U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobce: Air Bank a.s., se sídlem Praha 6 - Dejvice, Evropská 2690/17, IČO 29045371, proti žalovanému: M. Ch., nar. x.x.x, státní příslušník Slovenské republiky, v České republice bytem v P. – K., K., o 69 437,02 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. dubna 2017, č.j. 25 C 230/2015 – 115, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se z r u š u j e a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 70 557,83 Kč (představující jistinu a kapitalizovaný úrok) s příslušenstvím, které specifikoval, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že s žalovaným dne 16.12.2014 uzavřel rámcovou smlouvu, na základě níž byl žalovanému aktivován běžný účet, žalovaný zároveň požádal o úvěr ve výši 50 000 Kč, protože žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí úvěru, byl úvěr schválen a dne 17.12.2014 vyplacen na běžný účet žalovaného v plné výši. Žalovaný měl úvěr splácet v měsíčních splátkách po 1 016 Kč, skládajících se ze splátky jistiny a úroku 18,9% počínaje 18.1.2015. Ke dni 18.3.2015 bylo zaplaceno pouze 2,4 Kč a úvěr přestal být splácen, 18.5.2015 žalobce rozhodl o zesplatnění úvěru, který byl tvořen nesplacenou jistinou 49 593,68 Kč a nesplaceným smluvním úrokem z úvěru ve výši 2 272,77 Kč. Dne 29.6.2015 žalovaný zaplatil 10 938 Kč, z níž 719,08 Kč žalobce započetl na úhradu úroku dlužné splátky, splatné k 18.3.2015, 294,52 Kč na úhradu jistiny splátky splatné k 18.3.2015, 791,35 Kč na úhradu úroku splátky splatné 18.4.2015, 224,65 Kč na úhradu jistiny splátky splatné 18.4.2015, částku 8 908,40 Kč na úhradu jistiny zesplatněné ke dni 18.5.2015. Nesplacená jistina činí 40 166,11 Kč, nesplacený smluvní úrok do zesplatnění 762,34 Kč. Žalovaný dluh přes předžalobní výzvu zaslanou také na email, do internetového bankovnictví, prostřednictvím SMS, nezaplatil. Dne 22.12.2014 byl uzavřen mezi účastníky dodatek č. 4 k rámcové smlouvě, jímž žalovaný požádal žalobce o úvěr 30 000 Kč. Protože předpoklady pro poskytnutí úvěru byly splněny, byl úvěr schválen a 22.12.2014 vyplacen na běžný účet žalovaného v plné výši. Žalovaný měl úvěr splácet v měsíčních splátkách po 537 Kč skládajících se z jistiny a úroku 14,9% počínaje 18.1.2015. Počínaje splátkou splatnou k 18.3.2015 splátky nebyly hrazeny. Dne 18.5.2015 žalobce rozhodl o zesplatnění úvěru, dopis a předžalobní výzva byla žalovanému zaslána. 29.6.2015 žalovaný zaplatil 1 074 Kč, kterou žalobce započetl do částky 338,72 Kč na úhradu úroku splátky splatné 18.3.2015, v části 198,28 Kč na úhradu jistiny splátky splatné 18.3.2015, 372,50 Kč na úhradu úroku splátky splatné 18.4.2015 a částku 164,50 Kč na úhradu jistiny splátky splatné 18.4.2015. Dluh na jistině činí 29 270,91 Kč, kapitalizovaný úrok 358,47 Kč. I v tomto případě byla výzva k zaplacení zaslána žalovanému také prostřednictvím emailu, SMS a internetového bankovnictví. V obou případech žalobce požadoval kromě jistiny a kapitalizovaného úroku také sjednaný úrok a úrok z prodlení. Soud prvního stupně platebním rozkazem žalobě vyhověl. Následně usnesením ze dne 6.11.2015 platební rozkaz zrušil, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Ten se k věci nevyjádřil a v řízení zůstal nečinný. Soud prvního stupně, s ohledem na státní příslušnost žalovaného, se zabýval svou pravomocí. Dospěl k závěru, že pravomoc je dána podle čl. 14 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť žalovaný má bydliště na území České republiky. Z rámcové smlouvy ze dne 16.12.2014 zjistil, že ji uzavřel žalobce se žalovaným, že se podle čl. 6 řídí právním řádem České republiky, zejména § 74 a násl. zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku, zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a zákonem č. 145/2010, o spotřebitelském úvěru. Ve smlouvě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému bankovní a platební služby, konkrétně běžný účet a úvěr neúčelový, nezajištěný, na dobu určitou ve výši 50 000 Kč čerpáním formou převodu na jeho běžný účet zřízený smlouvou. Součástí smlouvy jsou obchodní podmínky, ceník, podmínky pro používání karet a podmínky pro používání úvěru. Úvěr byl poskytnut na 97 měsíců při 96 splátkách se základní úrokovou sazbou, nebo 64 s bonusovou úrokovou sazbou, splátka činila 1 016 Kč, splatné byly k 18. dni v měsíci inkasem z běžného účtu žalovaného. Úroková sazba základní činila 18,9%, bonusová 9,9%. Pro účinnost rámcové smlouvy je nutné, aby žalobce od žalovaného obdržel všechny dokumenty, které potřebuje, aby mohl peníze převést na jeho běžný účet, seznam měl být zaslán na email. Rámcová smlouva byla sjednána na dobu neurčitou, platit začala podpisem žalovaného a doručením žalobci. Pro účinnost je třeba splnění odkládací podmínky. Z dodatku č. 4 k rámcové smlouvě ze dne 22.12.2014 zjistil, že žalobce žalovanému poskytl neúčelový, nezajištěný úvěr na dobu určitou ve výši 30 000 Kč, který měl být čerpán převodem na běžný účet žalovaného. Úvěr byl splatný v 96 splátkách se základní úrokovou sazbou nebo 76 s bonusovou úrokovou sazbou, v měsíčních splátkách po 537 Kč, splatných k 18. dni v měsíci s tím, že první splátka je splatná v následujícím měsíci po čerpání úvěru. Způsob placení byl sjednán inkasem z běžného účtu žalovaného, úroková sazba základní 14,9%, bonusová 9,9% ročně. Součástí dodatku jsou podmínky pro používání úvěru. Dodatek začal platit podpisem žalovaného a doručením žalobci. Po splnění odkládacích podmínek měl nabýt účinnosti a bylo sjednáno, že žalobce peníze pošle na účet žalovaného. Pro účinnost dodatku bylo nutné, aby žalobce dostal všechny dokumenty, které potřebuje, seznam měl být žalovanému zaslán na internetové bankovnictví a email. Soud prvního stupně odkázal na § 87 odst. 3 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle jehož odstavce 3 se pojistné smlouvy řídí právem státu, ve kterém má pojistník obvyklý pobyt a strany si mohou zvolit rozhodné právo pro pojistnou smlouvu, dále na Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, podle jehož čl. 3 bod 1 se smlouva řídí právem státu, které si strany zvolí, a s ohledem na ve smlouvách uvedený odkaz na právní předpisy České republiky dovodil, že se věc řídí právním řádem České republiky. Odkázal na ust. § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., kde je upravena smlouva o úvěru, dále na ust. § 1970 téhož zákona, upravující úrok z prodlení a § 2 nařízení vlády č. 351/2003 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení. Následně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť tvrzení žalobce a předložené důkazy jsou nedostatečné. Rámcová smlouva a dodatek č. 4 obsahují vždy dvě úrokové sazby, základní a bonusovou. Ze smlouvy ale není zřejmé, která úroková sazba pro danou smlouvu platí, popřípadě za jakých podmínek. Smlouvy jsou proto neurčité. Ve smlouvě byly uvedeny odkládací podmínky, žalobce ale netvrdil a neprokazoval, že byly splněny a nastala tak účinnost smluv. Žalobce dále neprokázal, že žalovaný úvěr čerpal. Dokladem by byl například pokladní doklad. Nic takového žalobce nepředložil, jen tvrdil, že byl načerpán na běžný účet žalovaného, nikoli to, že finanční prostředky žalovaný převzal, neboť účet vedl právě žalobce, ale čerpání úvěru neprokázal. Výpis z běžného účtu žalovaného nepovažoval za důkaz v pravém slova smyslu, podle něho má povahu dalších tvrzení žalobce. Žalobce tak podle něho neprokázal čerpání úvěru. Žalobu proto zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že plně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, aby odvolací soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. Poukázal na to, že dle článku 1 rámcové smlouvy jsou nedílnou součástí smlouvy obchodní podmínky a podmínky pro používání úvěru. Podle článku upravujícího základní a bonusový úrok, úročení úvěru podmínek pro používání úvěru žalobce vždy úročí základní sazbou, kterou uplatňuje ročně z načerpané jistiny úvěru a je neměnná po celou dobu trvání smlouvy o úvěru s výjimkou bodu 4 tohoto odstavce. Bonusový úrok žalobce žalovanému může nabídnout, ale není povinen, a to v případě, že řádně a včas splácí úvěr v souladu s těmito podmínkami. Snížení provede žalobce tak, že na konci splátkového kalendáře odpustí žalovanému splacení části peněz, které by jinak zaplatil. Protože žalovaný úvěry přestal splácet a žalobce provedl zesplatnění úvěru, ke snížení úrokové sazby dojít nemohlo. K splnění odkládacích podmínek žalobce uvedl, že v žalobě tvrdil, že žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí úvěru v souladu s obchodními podmínkami a podmínkami pro používání úvěru. Měl také za to, že prokazování těchto skutečností není v tomto řízení relevantní, neboť kdyby podmínky splněny nebyly, nevyplatil by žalobce jistiny úvěrů žalovanému na jeho účet. Prokazování těchto skutečností by mělo podle něho smysl v případě, kdyby žalobce odmítl prostředky žalovanému poskytnout a žalovaný se toho domáhal. Za podstatné považoval, že smlouvy o úvěru byly platně uzavřeny a žalobce všechny povinnosti ze smlouvy splnil. Nesplnění smluvních podmínek ze strany žalovaného nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby. K tomu, že neprokázal, že žalovaný úvěr čerpal, žalobce uvedl, že v dnešní době není reálné ani běžné, aby klienti fyzicky přebírali finanční prostředky načerpané na základě smlouvy o úvěru. Za převzetí a načerpání úvěru je třeba považovat připsání částky na běžný účet klienta. Ten je majitelem účtu a peněžních prostředků, které na účtu jsou. Pouze on či osoby jím zmocněné mohou nakládat s prostředky na účtu. Připsáním částky na účet se částka dostala do plné dispozice žalovaného a tímto okamžikem došlo k načerpání úvěru. Skutečnost, že běžný účet vedl žalobce, není v rozporu s tvrzením, že částka byla žalovanému vyplacena. Účet byl veden na jméno žalovaného a ten byl jeho majitelem. Z výpisu z účtu je také zřejmé, že žalovaný načerpané finanční prostředky skutečně použil, a to postupnými výběry a platbami. Protože peníze nebyly žalovaným převzaty fyzicky, ale byly mu vyplaceny na běžný účet bezhotovostním převodem, nelze čerpání úvěru doložit platebním dokladem, ale důkazem je výpis z účtu, který se vytváří automaticky v bankovních systémech. Zdůraznil i to, že žalovaný důkazy žalobce nerozporoval, k jednání se nedostavil, soud v takovém případě nemá suplovat roli opatrovníka žalovaného a činit nepodložené námitky a rozporovat důkazy. Poukázal i na ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb., podle něhož má právo očekávat, že ve shodných věcech bude rozhodnuto obdobně a to, že jiné soudy ve skutkově obdobných žalobách, doložených stejnými důkazy, rozhodují v jeho prospěch. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání před odvolacím soudem, ač měl doručení řádně vykázáno, se nedostavil, odvolací soud proto jednal v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3, § 211 o.s.ř.). Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř. – účastníkem řízení), že splňuje náležitosti, plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že soudy České republiky jsou nadány mezinárodní příslušností (pravomocí) k projednání a rozhodnutí věci. Soud prvního stupně správně dovodil, že tuto otázku je třeba posoudit podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1215/2012, neboť žaloba byla podána k soudu dne 14.7.2015, nařízení nabylo účinnosti 10.1.2015 a podle čl. 66 bod 1 tak dopadá i na posuzovanou věc. Nelze souhlasit s tím, že příslušnost plyne z č.l. 14 uvedeného nařízení, který se vztahuje k pojistným smlouvám, neboť v daném případě jde o spor ze smlouvy o úvěru. Protože v daném případě nešlo o úvěr na koupi movitých věcí, tedy úvěr účelový, nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu ust. § 17 bod 1 nařízení a příslušnost proto plyne z čl. 7 bod 1 písm. b), druhá odrážka nařízení. Protože úvěrové služby byly poskytnuty na území České republiky, jsou příslušné zdejší soudy (v této souvislosti lze odkázat i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014, které se sice vztahují k úpravě obsažené v Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, která však byla obdobná). Odvolací soud dále souhlasí se soudem prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle právního řádu České republiky, neboť si to účastníci ve smlouvě sjednali (§ 3 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008). Odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal čerpání úvěru, neboť nepředložil pokladní či obdobný doklad. Jak sám zjistil z obou smluv, k čerpání úvěru mělo dojít tím, že žalobce peníze vyplatí na běžný účet žalovaného vedený u žalobce. K převodu peněz tedy mělo dojít bezhotovostně, o čemž se žádný pokladní doklad nevyhotovuje, způsobilým důkazem k prokázání převodu je výpis z účtu žalovaného, na který příslušné částky měly být připsány. Výpis z účtu, je-li vytištěn, je listinou a jde o důkaz dle § 129 o.s.ř., který lze tam uvedeným způsobem provést a postupem podle ust. § 132 o.s.ř. zhodnotit. Pokud soud prvního stupně důkaz výpisy z účtu provedl, dále jej nehodnotil a považoval ho jen za další tvrzení žalobce, postupoval chybně a jeho závěry o neprokázání čerpání úvěru žalovaným nelze považovat za správné. Z výše uvedené citace žaloby plyne, že soud prvního stupně sám uváděl, že žalobce se domáhal zaplacení žalovaných částek s tvrzením, že žalovaný splnil všechny smluvní předpoklady pro poskytnutí úvěru. V tomto tvrzení je zahrnuto i tvrzení o naplnění odkládacích podmínek. Soud prvního stupně pak ani neuvádí, proč měl pochybnosti o tom, že některá podmínka nebyla naplněna, která konkrétní podmínka nebyla naplněna a nevysvětluje (zřejmě s ohledem na svůj závěr, že úvěr nebyl čerpán), proč by nesplnění odkládací podmínky mělo bránit ve vrácení půjčených peněz. Soud prvního stupně provedl důkaz podmínkami pro používání úvěru, které obsahují část týkající se základního a bonusového úroku, úročení úvěru, jak uvádí žalobce v odvolání. Žádné zjištění však z tohoto důkazu neučinil a věc s přihlédnutím k tomuto důkazu nehodnotil, ač právě zde má být vztah obou úrokových sazeb vysvětlen. Soudu prvního stupně je třeba vytknout i to, že v řízení provedl důkaz výpisem údajů z registru obyvatel fyzické osobě ohledně žalovaného, výzvou k zaplacení půjčky – tzv. předžalobní upomínka z 18.5.2015, splátkovým kalendářem, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, ceníkem účinným od 8.8.2014, rámcovou smlouvou č. 1346669 z 16.12.2014, formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, obchodními podmínkami Air Bank účinnými od 10.1.2015, přehledem plateb, podmínkami Air Bank pro používání úvěru účinné od 14.12.2013, výpisem z běžného účtu č. 13xxx/xx, splátkovým kalendářem, dodatkem č. 4 k rámcové smlouvě č. 1xx z 22.12.xx, obchodními podmínkami Air Bank účinnými od 7.6.2014 a obchodními podmínkami Air Bank účinnými od 10.1.2015, knihou podané pošty z 22.5.2015, přehledem plateb, výpisem z obchodního rejstříku žalobce, sdělením Ministerstva vnitra České republiky ze dne 28. února 2017 a připojeným spisem soudu prvního stupně sp. zn. 25 C 351/2014 ve věci Pražská plynárenská, a.s. proti žalovanému o zaplacení 49 510 Kč s příslušenstvím, přitom kromě dvou důkazů (rámcové smlouvy a dodatku č. 4) z provedených důkazů nečinil žádná skutková zjištění, aniž v rozporu s ust. § 132, § 157 odst. 2 o.s.ř. vysvětlil, proč je považoval pro posouzení věci za nerozhodné. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je pro své chybné závěry, nedostatečná skutková zjištění a svou nesrozumitelnost rozsudkem odvolacím soudem nepřezkoumatelným, proto byl podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušen a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. odvolací soud rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně provedené důkazy znovu zhodnotí, učiní z nich potřebná skutková zjištění a poté o věci znovu rozhodne. V odůvodnění svého rozhodnutí pak uvede, jaké skutečnosti z provedených důkazů zjistil, případně proč byl ten který důkaz pro posouzení věci nerozhodný, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. V novém rozhodnutí také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 13. prosince 2017 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu