U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobkyně: Ing. I. G. J., bytem S. 317, J. – Z., zastoupená Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem Schnirchova 1374/28, Praha 7, p r o t i žalovanému: JUDr. S. D., advokát se sídlem Ž., K., Slovenská republika, správce pro konkurs a restrukturalizaci se sídlem P. P., S. r., o náhradu škody ve výši 15 367,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. června 2017, čísla jednacího 34 C 94/2017-20 t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně s e m ě n í tak, že se řízení nezastavuje. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o žalobě ze dne 9. března 2017, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 15 367,- Kč s úroky z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucími z ní ode dne 6. dubna 2016 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené žalovaným při výkonu funkce konkursního správce (dále jen SKP); výrokem II. s odkazem na ustanovení § 10 odstavce 3 zákona čísla 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, rozhodl, že se žalobkyni nevrací zaplacený soudní poplatek; výrokem III. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 300,- Kč do tří dnů ode dne právní moci usnesení s tím, že žalobkyně zavinila ve smyslu ustanovení § 146 odstavce 2 věty první zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v platném znění, zastavení řízení, žalovaný tak má právo na jednu paušální náhradu za písemné podání ve věci samé s odkazem na ustanovení § 151 odstavce 3 o.s.ř. a ustanovení § 1 odstavce 3 písmena a), § 2 odstavce 3 vyhlášky čísla 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Výrok I. o zastavení řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 103, § 104 odstavce 1 o.s.ř., podle kterého je v řízení založen neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, kvůli kterému musí být zastaveno. Uvedený nedostatek spatřoval v absenci pravomoci soudů České republiky k projednání věci, která je podle ustanovení § 6 odstavce 1 zákona čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS) dána, je-li podle procesních předpisů místně příslušný soud na území České republiky, neplyne-li ze ZMPS nebo jiného právního předpisu něco jiného. Žalovaný pak namítl nedostatek pravomoci soudu prvního stupně a nemá na území České republiky dle ustanovení § 84 až § 88 o.s.ř. obecný soud, nemá zde své sídlo, není tudíž dána místní příslušnost žádného českého soudu. Neexistuje ani orgán, kterému by věc mohla být postoupena. Všechny výroky uvedeného usnesení napadla žalobkyně odvoláním ze dne 16. června 2017, doplněným podáním ze dne 14. července 2017. Odkázala na všechny zákonné odvolací důvody zakotvené v ustanovení § 205 odstavce 2 písmenech a) až g) o.s.ř., zejména na fakt, že soud prvního stupně nepřihlédl ke skutečnostem odvolatelkou tvrzeným a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a žalobkyni přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Tvrdila, že uplatněný nárok představuje standardní žalobu na náhradu škody, a odkázala na ustanovení § 87 písmena b) o.s.ř., které stanoví: „Vedle obecného soudu žalovaného, případně soudu uvedeného v § 85a, k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.“ Trvala na závěru, že svůj nárok uplatnila zcela v souladu s citovaným ustanovením § 87 písmena b) o.s.ř., jelikož soudní řízení o určovací žalobě, kterým jí mimo jiné byla způsobena finanční újma, probíhalo přímo před Obvodním soudem pro Prahu 5 v jeho obvodu. Žalovaný svým jednáním způsobil škodu několika desítkám fyzických osob, předestřený názor o tom, že žalobní nárok představuje uplatnění náhrady škody, byl potvrzen i usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, čísla jednacího Nep 222/2017-72, vydaným v řízení zahájeném v totožné věci jiného žalobce. Vrchní soud v Praze shrnul: „Předmětný spor je běžnou žalobou na náhradu škody, a proto jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o.s.ř.“ Vyslovuje-li soud prvního stupně nyní svou věcnou a místní nepříslušnost s argumentací, že žalovaný neměl v době podání žaloby své sídlo na území České republiky a proto zde nemá ani obecný soud, je to sice pravdou, nelze však ignorovat skutečnost, že o.s.ř. zná i jiné než „obecné“ soudy na území České republiky. Vedle obecného soudu žalovaného je v dané věci k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. K újmě prokazatelně došlo v obvodu soudu prvního stupně, jakýkoliv jiný právní názor je ve zcela zásadním rozporu s relevantními ustanoveními o.s.ř., zejména s výše citovaným § 87 písmena b). Žalovaný navrhoval potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného v souladu s ustanovením § 219 o.s.ř. Předně namítal, že není možné přihlížet k doplnění odvolání učiněného podáním ze dne 14. července 2017, v něm uvedené skutečnosti by neměl odvolací soud vůbec brát v úvahu, a to s odkazem na náležitosti odvolání zakotvené v ustanovení § 205 odstavce 1 o.s.ř. Žalobkyně podle něj pochybila při podání odvolání dne 16. června 2017, které v rozporu s citovaným ustanovením o.s.ř. skutkově neodůvodnila, pouze vypočetla obecné zákonné odvolací důvody dle ustanovení § 205 odstavce 2 o.s.ř. Takové podání nelze považovat za odvolání v právním slova smyslu. Doplnění odvolání v podání ze dne 14. července 2017 nemůže být vzato v úvahu, neboť odvolání ze dne 16. června 2017 bylo vůči soudu učiněno neúplně, bez uvedení skutkových důvodů, takto neúplné odvolání není možné později měnit ani doplňovat dle ustanovení § 205 odstavce 3 o.s.ř. Žalovaný ve zbytku odkazoval na své vyjádření k žalobě se závěrem, že Obvodní soud pro Prahu 5 nemá pravomoc věc rozhodnout, neboť věcně a místně příslušným k projednání sporu je Okresní soud v Prešově ve Slovenské republice podle místní příslušnosti jeho osoby jako žalovaného a současně podle skutečnosti, že se jedná o konkursní soud, který vede konkursní řízení proti SATEL, akciové společnosti „v konkursu“, se sídle Partizánska 677/17, Poprad, identifikační číslo 00690007 (dále jen úpadce), které je žalovaný správcem (spisová značka 1K 17/2010) a který je oprávněný projednat všechny spory související s předmětným konkursním řízením. Podle článku 4 odstavce 1 nařízení Rady (ES) čísla 1346/2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení) se konkursní řízení řídí právem státu, na jehož území se začne. Ve smyslu článku 18 odstavce 1 Nařízení likvidátor (SKP) jmenovaný soudem, který má pravomoc dle článku 3 odstavce 1 Nařízení, může v jiném členském státě vykonávat všechny pravomoci, jež mu přináležejí ze zákona státu, v němž se konkursní řízení začne. Podle toho se na předmětné konkursní řízení vztahuje zákon čísla 7/2005 Sbírky zákonů Slovenské republiky, o konkursu a restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů, a na případnou odpovědnost správce pro konkurs a restrukturalizaci se vztahuje zákon čísla 8/2005 Sbírky zákonů Slovenské republiky, o správcích, ve znění pozdějších předpisů. Procesní pravidla soudního řízení jsou pak upravena zákonem čísla 160/2015 Sbírky zákonů Slovenské republiky, civilním sporným řádem, který v § 24 odstavci 1 písmena g) výslovně uvádí, že pro konkursní a restrukturalizační řízení, které začalo v obvodě Krajského soudu v Prešově, je místně příslušný Okresní soud v Prešově. Žalovaný dále uváděl, že při podání žaloby (míněna žaloba proti žalobkyni na určení vlastnického práva) a všech následných úkonech za úpadce nejednal jako klasický statutární orgán, jednatel, ale jako SKP ustanovený do funkce usnesením Okresního soudu v Prešově ze dne 19. září 2012, spisové značky 1K/17/2010, v předmětné věci má pravomoc jednat pouze soud Slovenské republiky s odkazem na bod 23 a článek 4 bod 1 Nařízení, podle něhož se nadepsané řízení řídí právním řádem členského státu, na jehož území se konkursní řízení začne, tedy právem Slovenské republiky, kde začalo konkursní řízení. Správnost postupu žalovaného tak může posoudit jen věcně a místně příslušný soud, kterým je ve smyslu článku 4 odstavce 1 Nařízení Okresní soud v Prešově, a to podle norem slovenského právního řádu. Odkazoval na článek 1 odstavce 1, 2 písmena b) Nařízení Rady (ES) čísla 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I), podle nichž se nařízení vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu, přičemž se taxativně nevztahuje na konkursní řízení týkající se zadlužených obchodních společností anebo jiných právnických osob a podobná řízení, tedy i na řízení předmětné, v němž vystupuje jako žalovaný, neboť se jedná o řízení v souvislosti s konkursem úpadce, kde byl soudem ustanoven jako SKP. Podle toho je nutno při posouzení pravomoci a věcné příslušnosti soudu k projednání sporu postupovat podle Nařízení, v jehož úvodním bodě čísla 23 se stanoví, že v případě otázek, které upravuje, by mělo určovat jednotné kolizní normy, které v rozsahu své působnosti nahrazují vnitrostátní pravidla mezinárodního práva soukromého. Není-li stanoveno jinak, platí právní předpis členského státu, jenž řízení začal (lex concursus). Tato kolizní norma by měla platit jak pro hlavní řízení, tak pro místní řízení, lex concursus určuje všechny účinky konkursního řízení, procesní i hmotné, na dotčené osoby a právní vztahy. Žalobkyní zmiňované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, čísla jednacího Ncp 222/2017-72, výslovně řeší v zásadě to, že k projednání věci jsou příslušné okresní a ne krajské soudy s tím, že otázku pravomoci v této věci by měl posoudit obvodní a ne krajský soud. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o.s.ř., napadené rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno dne 6. června 2017, odvolání podepsané platným elektronickým podpisem doručeno do elektronické podatelny soudu prvního stupně dne 16. června 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, účastnice řízení ve smyslu ustanovení § 201 o.s.ř. Odvolání ve znění jeho doplnění splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o.s.ř., odvolatelka uplatnila všechny odvolací důvody se zdůrazněním důvodů dle ustanovení § 205 odstavce 2 písmen b), c), d) e) a g) o.s.ř., nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a odstavců 1, 5 a 6 o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání dle ustanovení § 214 odstavce 2 písmena c) o.s.ř. Odvolání shledal důvodným co do základu napadajícího závěr soudu prvního stupně o nedostatku jeho mezinárodní pravomoci a místní příslušnosti k projednání sporu a tím o neodstranitelném nedostatku podmínky řízení ve smyslu ustanovení § 104 odstavce 1 věty první o.s.ř. Nesprávná je obrana žalovaného založená na tvrzení, že k doplnění odvolání žalobkyně v podání ze dne 14. července 2017 a ke skutečnostem v něm uvedeným není možné přihlížet, neboť podané odvolání ze dne 16. června 2017 v rozporu s ustanovením § 205 odstavce 1 o.s.ř. neuvádí konkrétní skutkové okolnosti pro jeho podání a nelze je tak považovat za odvolání v právním slova smyslu, když neúplné odvolání není možné později měnit ani doplňovat. Pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně dle § 211 o.s.ř., není-li stanoveno něco jiného. Je-li podáno neúplné odvolání postrádající zákonné náležitosti dle ustanovení § 42 odstavce 4 věty první, § 205 odstavce 1 o.s.ř., je na soudu prvního stupně, aby se pokusil jeho zjištěné vady odstranit postupem dle ustanovení § 43 odstavce 1 vět první a druhé, § 209 věty první o.s.ř. Tedy usnesením vyzvat odvolatele k doplnění a upřesnění odvolání ve lhůtě k tomu určené a teprve po jejím marném uplynutí věc postupem dle ustanovení § 209 věty druhé o.s.ř. věc předložit odvolacímu soudu. V posuzované věci ještě před vydáním vytýkacího usnesení soudu prvního stupně žalobkyně své odvolání doplnila o předepsané zákonné náležitosti právě podáním ze dne 14. července 2017, neexistuje zákonný důvod pro ignorování doplňujícího podání, kterým se odvolání žalobkyně stalo řádným, splňujícím všechny zákonné náležitosti dle § 205 odstavců 1 a 2 o.s.ř. Nesprávné jsou závěry soudu prvního stupně, podle nichž s odkazem na ustanovení § 6 odstavce 1 ZMPS neexistuje na území České republiky obecný soud žalovaného ve smyslu ustanovení § 84 až § 88 o.s.ř., čímž je založen takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit ve smyslu ustanovení § 104 odstavce 1 o.s.ř. Žalobkyně má bydliště na území České republiky, žalovaný je podnikatelem s místem podnikání na území Slovenské republiky. Na jejich soukromoprávní vztah z náhrady škody, která měla být dle tvrzení žalobkyně způsobena porušením právních povinností žalovaného při výkonu funkce SKP, a na spor z něj tak dopadá dle svých ustanovení § 1 písmen a) a c) ZMPS, kterého se dle jeho ustanovení § 2 použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Pro domovské státy účastníků tohoto řízení jsou takto závazné Smlouva o Evropské unii a na jejím základě přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. Pro určení soudní příslušnosti (mezinárodní soudní pravomoci) je takto závazné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), které ke dle svých přechodných a zrušovacích ustanovení článků 66 odstavce 1., 80 a 81 vět první a druhé použije pro řízení zahájená 10. ledna 2015 a později, tedy i pro řízení posuzované. Nesprávným je odkaz žalovaného na nařízení Brusel I, které již bylo zrušeno a na posuzovanou věc nedopadá. Ve smyslu ustanovení článku 62 odstavec 1 nařízení Brusel I bis bylo mezi stranami nesporné, že žalovaný nemá bydliště na území České republiky. Mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání sporu je v takovém případě založena ustanovením článku 7 odstavce 2) nařízení Brusel I bis, podle kterého: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se měl žalovaný při výkonu funkce SKP SATEL, akciové společnosti Poprad „v konkurzu“ dopustit porušení svých zákonných povinností při podání žaloby proti žalobkyni na určení vlastnického práva k bytové jednotce nacházející se v obvodu Prahy 5. Žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 5, tvrzená škoda má spočívat v nákladech řízení, které žalobkyně vynaložila a jejichž náhrada jí byla v soudním řízení přiznána proti úpadci. Ke škodné události tedy došlo v sídle Obvodního soudu pro Prahu 5, jehož příslušnost k projednání sporu je tak založena citovaným ustanovením článku 7 odstavce 2) nařízení Brusel I bis, jež je zcela konformní s ustanovením § 87 písmena b) o.s.ř., na které s použitím ustanovení § 6 odstavce 1 ZMPS poukazovala žalobkyně ve svém odvolání. Bydliště žalovaného v členském státu Evropské unie je nepochybné. Odvolací soud neakceptoval obranu žalovaného odkazující jednak na použití zákonů Slovenské republiky na posouzení hmotněprávních předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu (zákony čísel 7 a 8/2005 Zbierky zákonov), jednak na výlučnou příslušnost soudů Slovenské republiky, konkrétně Okresního soudu v Prešově, k projednání věci. S otázkou soudní příslušnosti nijak nesouvisí určení kolizní normy, hraničního určovatele pro zjištění rozhodného hmotného práva, jež má být použito na posouzení předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Žalobkyně v žalobě odkazovala na zákon čísla 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění, jehož použití se žalovaný bránil. Náležitostí žaloby je pouze vylíčení rozhodujících skutečností zakládajících tvrzený nárok dle ustanovení § 79 odstavce 1 věty druhé o.s.ř., nikoliv právní kvalifikace předestřeného (zjištěného) skutkového stavu, která je zcela na rozhodujícím soudu. Odvolací soud není povolán v této fázi řízení určovat rozhodné hmotné právo, které má být ve věci použito. Závěr o něm přísluší soudu prvního stupně a není vyloučeno v soudním řízení, v němž je dána pravomoc soudů České republiky, aplikovat i cizí hmotné právo, tedy právo Slovenské republiky a žalovaným namítané zákony o konkurzu a restrukturalizaci a o správcích a změně a doplnění některých zákonů. Naznačený spor nemá rozhodně vliv na závěr o založení příslušnosti soudu prvního stupně k projednání žaloby. U námitky výlučné pravomoci Okresního soudu v Prešově žalovaný odkazoval zejména na bod 23 [míněno ustanovení odstavce (23) Preambule] a článku 4 odstavce 1 Nařízení. I to již bylo zrušeno, na konkurzní řízení zahájené v roce 2010 se jej však použije, jak plyne z přechodného ustanovení článku 84 odstavce 1. věty první nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 2015/848 ze dne 20. května 2015 o insolvenčním řízení, jež dle svého ustanovení článku 92 vět první a druhé nabylo účinnosti dle 26. června 2017. Odvolací soud si je vědom, že dle ustanovení článku 1 odstavce 2. písmena b) nařízení Brusel I bis se jej nepoužije na insolvenční a jiná podobná řízení. Podle ustanovení článku 1 odstavce 1. Nařízení (čísla 1346/2000) se však jeho věcná působnost omezuje na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a jmenování správce podstaty. Podle ustanovení článku 2 písmen a) a Přílohy A stejného Nařízení se pro Slovenskou republiku jedná o řízení konkursní a restrukturalizační. Předmětem posuzovaného řízení o náhradu škody však není řešení úpadku dlužníka ani incidenční spor s takovým majetkem související, jehož vyřešení má vliv na majetkovou podstatu či průběh úpadkového řízení, postavení jeho účastníků atp. Je jím spor o náhradu majetkové újmy mezi žalobkyní jako třetí osobou stojící zcela mimo rámec úpadkového řízení dlužníka a žalovaným, který v něm již nevystupuje jako SKP, kdy újma žalobkyně měla vzniknout v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností žalovaného. Spor se netýká majetku dlužníka, ale možné odpovědnosti žalovaného za újmu způsobenou při výkonu funkce SKP, jeho výsledek nijak s průběhem a výsledkem úpadkového řízení dlužníka nesouvisí. Výlučná příslušnost Okresního soudu v Prešově se tak týká pouze samotného „úpadkového“ řízení dlužníka a sporů týkajících se jeho majetkové podstaty vyvolaných průběhem konkurzního či restrukturalizačního řízení. Nikoliv tedy posuzované věci, ve které žalovaný vystupuje samostatně a nezávisle na úpadci. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud shledal založenou mezinárodní soudní pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 5, jeho příslušnost ve smyslu nařízení Brusel I bis. Za použití ustanovení § 220 odstavce 1 písmena a) o.s.ř. též na napadené rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé, změnil jeho výrok o zastavení řízení tak, že se řízení nezastavuje. Závěr o absenci příslušnosti učiněný soudem prvního stupně představuje nesprávný právní závěr o neexistenci podmínky řízení dle ustanovení § 103, § 104 odstavce 1 věty první, § 205 odstavce 2 písmena g) o.s.ř. Již na základě dosud předestřených skutečností shledal existující příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 k projednání sporu, pro potvrzení (§ 219 o.s.ř.) ani zrušení dle § 219a odstavce 1 písmena a) o.s.ř. (pro jiné vady rozhodnutí mající za následek jeho nesprávnost) napadeného usnesení nebyly dány podmínky. V dalším řízení tak bude soud prvního stupně vycházet ze závěru o existenci své pravomoci a příslušnosti k projednání žaloby. Změna napadaného výroku, u něhož odvolatelka navrhovala zrušení a vrácení soudu prvního stupně, byla možná s odkazem na ustanovení § 221a o.s.ř. Negativní měnící rozhodnutí znamená ve svém důsledku zrušení výroků usnesení soudu prvního stupně II. a III. Oba jsou v důsledku toho nesprávné, jejich náprava v průběhu odvolacího řízení zjednána být nemůže. Odvolací soud nemohl vyhovět návrhu odvolatelky a přiznat jí náhradu nákladů odvolacího řízení, které neznamená konečné rozhodnutí ve věci, s odkazem na ustanovení § 224 odstavce 3 o.s.ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodne následně soud prvního stupně v novém rozhodnutí, kterým se řízení u něj skončí, v souladu s ustanovením § 151 odstavce 1 části věty před středníkem o.s.ř. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení j e možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o.s.ř., tedy shledá-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 16. října 2017 JUDr. Jiří Cidlina, v.r. předseda senátu