnou, což znamená, že smlouva nevzniká jen na základě dohody stran, ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku. Věřitel musí u soudu dokázat nejen to, že s dlužníkem uzavřel smlouvu o půjčce a že peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i to, že tyto peníze dlužníku skutečně předal. Prohlášení, že se věřitel domáhá příslušné částky z titulu smlouvy o půjčce, v sobě zahrnuje i tvrzení, že taková částka byla dlužníku též předána. V rámci odvolacího přezkumu předchozího rozhodnutí soudu I. stupně byla žalobkyně poučena, že na základě dosavadního dokazování nemá odvolací soud za prokázané základní žalobní tvrzení o tom, že žalovanému byla dne 13.2.2010 předána částka 50.000,-Kč v rámci uzavřené smlouvy o půjčce s termínem vrácení k 1.11.2011. Zároveň byla vyzvána i k prokázání toho, že mohla disponovat takovou hotovostí s ohledem na její tehdejší majetkové poměry. Ani po doplněném dokazování soudem I. stupně se však žalobkyni nepodařilo prokázat svá tvrzení o tom, že s žalovaným ústně uzavřela smlouvu o půjčce ani to, že mu finanční obnos předala. K věrohodnosti písemného prohlášení svědkyně S. lze ve spojení s její účastnickou výpovědí uvést, že přestože si svědkyně údajně nepamatovala žádná data, byla je schopna do svého písemného prohlášení (předcházejícímu výslechu) zcela přesně uvést. To však bez součinnosti žalobkyně zjevně nemohla učinit, neboť nikdo jiný tvrzenému předání půjčky přítomen nebyl. Žalobkyně přitom netvrdila, že by byl někdo přítomen alespoň tvrzené žádosti žalovaného o půjčku. Matka žalobkyně, jak soud I. stupně správně zdůraznil, samotnému předání půjčky ani žádosti o ní přítomna nebyla, dozvěděla se o půjčce z doslechu, a to zpětně od žalobkyně. Na vrub žalobkyně tak lze přičíst okolnost, že o poskytnutí půjčky ve výši 50.000,-Kč, výrazně převyšující její tehdejší měsíční příjem, nemá žádný věrohodný listinný důkaz (např. potvrzení o převzetí peněz). Jednostranný záznam v jejím poznámkovém bloku, časově neodpovídající jiným v něm uvedeným údajům, za něj považovat nelze. Na tomto závěru nemění ničeho ani námitka žalobkyně, že jí bylo nepříjemné, aby po svém druhovi požadovala písemné potvrzení o uzavření půjčky. Pokud bylo faktické převzetí peněz (jak tvrdila žalobkyně) realizováno tak, že účastníci údajně čekali na příchod svědkyně S. a teprve poté si před ní peníze předali, je dle názoru odvolacího soudu tato situace obdobná (tj. lidsky stejně nepříjemná), jako kdyby si žalobkyně nechala od žalovaného podepsat kvitanci o převzetí finanční částky, což by byl úkon nesporně časově úspornější pro obě strany. Konečně pokud žalobkyně namítala odlišné hodnocení důkazů soudem I. stupně v dalším řízení, pomíjí výše uvedené poučení odvolacího soudu, které musel soud I. stupně v dalším řízení respektovat, i to, že v kontextu již provedených důkazů musel soud I. stupně zohlednit i v řízení nově provedené důkazy, ty poté zhodnotit jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a přihlédnout ke všemu, co i v dalším řízení uvedli účastníci (ust. § 132 o.s.ř.). Protože ani další žalobkyní navržené a soudem I. stupně provedené důkazy její nárok neprokázaly, soud I. stupně správně její žalobu zamítl. Neboť rozhodnutí soudu I. stupně bylo věcně správné, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku o věci samé (I.), podle ust. § 219 o.s.ř., jako věcně správný potvrdil. Vzhledem k tomu, že právní zástupce žalovaného není plátcem DPH, jak mylně předpokládal soud I. stupně, byl změněn nákladový výrok (II.) rozsudku soudu I. stupně toliko tak, že žalovanému náleží za řízení před soudem I. stupně na nákladech řízení částka 46.700,-Kč. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, a byla mu tak přiznána odměna za zastoupení advokátem v odvolacím řízení, a to za dva účelně vynaložené úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, odvolací jednání), z pcta 50.000,-Kč se jedná o částku 2x 3.100,-Kč (ust. § 7 Tarifu) a dva paušály á 300,-Kč (ust. § 13 odst. 3 Tarifu). Za řízení před odvolacím soudem I. stupně tak náleží žalovanému částka 6.800,-Kč, kterou odvolací soud stanovil podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalovaného. Náklady ustanoveného tlumočníka nese stát. Poučení : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 11. ledna 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu