U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Adély Kaftanové v právní věci žalobkyně C. E. plc, společnost založená a existující podle práva Irské republiky, se sídlem N. W. Q., D., Irská republika, registrovaná v rejstříku společností v Irské republice pod číslem xx, podnikající na území České republiky prostřednictvím C. E. plc, organizační složky, se sídlem B., P., IČO xx, zastoupená Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti žalovanému J. E., občanu Slovenské republiky, bytem C., L., Slovenská republika, o zaplacení částky 8 167,85 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. června 2016, č.j. 53 C 26/2015 – 70, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se p o t v r z u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného, aby soud vyslovil svou nepříslušnost k projednání věci. V odůvodnění uvedl, že podanou žalobou se žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení částky 8 167,85 Kč s příslušenstvím s tím, že s žalovaným v květnu 2007 uzavřela smlouvu o užívání kreditní karty, na základě níž žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky žalobkyně, nyní dluží žalovanou částku. Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 dovozovala z ujednání v článku 19.9 obchodních podmínek. Žalovaný vznesl námitku nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 k projednání a rozhodnutí věci. Odkazoval na ust. čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen nařízení 1215/2012), podle něhož může být spotřebitel žalován pouze u soudů členského státu, kde má bydliště. Popřel, že by se dohodl na příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 6 a zdůraznil, že nikdy neměl bydliště na území České republiky. Pokud čl. 19.9 zmíněné ujednání obsahuje, považoval je za nepřiměřenou smluvní podmínku. Žalobkyně odkazovala na čl. 17 odst. 3, čl. 23 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen nařízení 44/2001), který připouští uzavření dohody, dále na skutečnost, že při uzavření dohody žalovaný uváděl adresu P., P., že změnu adresy dosud neoznámil. Soud prvního stupně uvedl, že žaloba byla podána k soudu dne 19.11.2014, věc je proto třeba vzhledem k čl. 66 odst. 1, 80, 81 nařízení 1215/2012 posuzovat podle nařízení 44/2001. Dále uvedl, že podle jeho zjištění žalovaný na území České republiky neměl evidován žádný druh pobytu. Zdůraznil, že i mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný vystupoval jako spotřebitel, že i dnes je třeba smlouvu vzhledem k ust. § 3081 zák. č. 89/2012 Sb. (nový občanský zákoník) posuzovat podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy, tedy podle ust. § 261 odst. 3 písm. d/, § 497 a násl. a § 708 a násl. jako smlouvu smíšenou o úvěru a vedení účtu. Shledal, že ujednání o příslušnosti je obsaženo v článku 19.9 obchodních podmínek, na které odkázala písemná smlouva sjednaná mezi stranami, tato dohoda obsahovala i dohodu o volbě pravomoci soudů České republiky. Soud prvního stupně tuto dohodu s odkazem na čl. 17 odst. 3, čl. 23 nařízení 44/2001 shledal platnou, neboť předchůdkyně žalobkyně C. a.s. a žalovaný deklarovali své bydliště v České republice a dohoda byla uzavřena v písemné formě. Poukázal i na to, že čl. 15 nařízení 44/2001 se vztahuje na spotřebitele pasivního, nikoli aktivního, který vycestuje do jiného státu za účelem uzavření spotřebitelské smlouvy. Uvedl, že vedle soudu příslušného podle bydliště žalovaného je příslušný podle čl. 5 odst. 1 písm. a) nařízení 44/2001 soud podle místa splnění, jímž je zásadně sídlo věřitele. Dospěl proto k závěru, že soudy České republiky jsou příslušné k projednání a rozhodnutí věci, proto návrh žalovaného zamítl. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně jeho změny tak, aby odvolací soud vyslovil nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 k projednání věci. Nesouhlasil s právním názorem soudu prvního stupně, že dohoda o příslušnosti obsažená v čl. 19.9 obchodních podmínek je platnou dohodou o příslušnosti dle čl. 23 odst. 1 nařízení 44/2001. Trval na tom, že jde o spotřebitelskou smlouvu, která je neplatná, neboť jde o nekalou podmínku dle Směrnice Rady 93/13/EHS, protože obchodní podmínky s ním nebyly osobně vyjednané, jejich obsah nemohl ovlivnit, jde o formulář, nejde o individuálně sjednanou podmínku. Dále poukázal na vzdálenost sídla soudu od jeho bydliště, která činí 650 km, naopak žalobce sídlí v Praze 6. Dovozoval, že uvedené ujednání proto způsobuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Dále poukázal na to, že obchodní podmínky nepodepsal. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. V posuzovaném případě z žaloby, podané 19.11.2014, vyplývá, že se žalobkyně po žalovaném domáhá plnění ze smlouvy o úvěru, který žalovaný čerpal prostřednictvím kreditní karty na základě smlouvy uzavřené k jeho žádosti z 26.5.2007, přičemž v důsledku jeho nesplácení došlo k zesplatnění úvěru oznámením z 1.10.2014. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle nařízení 44/2001. Z čl. 66 odst. 2 nařízení 1215/2012 totiž vyplývá, že se vztahuje na řízení zahájená 10.1.2015 nebo po tomto datu. Protože řízení před soudem bylo zahájeno 19.11.2014, je třeba věc posuzovat podle nařízení 44/2001. Podle čl. 15 bod 1. nařízení 44/2001 ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5), a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. V posuzovaném případě byl žalovanému poskytnut úvěr, který nebyl účelově vázán na koupi konkrétní movité věci. Nejde proto o úvěr uvedený v čl. 15 bod 1 písm. b) nařízení 44/2001. Jinak řečeno posuzovaná smlouva není spotřebitelskou smlouvou, která by spadala pod čl. 15 a násl. uvedeného nařízení, nelze proto použít ani čl. 16 bod 2, podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. Z čl. 5 bod 1. a), b) druhá odrážka nařízení 44/2001 vyplývá, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalovaná, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytovány. Smlouvu žalovaný uzavíral s C. a.s., která sídlila v Praze 6, služby tedy byly žalovanému poskytovány na území České republiky, kde následně působila organizační složka žalobce. Z uvedeného plyne, že podle obecných ustanovení jsou k řízení věcně příslušné soudy České republiky. K výše uvedenému právnímu názoru lze ještě doplnit, že ho zastává i Nejvyšší soud České republiky, jak lze zjistit např. z rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014, které lze vyhledat na internetových stránkách nsoud.cz. Z uvedeného vyplývá, že i kdyby ujednání o místní příslušnosti soudů České republiky bylo neplatné, byla by dána příslušnost soudů České republiky podle obecných ustanovení nařízení, z čehož plyne, že námitka žalovaného, který se dovolával nepříslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, nemůže být důvodná. Odvolací soud navíc souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ujednání o příslušnosti soudů České republiky je platné. V žádosti o C. kreditní kartu, kterou žalovaný vlastnoručně podepsal, adresované C. a.s., P., E., žalovaný uvedl, že nyní bydlí v P. a potvrdil, že obdržel a souhlasil se Sazebníkem a obchodními podmínkami pro držení C. kreditních karet, Obchodní podmínky pro držitele C. kreditních karet jsou nedílnou součástí smlouvy o vydání a užití C. kreditní karty. V obchodních podmínkách bylo v čl. 19.9 sjednáno, že se řídí právem České republiky a že spory ze smlouvy bude rozhodovat (nebude-li dána výlučná příslušnost) Obvodní soud pro Prahu 6, případně Městský soud v Praze. Toto ujednání soud prvního stupně správně posoudil jako ujednání, v němž se účastníci mimo jiné dohodli na příslušnosti (pravomoci) soudů České republiky, což konečně žalovaný ani nezpochybňuje. K čl. 19.9. sice není připojen podpis účastníků dohody, ten je ale připojen ke smlouvě, v níž žalovaný potvrdil, že obchodní podmínky převzal a byl s nimi seznámen, ust. § 273 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb. (obchodního zákoníku) umožňovalo sjednat část smlouvy odkazem na všeobecné obchodní podmínky. Správně proto soud prvního stupně dovodil, že šlo o ujednání mezi účastníky uzavřené v písemné formě, jehož uzavření umožňovalo ust. čl. 23 nařízení 44/2001. Odkaz žalovaného na Směrnici Rady 93/13/EHS je v souvislosti s posouzením příslušnosti státu nepřípadný. Směrnice Evropské unie jsou adresovány jednotlivým státům a obsahují pravidla, která mají začlenit do svého zákonodárství. Příslušnost státu ale nebyla posuzována podle vnitrostátního předpisu, ale přímo podle nařízení Evropské unie. Argumentace žalovaného se vztahuje k posuzování místní příslušnosti soudu v rámci určitého státu, je-li sjednána v případě České republiky prorogační doložka podle § 89a o.s.ř. Otázkou místní příslušnosti se soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí nezabýval, neboť k námitce žalovaného posuzoval příslušnost státu (pravomoc), když žalovaný dovozoval, že k projednání a rozhodnutí věci je příslušný soud určený podle jeho bydliště, tedy soud Slovenské republiky. Z výše uvedeného plyne, že odvolání žalovaného není důvodné, proto odvolací soud napadené usnesení jako věcně správné podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 16. června 2017 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu