Nepominutelný dědic, který popírá platnost svého vydědění, a žádá, aby bylo jeho právo na povinný díl vypořádáno v řízení o pozůstalosti, je účastníkem řízení podle § 113 z.ř.s. a má právo na to, aby spor o platnost vydědění byl řešen v řízení o pozůstalosti postupem dle § 168 a násl. z.ř.s. Ukončení jeho účasti v řízení je možné jen na základě pravomocného usnesení podle § 169 nebo 170 z.ř.s. To platí i tehdy, nezpochybňuje-li platnost závěti.

U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ladislava Muzikáře a soudkyň JUDr. Hany Douskové a JUDr. Zdeňky Vlasákové, ve věci projednání pozůstalosti po J. L., . r. č. , naposled trvalým pobytem P., K., R., se zanecháním závěti a listiny o vydědění, jehož účastníky jsou: 1) pozůstalý vnuk nezl. M. L., , bytem P., K., P., zastoupený Městskou částí Praha 4, Úřadem městské části, oddělením sociálně-právní ochrany dětí, se sídlem Praha 4, Krč, Antala Staška 2059/80b, 2) pozůstalý syn P. L., bytem P., S., N. ř., zastoupený Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, se sídlem Plzeň, Bezručova 184/29, k odvolání P. L. (shora) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30.1.2017, č.j. 34 D 3252/2015-246, takto: Usnesení soudu I. stupně s e z r u š u j e a věc se mu vrací k dalšímu řízení. Odůvodnění: Napadeným usnesením soud I. stupně rozhodl, že po právní moci usnesení nebude již jednáno s P. L., jako s účastníkem řízení. V odůvodnění uvedl, že po zůstaviteli dědí jako jediný dědic ze závěti a listiny o vydědění ze dne 14.1.2013 pozůstalý vnuk nezl. M. L. Pozůstalý syn P. L. byl stejnou listinou vyděděn. Poz. syn P. L. v podání ze dne 10.8.2016 napadl platnost listiny o vydědění ze dne 14.1.2013, z toho důvodu, že nejsou naplněny zákonné důvody vydědění. Zároveň sdělil, že nenapadá platnost ani pravost závěti. Městská část Praha 4 jako zvláštní opatrovník nezl. M. L. trvá na tom, že důvody vydědění jsou dány a je zde spor o existenci práva na povinný díl. Soud zdůraznil, že spor o právo na povinný díl není sporem o dědické právo. Nepominutelný dědic není zůstavitelovým dědicem a ustanovení upravující spor o dědické právo proto nelze aplikovat ani analogicky. Právo na povinný díl je pohledávkou nepominutelného dědice a jde o pasivum pozůstalosti. Je-li jeho pohledávka sporná, může postupovat stejně jako jiný věřitel, tj. žalovat dědice zůstavitele žalobou na plnění. Je-li možné žalovat na plnění, není podle konstantní judikatury možné žalovat na určení. Není zde proto důvod, proč s vyděděným P. L. v řízení dále jednat. Na tomto závěru podle názoru soudu I. stupně nemění nic ani to, že nepominutelný dědic má zvláštní procesní práva, která běžný věřitel nemá, zejména je účastníkem řízení. Právo účasti na řízení mají za určitých okolností i jiní věřitelé, nikoli však věřitelé, jejichž pohledávky jsou sporné. Soud poukázal na to, že k tomuto pojetí sporu o povinný díl se přiklání aktuální doktrína a označuje články v odborném tisku, které se touto otázkou zabývají. Pro P. L., který nebude účastníkem řízení, nebude závazný výrok soudu o určení obvyklé ceny majetku v pozůstalosti, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti. Ani to nemůže být důvodem, aby v řízení bylo jednáno s osobou, jejíž právo na povinný díl je sporné a aby pozůstalostní soud činil v pozůstalostním řízení úkony, jejichž jediným účelem by bylo usnadnit důkazní situaci pro jiné sporné řízení. Proto soud podle § 7 odst. 2 z.ř.s. rozhodl, že s P. L. Proti tomuto usnesení podal odvolání P. L., a to původně jen s obecným poukazem na důvody dle § 205 odst. 2 písm. c), d) e) a g) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí, soudní komisař neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). K výzvě soudního komisaře důvody odvolání doplnil. Namítal, že ukončení účasti P. L. v dědickém řízení nemá oporu v platných právních předpisech a je jím zasahováno do jeho procesních dědických práv restriktivním výkladem § 185 odst. 3 písm. b) z.ř.s. Soudní komisař nehodlá dále s P. L. jednat jako s účastníkem řízení, namísto toho, aby vyčkal v řízení odstranění sporu o povinný díl, tj. místo toho, aby řízení o pozůstalosti přerušil podle § 109 odst. 1 písm. b) či odst. 2 písm. c) o.s.ř., resp. tohoto účastníka poučil o možnosti podat žalobu na určení neplatnosti vydědění a stanovil mu k tomu lhůtu. P. L. se cítí být účastníkem řízení i s ohledem na ustanovení § 113 z.ř.s., podle kterého je nepominutelný dědic účastníkem řízení, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu. Soudní komisař zatím takový soupis neprovedl a následným provedením tohoto soupisu bez účasti nepominutelného dědice může dojít k porušení jeho procesních práv. Nezúčastní-li se úkonů směřujících k určení obvyklé ceny pozůstalosti, může být v konečném důsledku poškozen při případném podání žaloby o zaplacení částky odpovídající povinnému dílu, neboť by musel vycházet z ceny již pravomocně určené, kterou by nemohl rozporovat prostřednictvím procesních institutů, které náležejí účastníku řízení o pozůstalosti. Odvolatel rovněž namítá, že soudní komisař bez jakéhokoliv dokazování vycházel z konkrétně nespecifikovaných důvodů vydědění tvrzených opatrovníkem nezletilého M. L., přestože takové důkazy byly z jeho strany navrženy. Napadené usnesení je podle názoru P. L. nepřezkoumatelné, neboť soudní komisař svůj postup (s ohledem na zjevnou nesouladnost hmotného a procesního dědického práva) odůvodňuje pouhým odkazem na aktuální teoretickou doktrínu (např. na článek JUDr. Filipa Plašila v Ad Notam 3/2016), přičemž teoretické závěry v tomto článku nejsou podloženy relevantní praxí a jednotlivé pasáže a závěry tohoto článku jsou vnitřně rozporné. S ohledem na krátkou účinnost nového občanského zákoníku a navazujících procesních předpisů neexistuje ani žádná konstantní judikatura. Z důvodu ochrany procesních práv odvolatele není možné akceptovat názor soudního komisaře, že nelze připustit, aby pozůstalostní soud činil v pozůstalostním řízení úkony, jejichž jediným účelem by bylo usnadnit důkazní situaci odvolatele pro jiné sporné řízení. Za nestandardní považuje odvolatel také to, že nebyl soudním komisařem předem poučen, na základě jakého „doktrinárního“ výkladu povede soudní komisař řízení. Z těchto důvodů navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu I. stupně podle § 28 zákona č. 292/2013 Sb. a § 211 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění po 1.1.2014 (§ 1 a § 2 písm. f) zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních – z.ř.s.). Odvolání je důvodné. Napadené usnesení vychází ze stanoviska, které v zásadě ztotožňuje postavení a práva nepominutelného dědice s postavením a právy věřitele a postavení a práva nepominutelného dědice, který popírá platnost svého vydědění, s postavením a právy věřitele, jehož pohledávka je sporná. S takovou redukcí práv nepominutelného dědice se odvolací soud neztotožňuje, neboť mezi postavením věřitele a nepominutelného dědice je celá řada zásadních rozdílů, které stanovisko soudu I. stupně nebere v úvahu. Pojem nepominutelného dědice je tradičním pojmem dědického práva, který má své počátky již v právu římském a jehož účelem je poskytnout odpovídající ochranu některým osobám v blízkém vztahu k zůstaviteli, které by zásadně (nebýt závěti, popřípadě vydědění) měly nezpochybnitelné a prvořadé právo na pozůstalost a kterým je třeba i proti vůli zůstavitele přiznat, aby v určitém rozsahu, popřípadě určitým způsobem nabyly po úmrtí zůstavitele majetkový prospěch buď přímo z pozůstalosti nebo majetkový prospěch z pozůstalosti bezprostředně odvozený (co do rozsahu). Z těchto důvodů vždy byla a je podrobná úprava práv nepominutelného dědice a s ní související otázka vydědění neodmyslitelným předmětem úpravy dědického práva hmotného jako jeho nedílná součást; v platném občanském zákoníku (zák.č. 89/2012 Sb., dále jen o.z.) je těmto otázkám věnován téměř celý Díl 5 (§ 1642 až 1661), obsahující 5 oddílů (Nepominutelný dědic, Vydědění, Ochrana nepominutelného dědice, Výpočet povinného dílu, Započtení na povinný díl). Úprava počítá s řešením práv nepominutelného dědice buď dohodou s dědici (včetně možnosti dohody o nabytí věci z pozůstalosti s případným zápisem nepominutelného dědice do veřejného seznamu přímo po zůstaviteli - § 1654 odst. 2 o.z. nebo sjednání odstupného - § 1657 o.z.); nedojde-li k dohodě, stanoví se povinný díl rozhodnutím soudu (§ 1656 o.z.) a provádí se i se zápočet na povinný díl (§ 1658 a násl. o.z.). Je tedy zřejmé, že o právech nepominutelného dědice má být zásadně rozhodováno v rámci řízení o pozůstalosti. Zájmy nepominutelného dědice sleduje hmotné právo i v dalších ustanoveních (§ 1685 odst. 1 o.z. – soud nařídí soupis pozůstalosti, je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu; § 1684 odst. 2 písm. c) o.z. – soupisu může být zásadně přítomen každý, kdo tvrdí a osvědčí své právo na povinný díl). Ustanovení § 1673 odst. 2 o.z. pak výslovně počítá s řešením sporů o platnost vydědění a navazuje na obecnou úpravu o řešení sporů při projednání pozůstalosti (§ 1672 o.z.). Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že pohledávky věřitelů (na rozdíl od práva nepominutelného dědice) nemají původ v právu dědickém a případná ustanovení dědického práva, týkající se věřitelů, řeší jen dílčí otázky bez přímého uspokojování jejich nároků (s výjimkou postupu při likvidaci předlužené pozůstalosti). Zatímco o právech nepominutelného dědice se rozhoduje zásadně v rámci řízení o pozůstalosti (viz shora) a rozhodnutí o jeho právu je vykonatelné, o pohledávce věřitele v řízení o projednání pozůstalosti soud rozhodovat nemůže (výjimkou je jen zmíněná likvidace pozůstalosti), proto na rozdíl od nepominutelného dědice nemůže své právo uplatňovat jinak než ve sporném řízení, žalobou o zaplacení své pohledávky, což by ostatně musel i v případě, kdyby jeho dlužník (zůstavitel) žil. Postavení a právo nepominutelného dědice nelze z výše uvedených důvodů přirovnávat k postavení a právům běžného věřitele, nebo je dokonce s postavením věřitele ztotožňovat. Postavení nepominutelného dědice je podle názoru odvolacího soudu spíše postavením svého druhu. Občanský zákoník sice uvádí, že dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§ 1475 odst. 1 o.z.) a nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku ... (§ 1654 odst. 1 o.z.), ale na druhé straně stanoví, že nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl (§ 1642 o.z.). Samotný pojem „nepominutelný dědic“ v sobě obsahuje výraz „dědic“. Za jednoznačné lze proto považovat jen to, že dřívější úprava, která přiznávala neopomenutelnému dědici právo na podíl z dědictví (§ 479 zák.č. 40/1964 Sb.) je v novém občanském zákoníku nahrazena úpravou, která nepominutelnému dědici zásadně přiznává jen právo na finanční vypořádání povinného dílu, který mu z pozůstalosti náleží. Smyslem této úpravy je zabránit vytváření nežádoucího a nefunkčního spoluvlastnictví. To však není důvodem, aby byl nepominutelný dědic považován za pouhého věřitele. Prostředkem k ochraně hmotných práv je právo procesní. Jde-li o práva, která určitému subjektu přiznává hmotné dědické právo, musí být zajištěna především procesním právem, ve kterém jsou ustanovení dědického práva hmotného aplikována, tj. procesním právem, které upravuje řízení o pozůstalosti. Řízení o pozůstalosti upravuje zák.č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (z.ř.s.). Podle tohoto zákona je nepominutelný dědic účastníkem při projednání pozůstalosti, jde-li v něm o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání jeho povinného dílu (§ 113 z.ř.s.). Naproti tomu věřitel zůstavitele je účastníkem řízení o projednání pozůstalosti, jde-li v něm o odloučení pozůstalosti, které navrhl nebo o soupis pozůstalosti, který navrhl (§ 112 z.ř.s.). Také z procesní úpravy je proto zřejmé, že postavení nepominutelného dědice nelze zaměňovat za postavení věřitele: věřitel na rozdíl od nepominutelného dědice není účastníkem při určení obvyklé ceny pozůstalosti (není proto oprávněn podat odvolání proti usnesení dle § 180 odst. 1 z.ř.s. – viz též R 58/1965) a na rozdíl od nepominutelného dědice nemůže požadovat při projednání pozůstalosti vypořádání své pohledávky. S vypořádáním práva nepominutelného dědice na povinný díl v rozhodnutí o dědictví počítá výslovně ustanovení § 185 odst. 3 písm. b) z.ř.s. Na rozdíl od práv věřitelů, popřípadě odkazovníků, o kterých se při projednání pozůstalosti nerozhoduje, o právech nepominutelných dědiců (povinném dílu) se při projednání pozůstalosti rozhoduje, obdobně jako o právech dědiců (viz shora). Uplatní-li nepominutelný dědic své právo na povinný díl a na jeho vypořádání, má proto právo na to, aby o tom bylo rozhodnuto v řízení o projednání pozůstalosti. Jeho postavení je tak mnohem bližší postavení dědice než postavení věřitele či odkazovníka. Závěr, podle kterého by měl nepominutelný dědic svá práva uplatňovat ve sporném řízení mimo řízení o pozůstalosti, nemá oporu v právní úpravě a dosud ani v judikatuře k příslušným ustanovením občanského zákoníku a zákona o zvláštních řízeních soudních. Vzhledem k tomu by nerespektování shora uvedených práv nepominutelného dědice a skutečnost, že s ním soud s odkazem na takový závěr přestal jednat, bylo nutno hodnotit jako vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, resp. jako nesprávný postup soudu, kterým byla účastníku odňata možnost jednat před soudem; především by nepominutelný dědic mohl dodatečně odvoláním napadat usnesení podle § 180 z.ř.s. o určení obvyklé ceny majetku, popřípadě i další usnesení, která mají vztah k jeho účasti v řízení dle § 113 z.ř.s., která by tak bez jeho účasti nemohla nabýt právní moci, a jde i o důvod žaloby pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o.s.ř. Nelze proto akceptovat názor, který redukuje práva nepominutelného dědice na práva věřitele. Zbývá posoudit otázku, jak postupovat ve vztahu k nepominutelnému dědici, který zpochybnil platnost svého vydědění. Na tuto otázku dává přímou odpověď ustanovení § 1673 odst. 2 o.z., které bezprostředně navazuje na obecnější ustanovení § 1672 o.z., týkající se sporů o právo na dědictví, a které zjevně počítá s odkazem na podání žaloby, týkající se platnosti vydědění (srov.: „odkáže se k podání žaloby ...“) a navíc rozlišuje, komu má být podání žaloby uloženo, podle toho, zda zůstavitel uvedl nebo neuvedl důvod vydědění. Nelze se ztotožnit s tím, že uvedený postup přichází v úvahu jen tehdy, domáhá-li se nepominutelný dědic současně s popíráním platnosti vydědění také svého dědického práva, tj. popírá-li současně platnost závěti ve prospěch jiných osob nebo má-li být v případě neplatnosti vydědění dědicem ze zákona. V této souvislosti je namístě připomenout názory, které odvolací soud nesdílí, ale které dovozují, že nepominutelný dědic má vždy právo jen na povinný díl, a to i když byl vyděděn neplatně, bez ohledu na to, zda by při neplatnosti vydědění, popřípadě neplatnosti závěti byl povolán dědit ze zákona; tyto názory argumentují ustanovením § 1650 o.z., popřípadě tím, že i neplatné vydědění (neexistence důvodů vydědění) vyjadřuje vůli zůstavitele, který si nepřál, aby nepominutelný dědic nabyl dědictví, a má v tomto směru účinky jakési „negativní závěti“. V případě akceptování shora uvedených názorů by aplikace § 1673 odst. 2 o.z. nepřicházela v úvahu vůbec, neboť spor o neplatnost vydědění by byl vždy jen sporem o právo na povinný díl a nemohl by být nikdy sporem o dědické právo. Důvodem k ukončení účasti nepominutelného dědice proto nemůže být nevyřešený spor o právo na povinný díl. Přiznává-li zákon tomu, kdo se domáhá dědictví, právo na to, aby jeho spor s osobami, kterým jinak podle zjištění soudu svědčí dědické právo, byl řešen v rámci řízení o pozůstalosti (§ 168, § 169 a § 170 z.ř.s.), tj. aby se domáhal svého práva např. zpochybňováním pravosti či platnosti závěti, je namístě stejné právo přiznat i nepominutelnému dědici, který zpochybňuje platnost svého vydědění. Tento požadavek vystupuje do popředí tím spíše, že na rozdíl od závěti, ve které může svéprávný zůstavitel zcela svobodně pořizovat o tom, koho povolá za dědice, k platnosti vydědění nestačí jen projev vůle svéprávného zůstavitele, nejsou-li také objektivně naplněny důvody, které vydědění umožňují; přitom podle platné právní úpravy nemusí zůstavitel do listiny o vydědění tyto důvody vůbec uvést a i když je uvede, nemusí jeho tvrzení nutně odpovídat skutečnosti (což platí i pro případ, kdy listina o vydědění byla pořízena formou notářského zápisu). Zůstavitel by takto mohl dokonce vydědit i nezletilého potomka (kterému zákon přiznává postavení osoby pod zvláštní ochranou) a šlo by pak o situaci, kterou by bylo možné zpravidla vyřešit již na základě právního posouzení (se zřetelem k věku vyděděného se závěrem o nemožnosti naplnění důvodu vydědění). Odvolací soud má proto na rozdíl od soudu I. stupně za to, že na řešení sporů nepominutelných dědiců, kteří popírají platnost vydědění (aniž by zpochybňovali platnost závěti) je nutno aplikovat ustanovení § 1673 odst. 2 o.z. přímo a ustanovení § 168, 169 a 170 z.ř.s. analogicky. Popírá-li vyděděný potomek nejen platnost vydědění, ale zároveň i platnost závěti nebo jde o případ, kdy zůstavitel žádnou závěť nezanechal, je zde spor o dědické právo a ustanovení § 168, 169 a 170 z.ř.s. se použije přímo. Soud I. stupně v odůvodnění svého usnesení pouze konstatuje, že ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. nelze aplikovat ani analogicky „protože nepominutelný dědic není dědicem“. Tento přístup ve skutečnosti neznamená nic jiného než akcentování doslovného jazykového znění § 170 z.ř.s. a nepřipuštění jakéhokoli jiného než doslovného výkladu. Přitom analogie v občanském právu není vyloučena a ustanovení § 170 odst. 1 z.ř.s. se přímo nabízí jako nejbližší ustanovení, podle kterého lze spor o právo nepominutelného dědice řešit (viz shora). Odsunutím těchto otázek do jiného řízení (bez aplikace ustanovení § 169 či 170) by byl nepominutelný dědic zcela zbaven možnosti dosáhnout účinnými prostředky skutečného naplnění svých práv: neprovedení soupisu nebo jeho provedení bez účasti nepominutelného dědice a nemožnost bránit se proti určení obvyklé ceny aktiv pozůstalosti dle § 180 odst. 1 z.ř.s. odvoláním by mohly vést k neúplným zjištěním a výslednému zkrácení povinného dílu, neboť v mezidobí by mohl být majetek zatajen, zpeněžen, odstraněn, převeden na jiné osoby, spotřebován apod. Nepominutelný dědic by pak v jiném řízení jen stěží prokazoval, co bylo předmětem pozůstalosti a i v případě úspěchu by mohlo být problematické skutečné uspokojení jeho pohledávky (např. exekucí na již neexistující majetek). Řešení, při kterém by ve sporu o platnost vydědění bylo podání žaloby ponecháno pouze na vyděděném nepominutelném dědici, by mělo za následek i přesun břemene tvrzení a důkazního břemene na nesprávnou osobu, přestože z ustanovení § 1673 odst. 2 o.z. vyplývá, že v těch případech, kdy zůstavitel neuvedl důvod vydědění, má být žalobcem ten, kdo má dědit na místě vyděděného. Soud může podle § 7 odst. 2 z.ř.s. ukončit pouze účast toho, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná. O právech vyděděného nepominutelného dědice, který uplatnil v řízení o pozůstalosti své právo na povinný díl a tvrdí, že byl vyděděn neplatně, se však v řízení o pozůstalosti jedná, jak je vysvětleno shora. Právo na povinný díl nemá jen ten potomek, který byl vyděděn platně. Popírá-li vyděděný potomek platnost vydědění, musel by být spor nejprve vyřešen v neprospěch nepominutelného dědice, aby mohl soud dojít k závěru, že se o jeho právech nejedná. K ukončení účasti nepominutelného dědice by proto mohl soud přistoupit jen na základě zjištění, že byl vyděděn platně. K takovému zjištění by však mohlo dojít jen po odpovídajícím řízení, ve kterém bude otázka platnosti vydědění (existence důvodů vydědění) pravomocně vyřešena. Argumentuje-li napadené usnesení články v odborném tisku, je nutno konstatovat, že nejde o názory zcela jednoznačné a pro rozhodování soudu nejsou závazné. V odborné literatuře se lze stejně tak setkat s názorem, že spory o povinný díl je třeba řešit dle § 169 z.ř.s. a § 1673 odst. 2 o.z. (tj. § 170 z.ř.s.) – viz Občanský zákoník, Komentář, svazek IV, dědické právo, Wolters Kluwer, Praha 2014, komentář k § 1673, bod VI., zejména VI.11. Nadto soudem zmiňovaný článek autorů L. Drápal, M. Šešina: Povinný díl a jeho vypořádání (Ad Notam 6/2016, s. 15 a násl.) naopak počítá s tím, že i v případě podání žaloby před obecným soudem je namístě s nepominutelným vyděděným dědicem jednat jako s účastníkem podle § 113 z.ř.s. (viz zmíněný článek s. 20). Vzhledem k tomu, že soud I. stupně napadeným usnesením porušil hmotná a procesní práva nepominutelného dědice, odvolací soud napadené usnesení zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení [§ 219a odst. 2 a § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. V dalším řízení soud I. stupně bude řešit spor o právo odvolatele na povinný díl (závisející na platnosti či neplatnosti vydědění) analogicky postupem dle § 168 a násl. z.ř.s., tj. vzhledem ke skutkovému charakteru sporu (existence důvodu vydědění) podle § 170 z.ř.s. a § 1673 odst. 2 o.z. Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. k) o.s.ř.]. V Praze dne 31.10.2017 JUDr. Ladislav M u z i k á ř , v.r. předseda senátu