ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobkyně: Colognia press, a.s., identifikační číslo sídlem H., K. zastoupená advokátem JUDr. Pavlem Novickým sídlem Malá Štupartská 635/6, 110 00 Praha 1 proti žalované: Pinia pharmaceutical, s.r.o., identifikační číslo sídlem A., Ž., S. r. podnikající na území České republiky prostřednictvím: Pinia pharmaceutical, s.r.o., organizační složka, identifikační číslo sídlem A., P. zastoupená advokátem JUDr. Ing. Jaroslavem Zahradníkem, Ph.D. sídlem Hněvkovská 1237/31, 148 00 Praha 4 o zaplacení částky 47 251,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. června 2017, čísla jednacího 57 C 154/2016-98, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám JUDr. Pavla Novického, advokáta, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 015 Kč. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 47 251,60 Kč s úroky z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucími z částek 36 251,60 Kč ode dne 16. června 2014 do dne 25. června 2014 a 47 251,60 Kč ode dne 26. června 2014 do zaplacení; výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení částku 38 045,80 Kč; výrokem III. přiznal zástupci žalované jako ustanovenému opatrovníku odměnu placenou z účtu nalézacího soudu v částce 4 235 Kč a výrokem IV. uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně na náhradě nákladů řízení částku 4 235 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení ceny za výrobu tří druhů etiket po 10 000 kusech, které si žalovaná objednala třemi objednávkami, dvěma ze dne 24. dubna 2014 a jednou ze dne 14. května 2014. Cena byla vyúčtována dvěma daňovými doklady, prvním ze dne 16. května 2014 na částku 36 251,60 Kč splatnou dne 15. června 2014 a druhým ze dne 26. května 2014 znějícím na částku 14 833,39 Kč splatnou ke dni 25. června 2014. Žalovaná uhradila pouze částku 3 833,39 Kč ke dni 28. července 2015, žádnou vadu dodaného zboží u žalobkyně neuplatnila. Žalobkyně doplňovala, že v minulosti spolu účastnice nikdy neobchodovaly. Podle jejího mínění jsou součástí uzavřené smlouvy všeobecné obchodní podmínky žalobkyně a její reklamační řád, neboť jsou přístupné na jejích webových stránkách. Žalovaná potvrzovala objednávku výroby etiket a jejich převzetí. Bránila se jen tím, že etikety dodané na základě do objednávky ze dne 14. května 2014 byly vadné, neboť se začaly přibližně po měsíci odlepovat od lékovek, takže žalovaná musela zboží s těmito etiketami stáhnout z oběhu a vyměnit za jiné. 2. Soud prvního stupně dovodil svou mezinárodní příslušnost s ohledem na cizí prvek v řízení, postavení žalované jako zahraniční osoby, z ustanovení článku 7 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), podle kterého osoba s bydlištěm v některém členském státě může být v jiném členském státě žalována, jedná-li se o spor vyplývající z provozování pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, u soudu místa, kde se tyto složky nacházejí. Sídlo pobočky žalované je v obvodu soudu prvního stupně jako místně příslušného. 3. Soud prvního stupně hodnotil a vypočítával jednotlivé důkazní prostředky, z nichž vzal za prokázané, že prvními dvěma objednávkami čísel 0021/ESI/2014 a 0022/ESI/2014 si žalovaná u žalobkyně objednala výrobu vždy 10 000 kusů etiket, a to Acai Berry Detoxify Forte a Goji One, cena za ně byla vyúčtována fakturou čísla XXX ze dne 16. května 2014 znějící na částku 36 251,60 Kč splatnou dne 15. června 2014. Na základě objednávky číslo 0023/ESI/2014 ze dne 14. května 2014 pak žalovaná objednala u žalobkyně výrobu 10 000 kusů etiket Zelené kávy Diamond Linie, které byly rovněž žalované dodány a jejich cena vyúčtována daňovým dokladem čísla XXX znějícím na částku 14 833,39 Kč splatnou ke dni 25. června 2014. Žalovaná pak k variabilnímu symbolu druhého daňového dokladu uhradila ke dni 28. července 2015 částku 3 833,39 Kč. 4. Soud prvního stupně neuvěřil obraně žalované, že etikety dodané na základě poslední objednávky byly vadné, respektive že žalovaná existenci namítaných vad u žalobkyně skutečně uplatnila. Jednak považoval za vyvrácené, že elektronická zpráva o reklamaci vady byla žalobkyni doručena, jednak by popisované jednání nedávalo smysl s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti. Žalovaná nepopírala převzetí etiket zelené kávy dne 26. května 2014, následně obdržela fakturu ze stejného dne s datem splatnosti 25. června 2014 znějící na částku 14 833,39 Kč. Sama argumentovala, že se zhruba po měsíci dozvěděla o jejich vadnosti, přesto v červenci 2014 cenu za tyto etikety částečně zaplatila, k platbě připojila variabilní symbol faktury, kterou žalobkyně vyúčtovala právě cenu sporné třetí dodávky. Až následně měla dle svého tvrzení vady u žalobkyně uplatnit. Sama v popisu vady uváděla, že se jedná o špatně nalepenou etiketu, což samo nemusí zakládat její vadnost. Není pak zřejmé, kdo je Jana Maier jako osoba odesílající tuto elektronickou zprávu, když v jiných případech vždy za žalovanou jednala jen M. H. Věrohodně pak nepůsobí ani fakt, že žalovaná etikety zničila, aniž by žalobkyni umožnila posouzení jejich vadnosti. Z jiné elektronické komunikace účastníků jasně plyne, že žalobkyně vždy v podstatě obratem reagovala na každou elektronickou zprávu od žalovaného s výjimkou jediného sporného e-mailu s údajnou reklamací. Uzavíral, že tato zpráva nebyla žalobkyni doručena a riziko jejího nedoručení nese ten, kdo zvolený způsob komunikace použil, tedy žalovaná. 5. Soud prvního stupně na věc aplikoval české hmotněprávní předpisy s odkazem na ustanovení článku 4 odstavce 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) čísla 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen nařízení Řím I). Odkázal na ustanovení § 1724 odst. 1, § 1725, § 1735, § 578, § 1740 odst. 1, § 1759 a § 1751 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v platném znění. Předně uzavíral, že komunikace účastníků v elektronické podobě vůbec nezmiňuje existenci jakýchkoliv obchodních podmínek či reklamačního řádu žalobkyně, žádné takové dokumenty se nestaly součástí smlouvy. Nelze je za součást smlouvy považovat pouze proto, že jeden z účastníků jednání o jejím uzavření má na svých internetových stránkách k nalezení obchodní podmínky, nelze rozhodně dovodit vůli účastníků sjednat si obsah těchto podmínek jako součást smlouvy. 6. Soud prvního stupně dále řešil, zda sjednaná smlouva představuje smlouvu kupní nebo smlouvu o dílo. Zmiňoval ustanovení § 2806 odstavců 1 a 2 o.z., podle nichž se smlouva o dodání věci, která má být teprve vyrobena, posoudí jako smlouva kupní, ledaže se ten, komu má být věc dodána, zavázal předat druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci zapotřebí; za kupní smlouvu se nepovažuje taková, podle níž převážná část plnění dodavatele spočívá ve výkonu činnosti. Posuzovaný vztah hodnotil jako smlouvu o dílo, v jejíž prospěch hovoří nejvíce fakt, že žalovaná musela dodat žalobkyni podrobné instrukce k výrobě etiket, které lze chápat jako „podstatnou část toho, co je k vyrobení zapotřebí“, respektive činnost žalobkyně pro žalovanou lze považovat za zakázkovou výrobu, tedy individualizovanou výrobu podle konkrétního zadání. Takový vztah je třeba podle právní teorie s odkazem na respektovaný komentář k občanskému zákoníku považovat za smlouvu o dílo. 7. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 2586 odstavců 1 a 2 o.z., dle nichž se smlouvou o dílo zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu, jež je ujednána dostatečně určitě, je-li dohodnut alespoň způsob jejího určení anebo je-li určena alespoň odhadem. Mají-li strany vůli uzavřít smlouvu bez určení ceny díla, platí za ujednanou cena placená za totéž nebo srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek. Zmínil vymezení díla dle ustanovení § 2587 věty první o.z., stejně tak ustanovení upravujících provedení, dokončení a předání díla (§ 2590 odst. 1, § 2604, § 2605 odst. 1 a 2 o.z.) s tím, že předání věci se řídí obdobně ustanoveními o kupní smlouvě, je-li předmětem díla věc, jak plyne z ustanovení § 2608 odst. 1 a 2 o.z., přičemž dle ustanovení § 2610 o.z. právo na zaplacení ceny díla vzniká jeho provedením. Zdůraznil ustanovení § 2054 odst. 2 o.z., podle něhož má částečné plnění dluhu ze strany dlužníka účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznává i zbytek dluhu. Úroky z prodlení přiznal ve smyslu ustanovení § 1970 o.z. Na základě aplikovaných ustanovení uzavíral, že účastnice uzavřely dvě smlouvy o dílo se všemi jejich náležitostmi. Žalobkyně svoje povinnosti včas a řádně splnila, zhotovila podle zadání žalované etikety, které řádně předala. Žalovaná je bez výhrad převzala, čímž žalobkyni vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny díla a tomu odpovídající povinnost žalované, která se tak ke dnům následujícím po datech splatnosti uvedených na obou fakturách ocitla v prodlení se zaplacením svého peněžitého závazku, sjednané ceny díla. Žalované neprokázala zánik dluhu, její obranu považoval za zcela vyvrácenou provedenými důkazy. 8. O náhradě nákladů řízení ve výroku II. rozhodl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., přiznal žalobkyni na nákladech řízení zaplacený soudní poplatek ve výši 1 891 Kč, odměnu a náhradu hotových výdajů zastupujícího advokáta za devět úkonů právní služby při sazbě mimosmluvní odměny 3 020 Kč za jeden úkon právní služby, částky po 300 Kč za jednotlivé úkony právní služby na režijních paušálech, součet obou zvýšený o 21 % sazbu daně z přidané hodnoty. Vzhledem k požadavku žalobkyně odkazoval soud prvního stupně i na ustanovení § 3 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, podle něhož činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky částku 1 200 Kč, jde-li mimo jiné o vzájemný závazek podnikatelů. Shledával, že žalobkyně učinila jen jednu výzvu k zaplacení, upomínku před žalobou zpracovanou advokátem, za kterou současně soud přiznal odměnu za úkon právní služby. Účtovaná částka 2 × 1 200 Kč je tak subsumována v nákladech řízení přiznaných žalobkyni, samostatně tato část nákladů řízení přiznána nebyla (v odůvodnění napadeného rozsudku pouze omylem nesprávně uvedeno „byla žalobci zvlášť přiznána“). Dále výrokem III. nalézací soud přiznal opatrovníku žalované odměnu za pět úkonů právní služby, pět režijních paušálů po 300 Kč (v odůvodnění napadeného opět jen chybně zmíněny pouhé tři režijní paušály při jinak správném výpočtu za pět úkonů právní služby), obojí zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 735 Kč. O nákladech státu spočívajících právě v přiznané odměně opatrovníka pak rozhodl s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. ve výroku IV. 9. Proti všem výrokům tohoto rozsudku podala žalovaná odvolání vytýkající soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci, nesprávné zhodnocení provedených důkazů a z toho plynoucí nesprávné meritorní rozhodnutí. Setrvala na stanovisku, že požadavek žalobkyně je neoprávněný, neboť dodané zboží bylo vadné. Žalovaná je řádně a včas reklamovala, reklamace nebyla do dnešního dne vyřízena. Kvůli tomu dosud nemohla nastat splatnost žalované pohledávky. Tvrzení žalobkyně o nedoručení elektronické zprávy obsahující reklamaci považovala za účelové a nepravdivé. Nesouhlasila dále s úhradou odměny opatrovníka, neboť zákonné důvody pro jeho ustanovení nebyly naplněny, jak výslovně uváděla i u soudu prvního stupně. Navrhovala tedy zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Žalobkyně nesouhlasila s odvolacími důvody předestřenými žalovanou, neboť soud prvního stupně projednávanou věc správně posoudil po stránce právní i skutkové. Odvolatelka vytýká napadenému rozhodnutí vady, které ve skutečnosti vadami nejsou, neboť soud prvního stupně se již se všemi námitkami vznesenými žalovanou vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. 11. Odvolání žalované bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o.s.ř. Napadené rozhodnutí bylo žalované doručeno dne 10. července 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 24. července 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalovaná jako účastnice řízení ve smyslu ustanovení § 201 o.s.ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o.s.ř., odvolatelka namítala věcnou nesprávnost rozhodnutí v důsledku nesprávných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci, tedy odvolací důvody podle ustanovení § 205 odstavce 2 písmen e) a g) o.s.ř. 12. Odvolací soud na základě podaného odvolání a s odkazem na ustanovení § 212 vět první a druhé písmena a), § 212a odstavců 1 a 5 vět první a druhé, § 214 odstavce 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že je věcně správný. 13. Soud prvního stupně se správně zabýval založením pravomoci českých soudů a své místní příslušnosti k projednání sporu s odkazem na ustanovení čl. 7 odst. 5 nařízení Brusel I bis. Stejně správně aplikoval na hmotněprávní vztah mezi účastnicemi řízení české právo, byť měl odkázat na ustanovení článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I, nikoliv písmena a) stejného článku, neboť sám posoudil vztah mezi stranami jako smlouvu o dílo, nikoliv jako smlouvu kupní. Obě ustanovení však odkazují na shodný právní řád určený dle bydliště, zde sídla žalobkyně (článek 19 odst. 1. věta první nařízení Řím I). Oba naznačené závěry jsou s přihlédnutím k ustanovením § 1 písm. a) a c) zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění, věcně správné, odvolatelkou nebyly ani napadány. 14. Soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení o.z. citovaná v jeho odůvodnění, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, při posuzování vztahu mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou díla. Žalovaná namítala nesprávné právní posouzení věci, podle obsahu odvolání však její námitky nesměřují proti kvalifikaci závazkového vztahu jako smlouvy o dílo, pouze proti nesprávnému posouzení tvrzeného uplatnění nároku z odpovědnosti za vady. Odvolací soud se zcela ztotožňuje s argumentací napadeného rozhodnutí i s důvody, pro které posuzoval vztah mezi stranami s odkazem na ustanovení § 2586 a následující o.z. upravující dílo. 15. Základní odvolací námitka spočívala v argumentaci, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení ceny provedeného díla s ohledem na řádně uplatněnou a nevypořádanou reklamaci jeho vad. Nijak blíže nevysvětlila popsaný postoj ve vztahu k celému předmětu řízení, tedy k cenám všech tří dodávek etiket. Ani netvrdila, že by se údajné vady díla a elektronicky odeslaný reklamační dopis, jehož obdržení žalobkyně popírala, týkaly všech tří zakázek. Měly se týkat pouze dodávky 10 000 kusů nálepek zelené kávy na základě objednávky ze dne 14. května 2014. U dvou objednávek za celkovou částku 36 251,60 Kč ze dne 24. dubna 2014 žalovaná žádné vady či jiné důvody, na základě nichž by měl být nárok žalobkyně shledán neopodstatněným, netvrdila. 16. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažoval elektronickou zprávu ze dne 23. září 2014 za řádné uplatnění nároku z odpovědnosti za vady. Sporná e-mailová zpráva, kterou měla za žalovanou odeslat její finanční manažerka Ing. J. M., odkazuje na přiloženou fotografii dózy. Na ní má být jasně zřetelná špatně nalepená etiketa, která se odlepuje a nedá použít. Žalovaná měla vyzvat žalobkyni k odvezení etiket a vrácení zaplacených peněz s pohrůžkou, že etikety budou zlikvidovány na náklady žalobkyně, nebude-li na reklamaci reagovat. Takové právní jednání lze jinak považovat za projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy dle ustanovení § 2106 odst. 1 písm. c), § 2615 odst. 2 věty první o.z. Soud prvního stupně podrobně popsal chronologický vývoj vztahu mezi účastnicemi řízení a z něj plynoucí důvody, pro které považoval obranu žalované za účelovou. Ta nesporně převzala dne 26. května 2014 etikety k Zelené kávě Diamond Linie. Podle jejího tvrzení měly být zhruba po měsíci zjištěny vady dodávky, odlepování použitých etiket. Po těchto prvních zjištěních, tedy na konci června roku 2014, žalovaná k žádné reklamaci vad nepřistoupila, ani to netvrdila. 17. Soud prvního stupně vysvětlil, že k variabilnímu symbolu účetního dokladu žalobkyně týkajícího se vyúčtování dodávky sporných nálepek zelené kávy naopak žalovaná uhradila ke dni 28. července 2014, tedy zhruba jeden měsíc po údajném zjištění vad, částku 3 833,39 Kč, poskytla tím částečné plnění. Je zcela případný odkaz soudu prvního stupně na ustanovení § 2054 odst. 2 o.z. upravující konkludentní uznání celého dluhu v důsledku částečného splnění závazku. V době údajně zjištěné vadnosti předmětu díla, vyrobených nálepek podle objednávky žalované, objednatelka opožděně po splatnosti a bez jakýchkoliv námitek hradí část svého závazku. Okolnosti částečného plnění, které nebylo doprovázeno jakýmikoliv výhradami ze strany žalované, vedou k závěru o uznání zbytku dluhu, jak správně argumentuje nalézací soud. Nelze mu ničeho vytknout, pokud se zmiňoval o nedůvěryhodném postupu žalované, která měla dodané nálepky zničit, aniž by umožnila posouzení existence vad. Stejně jako závěry, že dvě fotografie jediné dózy opatřené jen částečně přilepenou etiketou nejsou způsobilé vůbec prokázat tvrzené vady dodaných etiket, i kdyby jinak všechna další tvrzení žalované byla shledána relevantními a správnými. 18. Za nesprávné skutkové zjištění soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) o. s. ř., jež by nemělo oporu v provedeném dokazování, nelze považovat úvahu o tom, že žalovaná neprokázala doručení elektronické zprávy ze dne 23. září 2014 žalobkyni. Ta doručení popírala. Žalovaná předložila výtisk údajně odeslané zprávy z počítačové aplikace elektronické pošty. Nepředložila však žádný doklad o jejím doručení žalobkyni. Nalézacímu soudu nelze vytknout, že takovou zprávu považoval při absenci jiných důkazních prostředků za nedoručenou. Zvláště v situaci, kdy v době jejího údajného doručování měla žalovaná o tvrzené vadě vědět nejméně dva měsíce, část ceny dodaného díla přesto zaplatila zhruba čtyři týdny před sporným pokusem o reklamaci. Odvolací soud akceptoval logické a z provedených důkazů přesvědčivě plynoucí závěry soudu prvního stupně, že v popisované situaci je nárok žalobkyně na zaplacení celé ceny díla ve smyslu ustanovení § 2586 odst. 1 o.z. důvodný. 19. Odvolací soud shodně s napadeným rozsudkem nepovažoval za nutné blíže zkoumat včasnost případného uplatnění nároku z odpovědnosti za vady ve smyslu ustanovení § 2615 odst. 2 věty první o.z. v návaznosti na jeho ustanovení § 2111 a § 2112 odst. 1 věty první. V kontextu vývoje vztahu mezi účastnicemi řízení se jeví obrana žalované pouze jako účelová snaha snížit výši oprávněného nároku žalobkyně. 20. Za důvodnou nepovažoval odvolací soud ani zmínku žalované o nesprávném ustanovení opatrovníka k ochraně jejích zájmů. Usnesení o jeho ustanovení kvůli onemocnění jednatelky zakládajícímu neschopnost účasti na jednání bylo žalované i zástupci řádně doručeno. Ani jeden z nich proti označenému usnesení nepodal odvolání. Nabylo tudíž právní moci. V postupu nalézacího soudu nelze z popsaného důvodu shledat porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu k odvolatelce, byť k ustanovení opatrovníka přistoupil snad až příliš překotně po zjištění, že aktuální zdravotní stav jednatelky žalované by nemusel umožňovat její účast při jednání soudu v nejbližších měsících. Žalované jinak poskytl dostatečný prostor k ochraně jejích práv, ustanovením zástupce nedošlo k namítanému porušení práva na spravedlivý proces, naopak žalované umožnilo právně kvalifikovaně hájit její zájmy. 21. Soud prvního stupně ve výroku II. co do základu správně přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za zaplacený soudní poplatek, odměnu a náhradu hotových výdajů zastupujícího advokáta včetně náhrady za daň z přidané hodnoty, a to za celkem devět úkonů právní služby. Žalobkyně výrok o náhradě nákladů řízení odvoláním nenapadla, byť jí nebyly přiznány náklady v částce 2 × 1 200,- Kč, které rovněž požadovala. Nic nenamítala ani proti faktu, že jí nebyla přiznána odměna za písemnou repliku ze dne 26. července 2016. Stejně správné a dostatečně odůvodněné jsou výroky III. a IV. o přiznání odměny ustanoveného zástupce žalované, opatrovníka, a o povinnosti žalované zaplatit státu náhradu nákladů řízení s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. Na správnosti výroku IV. nic nemění ani odvolací námitka žalované, že pro ustanovení opatrovníka nebyly splněny zákonné důvody. Nepovažovala-li postup soudu za správný, nic jí nebránilo rozhodnutí o ustanovení zástupce napadnout odvoláním. To neučinila. Odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce platí stát s odkazem na ustanovení § 140 odst. 2 věty první o.s.ř. Na straně žalované nebyly ani tvrzeny, natož pak shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. Výrok IV. napadeného rozsudku vydaný s odkazem na ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. tak obstojí. 22. S ohledem na vše výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný ve výrocích I. až IV. potvrdil s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. 23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení plně úspěšná, má právo na plnou náhradu jeho nákladů tvořených odměnou a náhradu hotových výdajů zastupujícího advokáta za celkem dva úkony právní služby. Těmi byly replika k odvolání žalované ze dne 8. září 2017 jako písemné podání soudu týkající se věci samé dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky čísla 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, a účast na jednání odvolacího soudu dne 6. prosince 2007 podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby činí podle ustanovení § 7 bodu 5. advokátního tarifu částku 3 020 Kč. Za každý navíc přísluší zástupci žalobkyně náhrada hotových výdajů v částkách 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Součet odměny ve výši 6 040 Kč a náhrady režijních paušálů ve výši 600 Kč, tedy částka 6 640 Kč, se pak zvyšuje o částku 1 395 Kč zaokrouhlenou na celé koruny české jako 21 % sazbu daně z přidané hodnoty podle ustanovení § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a ustanovení § 5 odst. 1 věty první, § 14 odst. 1 věty první a § 47 odst. 1 písmena a) zákona čísla 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění. Celkem tak náhrada účelně vynaložených nákladů na straně žalobkyně byla určena částkou 8 015 Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu k rukám advokáta jako zástupce žalobkyně bylo rozhodnuto dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.; o třídenní lhůtě ke splnění této povinnosti pak dle ustanovení § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uložená ve výroku II. tohoto rozsudku, lze se jejího splnění domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce. Praha 6. prosince 2017 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu