U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Ivany Kotrčové a JUDr. Miluše Farské v právní věci žalobce : VIS Trading Co. Ltd, registrační číslo xx, se sídlem M. & M. T. C. B. L., W. T., T. F. C. D., P.O.Box xx, B. C., B., zastoupeného JUDr. Petrem Jindřichem Syrovátkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 8, Pobřežní 394/12, proti žalovaným : 1) Jaxware Holdings Ltd., registrační číslo xx, se sídlem A.. M., N. H., L., K., 2) Topiczone Holdings Ltd., registrační číslo xx se sídlem A. a., N. H., L., K., oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Praha 1, Opletalova 1535/4, o určení neúčinnosti právního úkonu, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 3.11.2016, č.j. 57 C 130/2016-78, t a k t o : Usnesení soudu I. stupně se m ě n í tak, že se řízení n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í : Žalobou danou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 16.5.2016 se žalobce domáhal určení neúčinnosti smlouvy o převodu akcií uzavřené dne 25.5.2013 mezi dlužníkem a prvním žalovaným a určení neúčinnosti smlouvy o převodu akcií uzavřené téhož dne mezi dlužníkem a druhým žalovaným. Tvrdil, že má na základě rozhodnutí britského Vrchního soudu ze dne 27.3.2013 vykonatelnou pohledávku vůči dlužníku A. S. N., že soud ve Velké Británii vydal rovněž příkaz k zablokování majetku dlužníka, že dlužník dne 25.5.2013 uzavřel s žalovanými dohodu o převodu svých akcií ve společnosti S. a.s., že tím se zbavil veškerého majetku, který vlastnil na území České republiky a z něhož by mohla být pohledávka žalobce uspokojena. Součástí žaloby byl i návrh na vydání předběžného opatření, žalobce požadoval, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se jakýchkoli právních a jiných úkonů, na jejichž základě by došlo k převodu, zastavení či jiného zatížení právy třetích osob všech jejich akcií ve společnosti S. CZ. Tvrdil, že dlužník vůči němu dlouhodobě neplní své povinnosti, že svůj majetek účelově převáděl, že bez zásahu soudu bude zmařena možnost uspokojení jeho nároků, že je dán naléhavý právní zájem na prozatímní úpravu poměrů. Příslušnost soudu, k němuž byla žaloba podána, odůvodňoval ust. § 9 odst. 1, § 86 odst. 2 o.s.ř., mezinárodní příslušnost českého soudu odůvodnil čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále také jen Nařízení) a pokud jde o vydání předběžného opatření čl. 35 tohoto Nařízení. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 18.5.2016 č.j. 57 C 130/2016-14 vyslovil svoji místní nepříslušnost, s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 jako soudu místně příslušnému. V odůvodnění usnesení uvedl, že zkoumal pravomoc českých soudů, kterou shledal dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, že Nařízení v čl. 7 písm. b) upravuje nejen mezinárodní, ale též místní příslušnost soudu, že předmětem tohoto řízení je určení platnosti smluv o úplatném převodu cenných papírů, že S. a.s. v době uzavření smluv sídlila v P., že ve smlouvách o převodu akcií bylo sjednáno místo plnění v P., tedy, že je dána místní příslušnost tohoto soudu. Žalovaní napadli usnesení odvoláním, namítali, že se soud I. stupně nezabýval dostatečně svojí příslušností v této věci. Sdělili, že vzhledem k složitosti určení příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 a jejich sídlu mimo ČR, zašlou podrobné odůvodnění odvolání do 20 dnů spolu s vyjádřením k žalobě a k návrhu na vydání předběžného opatření, žádali, aby žalobci byla uložena povinnost složit jistotu na náklady řízení. Podáním ze dne 30.6.2016 vzali zpět odvolání proti usnesení o místní nepříslušnosti, s tím, že vzhledem k obsahu uzavřených smluv a k Nařízení, i k předchozímu Nařízení č. 44/2001 akceptují rozhodnutí o vyslovení místní nepříslušnosti, obsáhle se věcně vyjadřovali k odpůrčí žalobě, i k návrhu na vydání předběžného opatření. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne xx č.j. 19 Co xx bylo odvolací řízení zastaveno. Obvodní soud pro Prahu 8 s postoupením věci nesouhlasil. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne xx č.j. 1 Nc xx bylo rozhodnuto, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 8 s postoupením věci je důvodný. Nadřízený soud dovodil, že k řízení o vyslovení neúčinnosti smlouvy o převodu akcií jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy podle ust. § 9 odst. 2 písm. j) o.s.ř., neboť akcie jsou investičním nástrojem, dle zákona o podnikání na kapitálovém trhu a v projednávané věci se žaloba i předběžné opatření týkají převodu akcií, tedy se spor týká investičních nástrojů. Uzavřel, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 8 je důvodný, neboť nejde o věcně a místně příslušný soud. Nyní napadeným usnesením ze dne 3.11.2016 Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil řízení, včetně řízení o předběžném opatření, rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 5.626,50 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právního zástupce, že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Konstatoval, že žalovaní ve svém prvním úkonu vůči soudu, v podání ze dne 20.6.2016, namítali, že se soud dostatečně nezabýval svojí příslušností. Zkoumal pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, námitku žalovaných vyhodnotil jako námitku nedostatku pravomoci. Dovodil, dle Nařízení a dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2015 sp.zn. 21 Cdo 616/2014 a ze dne 26.5.2016 sp.zn. 21 Cdo 2826/2015, že předmětem řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního úkonu nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty a ani určení práva k nim, nýbrž určení, že právní úkon, kterým tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova majetku, je vůči věřiteli právně neúčinný, že na daný případ nedopadají ustanovení v oddílech 2 až 7 kapitoly II. Nařízení, že žalovaní se nepodrobili příslušnosti (ve smyslu mezinárodní příslušnosti = pravomoci) českého soudu, tedy, že pravomoc českých soudů není dána. Řízení zastavil dle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., shledal, že zastavení řízení zavinil žalobce, proto mu uložil povinnost zaplatit náklady žalovaným, jejich rozsah a výši specifikoval. O vrácení soudního poplatku žalobci rozhodl podle ust. § 10 odst. 3 zák. o soudních poplatcích. Usnesení napadl žalobce včasným odvoláním. Namítal, že soud I. stupně v napadeném usnesení pominul předcházející rozhodnutí (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne xx, nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 8 s postoupením věci, usnesení Městského soudu v Praze ze dne xx), v nichž byla otázka pravomoci řešena ve prospěch českého soudu, že usnesení je překvapivé, nepřezkoumatelné, že v něm soud zcela změnil své stanovisko ohledně pravomoci a porušil zásadu vázanosti vlastním rozhodnutím. Tvrdil, že žalovaní se podrobili pravomoci českého soudu podle čl. 26 Nařízení, v prvním podání vůči soudu - odvolání proti usnesení o místní nepříslušnosti sice namítali nedostatek pravomoci, avšak toto podání vzali zcela zpět, včetně námitky nedostatku pravomoci, že v době vydání napadeného usnesení žádná námitka nedostatku pravomoci podána nebyla. Rovněž namítal, že Obvodní soud pro Prahu 4 nebyl oprávněn rozhodnout o zastavení řízení, ale že měl věc postoupit věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze, s ohledem na závazný názor nadřízeného soudu v usnesení ze dne xx. Tvrdil, že dle čl. 35 Nařízení je dána povinnost českého soudu projednat předběžné opatření, bez ohledu na to, zda je či není dána jeho pravomoc k rozhodnutí o věci samé. Navrhl, aby usnesení soudu I. stupně bylo zrušeno a aby věc byla postoupena k rozhodnutí věcně a místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Žalovaní ve vyjádření k odvolání tvrdili, že není dána pravomoc českých soudů, že se pravomoci českého soudu nepodrobili, že zpětvzetím odvolání proti usnesení o místní nepříslušnosti akceptovali závěr soudu I. stupně o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 8, pokud by byla dána pravomoc. Nesouhlasili ani s další argumentací žalobce v odvolání a navrhli, aby usnesení soudu I. stupně bylo potvrzeno. Žalobce v replice znovu zdůraznil, že žalovaní se podrobili pravomoci českého soudu, neboť souhlasili s projednáním věci Obvodním soudem pro Prahu 8, vedli polemiku jen o místní příslušnosti, nikoli o pravomoci, že český soud se nemůže zprostit povinnosti projednat návrh na vydání předběžného opatření dle čl. 35 Nařízení. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení podle § 212 a § 212a odst. 1, 5, 6 o.s.ř., aniž by bylo třeba nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je opodstatněno. V této věci je předmětem řízení určení neúčinnosti právního úkonu, smluv o převodu akcií, kterými dlužník žalobce (žalobce se sídlem v B.) převedl na žalované se sídlem v K. republice akcie S. a.s., se sídlem v České republice. Smyslem odpůrčí žaloby je z pohledu žalujícího věřitele dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, přičemž rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, tedy, že odpůrčí žaloba je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu, že předmětem řízení zahájeného žalobou o neúčinnost právního úkonu nejsou samotné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty a ani určení práva k nim, nýbrž určení, že právní úkon, kterým tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty ušly z dlužníkova majetku, je vůči věřiteli právně neúčinný. Žaloba byla k soudu podána dne 9.5.2016, otázku, zda projednání a rozhodnutí této věci náleží do pravomoci soudů České republiky, je třeba řešit podle Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12.12.2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, použitelného na řízení zahájená od 10.1.2015. Soud I. stupně otázku pravomoci řešil podle správného předpisu, správně se dovolal rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.5.2016 sp.zn. 21 Cdo 2826/2015, které bylo vydáno v obdobné věci a dospěl ke správnému závěru, že příslušnost (ve smyslu mezinárodní příslušnost = pravomoc) českého soudu nelze s ohledem na předmět řízení shledat dle čl. 7 až čl. 25 Nařízení. Odvolací soud však nesouhlasí s jeho závěrem, že pravomoc českého soudu není dána ani dle čl. 26 odst. 1 Nařízení, že se žalovaní pravomoci českého soudu nepodrobili. Dle čl. 26 odst. 1 Nařízení není-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný řízení před tímto soudem účastní. To neplatí, pokud se žalovaný řízení účastní proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 24 výlučně příslušný. Soud I. stupně v usnesení ze dne 18.5.2016 rozhodl o svojí místní nepříslušnosti, když dovodil, že dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení je určena nejen mezinárodní příslušnost, ale také místní příslušnost, která svědčí Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V podání ze dne 17.6.2016, které bylo dle svého obsahu blanketním odvoláním proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 o místní nepříslušnosti a návrhem na uložení povinnosti žalobci složit jistotu na náklady řízení, pouze uvedli, že se soud I. stupně nezabýval dostatečně svojí příslušností, tím je nutno rozumět místní příslušností, neboť jde o odvolání proti usnesení o místní příslušnosti, neuvedli nic o tom, že by nebyla dána mezinárodní příslušnost. Podáním ze dne 30.6.2016 vzali odvolání proti usnesení o místní nepříslušnosti zpět, uvedli, že s ohledem na napadené usnesení, obsah uzavřených smluv a Nařízení akceptují vyslovení místní nepříslušnosti - jinak řečeno již nenamítají, že by otázka místní nepříslušnosti byla vyřešena nedostatečně, naopak mají za to, že byla vyřešena správně dle čl 7 odst. 1 písm. b) Nařízení, současně se věcně bránili proti uplatněné žalobě. Z podání žalovaných nelze dovodit, že by při prvním úkonu vůči soudu namítali nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu, neboť ta nebyla v usnesení ze dne 17.6.2016 prioritně řešena, naopak ve zpětvzetí odvolání žalovaní souhlasili s tím, jak soud I. stupně řešil místní příslušnost a okrajově pravomoc dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení. Poprvé žalovaní tvrdí, že je dán nedostatek pravomoci českého soudu až v reakci na odvolání žalobce proti usnesení o zastavení řízení, když se ztotožňují s rozhodnutím soudu I. stupně, které vyznívá v jejich prospěch. Z postupu žalovaných, kteří se jen velmi obecně bránili proti postoupení věci jinému místně příslušnému soudu, poté s vyslovením místní nepříslušnosti souhlasili a věcně se vyjadřovali k žalobě plyne, že se řízení ve smyslu čl. 26 odst. 1 Nařízení účastnili, aniž by včas uplatnili námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti – pravomoci českého soudu, tedy že pravomoc českého soudu byla založena. S ohledem na shora uvedené jsou další odvolací námitky žalobce irelevantní, krom toho nejsou ani důvodné. Soud I. stupně usnesením ze dne 18.5.2016 výrokově nerozhodoval o pravomoci, tudíž nelze hovořit o tom, že by již dříve o pravomoci českého soudu kladně rozhodl a byl takovým rozhodnutím vázán. Soud I. stupně byl oprávněn rozhodnout o zastavení řízení, měl-li za to, že není dána pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí této věci. Rozhodnutím Městského soudu v Praze, jako soudu nadřízeného, ze dne xx nebylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, ale jen o nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu 8 s postoupením věci, ostatně Městský soud v Praze jako soud nadřízený není oprávněn o věcné příslušnosti rozhodnout. Nicméně nelze nevidět, že v rozhodnutí ze dne xx Městský soud v Praze nastolil pochybnost o věcné příslušnosti obvodního soudu, otázka věcné příslušnosti by však mohla být řešena teprve poté, co je vyřešena pravomoc českého soudu. Jestliže soud I. stupně dovodil, že není dána pravomoc, musel řízení zastavit, předložení věci k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze o věcné příslušnosti je možné teprve tehdy, pokud pravomoc českého soudu dána je. S ohledem na závěr odvolacího soudu, že pravomoc českého soudu je dána dle čl. 26 odst. 1 Nařízení, bude na soudu I. stupně, aby věc k rozhodnutí o věcné příslušnosti Vrchnímu soudu v Praze předložil, i kdyby měl sám za to, že mu věcná příslušnost svědčí, a to z důvodu projeveného názoru v usnesení ze dne xx, k tomu odvolací soud pouze podotýká, že předmětem řízení je určení neúčinnosti úkonu, a pozornosti účastníků doporučuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2012 sp.zn. 21 Cdo 2876/2011. Byť se na první pohled zdá, že dle čl. 35 Nařízení je každý soud členského státu příslušný k vydání předběžného opatření, aniž by byl příslušný k rozhodnutí o věci samé, takový bezbřehý výklad není správný, nařízení předběžného opatření je podmíněno reálným vztahem mezi předmětem navrženého předběžného opatření a územní působností soudu členského státu u něhož byl návrh podán (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2012 sp. zn. 28 Nd 194/2012). Odvolací soud dospěl k závěru, že názor soudu I. stupně, že se žalovaní nepodřídili pravomoci českého soudu dle čl. 26 odst. 1 Nařízení není správný, napadené usnesení proto změnil podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř, tak že se řízení nezastavuje. Na soudu I. stupně bude, aby v řízení pokračoval, přičemž by bylo vhodné nejprve definitivně vyřešit otázku věcné příslušnosti, předložením věci k rozhodnutí Vrchnímu soudu v Praze, zabývat se návrhem žalovaných na složení jistoty na náklady řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4, ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení, jen za podmínek stanovených v § 237 o.s.ř. V Praze dne 23. února 2017 JUDr. Eva I š t v á n k o v á předsedkyně senátu