U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Ivany Kotrčové a JUDr. Miluše Farské ve věci péče o nezletilou K. (K.) M. M. E. M. A. S., zastoupenou Úřadem pro mezinárodně právní ochranu dětí, se sídlem Brno, Šilingrovo nám. 3/4, jako kolizním opatrovníkem, dceru S. A., bytem v N., zastoupené opatrovnicí Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Vodičkova 730/9 a M. M. E. M. A. S., bytem P., V T., zastoupeného Mgr. Kateřinou de Giraud d´Agay Špinarovou, advokátkou se sídlem Praha 2, U Kanálky 9, o vydání předběžného opatření, k odvolání otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 19.12.2016, č.j. 64 Nc 2629/2016-80, t a k t o : I. Usnesení soudu I. stupně se ve výrocích I., II. a V. p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Otec se návrhem došlým soudu dne 13.12.2016 domáhal vydání předběžného opatření, žádal, aby nezletilá byla svěřena do jeho péče, aby byl oprávněn se s nezletilou stýkat každý sudý týden od pátku od 17.00 hodin do neděle do 17.00 hodin. Uvedl, že se nezletilá narodila z manželství rodičů, že o jeho předcházejícím návrhu na vydání předběžného opatření o svěření nezletilé do jeho péče, bylo rozhodnuto tak, že soud vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost, neboť nebylo prokázáno obvyklé bydliště nezletilé v České republice, že má k dispozici nové důkazy o bydlišti nezletilé. Odkazoval na výklad pojmu obvyklé bydliště v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5.6.2013, sp. zn. 21 Cdo 2394/2012, ze dne 27.9.2011 sp.zn. 30 Cdo 2244/2011 i v rozhodnutí ESD ze dne 2.4.2009 sp.zn. C-523/07. Tvrdil, že místem obvyklého pobytu rodičů i nezletilé byla od října 2015 Česká republika, P., V T., dokládal výpis z katastru nemovitostí – o tom, že je vlastníkem bytové jednotky v budově č.p. X v katastrálním území H., své povolení k trvalému pobytu, zdravotní pojištění, řidičský průkaz, osvědčení o registraci vozidel, výpisy telefonního operátora, letenky, zprávy o vyšetření matky ve zdravotnickém zařízení v ČR, čestná prohlášení. Dále tvrdil, že matka s nezletilou bez jeho souhlasu vycestovala do N., že s nezletilou není v kontaktu, že bylo porušeno jeho právo rozhodovat o významných záležitostech nezletilé, že se domáhá návratu nezletilé do České republiky. Dovolával se Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti ( Brusel II. bis) a Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, svého práva na styk s dítětem. Shora uvedeným usnesením soud I. stupně vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost ( výrok I.), řízení o návrhu na vydání předběžného opatření zastavil (výrok II.), matce ustanovil opatrovníka Mgr. Ivanu Stlukovou, advokátku (výrok III.), nezletilé ustanovil kolizního opatrovníka Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí ( výrok IV.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Podle ust. § 103, § 104 věta prvá o.s.ř. a dle ust. § 56 odst. 1 zák.č. 91/2012 Sb. zkoumal, zda je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českého soudu, dovodil, že pravomoc je dána, pokud má nezletilý obvyklý pobyt v České republice, nebo je občanem ČR, že matka se s nezletilou minimálně od 14.9.2016 v ČR nenachází, že nebylo osvědčeno, že by se zde nacházely v době před opuštěním ČR, neboť veškerá osvědčení předložená otcem svědčí pouze o přechodnosti pobytu matky a nezletilé v ČR, že zde nebyly registrovány. Rovněž poukázal na to, že otec nijak neosvědčil, jak byla po rozvodu jeho manželství s matkou nezletilé upravena práva a povinnosti rodičů. Uzavřel, že pravomoc zdejšího soudu není dána. Dodal, že není dán ani naléhavý právní zájem na zatímní úpravě poměrů účastníků, že procesní návrhy otce se vzájemně vylučují, že předběžnou úpravou nelze rozhodovat o věci samé, že naléhavost zatímní úpravy nemůže spočívat v tom, že otec žádá o navrácení nezletilé z N. do ČR. K ochraně práv a zájmů ustanovil matce i nezletilé opatrovníka, o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 23 z.ř.s. Usnesení napadl otec včasným odvoláním, nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že není dána mezinárodní příslušnost českého soudu, že nebylo prokázáno obvyklé bydliště nezletilé v ČR. Popisoval, že matku nezletilé si vzal v Egyptě jako druhou manželku, současně je více než 18 let ženatý s K. T., že pobývali v Egyptě, tam se nezletilá narodila, v říjnu 2015 se s matkou i s nezletilou přestěhoval do ČR, kde žije již mnoho let, že před rokem a půl bylo jeho manželství s matkou nezletilé v Egyptě rozvedeno, neboť nechtěl mít v Evropě problémy s dvojím manželstvím. Plánovali žití v Evropě, společně od října 2015 bydleli na adrese P., V T., až do 13.9.2016 kdy matka s nezletilou bez jeho vědomí odcestovala do H., kde žije její rodina. Poukazoval na prohlášení své manželky K. T., společné přítelkyně P. S. a na komunikaci s UMPOD. Zdůraznil, že s nezletilou není v kontaktu, že k ní má vřelý vztah, že v důsledku rozhodnutí soudu I. stupně je bez právní ochrany, že se nemůže domáhat práva na styk s nezletilou. Navrhl, aby usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k novému rozhodnutí. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení, v mezích odvoláním dotčených, včetně řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř. a aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání n e n í opodstatněno. Z obsahu spisu vyplývá, že dne 13.9.2016 byl otec na 10 dní vykázán policií ze společného obydlí - z bytu v P., V T., který obýval se svojí družkou, s matkou nezletilé a s nezletilou, neboť ji fyzicky a následně i slovně napadl. Matka dne 14.9.2016 s nezletilou odcestovala do N., otec v N. zahájil v září 2016 návratové řízení dle Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Otec tvrdil, že matka nezletilé byla jeho druhou manželkou, že byli rozvedeni, netvrdil nic o tom, zda, případně jak byly či nebyly upraveny poměry nezletilé. Žádal, návrhem na vydání předběžného opatření ze dne 14.11.2016 svěření nezletilé do své péče, usnesením ze dne 21.11.2016 č.j. 64 Nc 2629/2016-70 soud I. stupně vyslovil svoji mezinárodní nepříslušnost, řízení o vydání předběžného opatření zastavil, z důvodu, že nebylo osvědčeno bydliště nezletilé v České republice, toto usnesení nabylo dne 7.12.2016 právní moci. Dne 13.12.2016 podal otec v podstatě totožný návrh na vydání předběžného opatření, žádal svěření nezletilé do své péče a úpravu styku s nezletilou, předkládal další doklady k tvrzení o bydlišti nezletilé v ČR. Soud I. stupně měl na věc v prvé řadě aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (Brusel II bis), otázku příslušnosti měl posoudit podle čl. 8 a následujících a i pokud by dovodil, že není dána příslušnost, měl se zabývat také čl. 20, vzhledem k tomu, že rozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, a dle tohoto čl. 20 je k nařízení předběžného opatření příslušný (rozumí se je dána mezinárodní příslušnost = pravomoc) soud členského státu, který není příslušný k rozhodování o věci samé. Soud I. stupně sice nepostupoval dle Brusel II bis, nicméně obsahově se otázkou obecné příslušnosti dle čl. 8 zabýval, když posuzoval obvyklé bydliště nezletilé a dovodil, že příslušnost (pravomoc) českého soudu není dána, neboť nebylo osvědčeno bydliště nezletilé v České republice. Závěr o neexistenci obvyklého bydliště nezletilé v České republice odvolací soud nesdílí, neboť z listin založených otcem, zejména pak z rozhodnutí policie o vykázání otce ze společného obydlí, kde žil s matkou a s nezletilou, je osvědčeno, že nezletilá měla před tím, než s ní matka odcestovala do N., obvyklé bydliště v České republice. Otázkou ovšem je, zda zde bylo obvyklé bydliště nezletilé také v době podání návrhu, zda pravomoc českého soudu zůstala zachována i po přestěhování nezletilé do N., zda jsou dány podmínky pro vydání předběžného opatření dle čl. 20 Brusel II bis. V mezidobí od rozhodnutí soudu I. stupně bylo rozhodnuto o návrhu otce na navrácení nezletilé do České republiky. Jakkoli je dle ust. § 75c odst. 4 o.s.ř. pro předběžné opatření rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu I. stupně, toto pravidlo nemůže platit absolutně, odvolací soud se musí výsledkem návratového řízení zabývat, neboť je důležité pro posouzení pravomoci českého soudu a přehlížení rozhodnutí v návratovém řízení by rozhodně nebylo v zájmu nezletilé. Rozhodnutím soudu v Haagu ze dne 31.1.2017 č. C/09/523181 byl zamítnut návrh otce na navrácení nezletilé do České republiky, soud shledal, že obvyklé bydliště nezletilé bylo v České republice, že se matka dopustila únosu, že návrat nezletilé do ČR by ji přivedl do neúnosné situace, neboť by byla odtržena od matky, musela by žít s otcem, když je vysoce pravděpodobné, že otec matku za přítomnosti nezletilé týral, a současně nebylo prokázáno, že by byla v ČR přijata opatření k ochraně nezletilé, byť otec tvrdil, že pro nezletilou zapojil úřady poskytující pomoc. Rozhodnutím odvolacího soudu v Haagu ze dne 8.3.2017 č. 200.209.345/01 bylo k odvolání otce prvostupňové rozhodnutí o nenavrácení nezletilé do České republiky potvrzeno, ovšem s jiným závěrem. Odvolací soud souhlasil, že obvyklé bydliště nezletilé bylo před jejím přestěhováním v ČR, avšak zejména s ohledem na otcem předkládané rozporné dokumenty (oddací list, průkaz totožnosti matky) dovodil, že pan M. neměl v době přemístění nezletilé do H. rodičovskou zodpovědnost, nemohlo se tedy jednat o únos ve smyslu Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí. Odvolací soud s ohledem na shora uvedená rozhodnutí dovodil, že otázku příslušnosti českého soudu v této věci je nutno posoudit dle čl. 8 čl. 9 a čl. 20 Brusel II bis. Podle čl. 8 odst. 1 Brusel II bis soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Podle čl. 8 odst. 2 Brusel II bis odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12. Podle čl. 9 odst. 1 Brusel II. bis v případě, že se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného a získá zde nové obvyklé bydliště, ponechají si soudy členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte odchylně od článku 8 příslušnost po dobu tří měsíců po přestěhování pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem vydaného v tomto členském státě před přestěhováním dítěte v případě, že nositel práva na styk s dítětem podle rozhodnutí o právu na styk má nadále obvyklé bydliště v členském státě předchozího obvyklého bydliště dítěte. Podle čl. 16 Brusel II bis za zahájení řízení u soudu se považuje okamžik, kdy a) návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost byl podán k soudu za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro doručení odpůrci, nebo b) písemnost byla převzata orgánem odpovědným za její doručení v případě, že musí být doručena před podáním k soudu, za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro podání písemnosti k soudu. Podle čl. 20 odst. 1 Brusel II bis 1 v naléhavých případech nebrání toto nařízení soudům členského státu, pokud jde o osoby a majetek v tomto státě, přijmou předběžná a zajišťovací opatření přípustná podle práva tohoto členského státu, a to i když je podle tohoto nařízení k rozhodování ve věci samé příslušný soud jiného členského státu. Podle čl. 20 odst. 2 Brusel II bis opatření přijatá podle odstavce 1 pozbývají účinnosti v případě, že soud členského státu příslušný ve věci podle tohoto nařízení přijal opatření, která považuje za vhodná. Ze zjištění soudu I. stupně, soudu odvolacího i z rozhodnutí nizozemských soudů vyplývá, že nezletilá měla obvyklé bydliště v České republice, dne 14.9.2016 matka s nezletilou zákonným způsobem vycestovala do N. Návrh na vydání předběžného opatření byl podán k soudu dne 13.12.2016. Byť byl v minulosti (do vycestování nezletilé do N.) český soud příslušný k rozhodnutí o poměrech nezletilé, tato jeho příslušnost zanikla, v době, kdy byl návrh na vydání předběžného opatření podán již obvyklé bydliště nezletilé nebylo v České republice, obecná příslušnost českého soudu dle čl. 8 odst. 1 Brusel II. bis nebyla dána. Příslušnost českého soudu nezůstala zachována po dobu tří měsíců od přestěhování nezletilého do N. ve smyslu čl. 9 odst. 1 Brusel II. bis, neboť zachování příslušnosti se týká jen rozhodnutí o změně styku s dítětem, tedy případu, kdy v původním státě bylo o styku rozhodnuto a přestěhování dítěte vyžaduje změnu takové již existující úpravy. Návrh otce není o změně již upraveného styku, ale o úpravě péče event. o první úpravě styku, s takovým návrhem má možnost se obrátit k soudu obvyklého bydliště nezletilé, tedy k soudu v Nizozemí, dle zásady na níž je Brusel II. bis založen, tedy nejlepšího zájmu dítěte a blízkosti soudu, který o jeho poměrech rozhoduje. Čl. 10 ani čl. 12 Brusel II bis na souzenou věc nedopadají, zde se neřeší příslušnost soudu v případě únosu dítěte, nejde o řízení probíhající v návaznosti na řízení o rozvod. Možno uzavřít, že český soud není příslušný k rozhodnutí o poměrech nezletilé (o rodičovské zodpovědnosti), zbývá odpovědět na otázku, zda může ve smyslu čl. 20 Brusel II bis vydat předběžné opatření. Přijmout předběžné opatření ve věci rodičovské zodpovědnosti mohou soudy členského státu, které nejsou příslušné k rozhodnutí o věci samé, jen za kumulativního splnění tří podmínek, které byly definovány v rozhodnutí ESD C- 523/07, 1) dotčená opatření musí být naléhavá, 2) musí se týkat osob a majetku nacházejících se v členském státě, v němž je sídlo soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, 3) musí mít dočasnou povahu. Podle téhož rozhodnutí jsou tato opatření použitelná na děti, které mají své obvyklé bydliště v jednom členském státě, pobývají dočasně či příležitostně v jiném členském státě a nacházejí se v situaci, která může závažným způsobem ohrozit blaho dětí, včetně jejich zdraví či vývoje, což odůvodňuje okamžité přijetí ochranných opatření. Uvedené podmínky pro vydání předběžného opatření nebyly splněny. Nezletilá se nachází ve státě svého obvyklého bydliště, žije s matkou, nenachází se v situaci, která by ji jakkoli ohrožovala, tedy není na místě, aby byl předběžným opatřením stanoven její styk s otcem, už vůbec nepřipadá v úvahu, aby bylo předběžným opatřením rozhodnuto o svěření nezletilé do péče otce, neboť tento návrh nemá dočasný charakter. Příslušnost českého soudu k vydání předběžného opatření není dána. S ohledem na vše shora uvedené bylo rozhodnutí soudu I. stupně v napadených výrocích jako věcně správné potvrzeno podle ust. § 219 o.s.ř. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 23 z.ř.s. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 4. dubna 2017 JUDr. Eva I š t v á n k o v á předsedkyně senátu