U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové v exekuční věci oprávněných: a) M. K., n., b) nezletilá V. K., n., obě bytem Ť., Bardejov, S. r., obě zastoupené Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem Š. n., B., za účasti matky oprávněných: M. K., n.. č., bytem Ť., B., S. r., p r o t i povinnému: M. K., n., bytem U P., P., zastoupený Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Na Rozcestí 1434/6, Praha 9, pro vymožení pohledávky na výživném, k odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. března 2017, čísla jednacího 57 EXE 1032/2010-141, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinného na částečné zastavení exekuce ze dne 6. listopadu 2015. Shrnoval, že exekuce byla nařízena jeho usnesením ze dne 1. února 2011, které nabylo právní moci dne 27. dubna 2011, pro nedoplatek na výživném za období ode dne 21. srpna 2008 do dne 30. září 2010 pro oprávněnou a) v částce 1 543,45 EUR, pro oprávněnou b) ve výši 701,92 EUR, dále pro běžné měsíční výživné pro oprávněnou a) v částce 82,98 EUR a pro oprávněnou b) v částce 49,79 EUR. Usnesením ze dne 24. května 2016 pak byla s právní mocí ke dni 1. června 2016 exekuce rozšířena s účinností ode dne 1. září 2014 o částku 17,23 EUR měsíčně, tedy na částku 150,- EUR měsíčně pro obě oprávněné dohromady. Povinný ve svém návrhu na částečné zastavení exekuce odkazoval na exekuční titul, jímž je rozsudek Okresního soudu v B. o schválení dohody rodičů mimo jiné o výživném. Nabyl právní moci dne 21. srpna 2008, první splátka výživného byla podle schválené dohody splatná ke dni 15. září 2008, jednalo se o výživné za říjen stejného roku. Povinný tvrdil, že uhradil v roce 2008 celkem částku 43 700,- Kč, což v přepočtu na slovenské koruny odpovídá úhradě dvanácti měsíčních splátek výživného, zbývá 917,- Sk. V následujícím roce dle své obrany uhradil celkem částku 1 718,70 EUR, v roce 2010 150,- EUR, celkem tedy čtrnáct splátek po 132,77 EUR, zbývá částka 9,92 EUR. Tvrdil, že za období od 21. srpna 2008 do 30. září 2010 měl uhradit 25 splátek, zaplatil však celkem 26 splátek, na jeho straně vznikl naopak přeplatek, takže navrhoval zastavení exekuce pro dlužné výživné. Doplňoval, že v roce 2012 zaplatil celkem částku 2 134,77 EUR, tedy 16 měsíčních splátek. Všechny splátky za období od 15. září 2008 do 15. února 2012 uhradil, z toho důvodu jej i Obvodní soud pro P. zprostil návrhu na potrestání z přečinu zanedbání povinné výživy za období 1. června 2008 do 17. února 2012 svým rozsudkem ze dne 25. června 2012, spisové značky 4 T 31/2012, se závěrem, že dlužné výživné uhradil. Ve svém návrhu dále vypočítával, že v roce 2013 uhradil na výživném částku 1 344,77 EUR, podle sdělení soudního exekutora vedle toho srážkami ze mzdy částku 41 702,- Kč, v přepočtu tedy částku 1 544,50 EUR. Vypočítával, že za období 15. října 2010 do 15 října 2015 uhradil celkem částku 7 295,97 EUR, uhradit měl částku 8 098,97 EUR, rozdíl činí 803,- EUR. Při zohlednění jeho dřívějšího přeplatku tak činí dluh zhruba částku 670,- EUR, nikoliv soudním exekutorem vymáhanou částku 10 477,11 EUR. Soud prvního stupně popisoval nesouhlasné stanovisko matky oprávněných opřené o tvrzení, že povinný zanechal na S. dluhy z úvěrů z jeho podnikatelské činnosti, v nichž jako dlužníci figurovali oba bývalí manželé. Dohodli se tudíž, že po odchodu povinného do České republiky bude své manželce posílat peníze na úhradu těchto závazků. Z uvedeného důvodu představují platby zaslané povinným v roce 2008 v celkové výši 43 700,- Kč splátky dluhů z úvěrů, nikoliv výživného. Stejně tak platba ze dne 8. července 2009 ve výši 747,- EUR je úhradou úvěrů, nikoliv výživného, na příslušném ústřižku k ní je uvedena poznámka „splátky pôžičiek“. S návrhem na částečné zastavení exekuce nesouhlasily ani obě oprávněné prostřednictvím svého zástupce. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, ve spojení s ustanovením § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v platném znění, podle nichž bude exekuce zastavena, jestliže po vydání vykonávaného rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané; je-li důvod pouze částečný, bude exekuce zastavena částečně. Soud prvního stupně shrnoval, že spor mezi účastníky řízení vznikl ohledně data, od kterého vznikla povinnému vyživovací povinnost (resp. povinnost zasílat splátky výživného), a ohledně plateb ze dnů 1. října 2008 v částce 15 000,- Kč, 31. října 2008 v částce 7 000,- Kč, 26. srpna 2008 v částce 15000,- Kč, 14. srpna 2008 v částce 6 700,- Kč a 8. července 2009 v částce 747,- EUR. Spor panoval ohledně toho, zda se jednalo o splátky výživného či jiných závazků povinného. Ostatní platby povinného mimo exekuční řízení nebyly ze strany oprávněných sporovány. Soud prvního stupně potvrzoval, že exekučním titulem pro nařízení exekuce byl rozsudek Okresního soudu v B. ze dne 25. června 2008 o rozvodu manželství rodičů oprávněných a schválení jejich dohody, podle níž byly oprávněné svěřeny do výlučné péče jejich matky a povinný se zavázal přispívat po rozvodu manželství na výživu oprávněné a) částku 2 500,- Sk měsíčně, oprávněné b) částku 1 500,- Sk měsíčně, obou splatných vždy k 15. dni v měsíci předem. Rozsudek nabyl právní moci 21. srpna 2008, za rozhodný považoval soud prvního stupně kurs 30,126 Sk za jedno euro. Soud prvního stupně odmítl argument povinného, že obě oprávněné mají nárok na výživné až od měsíce října roku 2008, neboť první splátka výživného byla splatná dne 15. září 2008. Podle vykonávaného rozhodnutí se povinný zavázal platit výživné pro oprávněné po rozvodu, tedy od data 21. srpna 2008, ke kterému rozsudek o něm nabyl právní moci. První splátka běžného výživného za měsíc září 2008 byla splatná do 15. září 2008, ve stejném termínu však splatná i poměrná část výživného za období od 21. srpna do 31. srpna 2008. Trval na závěru, že splatnost běžného výživného k 15. dni v měsíci předem se týká výživného na tento měsíc (nejméně z 50 % je placeno předem). Nelze zaměňovat termín splatnosti splátek výživného s datem vzniku vyživovací povinnosti. Ta vznikla ode dne právní moci rozhodnutí o rozvodu, nikoliv až od října 2008; exekuce byla nařízena pro dlužné výživné za období od 21. srpna 2008, ne od června 2008, jak navrhly oprávněné. Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že na účet čísla s názvem K. M. povinný vložil v hotovosti dne 1. října 2008 částku 15 000,-Kč, dne 31. října 2008 částku 7 000,- Kč, dne 14. srpna 2008 částku 6 700,- Kč a dne 26. srpna 2008 částku 15 000,- Kč, celkem tedy 43 700,- Kč, aniž by platby byly označeny účelem. Dne 8. července 2009 pak zaslal matce oprávněných částku 747,- EUR prostřednictvím poštovní poukázky. Zmiňoval prohlášení povinného ze dne 3. února 2005, podle kterého způsobil všechny závazky, dluhy bez vědomí manželky a přebírá za ně zodpovědnost, přičemž majetek užívaný ve společné domácnosti nepovažuje za ručení za jeho podnikatelskou činnost. Odkazoval i na dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM) sjednanou mezi povinným a matkou oprávněných dne 6. července 2006, podle které povinný převzal závazky ze smluv o úvěru čísel ze dne 29. března 2005 se zůstatkem ve výši 400 398,30 Sk ke dni 31. prosince 2015 a s měsíční splátkou 2 496 Sk a čísla ze dne 30. listopadu 2005 na částku 560 000,- Sk s příslušenstvím a s měsíční splátkou 3 764,- Sk. Odkazoval i na dodatek číslo 1) k dohodě o vypořádání BSM ze dne 11. února 2010, podle kterého povinný převzal závazky ze smluv o mimořádném meziúvěru čísla 0109304104 ve výši 400 000,- Sk a ze smlouvy o stavebním úvěru čísla ve výši 240 000,- Sk. Skutečnosti o poskytnutých úvěrech povinnému a jejich splácení plynou i z exekučního titulu, v rozvodovém řízení povinný sám uváděl, že z příjmů opatřených v Č. r. posílá matce oprávněných peníze na splátky úvěrů, které činí částku 11 370,- Kč. Soud prvního stupně odkázal také na výpisy z účtů vedených na jméno matky oprávněných, podle nichž byly hrazeny splátky úvěru ze stavebního spoření, a to ke dni 13. srpna 2008 částka 700,- Sk, k následujícímu dni částka 4 500,- Sk, ke dni 3. září 2008 částka 3 500,- Sk, ke dni 5. září 2008 částka 2 700,- Sk, ke dni 22. září 2008 částka 3 000,- Sk, ke dni 10. října 2008 částka 10 500,- Sk, ke dni 13. října 2008 částka 4 700,- Sk a ke dni 14. listopadu 2008 částka 700,- Sk. Dále byly uhrazeny dluhy na kreditní kartě v částkách 1 174,56 Sk a 1 134,73 Sk. Povinný svá tvrzení o tom, že splátky úvěrů hradil on, k výzvě soudu nedoložil. Soud prvního stupně dále odkazoval na trestní řízení vedené pod spisovou značkou 4 T 31/2012 u Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž byl povinný zproštěn návrhu na potrestání pro přečin zanedbání povinné výživy v období od 1. června 2008 do 17. února 2012. V jeho průběhu povinný doložil doklady o vkladu částek 15.000,- Kč dne 1. října 2008, 7 000,- Kč dne 30. října 2008, 6 700,- Kč dne 14. srpna 2008 a 15 000,- Kč dne 26. srpna 2008, dále poštovní poukázky ze dne 26. dubna 2012 na částku 132,77 EUR, 26. dubna 2012 na částku 1 867,23 EUR a ze dne 7. března 2012 na částku 134,37 EUR. Trestní soud se dotazoval matky oprávněných, zda tři naposledy uvedené platby obdržela, zjišťoval také, že povinný má na Slovensku dluhy, které nesplácí. Spokojil se pouze s tvrzením povinného o úhradách výživného bez ohledu na tvrzení matky oprávněných. U stejného soudu pak proběhlo další trestní řízení pod spisovou značkou 2 T 45/2013, v němž byl povinný odsouzen za přečin zanedbání povinné výživy. Soud prvního stupně dále vyšel z kopie poštovní poukázky ze dne 8. července 2009 o platbě 747,- EUR obsahující údaj o účelu platby, splátky půjček. Hodnotil, že na části poukázky v držení povinného není účel platby uveden, je zřejmý z dokladu v držení matky. Podle shodného tvrzení účastníků povinný poukazoval platby nejprve své š. na S. převodem z účtu (A. K.), ta pak peněžními poukázkami zasílala prostředky matce oprávněných. K několika převodům povinný předkládal debetní avíza s uvedeným účelem platby, po výzvě soudu však nepředložil obdobné avízo ke sporné platbě ve výši 747,- EUR. Soud prvního stupně dle svých závěrů neměl důvod nevěřit matce oprávněných, že úhrady povinného v roce 2008 nesměřovaly na výživné, ale na jeho jiné dluhy. Rodiče oprávněných se dohodli, že dluhy vzniklé za trvání manželství přebírá povinný, který sám v rozvodovém i opatrovnickém řízení uváděl, že z výdělku v Č. r. posílá matce peníze na úhradu dluhů. Kopie vkladů peněžních prostředků nemají označen účel platby. Tvrzení o jiném účelu platby povinný uplatnil v exekučním řízení až v roce 2015, ačkoliv probíhá již od roku 2010. Dříve pak svá tvrzení o účelu plateb z roku 2008 uplatnil jen v trestním řízení konaném v roce 2012. Neprokázal, že by v roce 2008 splácel své jiné závazky na Slovensku. Závěr o platbách půjček povinného dovodil též z poznámky o účelu platby částky 747,- EUR na poštovní poukázce ze dne 8. července 2009. Obranu povinného považoval za účelovou a vyvolanou trestním řízením probíhajícím v roce 2012 kvůli neplnění jeho vyživovací povinnosti. Doplňoval, že povinný vyživovací povinnost vůči oprávněným hradí pouze částečně a nepravidelně pod tlakem. Jeho platby výjimečně poukazované k rukám matky oprávněných se s odkazem na ustanovení § 46 odst. 4 exekučního řádu považují za vymožená plnění. Nad rámec sporných skutečností soud prvního stupně vypočítával dluh povinného na výživném ke dni 28. února 2017, vyčíslil jej na 5 927,08 EUR. Od této částky odečetl ještě plnění vymožená soudním exekutorem. Matka oprávněných podle svého sdělení od soudního exekutora obdržela celkem 39 704 – Kč s poslední platbou z října roku 2015, od té doby žádnou další částku nedostala ani na dlužné výživné ani běžné měsíční, pro které je exekuce rovněž nařízena. Proti tomuto usnesení si podal povinný dne 5. května 2007 odvolání, kterým navrhoval jeho zrušení. Shrnoval skutková zjištění učiněná exekučním soudem a poukazoval na fakt, že rodiče uzavřeli dohodu, kterou Okresní soud v B. schválil svým rozhodnutím ze dne 25. června 2008, na jejím základě se povinný zavázal přispívat na výživné oprávněných pro dobu po rozvodu manželství. Sporný je výklad ustanovení § 76 odst. 1 zákona č. 36/2005 Sb., o rodině, v platném znění, z něhož plyne, že výživné se platí v pravidelných opakujících se sumách splatných vždy na měsíc dopředu. Trval na stanovisku, že výživné za měsíc říjen 2008 je splatné k 15. září 2008. V uzavřené dohodě si její strany nesjednaly splatnost výživného za září 2008 a část výživného za měsíc srpen roku 2008. V takovém případě je závazek splatný na výzvu, kterou matka netvrdila ani neprokázala. Ohledně sporných plateb z roku 2008 ve prospěch účtu matky oprávněných v celkové částce 43 700,- Kč se soud prvního stupně pouze přiklonil na stanovisko matky, že neoznačené úhrady od povinného nejsou úhradami výživného, ale jeho dluhů z bankovních úvěrů. Namítal, že jiná dohoda než o placení výživného mezi rodiči oprávněných schválená soudem uzavřena nebyla. Z ní jasně plyne povinnost otce platit k rukám matky. Zasílal-li povinný matce nezletilých nějaké peníze, plnil tím uzavřenou dohodu o placení výživného. Podle dohody o vypořádání BSM (článek III. část B) převzal všechny bankovní úvěry povinný, nikoliv matka. Chtěl-li by hradit dluhy z převzatých úvěrů, hradil by je rovnou bance, nebyl důvod činit tak prostřednictvím matky oprávněných. V závěru odvolacího řízení doplňoval, že podle zjištění orgánů činných v trestním řízení včetně trestního soudu prvního stupně ve věci jeho stíhání pro neplacení výživného v roce 2012 byly z jeho strany všechny pohledávky na výživném do doby rozhodnutí soudu zcela uhrazeny. V trestním řízení byl zjištěn součet jeho plateb, kterými byly nároky oprávněných na výživné uhrazeny. Problém tkví ve faktu, že jeden soud považuje sporné platby za uhrazené na výživném, druhý nikoliv. Povinný by tvrzení matky nesporoval, pokud by doložila a prokázala, že sporné peněžní prostředky skutečně použila na úhradu dluhů z úvěrů. Jedná se však o neoznačené platby, přednost mají splátky výživného, existuje-li spor o účelu, ke kterým byly použity. Jedná se o stále identické platby z roku 2008 a jednu platbu z roku 2009. Navrhoval případně opětovně provést před odvolacím soudem důkazy o tom, že matka oprávněných použila přijaté peněžní prostředky na splátky dluhů z úvěrů. Nepopíral, že se s ní dohodl na splátkách úvěrů, sporné je však přiřazení jednotlivých plateb k jejich účelu a zjištění, zda si peněžní prostředky obdržené od povinného nechala či je vložila do banky na úhradu jeho dluhů z různých úvěrů. Doložila-li by tuto skutečnost, měl by povinný o dluh méně vůči bance. Obě oprávněné prostřednictvím svého opatrovníka i jejich matka uvedly, že při dokazování u soudu prvního stupně byly podrobně zkoumány jednotlivé platby, bylo prokázáno jejich použití na platby výživného i jiných dluhů povinného. Doplňovaly, že v roce 2017 bylo výživné hrazeno pouze od soudního exekutora v celkové výši 2 555,73 EUR, oprávněné přímo od povinného žádné platby neobdržely, dluh na výživném ke dni 30. září 2017 vyčíslovaly na částku 3 103,42 EUR. Shodně navrhovaly, aby odvolací soud vyšel z provedených důkazů a obsahu spisu a napadené usnesení jako správné potvrdil. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo povinnému doručeno dne 21. dubna 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 5. května 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, povinný jako účastník exekučního řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatel namítal nesprávné právní posouzení svého návrhu na částečné zastavení exekuce a nesprávné skutkové závěry s tím, že sporné dílčí platby uhrazené na účet matky oprávněných směřovaly na výživné, nikoliv na jiné závazky, ohledně nichž nebyla mezi povinným a matkou oprávněných uzavřena jiná dohoda, tedy důvody, které lze podřadit pod ustanovení § 205 odstavce 2 písmen e) a g) o. s. ř. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí při svém jednání (ustanovení § 214 odst. 1 o. s. ř.). Povinný tvrdil uhrazení části vymáhaného dluhu na výživném, které lze jako důvod pro případné zastavení exekuce subsumovat jedině pod ustanovení § 268 odstavce 1 písmena g), odstavce 4 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 52 odstavce 1 exekučního řádu, podle nichž bude exekuce i jen částečně zastavena, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo, byť jen částečně, právo jím přiznané. Odvolací soud dále doplnil dokazování o listiny k důkazu navržené oprávněnými a předložené již soudu prvního stupně, které při jeho jednání bez bližšího odůvodnění nebyly přečteny, s odkazem na ustanovení § 213 odst. 4 části věty před středníkem o. s. ř. Týkaly se opět toho, jakým způsobem naložila matka oprávněných s penězi, které jí povinný poslal. Jedná se tedy o důkazní prostředky směřující ke zjištění skutkového stavu potřebného pro řádné rozhodnutí ve věci. Konkrétně jimi byly titulní strana smlouvy o splátkovém úvěru uzavřena pod číslem mezi Slovenskou spořitelnou, a.s., na straně jedné jako věřitelkou a matkou oprávněných a povinným na straně druhé jako společnými dlužníky na částku 560 000,- Sk, první strana obdobné smlouvy uzavřené mezi stejnými účastníky pod číslem na částku 200 000,- Sk, úvěrová smlouva mezi stejnými kontrahenty sjednána k účtu čísla , výpověď smlouvy o kontokorentním úvěru adresovaná dne 2. září 2008 Slovenskou spořitelnou, a.s., matce oprávněných a povinnému, dohoda o vydání a vyplnění bianco směnky čísla , uzavřená mezi První stavební spořitelnou, a.s., se sídlem v B. a matkou oprávněných na straně druhé ohledně částky 400 000,- Sk a smlouva o meziúvěru a stavebním úvěru uzavřená mezi První stavební spořitelnou, a.s., na straně jedné jako věřitelkou, J. a V. L., rodiči matky oprávněných, na straně druhé jako dlužníky a ručitelkou M. M.u na částku 100 000,- Sk pod číslem . Soud prvního stupně se ve svém rozhodování nezabýval existencí své mezinárodní soudní pravomoci ani určením rozhodného práva, o nich mezi stranami spor nepanoval. Vzhledem k bydlišti povinného na území Č. r. v obvodu exekučního soudu je založena mezinárodní pravomoc soudů Č. r. a místní příslušnost soudu exekučního ustanoveními článku 27 odst. 2 nařízení Rady (ES) číslo 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností. Citované nařízení dopadá na posuzované exekuční řízení s ohledem na bydliště obou oprávněných na území S. r. a s odkazem na ustanovení § 1 a 2 zákona číslo 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění platném ke dni zahájení exekučního řízení (viz ustanovení § 123 odst. 2 vět první a druhé zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Podle ustanovení článku 15 zmíněného nařízení Rady (ES) číslo 4/2009 je rozhodným právem v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 3 věty první Haagského protokolu ze dne 30. listopadu 2011 o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti právní řád Slovenské republiky, kterým se řídilo nalézací řízení, jehož výsledkem je vykonávané rozhodnutí. Na vztah mezi stranami tak dopadá především povinným zmiňovaný zákon č. 36/2005 Zbierky zákonov Slovenské republiky (dále jen Zb.), o rodině, v relevantním znění, a podle jeho ustanovení § 110 subsidiárně zákon číslo 40/1964 Zb., občiansky zákonník (dále jen OZ SR), ve znění platném v letech 2008 a 2009, během nichž byly ze strany povinného poskytnuty platby, které se staly předmětem sporu v řízení o částečném zastavení exekuce. Povinný především vytýkal soudu prvního stupně, že sporné platby z roku 2008 v celkové částce 43 700,- Kč a jednu platbu z roku 2009 ve výši 747,- EUR považoval za splátky úvěrů povinného pouze na základě tvrzení matky, kterým uvěřil. Po doplnění dokazování a zhodnocení všech provedených důkazů postupem dle ustanovení § 213 odst. 4, § 213a odst. 2 a § 132 o. s. ř. odvolací soud shledal, že tvrzení matky povinných byla dostatečně prokázána předloženými listinnými důkazy. Povinný nezpochybňoval existenci dohody o vypořádání jeho bezpodílového spoluvlastnictví s matkou oprávněných a jejího dodatku. Soud prvního stupně k důkazu řádně provedl výpisy z účtu znějícího na její jméno pod číslem , které navrhla a předložila. Z nich jsou zřejmé jednotlivé částky odepsané v letech 2008 a 2009 po obdržení sporných plateb od povinného. Po doplnění dokazování povinný nezpochybňoval, že probírané úvěrové dluhy se týkaly jeho podnikatelské činnosti a vázaly jeho osobu. Nesporoval ani úvěr čísla , který si brali rodiče matky oprávněných, manželé L., z účtu matky pak odcházely i v roce 2008 splátky tohoto úvěru. Konkrétně částky po 700,- Sk ve dnech 13. srpna, 5. září, 13. října, dvakrát dne 14. listopadu a 15. prosince 2008. Na dluhy z úvěrů vzniklých za trvání manželství matky oprávněných a povinného, k jejichž uhrazení se zavázal povinný na základě dohody se svou bývalou manželkou, odcházely z účtu matky nepravidelné splátky. Konkrétně na úvěr čísla . částky po 1 000,- Sk dne 14. srpna a 5. září 2008, částka 2 000,- Sk dne 3. října 2008 a částka 4 000,- Sk dne 10. října 2008. Na splátky úvěru čísla ., k jehož uhrazení se rovněž na základě dohody o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví s matkou oprávněných zavázal povinný, odeslala matka oprávněných ze svého účtu částky po 1 000,- Sk ve dnech 14. srpna a 5. září 2008 a částku 2 000,- Sk ke dni 3. října 2008. Na další dluh z úvěru čísla . odešly z účtu matky oprávněných částky 1 000 Sk dne 14. srpna 2008, 1 500,- Sk dne 3. září 2008 a 2 500,- Sk dne 10. října 2008. I dluh z tohoto úvěru se dle dohody s matkou oprávněných zavázal uhradit povinný. Stejné platí i o úvěru čísla ., na který z účtu matky odešly částky 2 000,- Sk dne 3. září 2008 a 4 000,- Sk dne 10. října 2008. Z účtu matky oprávněných byla dále dne 22. září 2008 stržena částka 3 000,- Sk jako splátka kontokorentního úvěru vypovězeného Slovenskou spořitelnou, a.s., oběma bývalým manželům, tedy matce oprávněných a povinnému, dne 2. září 2008. Jednalo se o smlouvu čísla . Povinný u ní opět nezpochybňoval, že se jedná o dluh, který se zavázal uhradit sám. Z účtu matky oprávněných dále byly odepsány dvě částky 1 174,56 Sk a 1 134,73 Sk ke dni 19. listopadu 2008 na dluh z revolvingového ú. č. . Ani ve vztahu k němu povinný neodmítal závěr, že se jednalo o výlučně jeho závazek. Matka oprávněných dále tvrdila a prokazovala, že díky blokaci ze strany soudního exekutora na území S. r. byly z jejího účtu odepsány částky 15 000,- Sk dne 9. ledna 2008 a 10 000,- Sk dne 29. ledna 2008. Podle exekučního titulu, rozvodového rozsudku Okresního soudu v B., pak spolu rodiče oprávněných nesdíleli společnou domácnost od ledna roku 2007, kdy povinný odešel do Č. r. s cílem vydělat peněžní prostředky na úhradu svých závazků. V průběhu roku 2008 na popsané jeho dluhy převzaté na základě dohody o vypořádání BSM a jejího dodatku uhradila matka ze svého účtu celkem 57 509,29 Sk, při povinným tvrzeném kursu 0,83335 slovenské koruny za jednu korunu českou odpovídá součet takto zaplacených částek sumě 47 924,50 Kč, tedy částce ještě převyšující součet povinným tvrzených úhrad ze dnů 14. srpna, 26. srpna, 1. října a 31. října 2008 v celkové výši 43 700,- Kč. Matka oprávněných prokázala, že tyto peněžní prostředky byly z jejího účtu odepsány na úhradu dluhů povinného, oprávněně je tak nepovažovala za splátky výživného. Nemůže v tomto směru obstát obrana povinného, že neexistovala jiná dohoda mezi ním a matkou oprávněných o jiné úhradě závazku. Dohoda o vypořádání BSM a její dodatek byly k důkazu provedeny. Soud prvního stupně správně uzavřel, že vyzýval povinného k předložení dokladů o tvrzení, že přímo a sám hradil dlužné splátky úvěru příslušným peněžním ústavům, nikoliv prostřednictvím účtu matky. Povinný sice zpochybňoval, že matka na úhradu těchto úvěrů peněžní prostředky použila, žádné důkazy o tom, že tak činil přímo on nebo že jsou po něm peněžní prostředky v částkách poskytnutých na účet matky oprávněných ze strany bank požadovány, nenavrhl ani nepředložil. Lze jen přisvědčit soudu prvního stupně, že se jeho obrana jeví účelovou a přednesenou v návaznosti na výsledky trestního stíhání na území Č. r., neboť v exekuci až po sedmi letech od poukázání sporných plateb začíná tvrdit, že se jedná o splátky výživného. Vychází přitom ze své obhajoby na přednesené v trestním řízení, kde se hrozbě odsouzení bránil právě poukazy na zaplacení sporných peněžních prostředků, u nichž až s odstupem několika let začal orgánům činným v trestním řízení tvrdit, že se jednalo o splátky výživného. Obdobné závěry učinil odvolací soud i ve vztahu k částce 747,- EUR, která byla matce oprávněných doručena dne 13. července 2009. Ihned stejného dne byla z účtu matky odepsána částka 500,- EUR ve prospěch dluhu z úvěru čísla ., 240,- EUR na dluh z úvěru , tedy na dva úvěry, k jejichž uhrazení se na základě dohody s bývalou manželkou zavázal povinný. Zbylá částka 7,- EUR pak odešla v rámci splátky 23,24 EUR na dluh z ú. č. , který si vzali prarodiče oprávněných z matčiny strany a u kterého povinný nezpochybňoval, že motivací jejich zadlužení byly opět jeho neuhrazené závazky z podnikatelské činnosti. V původním návrhu na částečné zastavení exekuce povinný tvrdil jako uhrazené i další platby. Konkrétně ke dni 29. dubna 2009 částku 178,70 EUR, ke dni 9. července 2009 částku 337,- EUR, ke dni 21. září 2009 částku 307,- EUR a ke dni 29. října 2009 částku 149,- EUR. Dále pak platbu 150,- EUR ze dne 11. února 2010. Všechny tyto uhrazené platby však matka zohledňovala již v podaném návrhu na nařízení exekuce, uváděla v něm, že tyto platby skutečně směřovaly na výživné na obě oprávněné. Je tak zřejmé, že povinný sám nemá přehled o tom, jaké platby a na jaké své dluhy v průběhu let směřoval. Nyní popsané platby, resp. dluhy na výživném, jež by jim odpovídaly, se vůbec nestaly předmětem exekuce a tím ani napadeného rozhodnutí. Výše uvedenými skutečnostmi byla vyvrácena základní obrana povinného, že matka oprávněných neprokázala použití sporných peněžních prostředků na úhradu jiných jeho závazků vůči peněžnímu ústavu. Činila tak na základě prokázané dohody s povinným o vypořádání jejich BSM. Na splnění závazků na území S. r. dopadají ustanovení OZ SR, podle jehož ustanovení § 567 odst. 2 je peněžitý dluh placený prostřednictvím peněžního ústavu splněn připsáním částky na účet věřitele. Matka oprávněných předloženými výpisy ze svého účtu prokázala odeslání sporných peněžních prostředků ve prospěch úvěrových účtů u jednotlivých peněžních ústavů, důkazy o připsání peněz na účty dluhů povinného provedeny nebyly. Nabízelo se doplnění dokazování o dotazy na jednotlivé peněžní ústavy, věřitele povinného, zda odeslané platby byly skutečně doručeny. Povinný však ani netvrdil, že matka oprávněných po odeslání plateb snad měla některé stornovat. Předložené výpisy z účtu matky oprávněných považoval odvolací soud za dostatečný důkaz o použití peněžních prostředků na úhradu závazků povinného. Není správnou ani jeho obrana, že exekuční titul nestanoví splatnost jednotlivých částek dlužného výživného, jež jsou kvůli tomu splatné na výzvu, kterou matka oprávněných nedoložila, ani ji netvrdila. Exekuční titul schvaluje dohodu rodičů oprávněných, ve které je zakotvena i splatnost jednotlivých měsíčních splátek. Žádné výzvy není potřeba, již dle výroku exekučního titulu je povinný zavázán platit vždy ke každému 15. dni příslušného kalendářního měsíce. Nesprávnou jsou i jeho námitky o výkladu formulace výroku exekučního titulu, že platby výživného jsou poskytovány předem. Jedná se o běžně používanou formulaci používanou ve výrocích rozsudků týkajících se výživného i na území Č. r. Formulace „do 15. dne kalendářního měsíce předem“ je běžně a soustavně vykládána nejen soudy všech stupňů tak, že měsíční platby výživného splatné vždy do každého 15. dne kalendářního měsíce směřují na kalendářní měsíc, za který je výživné placeno, nikoliv na měsíc následující. Takový závěr plyne i ze znění ustanovení § 76 odst. 1 zákona o rodině S. r., podle kterého jsou měsíční splátky výživného splatné předem, nikoliv na následující kalendářní měsíc. Platbou ze září 2008 bylo uhrazeno výživné na září, nikoli na říjen 2008. Obrana povinného, že první splátku výživného podle rozsudku měl poskytnout až ke dni 15. září 2008 a měla tím být zaplacena splátka výživného za říjen 2008, je tak nesprávná. Naopak věcně správné jsou závěry soudu prvního stupně, že po dni nabytí právní moci exekučního titulu měl žalovaný poprvé zaplatit celou měsíční splátku výživného 15. září 2008 za stejný kalendářní měsíc, exekuční titul se však vztahuje i na část výživného za období 21. srpna 2008 (den právní moci rozsudku o rozvodu manželství) do konce srpna roku 2008, neboť úprava vyživovací povinnosti se týká doby po rozvodu manželství. Správnou není na druhou stranu zmínka soudu prvního stupně, že až ke dni 21. srpna 2008 vznikla povinnost platit výživné. Tu měl a má povinný jako rodič nezaopatřených dětí bez ohledu na výrok soudního rozhodnutí, které pouze zakládá možnost exekučního vymáhání splnění zákonné vyživovací povinnosti. Rozhodnutí soudu tedy nekonstituuje vyživovací povinnost, pouze závazně a vykonatelně kvantifikuje její výši. Nesprávné úvahy soudu prvního stupně a spory o datu splatnosti jednotlivých splátek výživného a o počátku vykonatelné povinnosti platit výživné nebyly pro celou věc důležité s ohledem na závěry o tom, na které závazky povinného byly čtyři sporné platby vynaloženy. Nemůže obstát ani odkaz povinného na výsledky trestního řízení vedeného proti jeho osobě. Soud prvního stupně k důkazu provedl mimo jiné i spis Obvodního soudu pro Prahu 10 spisové značky 4 T 31/2012, z něhož je zřejmé, že povinný byl zproštěn návrhu na potrestání pro přečin zanedbání povinné výživy se závěrem, že výživné za období od 1. června 2008 do 18. února 2012 uhradil, tudíž trestnost jeho činu zanikla s odkazem na ustanovení § 226 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění. Soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že pro účely úvah o trestní odpovědnosti povinného trestní soud pouze akceptoval tvrzení povinného, že všechny zaslané platby směřovaly na dlužné výživné. Naopak odmítl tvrzení matky oprávněných, že se jednalo o platby na jiné dluhy povinného u třetích subjektů. Závěr trestního soudu však není a nemůže být závazným dokladem o tom, že řádným splněním povinnosti k úhradě výživného zanikly po vydání exekučního titulu s odkazem na ustanovení § 559 odst. 1 OZ SR a § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu. I v řízení exekučním je při hodnocení důkazů civilní soud vázán pouze rozhodnutím trestního soudu o vině, tedy o spáchání trestného činu, ostatní otázky jako předběžné posuzuje sám, jak plyne z ustanovení § 135 odst. 1, odst. 2 věta první, § 254 odst. 1 věty první o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu. Soud prvního stupně správně hodnotil provedené důkazy, nad rámec sporných tvrzení účastníků vypočítával aktuální dluh povinného na výživném. Provedl všechny potřebné důkazy, po nikoliv rozsáhlém doplnění dokazování přečtením listin, které již měl soud prvního stupně k dispozici, ze strany odvolacího soudu bylo lze učinit závěr, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav potřebný pro řádné rozhodnutí ve věci. Nejen víra v pravdivost skutkové verze předestírané matkou oprávněných, ale i provedené listinné důkazy svědčí o tom, že v rozsahu pěti sporných plateb povinného z let 2008 a 2009 v souhrnných částkách 43 700,- Kč a 747,- EUR nezanikla jeho povinnost vymáhaná v exekučním řízení hradit výživné po vydání exekučního titulu. Usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce je ze všech uvedených důvodů věcně správné, s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. je odvolací soud potvrdil. O nákladech řízení před soudem prvního stupně i odvolacího nebylo rozhodováno s odkazem na ustanovení § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 224 odst. 1 o. s. ř., právní mocí rozhodnutí o zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce celé exekuční řízení nekončí, pokračovat bude nadále, dokud nebude vykonávaná povinnost splněna. V jeho dalším pokračování rozhodne soudní exekutor či následně exekuční soud též o nákladech exekuce včetně tohoto řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání do dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek dle ustanovení § 237 o. s. ř., tedy shledá-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 25. října 2017 JUDr. Jiří Cidlina, v.r. předseda senátu