U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci péče o nezletilého: O. D. S., dosud zastoupeného Městskou částí Praha 6 jako kolizním opatrovníkem, syna matky Bc. S. T., v České republice bytem P., S., zast. Mgr. Robertem Plickou, advokátem, se sídlem Praha 1, Národní 58/32, a otce C. A. D. S., bytem P., N., zast. JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, se sídlem Praha 5, U Demartinky 152/1, o návrhu matky na nařízení předběžného opatření, k odvolání otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. ledna 2017, č.j. 50 P 259/2016-343, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se ve výroku I. m ě n í tak, že návrh matky na nařízení předběžného opatření, dle něhož je otec nezletilého O. povinen strpět vycestování nezletilého do Španělského království do doby rozhodnutí ve věci o návrhu otce na změnu výchovy a o návrhu matky na neshodu rodičů, se zamítá. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením rozhodl soud k návrhu matky tak, že vydal předběžné opatření, jímž otci nezletilého uložil povinnost strpět vycestování nezletilého do Španělského království do doby rozhodnutí ve věci o návrhu otce na změnu výchovy a o návrhu matky na neshodu rodičů (výrok I.). Výrokem II. dále zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření nahrazujícího souhlas otce s vycestováním a pobytem nezletilého O. ve Španělském království, jakož i návrh matky na úpravu styku otce s nezletilým a podmínkách tohoto styku. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že takto soud rozhodl k návrhu matky, jenž byl doručen soudu 20.1.2017, kterým požadovala nahrazení souhlasu otce nezletilého syna s vycestováním nezletilého do Španělska, jakož i úpravu styku otce s nezletilým. Návrh odůvodnila tím, že nezletilý byl předchozím pravomocným rozsudkem soudu I. stupně ze dne 23.8.xx, č.j. 50 Nc xx na základě dohody rodičů schválené soudem svěřen do výchovy matky a otec se zavázal přispívat na výživu nezletilého částkou 5.000,- Kč měsíčně. Tato úprava poměrů platila i pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Styk otce s nezletilým nebyl upraven soudně, ale mimosoudní dohodou rodičů, přes různé problémy byla dohoda realizována. V srpnu 2015 matka i se synem odjela do Španělska, nejprve na prázdninový pobyt, posléze i pracovně. Před odjezdem věc konzultovala s oddělením péče o dítě, kde jí bylo řečeno, že za situace, kdy má syna svěřeného do péče, může se synem odjet i na pracovní pobyt bez souhlasu otce, nicméně že by otec měl být o této cestě informován, což matka učinila. Od září 2015 zapsala nezletilého k docházce do základní školy ve Španělsku a o poměrech dítěte otce informovala. Matka též otci umožňovala kontakt se synem, a to jak pobyty v České republice, tak i přes Skype a „WhatsApp“. Nezletilý ve Španělsku navštěvuje i kroužky, má zde kamarády, je spokojený. V lednu 2016 matka obdržela e-mail od tehdejší právní zástupkyně otce, v němž jí bylo sděleno, že se otec obrátil na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a že žádá o návratové řízení. Španělský soud následně rozhodl o povinnosti matky navrátit syna zpět do České republiky, a matka se proto se synem do České republiky vrátila dne 23.12.2016. Jelikož se matka musela pracovně vrátit zpět do Španělska, dočasně souhlasila s tím, aby péči o syna zajišťoval otec a aby syn začal chodit do české školy v České republice. Dle matky se však otec synovi nevěnuje, neomezil své pracovní aktivity, jezdí na turné, nezletilý je tak po svém návratu do České republiky v péči cizích osob, otec matce nepodává o těchto osobách ani žádné informace. Proto požadovala nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilého do Španělska do té doby, než bude rozhodnuto o návrhu otce na změnu výchovy nezletilého. Soud I. stupně odkázal na obsah spisu, tvrzení matky v návrhu na nařízení předběžného opatření, jakož i důkazy k tomuto návrhu přiložené (korespondence mezi právními zástupci obou rodičů, sdělení školy ve Španělsku, sdělení trenéra gymnastiky nezletilého ve Španělsku), a poté s odkazem na ust. § 102 odst. 1 o.s.ř., jakož i § 76 odst. 1 písm. e), § 75c odst. 1, 2, 3 o.s.ř. uzavřel, že je třeba poměry nezletilého zatímně upravit. Pokud se týká návrhu matky na nařízení předběžného opatření, kterým by bylo umožněno nezletilému vycestovat do Španělska, matka dle závěru soudu I. stupně osvědčila naléhavost zatímní úpravy poměrů k nezletilému. Změna bydliště nezletilého je velmi významnou událostí v životě dítěte, která se velmi dotýká i toho rodiče, který nemá dítě ve své péči. Je tak třeba, aby druhý rodič s vycestováním či změnou bydliště dítěte souhlasil, a v případě, že nedojde k souhlasnému projevu vůle, musí o tomto rozhodovat soud. Je přitom třeba rozhodnout bezodkladně, soud si proto nemůže v zákonné lhůtě opatřit dostatek důkazů, což bude činit až v průběhu řízení o věci samé. Matka přitom soudu doložila, že je třeba rozhodnout o povinnosti otce strpět vycestování nezletilého do Španělska. Nezletilý poměrně dlouhou dobu ve Španělsku bydlel, chodil tam do školy, zúčastňoval se školních aktivit, měl zde i kroužek gymnastiky, v němž byl spokojený, měl zde zázemí u svých vrstevníků. Po celou dobu měl otec možnost se synem se kontaktovat. Poměrně dlouhou dobu přitom otec v této věci nečinil žádné kroky a nedal najevo svůj nesouhlas, a teprve poté, aniž by soud I. stupně znal důvod tohoto jednání otce, se obrátil na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí a vyvolal návratové řízení nezletilého ze Španělska zpět do České republiky. Tento sled událostí nezletilého musel zasáhnout, jelikož byl vytržen ze známého prostředí, které považoval za jisté a stabilní. Soud I. stupně uvedl, že nezpochybňuje rozhodnutí španělských soudů o povinnosti matky navrátit nezletilého zpět do České republiky, je však toho názoru, že je v zájmu nezletilého, aby do doby rozhodnutí ve věci samé byl zpět s matkou ve Španělsku. Proto návrhu na vydání předběžného opatření zčásti (v rozsahu výroku I.) vyhověl. V ostatním návrh matky na vydání předběžného opatření zamítl s tím, že nejsou splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření, neboť je zřejmé, že matka kontaktu nezletilého s otcem nebrání a není dána potřeba úpravy styku dítěte s otcem formou předběžného opatření. Proti tomuto rozhodnutí, a pokud jím bylo vyhověno návrhu na vydání předběžného opatření ve výroku I., podal včasné odvolání otec. V odvolání namítal nesprávnost skutkových zjištění soudu I. stupně i nesprávnost závěrů právních. Soudu I. stupně především vytýkal, že při svém rozhodování porušil ust. § 865 odst. 1 a § 877 o.z. Je přitom třeba vycházet nejen ze zájmu nezletilého dítěte, ale i z Úmluvy o právech dítěte, podle jejíhož článku 3 odst. 1, 2 musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, když smluvní strany se zavázaly zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž je třeba brát ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za ně odpovědných. Předběžné opatření přitom nepřípustně nahrazuje meritorní rozhodnutí a omezuje otce v jeho rodičovských právech a ospravedlňuje chování matky, která svévolně změnila pobyt nezletilého a přestěhovala jej do zahraničí. V této souvislosti namítal, že soud I. stupně překročil překážku litispendence a nerespektoval rozhodnutí ve věci vydávacího řízení před španělským soudem. Poukazoval dále na důkazy připojené k vyjádření, které prokazují, že nezletilý si přeje zůstat nastálo s otcem v České republice a chce zde chodit do školy a na kroužky. Své rozhodnutí nezletilý odůvodnil tím, že je zde lepší škola. V péči matky nemá nezletilý stálé zázemí, jeho úroveň psaní a čtení v 8 letech dosahuje úrovně 1. třídy. Je pravdou, že otec kvůli práci tanečníka cestuje, v jeho nepřítomnosti však nezletilý nepociťoval žádnou újmu, neboť rodina otce je zcela funkční a nezletilý do ní skvěle zapadl. Ostatně matka rovněž cestuje a nechává nezletilého v péči třetích osob. Nezletilý je bilingvní, s českým (po matce) a brazilským občanstvím (po otci), má však problémy v tom, že směšuje španělštinu a portugalštinu. Jeho jazykový vývoj je tak poznamenán. Nadto zdůrazňoval, že nezletilý nastoupil do české školy se souhlasem matky, není proto v zájmu nezletilého jej po měsíční návštěvě školy opět přemísťovat do Španělska. Matka navíc opětovně dítě od otce svévolně odloučila a omezila mu kontakt s nezletilým. Namítal dále, že soud I. stupně nepostupoval ve vztahu k rodičům rovně, když rozhodl o návrhu matky na vydání předběžného opatření, zatímco návrh otce na svěření nezletilého do jeho péče ignoroval. Navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil a rozhodl o vydání předběžného opatření, jímž by nezletilého O. svěřil do péče otce. Matka ve svém vyjádření k odvolání otce vyvracela důvody odvolání otce a poukazovala na správnost závěrů soudu I. stupně. Zdůrazňovala zejména, že otec pouze nekompromisně žádá návrat nezletilého O. zpět do České republiky, a to i s matkou, která by zajišťovala péči o nezletilého v době častých cest otce do zahraničí. Oproti tomu se matka snaží o konstruktivní úpravu poměrů nezletilého tak, aby byl v péči matky a otci byl zajištěn dostatečný styk. Na tyto snahy matky však otec patřičně nereaguje, resp. je neguje. Předmětné předběžné opatření přitom řádně upravuje a stabilizuje poměry nezletilého, které naopak otec závažným způsobem destabilizoval, když požadoval a navrhl návratové řízení před španělskými soudy. Zdůrazňovala přitom, že otec měl možnost se s nezletilým stýkat i po dobu, kdy byl s matkou ve Španělsku, poukazovala na termíny, kdy nezletilý otce navštěvoval a matka též umožňovala pravidelný telefonický kontakt i kontakt prostřednictvím Skype. Nesouhlasila s tím, že by nezletilý projevil vůli zůstat v České republice, má za to, že otec s dítětem v rámci pohovoru na OSPOD manipuloval, resp. jej poučil o tom, co má říkat. Vyvracela další výhrady otce k péči matky i k úrovni školy ve Španělsku, kterou nezletilý navštěvuje. Popírala, že by dala souhlas k návštěvě školy v České republice. Uvedla, že po návratu do Španělska se nezletilý plynule zařadil zpět do druhého ročníku školní docházky, v rámci kterého zameškal jen 3 týdny. Dále též pokračuje s docházkou do kroužku gymnastiky na šachy. Nesouhlasila s tvrzením otce, že by nezletilý měl problémy s portugalským a španělským jazykem. Popírala též, že by otci neumožňovala styk s nezletilým, zdůrazňovala, že ihned po nařízení předběžného opatření otce kontaktovala, vše mu vysvětlila a snažila se s otcem domluvit. Ke svým tvrzením navrhovala důkazy. Kolizní opatrovník se k odvolání otce nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 1 z.ř.s., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 2 z.ř.s.). Dospěl k závěru, že odvolání otce je důvodné. Podle bodu 17 preambule Nařízení Rady č. ES/2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (tzv. „Brusel II bis“), v případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat Haagská úmluva ze dne 25.10.1980, doplněná ustanoveními tohoto Nařízení, zejména článkem 11. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno nebo ve kterém bylo neoprávněně zadrženo, by měly mít možnost odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech. …… Pokud by takové rozhodnutí ukládalo navrácení dítěte, mělo by navrácení proběhnout bez zvláštního řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v členském státě, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno nebo ve kterém bylo neoprávněně zadrženo. Podle článku 10 citovaného Nařízení Brusel II bis v případech neoprávněného odebrání nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, za dále stanovených podmínek. Výklad výše uvedeného pojmu v čl. 10 Nařízení Brusel II bis „obvyklé bydliště dítěte“ ve věcech rodičovské zodpovědnosti i v případech únosu dítěte podal Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 22.12.2010, ve věci B. M. proti R. Ch., C-xxx PPU. Dovodil, že jelikož Nařízení ES neobsahuje výslovný odkaz na právo členských států, je třeba, aby Soudní dvůr vyložil tento pojem autonomním a jednotným způsobem, a to s přihlédnutím k souvislostem příslušných ustanovení Nařízení ES a jeho cílům. V citovaném rozsudku Soudní dvůr uzavřel, že „obvyklé bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí“. Z výše citovaných ustanovení Nařízení Brusel II bis, jakož i výkladové judikatury Soudního dvora lze tak v poměrech dané věci dovodit, že španělský soud svým pravomocným návratovým rozhodnutím nejen uložil povinnost matce navrátit nezletilého na území ČR, ale též vymezil i obvyklé bydliště dítěte odpovídající místu vykazujícímu určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Obvyklým bydlištěm dítěte se tak v případě nezletilého O. míní bydliště v České republice. Rozhodnutí španělských soudů, vydaná s odkazem na Haagskou úmluvu z 25.10.1980, jež tvoří součást Nařízení Brusel II bis, jsou české soudy povinny respektovat, aniž by bylo třeba provádět zvláštní řízení o uznání tohoto rozhodnutí (viz výše citovaný bod 17 Preambule Nařízení Brusel II bis). Uvedené sice soud I. stupně v rozhodnutí formálně konstatoval, avšak obsahem svého rozhodnutí popřel, když dovodil sociální a rodinnou integraci nezletilého ve Španělsku (která byla přitom matkou tvrzena, avšak jako mimořádný důvod pro nevyhovění návrhu na navrácení dítěte byla španělskými soudy odmítnuta). Závěr španělských soudů o únosu nezletilého matkou z dosavadního obvyklého bydliště dítěte v České republice, v němž rodiče vykonávali společnou péči o nezletilého, by tak bylo možno změnit jen tehdy, došlo-li by ke změně poměrů. Tato změna poměrů však nebyla matkou ani tvrzena, matka ve svém návrhu pouze opakovala svá tvrzení uplatněná již před španělskými soudy, jejichž správnost zpochybňovala. Ani z obsahu spisu nevyplývá změna poměrů na straně nezletilého, a to i s přihlédnutím k tomu, že od doby faktického návratu dítěte bezprostředně po rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu a jeho předání otci do doby, kdy matka podala návrh na vydání předmětného předběžného opatření, uběhla doba cca jednoho měsíce. Závěry soudu I. stupně, dle kterých matka prokázala potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků formou nahrazení souhlasu otce s opětovným vycestováním nezletilého, bez souhlasu otce, jehož právo péče o nezletilého je tím opakovaně matkou porušeno, jsou tedy nesprávné. Třeba avšak zdůraznit, že návratové rozhodnutí pro nezletilé dítě neznamená, že by jím bylo prejudikováno, který z rodičů má o dítě nadále pečovat, nýbrž je prostředkem k zabezpečení reintegrace dítěte do jeho obvyklého prostředí v souladu se zásadou „nejlepších zájmů dítěte“. Je totiž v nejlepším zájmu dětí, aby věcné rozhodnutí o právu péče o ně vydával soud v jejich obvyklém bydlišti, který je s poměry dětí a jejich situací nejlépe obeznámen; v daném případě tedy soud I. stupně. Je tak na soudu I. stupně, aby v řízení dále urychleně pokračoval a rozhodl o návrhu otce na změnu výchovy, přičemž lze poukázat na řadu důkazů, které k tomuto návrhu otec i matka do spisu založili. Při rozhodování bude třeba zjistit i stanovisko kolizního opatrovníka, kterým odvolací soud v rozhodnutí sp. zn. 18 Co 67/2017 nově jmenoval Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně. Z výše uvedených důvodů, tedy pro absenci potřeby zatímně upravit poměry účastníků formou matkou navrhovaného předběžného opatření uvedeného ve výroku I. napadeného rozhodnutí, postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 2 z.ř.s. a napadené rozhodnutí změnil tak, že návrh matky na vydání předběžného opatření zamítl. Poučení : Proti tomuto rozhodnutí n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 2. března 2017 JUDr. Marcela K u č e r o v á předsedkyně senátu