U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Alice Žáčkové v právní věci žalobkyně: ČD Cargo, a.s., IČO: 281 96 678, se sídlem Praha 7, Jankovcova 1569/2c, zastoupená JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 1107/15, proti žalované: ITL Eisenbahngesellschaft mbH, se sídlem ve Spolkové republice Německo, D., M. S. 58, o zaplacení 520,20 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 24.3.2017, č.j. 31 C 184/2011 - 48, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se m ě n í tak, že řízení se nezastavuje. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne 30.9.2011 domáhala zaplacení částky 520,20 EUR s příslušenstvím představující nedoplatek poplatku za používání vozů v železniční nákladní dopravě za měsíc srpen 2010, za nějž žalobkyně vystavila fakturu č. 2040001986, znějící na částku 29.824,20 EUR, přičemž žalovaná zaplatila pouze částku 29.304,- EUR. Shora uvedeným usnesením soud I. stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení v souladu s ust. § 146 odst. 1 písm.b) o.s.ř. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že ve věci byla již posuzována otázka příslušnosti českých soudů, přičemž usnesení soudu I. stupně ze dne 6.2.2015 č.j. 31 C 184/2011-21, kterým bylo řízení s odkazem na článek 5 bod l písm. b) nařízení rady ES č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále je „nařízení Brusel I“) zastaveno, bylo usnesením ze dne 25.8.2015 č.j. 90 Co 84/2015-28 změněno tak, že se řízení nezastavuje. Soud I. stupně v odůvodnění dále uvedl, že doručil dne 28.4.2016 žalované straně žalobu, žalovaná se k žalobě ani k otázce místní příslušnosti nevyjádřila, tudíž soud I. stupně dovodil, že nemůže být založena příslušnost českých soudů postupem podle článku 24 nařízení Brusel I. a následně opětovně dospěl k závěru, že není dána příslušnost českých obecných soudů s odkazem na článek 5 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I, neboť v nákladní dopravě i přepravě, kdy bylo plněno mimo území ČR se příslušnost řídí místem na území členského státu, kde byly tyto přepravní služby podle smlouvy poskytovány, tj. v daném případě je příslušný soud ve Spolkové republice Německo. Usnesení napadla žalobkyně včasným odvoláním, s odkazem na usnesení Městského soudu v Praze č.j. 90 Co 84/2015-28 uvedla, že příslušnost českého soudu může být v daném případě založena postupem podle článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaný k žalobě vyjádří, aniž by současně s tím vznesl námitku nedostatku příslušnosti českého soudu, nebo může být příslušnost založena postupem podle článku 23 bodu 1 nařízení Brusel I, tj. účastníci se mohou dohodnout na volbě místně příslušného soudu. Odvolatel uvedl, že v daném případě účastníci učinili dohodu o volbě soudu v článku 10 odst. 7 Smlouvy o vzájemné spolupráci v mezinárodní železniční nákladní dopravě ze dne 29.5.2007. Uvedenými kritérii se měl soud I. stupně zabývat, ten však učinil závěr shodný jako své svém prvním rozhodnutí a opět zcela pominul otázku příslušnosti soudu založené dohodou uzavřenou mezi účastníky, která má přednost před určením příslušnosti podle článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení Brusel I. Pro uvedené důvody navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně změnil tak, že řízení se nezastavuje. K odvolání žalobkyně se žalovaná nevyjádřila. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení podle ust. § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř., a aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání j e důvodné. V daném případě se soud zabýval opětovně otázkou pravomoci. Před aplikováním zákona o mezinárodním právu soukromém je třeba vzít na zřetel úpravu obsaženou v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. V uvedeném případě k nařízení Brusel I, a to vzhledem k datu podání žaloby, neboť z hlediska aplikace nařízení je rozhodný okamžik zahájení řízení. Podle článku 24 nařízení Brusel I platí, že není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení nařízení Brusel I, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání tohoto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný. Uvedené ustanovení umožňuje založení příslušnosti soudu tím, že se žalovaný řízení před daným soudem podrobí. Soud I. stupně postupoval v souladu odůvodněním usnesení Městského soudu v Praze č.j. 90 Co 84/2015-28 odkazujícím na judikaturu (usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Nd 336/2007), podle které soud nemůže (s výjimkou věcí uvedených v článku 22 nařízení Brusel I) přezkoumávat svoji mezinárodní příslušnost (pravomoc) a místní příslušnost dříve, než doručí žalobu žalovanému a umožní mu, aby se k ní vyjádřil, neboť příslušnost procesního soudu může být založena postupem podle shora uvedeného článku 24 nařízení Brusel I, tj. tím, že se žalovaný vyjádří k žalobě, aniž by nejpozději současně s tímto vyjádřením vznesl námitku nedostatku příslušnosti procesního soudu. Uvedený postup soudu I. stupně je správný, soud tak musí činit prioritně, neboť případné dobrovolné podřízení ve smyslu článku 24 nařízení Brusel I má přednost například i před případnou dohodou o příslušnosti. Odvolací soud shledal, že v daném případě nejde o žádný případ výlučné příslušnosti upravené v článku 22 nařízení Brusel I. Žaloba byla žalované doručena dne 28.4.2016. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, nevznesla námitku nedostatku příslušnosti. Soudu I. stupně lze pouze v této souvislosti vytknout, že žaloba nebyla doručena spolu s výzvou k vyjádření k žalobě a že nebyla doručována v souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13.11.2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000. Podle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I, pokud se žalovaný, který má bydliště (sídlo) na území jednoho členského státu a je žalován před soudem jiného členského státu, řízení před tímto soudem neúčastní, prohlásí soud bez návrhu, že není příslušný, nevyplývá-li jeho příslušnost z tohoto nařízení. V daném případě žalovaná neprojevila aktivní účast na řízení, proto může soud řízení zastavit, ale ovšem pouze za předpokladu, že jeho příslušnost nevyplývá z nařízení Brusel I. V posouzení tohoto hlediska odvolací soud dospívá k odlišným závěrům než soud I. stupně. V daném případě příslušnost českých soudů vyplývá z dohody účastníků o příslušnosti českých soudu, která je umožněna nařízením Brusel I konkrétně článkem 23, jež výslovně upravuje možnost stran, z nichž alespoň jedna má sídlo na území členského státu, uzavřít dohodu, podle níž v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu. V takovém případě je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Současně nařízení Brusel I stanovuje požadavky na ujednání o příslušnosti. Za situace, kde žalované bylo umožněno vznést námitku nedostatku příslušnosti českých soudů k projednání věci, neboť žaloba jí byla doručena, a námitka vznesena nebyla, nelze vyslovit nepříslušnost českých soudů, neboť je nutné se v dalším postupu soudu zabývat jurisdikční dohodou uzavřenou mezi účastníky řízení ve smlouvě o vzájemné spolupráci v mezinárodní železniční nákladní dopravě ze dne 29.5.2007 v článku 10 bod 7 ve znění “Právní vztahy touto smlouvou uzavřené se řídí platným právním řádem České republiky, případné spory, které nebudou smluvními stranami vyřešeny smírnou cestou, budou předloženy příslušnému soudu České republiky”, neboť tato dohoda má před soudem I. stupně aplikovaným ustanovení článku 5 bod 1 písm b) nařízení Brusel I. Odvolací soud proto konstatuje, že uvedené ujednání v článku 10 bodu 7 smlouvy o vzájemné spolupráci v mezinárodní železniční nákladní dopravě ze dne 29.5.2007 je nutné považovat za dohodu o volbě mezinárodní příslušnosti soudů určitého státu, v daném případě soudů České republiky, přičemž odvolací soud dospěl k závěru, že dohoda o příslušnosti splňuje požadavky na uvedené v článku 23 nařízení Brusel I. Odvolací soud proto uzavírá, že je dána pravomoc českých soudů, a to právě s odkazem na jurisdikční dohodu, proto usnesení soudu I. stupně změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že se řízení nezastavuje. Opětovně se otázkou příslušnosti českých soudů může soud I. stupně zabývat pouze za předpokladu, že žalovaná při své první obraně vznese námitku nedostatku příslušnosti českých soudů. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, je za podmínek stanovených v ust. § 237 o.s.ř. V Praze dne 20. října 2017 JUDr. Eva I š t v á n k o v á, v.r. předsedkyně senátu