U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci oprávněné: Dr. E. K., bytem R., xx W., G. T. - G. x, zast. Mgr. Jan Balarinem, Ph.D. advokátem, se sídlem Praha 6, Eliášova 922/21, proti povinnému: S. T., bytem P., U N., zast. JUDr. Ivanem Roubalem, advokátem, se sídlem Praha 5, U Nikolajky 833/5, pro peněžité plnění, o návrhu na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu, k odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. srpna 2016, č.j. 36 Nc 10001/2016-52, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně se p o t v r z u j e . II. Povinný je povinen zaplatit na nákladech řízení o návrhu na prohlášení vykonatelnosti oprávněné částku 4.356,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Balarina, Ph.D. advokáta. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud I. stupně prohlásil vykonatelným na území České republiky rozsudek Zemského soudu pro občanskoprávní záležitosti ve Vídni ze dne 12.3.xx, č.j. 2 Cg xx, který se stal vykonatelným. Takto rozhodl k návrhu oprávněné na prohlášení tohoto vykonatelného exekučního titulu vydaného v jiném členském státě Evropské unie. Soud I. stupně dovodil splnění podmínek uvedených v článku 41, 53 a 66 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Nařízení Brusel I), neboť oprávněná připojila vykonatelný titul i osvědčení o jeho vykonatelnosti ze dne 27.8.2015, vyhotovené Zemským soudem ve Vídni. Proti tomuto usnesení podal včasné a přípustné odvolání povinný. V něm zpochybnil naplnění formálních podmínek pro prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu na území České republiky. Tvrdil, že s účinností Nařízení č. 1215/2012 (Brusel I bis), tj. od 10.1.2015, byl i tento formulář aktualizován, osvědčení předkládané oprávněnou proto neodpovídá aktuálnímu znění formuláře, a pokud soud I. stupně rozhodl na základě formuláře vydaného dle Nařízení Brusel I, postupoval chybně. Osvědčení o vykonatelnosti bylo nadto vydáno v rozporu s právním řádem Rakouské republiky, neboť předmětný rozsudek nebyl v době vydání osvědčení o jeho vykonatelnosti pravomocný, o čemž svědčí i v této části proškrtnutá doložka na exekučním titulu - rozsudku. Ten odporuje veřejnému pořádku České republiky, což vyplývá z povahy uplatněného nároku (který popírá, případně ignoruje základní zásady, na nichž spočívá soukromé hmotné právo České republiky a veřejný pořádek), i z procesních pochybení, neboť nebylo dodrženo právo povinného na spravedlivý proces pro odepření přístupu do spisů, v nichž se nacházely důkazy svědčící v jeho prospěch, a rovněž proto, že jím navržené důkazy byly ignorovány. Ve věci samé se nejednalo o nárok příslušných osob, ale o akt milosrdenství rakouského státu, nebyl žádný právní nárok na to, aby byl kdokoli jakkoli odškodněn. Oprávněná byla nadto tehdy právně zastoupena, měla si proto nárok uplatnit sama. Rozpor s veřejným pořádkem dovozoval i z toho, že je rozhodováno na základě vykonatelného rozhodnutí bez právní moci, což český právní řád neumožňuje. Není rovněž důvodu rozhodnout ve věci týchž účastníků jinak než zamítavě, a to s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 312/2016. Dovozoval, že postup rakouských orgánů je svého druhu trestem za to, že se povinný (jako novinář) dlouhodobě zabývá osudem arizovaného majetku v Rakousku. Ze všech těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozhodnutí a zamítnutí návrhu na prohlášení vykonatelnosti předmětného rozsudku. Oprávněná vyvracela důvody odvolání, navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného. Námitka spočívající v uvedení osvědčení na nesprávném formuláři je nepřípadná s ohledem na článek 66 Nařízení Brusel I bis, ze kterého vyplývá, že toto (nové) Nařízení se vztahuje pouze na řízení zahájená a veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10.1.2015. Předmětné řízení však bylo zahájeno před 10.1.2015, proto muselo být aplikováno Nařízení Brusel I a jeho článek 54. Formulář uvedený v Příloze 5 tohoto Nařízení pak oprávněná soudu předložila. Nepřípadná je i námitka povinného, že vydané osvědčení bylo vydáno v rozporu s právním řádem Rakouské republiky, neboť nebylo vykonatelné. Z rozhodnutí vyplývá, že proti němu není možno podat řádné dovolání a s ohledem na § 505 odst. 4 rakouského civilního soudního řádu je tak rozsudek vykonatelný. Pokud povinný dále tvrdil, že rakouským soudům nemohl předestřít své důkazy, upozornila, že rakouský Nejvyšší soudní dvůr usnesením ze dne 27.1.xx, č.j. 4 Ob xx mimořádné odvolání povinného odmítl jako nepřípustné. K tvrzení povinného o tom, že rakouský rozsudek je v rozporu s veřejným pořádkem České republiky, uvedla, že to byl právě povinný, který porušil základní zásady a při podání žádosti před rakouským Rozhodčím soudem pro naturální restituce v řízení o vydání majetku zatajil skutečnost, že existují další dědicové, proto byl také odsouzen pro trestný čin podvodu, a jeho jednání tak lze hodnotit i jako úmyslné jednání proti dobrým mravům. Nárok z tohoto titulu by byl proto uplatnitelný i v rámci českého právního řádu. Pokud povinný argumentoval rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 312/2016, domnívá se, že je nesprávné, neboť nepřihlédlo k přechodným ustanovením Nařízení Brusel I bis, týkalo se jiného řízení mezi stranami (náklady odvolacího řízení), ve zdejším řízení proto k němu nelze jako relevantnímu přihlížet. Věcné námitky povinného nelze s ohledem na výslovné znění Nařízení Brusel I národním soudem v tomto řízení přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že není dán žádný z důvodů uvedených v Nařízení č. 44/2001 (Brusel I), které by odůvodňovaly zamítnutí nebo zrušení prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, navrhla potvrzení rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správného. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř., a po provedeném dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Podle článku 66 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (EU), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení Brusel I bis), se toto nařízení vztahuje pouze na řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené ke dni 10. ledna 2015 nebo po něm. Podle odst. 2 téhož článku, aniž je dotčen článek 80, použije se Nařízení (ES) č. 44/2001 i nadále na rozhodnutí vydaná v zahájených řízeních, veřejné listiny formálně vyhotovené nebo registrované a soudní smíry schválené či uzavřené přede dnem 10. ledna 2015 a spadající do oblasti působnosti Nařízení (ES) č. 44/2001. Osvědčení o vykonatelnosti připojené k návrhu bylo správně vydáno dle Nařízení Brusel I (účinného od 1.3.2002 do 10.1.2015), neboť takovému postupu odpovídá článek 66 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (EU), o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Jak vyplývá z obsahu vykonávaného rozhodnutí, bylo totiž řízení před rakouskými soudy zahájeno v roce 2014, tedy před dnem 10.1.2015 - tj. účinností Nařízení Brusel I bis. Ke stejnému závěru o časové použitelnosti Nařízení Brusel I ostatně dospěla i judikatura Nejvyššího soudu ČR - viz rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 3795/2016. Z tohoto důvodu se odvolací soud necítí vázán závěry rozhodnutí Městského soudu sp. zn. 19 Co 312/2016, které se problematikou věci z tohoto hlediska nezabývalo, nadto se týkalo vykonatelnosti jiného rozhodnutí. Podle článku čl. 53 bod 1 Nařízení Brusel I strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti. Strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55 (bod 2 téhož článku). Podle článku 54 Nařízení soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení. Soud I. stupně proto měl po formální stránce odpovídající podklady pro své rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti cizozemského rozhodnutí na území České republiky, neboť mu bylo předloženo cizozemské rozhodnutí vydané v členském státě Evropské unie, které splňovalo podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti i osvědčení na standardním formuláři dle přílohy V. Nařízení Brusel I. Podle čl. 45 bodu 1 Nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí. Podle bodu 2, cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. Odvolací soud je při přezkumu rozhodnutí omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 Nařízení. Podle čl. 34 Nařízení se rozhodnutí neuzná, 1. je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá; 2. jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost; 3. je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá; 4. je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá. Podle čl. 35 Nařízení 1. Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72. 2. Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost. 3. Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti. To, že vykonávané rozhodnutí nenabylo v Rakouské republice právní moci, není na překážku jeho výkonu a není ani v rozporu s veřejným pořádkem. Podmínka právní moci podle práva státu původu není v režimu Nařízení Brusel I pro vykonatelnost rozhodnutí podstatná (zrušení exekučního titulu ve státě původu by bylo nicméně důvodem zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.). Tím se komunitární úprava liší od české národní úpravy, která na právní moci cizího rozhodnutí bezvýhradně trvá (§ 63 MPSaP). Za vykonatelná lze proto prohlásit i dosud nepravomocná předběžně vykonatelná rozhodnutí, bez ohledu na to, zda předběžná vykonatelnost vyplývá ze zákona nebo ze zvláštního soudního výroku (VAŠKE, Viktor. 8. [Prohlášení vykonatelnosti]. In: VAŠKE, Viktor. Uznání a výkon cizích rozhodnutí v České republice. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2007, s. 12. ISBN 978-80-7179-614-5.). Nadto, jak žalobce v odvolacím řízení doložil, dle ust. § 505 odst. 4 civilního soudního řádu RGBl. č. 113/1895 ani zahájení mimořádného opravného prostředku nebrání nástupu vykonatelnosti, nýbrž pouze právní moci. Konečně lze připomenout, že i české civilní právo zná rozhodnutí, která mohou být předběžně vykonána, aniž by nastala jejich právní moc (viz ust. § 162 o.s.ř.). Konečně lze podotknout, že podle nesporovaných tvrzení oprávněné bylo mimořádné odvolání povinného odmítnuto. K námitce rozporu s veřejným pořádkem (České republiky), kterou žalovaný spojoval s povahou uplatněného nároku a s procesním postupem cizozemských soudů, lze uvést, že pokud byl žalovaný pravomocně odsouzen pro trestný čin podvodu pro zatajení podstatných údajů při naturální restituci a z tohoto jeho protiprávního jednání vzešel nyní oprávněným sporovaný nárok žalobkyně (jak se podává z odůvodnění vykonávaného rozhodnutí), lze jen stěží dovodit rozpor s veřejným pořádkem, který povinný dovozoval v podstatě z toho, že se takovéhoto činu nedopustil a příslušným orgánům měly být rozhodné údaje známy z jejich úřední činnosti v rámci předchozích řízení. To nadto za situace, kdy mimořádný opravný prostředek povinného proti odsuzujícímu rozhodnutí byl odmítnut. Věcný přezkum rozhodnutí rakouských soudů národním soudem je přitom nepřípustný (článek 45 odst. 2 Nařízení Brusel I), námitky povinného stran nesprávného postupu soudů a orgánů Rakouské republiky jsou proto nepřípadné, i když se je povinný snaží (nepřípustně) posunout do roviny údajného rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody tvrzené povinným obsažené v článku 34 a 35 Nařízení Brusel I, územní i časová působnost Nařízení Brusel I byla dodržena (rozhodováno o rakouském rozhodnutí vydaném v řízení zahájeném v době účinnost Nařízení Brusel I), odvolací soud napadené rozhodnutí, dle ust. § 219 o.s.ř., jako věcně správné potvrdil. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., když oprávněná byla ve věci zcela úspěšná. Jeho náklady spočívaly ve dvou účtovaných úkonech právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) á 1.500,-Kč dle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (viz i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3078/2015), 2 paušály á 300,-Kč (ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Ostatní náklady oprávněný nepožadoval. Celkovou náhradu nákladů tohoto řízení 4.356,-Kč odvolací soud stanovil podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit povinnému k rukám právního zástupce oprávněné. Poučení : Proti tomuto usnesení l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 5, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. V Praze dne 22. února 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu