U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Alice Žáčkové ve věci oprávněného: M. S., bytem B, K. 548/34, zastoupený Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem, se sídlem Brno, Údolní 8, proti povinnému: Fotbalová asociace České republiky, IČO: 004 06 741, se sídlem Praha 6 Břevnov, Diskařská 2431/4, zastoupený Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem Praha 1 Nové Město, Na Florenci 2116/15, o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí vydaného v jiném členském státě EU, k odvolání oprávněného i povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. prosince 2016, č.j. 38 EXE 10001/2016-27, t a k t o : Odvolání oprávněného proti vyhovujícímu výroku I. usnesení, se odmítá. Usnesení soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku I. o částečném prohlášení vykonatelnosti a v zamítavém výroku II. p o t v r z u j e . Žádný u účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením soud I. stupně prohlásil rozsudek soudu v Utrechtu ze dne 5.11.2008 sp.zn. 250302/KG ZA 08-589 částečně vykonatelným na území České republiky, a to pokud jde o výroky o povinnosti povinného neprodleně uvolnit oprávněného podle čl. 9 juncto čl. 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players a povinnosti prokázat součinnost při přechodu oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 v Enschede (výrok 3.2.), dále o povinnost povinného uhradit oprávněnému náklady řízení, které mu vznikly v souvislosti s požadavkem oprávněného vůči povinnému, které činí v současné době 1.185,19 EUR (výrok 3.4.) - výrok I. Výrokem II, soud I.stupně zamítl návrh povinného na prohlášení vykonatelnosti uvedeného rozsudku pokud jde o jeho výrok 3.3. Tímto výrokem byla povinnému stanovena povinnost zaplatit oprávněnému po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení rozsudku – za každý den jednání, které bude v rozporu s tím, co mu bylo uloženo pod bodem 3.2., pokutu ve výši 1.000 EUR až do maximální výše 400.000 EUR. O nákladech řízení rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Své rozhodnutí odůvodnil čl. 38, 49, 53 a 54 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I. – dále jen Nařízení). Návrh shledal důvodným kromě výroku 3.3. o povinnosti zaplatit pokutu za každý den jednání po uplynutí desetidenní lhůty po vynesení rozsudku až do maximální výše 400.000 EUR. Konstatoval, že exekuční titul byl vydán v členském státě EU, poté co toto nařízení vstoupilo v platnost, byl předložen spolu s osvědčením dle čl. 54 . Zamítavý výrok odůvodnil čl. 49 Nařízení s tím, že rozhodnutí o zaplacení penále jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je jeho výše stanovena s konečnou platností soudem členského státu původu. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 52 odst. 1 z.č. 120/2001 Sb. (exekuční řád – dále jen EŘ) s tím, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok. Proti usnesení podali odvolání oprávněný i povinný. Oprávněný ve svém odvolání napadl výroky I. a II. usnesení, tj. vyhovující i zamítavý. Uvedl, že úkolem tuzemských soudů není přezkoumávat splnění podmínek vykonatelnosti dle právního řádu členského státu původu, které jsou již osvědčeny ve smyslu čl. 54 Nařízení. Osvědčení, že rozsudek je v členském státě původu vykonatelný představuje de facto nevyvratitelný důkaz o vykonatelnosti rozsudku a tuzemské soudy nejsou příslušné k přezkumu vydaného osvědčení o vykonatelnosti. Toto osvědčení bylo soudem v Utrechtu vydáno na celé znění rozsudku, včetně pokuty. Rozsudek je tedy konečný a má okamžitou platnost. Dále namítl, že se jedná o pokutu, nikoliv penále a pokud by výrok 3.3. byl posouzen jako penále, potom je určeno s konečnou platností. Rozhodnutí soudu I. stupně oprávněný shledal překvapivým a v rozporu s legitimním očekáváním. Zdůraznil, že na samotném prohlášení vykonatelnosti k nepeněžitému plnění nemá zájem. Povinnost povinného poskytnout součinnost s přestupem oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 již byla porušena v roce 2008, nyní již oprávněný do FC Twente ´65 nepřestupuje a má zájem se domoci právě peněžitého plnění. Navrhl, aby byl výše označený rozsudek soudu v Utrechtu prohlášen vykonatelným na území ČR v plném rozsahu. Povinná své odvolání směřovala do vyhovujícího výroku I. s tím, že rozhodnutí soudu v Utrechtu je v rozporu s veřejným pořádkem Je tomu tak z toho důvodu, že narušuje princip spolkové samosprávy. Stát totiž dle jejího názoru nemá zasahovat do spolkové samosprávy a spolek (občanské sdružení) si má vnitřní rozpory mezi svými členy řešit sám. Utrechtský soud nebyl oprávněn zasahovat, neboť k tomu nebyl příslušný. Toto rozhodnutí nelze uznat pro porušení čl. 34 odst. 1 Nařízení. V další části svého odvolání formulovala věcné výhrady proti zmíněnému rozsudku. Tvrdila, že soud v Utrechtu nebyl příslušný k rozhodnutí, když svoji příslušnost nesprávně dovodil z čl. 6 odst. 1 Nařízení, a porušil právo povinné na spravedlivý proces, když rozhodl rozsudkem pro zmeškání, aniž byly splněny podmínky pro tento postup. Pokud jde o zamítavý výrok ohledně vykonatelnosti výroku 3.3. rozsudku soudu v Utrechtu, se závěrem soudu I. stupně vyslovila souhlas. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh na vykonatelnost označeného rozsudku soudu v Utrechtu v plném rozsahu zamítne. Oprávněný ve svém vyjádření tvrdil, že rozsudek soudu v Utrechtu nemůže být v rozporu s veřejným pořádkem ČR, neboť povinnou namítaný princip spolkové samosprávy nemá za důsledek vyloučení záležitosti spolků ze soudního přezkumu. Navíc v případě sportovních organizací a jiných spolků s povinným členstvím je zcela nepochybně narušen obecný princip dobrovolnosti sdružování. Dále uvedl, že podmínky pro postup soudu cestou rozsudku pro zmeškání byly splněny. Povinné byly řádně doručovány veškeré písemnosti soudu. Námitku nepříslušnosti soudu shledal účelovou. Závěrem svého vyjádření doplnil, že povinná nikdy nesplnila svoji povinnost, uloženou jí zmiňovaným rozsudkem. Oprávněný v důsledku jejího protiprávního jednání více jak jeden rok nemohl vykonávat svoji výdělečnou činnost, kdy jej klub FC Twente ´65 nemohl registrovat. Povinná mu nikdy nevydala ITC kartu, čili povinnost součinnosti povinnou nebyla nikdy splněna. Povinná ve svém vyjádření navázala na své odvolací argumenty. Současně přiložila právní rozbor věci nizozemskou advokátní kanceláří Buren dle nizozemského a mezinárodního práva. Zopakovala svá tvrzení o rozporu s veřejným pořádkem, nepříslušnosti soudu v Utrechtu a nesplnění podmínek pro rozsudek pro zmeškání. Pokud jde o pokutu, nizozemský soud v souladu s čl. 49 Nařízení je povinen vydat samostatné rozhodnutí, který bude s konečnou platností rozhodnutí, zda vůbec došlo k prodlení povinné s plněním její nepeněžité povinnosti a pokud ano, v jakém rozsahu a jaká je konečná výše penále. V tomto duchu se vyjádřila i zmíněná nizozemská advokátní kancelář. Povinná dále uvedla, že oprávněnému nikdy nebylo znemožněno působení v klubu FC Twente ´65. V době vydání cizího rozhodnutí byl oprávněný smluvně vázán k výkonu sportovní činnosti v klubu FC Brno. Povinná proto nemohla činit ničeho, pokud šlo o postup oprávněného do klubu FC Twente a nebyla mu ani povinna vydat tzv. ITC kartu. Oprávněný byl uvolněn pro registraci v klubu Twente na základě rozhodnutí samosoudce Komise pro statut hráčů FIFA ze dne 2.12.2008 ke dni 15.12.2008. Jednáním povinné tedy nebylo znemožněno oprávněnému jeho působení v klubu Twente. Rozsudek soudu v Utrechtu je v tomto směru nesprávný. Pokud jde o pokutu – penále – ve vztahu k tomuto nároku uplatňuje námitku promlčení. Oprávněný svůj první exekuční návrh podal 15.10.2009. Nárok na zaplacení penále na základě výroku 3.3. zmíněného rozsudku soudu v Utrechtu byl promlčen ještě před tímto datem, a to ať by byla počítána šestiměsíční promlčecí lhůta od rozhodnutí FIFA ze dne 2.12.2008 nebo od faktické registrace oprávněného v FC Twente dne 15.12.2008 . Odvolací soud se zabýval nejdříve odvoláním oprávněného do výroku I., jímž bylo vyhověno jeho návrhu na prohlášení vykonatelnosti částečně ohledně výroků 3.2. a 3.4. rozsudku soudu v Utrechtu. Legitimaci k podání odvolání nemá účastník bez dalšího. Z povahy odvolání jakožto řádného opravného prostředku vyplývá, že odvolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím soudu I. stupně plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma v jeho právech (posuzováno z procesního hlediska). Oprávnění podat odvolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá napadené rozhodnutí. V daném případě bylo částečně vyhověno oprávněnému tak, že byla prohlášena vykonatelnost části shora označeného rozsudku v Utrechtu ohledně jeho výroků 3.2. a 3.4. (výrok I. napadeného usnesení). Rozhodnutí v tomto výroku vyznívá jednoznačně ve prospěch oprávněného a nezpůsobuje mu z procesního hlediska žádnou újmu. Nelze než uzavřít, že oprávněný není legitimován k podání odvolání proti uvedenému výroku usnesení soudu I. stupně. Proto odvolací soud jeho odvolání, pokud jde o vyhovující výrok I. napadeného usnesení, dle § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl. Dále odvolací soud přezkoumal z podnětu podaných odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo, dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a aniž by bylo třeba nařizovat jednání ( § 254 odst. 7, 8 o.s.ř.), dospěl k závěru, že žádné z nich n e n í důvodné. Úvaha soudu I. stupně o vykonatelnosti označeného rozsudku je po věcné stránce správná. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda bylo použito správného Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (Brusel I.) či se na daný případ vztahuje již Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Brusel I.bis), platné od 10.1.2015. To totiž ve svém čl. 36 bod. 1 stanoví, že rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž je vyžadováno zvláštní řízení. Jinými slovy, tyto rozsudky jsou vykonatelné přímo bez rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti. Povinný se může bránit jen postupem dle oddílu 3 Brusel I.bis. Dle přechodných ustanovení Brusel I.bis (čl. 66 bod 1.) se toto nařízení vztahuje na řízení zahájená ke dni 10.1.2015 nebo po něm. Z bodu 2. čl. 66 potom vyplývá, že i v době platnosti Brusel I.bis se použije Nařízení (ES) č. 44/2001 (Brusel I.) na rozhodnutí vydaná v zahájených řízeních přede dnem 10.1.2015 a spadající do oblasti působnosti Nařízení Brusel I. Jak vyplývá ze spisu, v projednávané věci byl rozsudek soudu v Utrechtu vydán 5.11.2008, tedy v řízení zahájeném před datem 10.1.2015. I když řízení o prohlášení vykonatelnosti bylo zahájeno až 21.10.2016 (po účinnosti Brusel I.bis), je třeba na danou věc použít Nařízení Brusel I., jak zcela správně učinil soud I.stupně. Podle čl. 41 Nařízení rozhodnutí je vykonatelné (se prohlásí za vykonatelné), jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání. Podle čl. 53 Nařízení bod 1. strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti. Bod 2. strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55. Podle čl. 54 Nařízení soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení. Podle čl. 43 bod 1 Nařízení proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek. Podle čl. 45 Nařízení bod 1. Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí. Bod 2. cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. Ze shora uvedených článků Nařízení vyplývá, že soud I. stupně návrhu na prohlášení vykonatelnosti vyhoví, jsou-li splněny formální náležitosti, tzn., je-li předloženo vykonávané rozhodnutí (stejnopis s razítkem soudu, případně ověřená kopie) a osvědčení o vykonatelnosti. Rozhodnutí může přezkoumávat jen s přihlédnutím k čl. 34 a 35 Nařízení. Věcné přezkoumání cizího rozhodnutí není možné. Odvolací soud je potom při přezkumu rozhodnutí omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 Nařízení. Podle čl. 34 Nařízení se rozhodnutí neuzná, 1. je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá; 2. jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost; 3. je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá; 4. je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá. Podle čl. 35 Nařízení 1. Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72. 2. Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost. 3. Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti. Dle čl. 49 Nařízení cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále jsou v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu. Tento článek Nařízení se vztahuje k rozhodnutím ukládajícím povinnost k nepeněžitému plnění. Podle právních řádů některých členských států je v takovém rozhodnutí zároveň stanovena peněžní částka, kterou musí povinný v případě nesplnění rozhodnutí oprávněnému zaplatit. Penále lze potom v jiných členských státech vymáhat pouze za předpokladu, že jeho celková výše byla stanovena soudy členského státu původu. Nestačí, aby z rozsudku byla zjistitelná výše penále za každé jednotlivé porušení povinnosti k nepeněžitému plnění nebo za každý den prodlení s jejím plněním s tím, že počet jednotlivých porušení nebo délku prodlení uvede oprávněný v návrhu na prohlášení vykonatelnosti. V těchto členských státech musí proto po porušení nepeněžité povinnosti následovat další samostatné rozhodnutí stanovící konečnou celkovou výši penále. Pokud jde o odvolací námitky povinné, ty odvolací soud neshledal opodstatněné. Výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž uznání účinků cizího rozhodnutí by bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4.2.1988, ve věci 145/86 H.L., M.H. proti A.K.). Účinkem vykonávaného exekučního titulu je nepeněžité plnění, zaplacení přisouzené částky nákladů řízení a pokuty (nyní nuceně vymáhané), tedy peněžité a nepeněžité plnění jakožto v právním řádu ČR zcela standardní způsob uspokojení pohledávky a splnění povinnosti. Již z toho důvodu nelze dovodit, že by uznání takovéhoto exekučního titulu a jeho prohlášení vykonatelnosti bylo v rozporu s veřejným pořádkem ČR (usnesení NS ČR ze dne 26.2.2014, sp.zn. 30 Cdo 4432/2011). Jak již bylo výše naznačeno věcný přezkum cizího exekučního titulu je zapovězený (viz čl. 36 Nařízení). Přesto podle obsahu argumentace povinné lze dovodit, že právě věcnou nesprávnost rozsudku soudu v Utrechtu povinná vytýká (např. nepříslušnost uvedeného soudu, vyhovění návrhu přesto, že povinný nic neporušil, procesní postup formou rozsudku pro zmeškání). Soud I. stupně rozhodl naprosto správně, s jeho závěry i právním posouzením věci se odvolací soud ztotožňuje, a proto napadené usnesení jako věcně správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. s tím, že žádný z účastníků nebyl v odvolacím řízení plně úspěšný. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné za podmínek § 237 o.s.ř. V takovém případě se podává do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6. V Praze dne 21. srpna 2017 JUDr. Eva I š t v á n k o v á, v.r. předsedkyně senátu