U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně I-Xon a.s., se sídlem Praha 3, Husitská 344/63, IČO 28218761, zastoupené Mgr. Šimonou Maškovou, advokátkou se sídlem Praha 9 – Klánovice, Boušova 792, proti žalované K. K., bytem P., M., S. r., o 56 174,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. března 2017, č.j. 8 C 265/2016 – 118, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že mezinárodní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 se neprohlašuje a řízení se nezastavuje. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. rozhodl, že žalobkyni se vrací soudní poplatek v částce 1 248 Kč, který jí bude vrácen po právní moci usnesení prostřednictvím soudu prvního stupně. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou dne 2.6.2016, se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně R. uzavřela smlouvu o povoleném debetu, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru do výše 50 000 Kč a závazek žalované poskytnuté peněžní prostředky vrátit společně se sjednaným úrokem ve výši 21,9% ročně nejdéle do jednoho roku od čerpání úvěru. Žalovaná částku 50 000 Kč vyčerpala, půjčku nevrátila, žalobkyně dopisem z 28.12.2015 žalovanou vyzvala k vrácení jistiny a úroku ve výši 6 174,40 Kč a protože žalovaná dluh neuhradila, podala žalobkyně žalobu k soudu. Soud prvního stupně nejprve zkoumal svou mezinárodní příslušnost podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen Nařízení). Poukázal na to, že šlo o spor ze spotřebitelské smlouvy o poskytování bankovních služeb, kterou se žalovanou původně uzavřela xxx, která měla sídlo v České republice a žalovaná uvedla jako svou kontaktní adresu P., B.. Soud prvního stupně odkázal na ust. čl. 17, 18, 26, 28 Nařízení a uvedl, že žalovaná není v České republice hlášena k pobytu, nepřebírá zde poštu, naopak bylo zjištěno, že má bydliště na S., kde 5.11.2016 převzala do vlastních rukou písemnost soudu, na žádost o vyjádření k žalobě však nereagovala. Dovodil, že příslušnost podle článku 26 nebyla založena, neboť žalovaná zůstala nečinná. Dospěl k závěru, že podle čl. 17 odst. 1 písm. c) Nařízení není příslušný, bližší důvody neuvedl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. a o vrácení části soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasila s tím, že by v daném případě bylo možné podle ust. § 18 odst. 2 Nařízení podat žalobu pouze u soudů členského státu, na jehož území má žalovaná bydliště. V odvolání namítala, že zjištění, že žalovaná má evidováno bydliště na území Slovenské republiky, kde také písemnost převzala, nevylučuje, že by mohla mít bydliště i na území České republiky. Soudu prvního stupně vytýkala nedostatečná skutková zjištění, když poukázala na to, že žalovaná se dne 27.1.2017 osobně dostavila do kanceláře zástupce žalobkyně k jednání o svých dluzích, kterých má celkem 7. Poukázala i na to, že žalovaná má pracovat ve společnosti P. P. & P., se sídlem v P., H.. Podle něho soud prvního stupně nesprávně aplikoval ust. § 17 odst. 1 písm. c) Nařízení. Soud nijak nezdůvodnil, že by byla splněna podmínka, že smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v němž má spotřebitel bydliště. R. je Českou akciovou společností a na Slovensko se nezaměřuje, nemá tam pobočku či provozovnu. Poukázala i na to, že i v době uzavření smlouvy žalovaná uváděla, že má bydliště na S. Podle ní tak pravomoc českých soudů je dána dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení. Dále odkázala na judikaturu odvolacích soudů a Nejvyššího soudu, kterou označila. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, neboť v daném případě nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu Nařízení. Podle čl. 7 bod 1. Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle čl. 17 bod 1. písm. a), b), c) Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Podle čl. 18 bod 2 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Tutéž problematiku dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení byl stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. V daném případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 (oddíl 4.) Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. Jestliže soud prvního stupně dovozoval, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalovaného, není jeho závěr správný, neboť je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (č.l. 7 bod 1/ písm. b/, druhá odrážka Nařízení). Protože služby byly poskytnuty na území České republiky, konkrétně v P., je založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů. Použití ust. čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení nepřichází v úvahu i z důvodů uváděných žalobkyní, tedy proto, že z obsahu spisu neplyne, že by (její předchůdkyně) provozovala činnost na Slovensku nebo svou činnost na tento stát zaměřovala. Naopak ze založených listin plyne, že smlouva byla uzavřena v České republice, kde se žalovaná zdržovala. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se mezinárodní nepříslušnost neprohlašuje a řízení se nezastavuje. Tím byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 22. listopadu 2017 JUDr. Jiří Cidlina, v.r. předseda senátu