U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Michala Holuba v právní věci žalobce Ing. P. S., bytem P., S., zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem Praha 5, Ostrovského 3, proti žalovaným 1) Z. B., státnímu příslušníku Slovenské republiky, bytem P., B., v České republice P., M., toho času neznámého pobytu, zastoupeného opatrovníkem Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 961/25, 2) České pojišťovně a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o 811 481 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. června 2016, č.j. 18 C 144/2009 – 361, doplněného rozsudkem téhož soudu ze dne 27. července 2016, č.j. 18 C 144/2009 – 372, opraveného usnesením téhož soudu ze dne 2. září 2016, č.j. 18 C 144/2009 – 389, t a k t o : Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o zamítnutí žaloby do částky 270 342 Kč s příslušenstvím a částky 108 000 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů mezi účastníky, náhradě nákladů státu a soudním poplatku z r u š u j e a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 405 512 Kč s příslušenstvím, které specifikoval, do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 258 558,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce a výrokem III. žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet soudu prvního stupně částku 16 647 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem I. doplňujícího rozsudku žalobu do částky „207 342 Kč“ s příslušenstvím a co do částky 135 627 Kč s příslušenstvím zamítl. Opravným usnesením nesprávně uvedenou částku „207 342 Kč“ opravil na správnou „270 342 Kč“. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou dne 24.4.2009, za souhlasu soudu rozšířenou na částku 811 481 Kč, se žalobce po žalovaném domáhal náhrady škody (sestávající z věcné škody ve výši 81 750 Kč /škoda na vozidle 60 000 Kč, odtah a parkovné 3 950 Kč + 2 000 Kč + 5.400 Kč, škoda na oblečení 4 900 Kč, za brýle a mobilní telefon 5 500 Kč/, bolestného 332 400 Kč, ztížení společenského uplatnění /dále ZSU/ 336 000 Kč, ztráty na výdělku 53 946 Kč, nákladů spojených s léčením 7 385 Kč) s tím, že dne 26.4.2006 došlo na křižovatce ulice P. a K. v Praze 6 k dopravní nehodě, při které se střetl osobní automobil Škoda Felicia, registrační značky 5Axxx, řízený žalobcem, a osobní automobil Škoda Favorit, registrační značka BExxx, řízený 1) žalovaným. Žalobce utrpěl škodu na věcech a utrpěl frakturu lebky, zhmoždění mozku, mnohočetné zlomeniny žeber, zlomeninu pravé ruky a další zranění, která si vyžádala dvouměsíční hospitalizaci ve Fakultní nemocnici Motol a Ústřední nemocnici v Praze a dlouhodobou pracovní neschopnost. Za viníka dopravní nehody byl nejprve označen žalobce, rozsudkem ze dne 28.6.2007, č.j. 2T 273/2006 – 169, Obvodního soudu pro Prahu 2, byl zproštěn obžaloby, když podle žalobce bylo prokázáno, že 1) žalovaný vjel do křižovatky na červený signál. První žalovaný pak měl uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla s 2) žalovaným. ZSU požadoval v trojnásobné výši s tím, že jako příslušník České armády měl nejprve zastaven služební postup, nemohl se ucházet o účast na zahraničních vojenských misích, nakonec došlo k zániku služebního poměru v důsledku ztráty zdravotní způsobilosti na základě rozhodnutí přezkumné komise a vyřazení do výsluhy k 23.4.2012. Došlo k změnám v jeho chování, což se projevuje v rodinném životě i v komunikaci s přáteli, ztratil možnost seberealizace v manuálních činnostech a vlastních zájmech. Popíral, že by z trestních spisů plynulo, že v době nehody nebyl připoután bezpečnostním pásem. Žalovaní namítali, že to byl žalobce, kdo vjel do křižovatky v době, kdy ještě nesvítila zelená vyklizovací šipka a nedal tak přednosti protijedoucímu vozidlu a dále že nebyl připoután bezpečnostním pásem. Výši uplatněných nároků učinili nespornou a původně uplatněnou námitku promlčení vzali zpět. První žalovaný ještě namítal, že uplatněný nárok vůči němu není splatným, neboť mu nebyla doručena výzva k zaplacení. Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 2T 273/2006 – 169, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť soud nevzal za prokázané, že se stal skutek popsaný v žalobním návrhu, tedy že by žalobce nedal při předmětné dopravní nehodě přednost při odbočování vlevo a střetl se s protijedoucím osobním automobilem 1) žalovaného s tím, že ze spisu policie již soud nemohl zjistit, zda a který z účastníků projel na křižovatku na červený signál, zda světelná signalizace řídící křižovatku byla v daném okamžiku v pořádku, když ani při vyšetřování dopravní nehody nebylo zjištěno, že by byla poškozena či nastavena závadně. Oba účastníci tvrdili, že vjeli do křižovatky na zelené světlo. Ze znaleckého posudku Ing. P. V. z 22.9.2006 soud prvního stupně zjistil, že nelze zjistit pravděpodobné místo střetu automobilů, že 1) žalovaný nedodržel nejvyšší dovolenou rychlost a křižovatkou projížděl rychlostí 70 km/hod, že na poranění spolujezdce 1) žalovaného K. a žalobce se podílelo i nedodržení nejvyšší povolené rychlosti. Kdyby 1) žalovaný jel 50 km/hod., do místa střetu by dojel o 0,56 sekundy později, narazil by do zadní části vozidla žalobce, náraz by byl excentrický a tudíž měkký a následky pro osádku obou automobilů by byly podstatně menší. Uvedl i to, že žalobce nebyl v době nehody připoután bezpečnostním pásem, proto bylo jeho tělo při nárazu setrvačnou silou vrženo na pravé přední dveře, v jejichž okně se zachytilo a při následné pravotočivé rotaci o 275 stupňů vypadlo na vozovku a pravý chodník, kde se dostalo pod levou část vozidla Škoda Felicia. Ze znaleckého posudku P. R. o technickém stavu vozidla žalobce zjistil, že před poškozením bylo v běžně dobrém technickém stavu, nebyla zjištěna žádná technická závada. Z fotografií v trestním spise zjistil, že po nehodě měl automobil žalobce otevřené pravé přední dveře, pravý bok automobilu byl poškozen, přední sklo bylo poškozeno, ne vysypáno, z fotografie č. 16 zjistil, že bezpečnostní pás na sedadle u řidiče byl v základní poloze. Před jízdou žalobce nepožil alkohol. Při výslechu na policii žalobce uvedl, že neví, zda se před jízdou připoutal bezpečnostním pásem, obvykle se poutá. Při jednání před soudem v trestní věci znalec V. uvedl, že 1) žalovaný jel rychlostí 78,2 km/hod. Z posudku prof. PhDr. J. S., DrSc., ze dne 11.8.2013 soud prvního stupně zjistil, že ohledně mechanizmu zranění žalobce dospěl ke stejnému závěru jako znalec Ing. P. V. a k tomu, že žalobce nebyl v okamžiku dopravní nehody připoután. Znalec dále uvedl, že pokud by žalobce byl připoután bezpečnostním pásem, nedošlo by k jeho vypadnutí na vozovku a následnému přejetí a sunutí po vozovce, na poškozeného by působilo menší mechanické násilí a s velmi vysokou pravděpodobností by z vozidla ven nevypadl. Zvýšení rychlosi o 8,2 km by na jeho závěrech nic nezměnilo. Dále uvedl, že není možné určit precizně pohyb těla uvnitř vozidla, když řidič není připoután, pohyb je nahodilý a závislý na mnoha neodhadnutelných faktorech. Znalec uvedl, že ani v literatuře není popsán případ, že by se připoutaný člověk dostal ven mimo vozidlo. Uvedl i to, že o vypadnutí těla z auta svědčí i výpovědi Z. M. a L. P. v přípravném řízení. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a soudního lékařství MUDr. M. Z. ze dne 20.3.2015, který měl odpovědět na stejné otázky jako znalec S., ale z pohledu svého oboru, zjistil, že při řádném upoutání bezpečnostním pásem by bylo tělo fixováno v sedadle řidiče, nedošlo by k jeho odhození proti nárazu na pravé přední dveře a nedošlo by k jeho vypadnutí z vozidla. Celý děj dopravní nehody svědčí zcela bez pochyby pro neupoutání těla bezpečnostním pásem, neboť jinak by byl charakter a rozsah poranění jiný. Při upoutání bezpečnostním pásem by bylo možno očekávat poranění menšího rozsahu, jejich mechanismus vzniku by byl prokazatelně odlišný a existuje i možnost, že by při řádném upoutání bezpečnostním pásem nedošlo ke vzniku poranění žádných. Kdyby jel automobil 1) žalovaného nižší rychlostí, vozidlo by bylo více roztočeno, ale nemuselo by dojít k poškození a otevření předních dveří a vypadnutí těla řidiče mimo vozidlo. S ohledem na posudek znalce S. od konzultace upustil. K navrhovanému crashtestu uvedl, že testy při vypadnutí těla z vozidla nefungují, nejsou schopny analyzovat, co se stane po prvotním nárazu a vypadnutí těla z vozidla. Navolit se musí údaje jako je rychlost, síla držení volantu, držení trupu. Z výpovědí žalobce, Ing. J. J., M. S. a A. S. zjistil, že žalobce před nehodou dvakrát týdně sportoval, provozoval amatérsky lyžování, fotbal, nohejbal, tenis, byl kutilem, je vyučen v oboru elektro, prováděl doma opravy. Nyní je nemotorný, nemůže sportovat, pouze rehabilitovat, jeho problémy vedly k propuštění ze služebního poměru, nemůže ani provádět opravy, při výměně světla dostal elektrickou ránu, když začal malovat, musela práce dokončit dcera, není schopen delší chůze. Je podrážděný, přecitlivělý, nezvládá práci s lidmi. Má invaliditu 1. stupně, pracuje jako personalista. V roce 2013 byl hospitalizován na psychiatrii, po nehodě má stresové stavy. Před nehodou měl perspektivní zaměstnání, mohl se účastnit zahraničních misí, práce pro Evropskou unii. Z výpovědi svědkyně M. rozhodné skutečnosti nezjistil. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. S odkazem na ust. § 3078 (správně 3039) zákona č. 89/2012 Sb. věc posuzoval podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který byl účinný do 31.12.2013, a to ust. § 431, podle něhož střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody, dále podle vyhl. č 440/2001 Sb. a zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, podle jehož ust. § 6 odst. 1 a) je řidič povinen být připoután na sedadle bezpečnostním pásem. Ohledně světelné signalizace dovodil, že oba účastníci dopravní nehody zřejmě neporušili svoji povinnost účastníka silničního provozu vjet do křižovatky na zelené signalizační světlo, když toto porušení nebylo prokázáno a ani nebylo zjištěno to, že by v době dopravní nehody byla závada na světelné signalizaci. Fotodokumentací, posudky znalce S. a Z. vzal za prokázáné, že žalobce s největší pravděpodobností při jízdě nebyl připoután, že bezpečnostní pás byl po dopravní nehodě navinut, nebyl nijak poškozen, sám žalobce původně uváděl, že neví, zda byl připoután. Dále vzal za prokázané, že 1) žalovaný jel rychlostí 70 km/hodinu, ač povolená rychlost činila 50 km/hod., a že podle znaleckých posudků by rozsah poškození při dodržení povolené rychlosti byl podstatně menší. Uzavřel, že oba účastníci dopravní nehody nedodrželi povinnosti stanovené zákonem č. 361/2000 Sb., nedodržení povolené rychlosti 1) žalovaným hodnotil za závažnější porušení, neboť bylo důvodem vzniku vyšších škod, míru zavinění žalobce proto stanovil 40%. Při hodnocení zvýšení ZSU soud prvního stupně vyšel ze stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 2003/2010 a z učiněných skutkových zjištění, přihlédl i k tomu, že žalobci v době nehody bylo 44 let, a dovodil, že je třeba ZSU zvýšit na dvojnásobek základní částky. Žalobci proto přiznal 405 512 Kč, což je 60% z věcné škody ve výši 81 750 Kč, bolestného ve výši 316 800 Kč, ZSU ve výši 216 000 Kč, ušlé mzdy ve výši 53 946 Kč, nákladů spojených s léčením ve výši 7 385 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu doplňujícím rozsudkem zamítl; písařskou chybu v doplňujícím rozsudku opravil vydáním opravného usnesení. Ohledně úroku z prodlení vycházel z toho, že žaloba byla doručena 2) žalovanému dne 11.6.2009, rozšíření žaloby dne 16.7.2009, dále z ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Protože 1) žalovanému žaloba nebyla doručena, neboť je neznámého pobytu, a plnit bude 2) žalovaná, považoval za spravedlivé, aby úrok z prodlení byl přiznán i vůči 1) žalovanému od stejného data. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. s tím, že podle něho šlo o případ, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu ohledně zavinění žalobce a zvýšení ZSU. O náhradě nákladů státu rozhodl podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. a žalovaným 1) a 2) uložil zaplatit náklady státu. Žalovaným také uložil povinnost zaplatit soudní poplatek z částky 405 512 Kč ve výši 3 200 Kč. Proti tomuto rozsudku, a to pouze proti výroku o zamítnutí žaloby do částky 270 342 Kč s příslušenstvím a zamítnutí žaloby do částky 108 000 Kč s příslušenstvím, podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny a vyhovění žalobě i v této části. V odvolání namítal, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval tím, kdo dopravní nehodu zavinil. Soud prvního stupně podle něho chybně dovodil, že nelze zjistit, kdo křižovatku projel na červený signál. Podle něho chybně interpretoval zprošťující rozsudek. Poukazoval na to, že na základě výpovědí svědkyň K., P. a M. u hlavního líčení bylo zjištěno, že na červený signál vjel nepovolenou rychlostí do křižovatky 1) žalovaný, což bylo jedinou příčinou nehody. Závěr o 40% účasti na nehodě proto považoval za nesprávný. Nesouhlasil totiž ani s tím, že nebyl připoután bezpečnostním pásem. Důkazní břemeno ohledně tohoto tvrzení měli žalovaní a podle něho je neunesli, neboť ani ze znaleckých posudků taková skutečnost podle něho neplyne. Posudky vychází z nepoužitelných záznamů z trestního spisu, nikoli jejich výpovědí, nepřihlédli ke korekci názoru znalce Ing. V. u hlavního líčení. Trval na tom, že měl být zpracován posudek pomocí počítačového softwaru autocrash. Znalci MUDr. Z. vytýkal, že nevyužil nabízené a odsouhlasené možnosti přibrání konzultanta. Podle něho znalci nebyli schopni posoudit, jaký vliv a zda vůbec negativní by mělo případné nepřipoutání bezpečnostním pásem a omezovali se jen na obecné proklamace. Za nesprávný považoval také závěr, že přiměřeným zvýšením ZSU je jeho dvojnásobek. Učiněná skutková zjištění podle něho odůvodňují závěr o přiměřenosti požadavku na zvýšení trojnásobné. Druhý žalovaný navrhl potvrzení rozsudku v odvoláním napadené části jako věcně správného. Právní zástupce prvního žalovaného se z odvolacího jednání omluvil, souhlasil s jednáním v nepřítomnosti, odvolací soud proto postupoval podle ust. § 101 odst. 3 ve spojení s ust. § 211 o.s.ř. a o věci rozhodl v jeho nepřítomnosti. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvoláním dotčený zamítavý výrok je třeba zrušit. Nejprve je třeba uvést, že v dané věci jde o věc s cizím prvkem, neboť 1) žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky. Česká i Slovenská republika jsou od 1.5.2004 členy Evropské unie. Příslušnost se v dané věci posuzuje podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, které platilo v době podání žaloby k soudu. Podle článku 5 bod 3 tohoto nařízení může být osoba, která má bydliště na území některého členského státu, žalována v jiném členském státě ve věcech týkajících se deliktní či kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Protože ke škodě došlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 6, jsou soudy České republiky příslušné k projednání věci a místní příslušnost svědčí Obvodnímu soudu pro Prahu 6. Věc se posuzuje podle práva České republiky, neboť na jeho území škoda vznikla (čl. 4 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady /ES/ č. 864/2007). Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že za situace, kdy žalobce i první žalovaný byli nejen řidiči, ale zároveň provozovateli vozidla, je třeba odpovědnost za škodu posuzovat podle ust. § 431 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť škoda vznikla před 1.1.2014, tedy před účinností nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., a to vzhledem k ust. § 3079 tohoto zákona. Rozhodující je tedy účast žalobce a 1) žalovaného na způsobení vzniklé škody. Soud prvního stupně nezdůvodnil, na základě jakých ustanovení může žalobce požadovat plnění po 2) žalované. Je proto třeba doplnit, že toto právo plyne z ust. § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., podle něhož může poškozený uplatnit své právo na náhradu škody přímo u pojistitele škůdce. V řízení nebylo pochyb o tom, že tímto pojistitelem je v případě 1) žalovaného 2) žalovaný. Soud prvního stupně se správně zaměřil na příčiny, které vedly ke vzniku škody a správně posuzoval, zda tvrzení účastníků byla prokázána a jak se každá z prokázaných příčin podílela na vzniku škody. Žalobce v odvolání poukazoval na to, že soud prvního stupně v případě bezpečnostních pásů zaměnil důkazní břemeno. Odvolací soud proto připomíná, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2675/2006). Jestliže tedy žalobce tvrdil, že první žalovaný vjel do křižovatky na červený signál nepovolenou rychlostí, měl ohledně tohoto tvrzení důkazní povinnost. Na žalovaných naopak byla důkazní povinnost ohledně tvrzení, že to byl žalovaný, kdo sice vjel do křižovatky na zelené signalizační světlo, ale nedal přednost protijedoucímu vozidlu 1) žalovaného, tedy že křížil jízdní pruh, v němž jel 1) žalovaný v době, kdy nesvítila zelená vyklizovací šipka; dále měli důkazní břemeno ohledně tvrzení, že žalobce nebyl připoután. Skutečnost, že 1) žalovaný jel nepovolenou rychlostí, jak bylo zjištěno ze znaleckého posudku Ing. P. V., ani žádný z žalovaných nezpochybňoval, není tedy pochyb o tom, že v tomto bodě 1) žalovaný svou povinnost porušil, neboť v místě, kde byla povolena maximální rychlost 50 km/hodinu, jel rychlostí 70 km/hodinu. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že za nynějšího důkazního stavu bylo prokázáno tvrzení žalovaných, že žalobce v době nehody připoután nebyl. Pro tento závěr svědčí zjištění, že při nehodě byl žalobce vymrštěn z vozidla na vozovku, že po nehodě byl bezpečnostní pás navinut v základní poloze, nejevil žádné známky poškození, na těle žalobce nebyly žádné známky zranění, které by způsobil bezpečnostní pás a všichni znalci shodně dospěli k závěru, že žalobce s ohledem na zjištěné okolnosti nehody nemohl být připoután. Naopak tvrzení žalobce o tom, že připoután byl, žádný důkaz neprokazuje. Soud prvního stupně proto provedené důkazy hodnotil správně (§ 132 o.s.ř.) a dospěl ke správnému závěru. Soud prvního stupně dovodil, že žalobce i 1) žalovaný vjeli do křižovatky na zelené signalizační světlo a dále uvedl, že nebyla závada na signalizaci. Takový závěr je nedostatečný. Lze přisvědčit soudu prvního stupně, že oba účastníci dopravní nehody mohli vjet do křižovatky na zelené světlo. Pak bylo rozhodující, zda žalobci svítila tzv. zelená vyklizovací šipka. Pokud svítila, měl přednost před vozidlem 1) žalovaného. Pokud nesvítila, měl naopak přednost 1) žalovaný, neboť žalobce jízdní pruh 1) žalovaného křižoval a protijedoucí vozidla tak měla přednost. Těmito otázkami se však soud prvního stupně nezabýval. V této souvislosti je třeba soudu prvního stupně vytknout i to, že v rozsudku k této otázce z provedených důkazů nečinil žádná zjištění a nijak je nehodnotil. Přitom již při prvním jednání provedl důkaz listinami z trestního spisu, zejména výpověďmi tam slyšených svědků, kteří se k této otázce vyjadřovali, byl k ní proveden i znalecký posudek. Pokud snad soud prvního stupně považoval za dostačující zprošťující rozhodnutí v trestní věci, je třeba připomenout ust. § 135 odst. 1 o.s.ř., podle něhož je soud vázán rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a tím, kdo ho spáchal. Soud je tedy v civilním řízení vázán jen odsuzujícím rozsudkem, zprošťujícím nikoli (viz též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz 30/66, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 58/1966). Soud prvního stupně proto musí rozhodné skutečnosti znovu posoudit sám, přitom při provádění důkazů a jejich hodnocení musí vyjít z ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně z ust. § 132 o.s.ř., podle něhož soud přihlíží ke zjištěním z provedených důkazů a přihlíží ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z výše uvedeného plyne, že se soud prvního stupně nedostatečně zabýval tvrzením žalovaných, že žalobce projížděl křižovatkou v době, kdy neměl přednost v jízdě před vozidlem 1) žalovaného, respektive tvrzením žalobce, že 1) žalovaný křižovatku projížděl v době, kdy mu svítilo červené signalizační světlo. Protože jde o otázky, které mají význam pro posouzení účasti žalobce a 1) žalovaného na vzniku škody, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadeném rozsahu podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako nepřezkoumatelný zrušil, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, náhradě nákladů státu a soudním poplatku. Odvolací soud si je vědom toho, že jde o řízení, kde způsob vypořádání plyne z právního předpisu (viz stanovisko zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/75). Zastává však stanovisko, že k odvolání žalobce nelze rozhodnout v jeho neprospěch (zrušit rozsudek i ve vyhovujícím výroku, proti němuž žalovaní odvolání nepodali), proto zrušil jen odvoláním napadenou část rozsudku a výroky závislé. O vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V něm uvedený soud, nebude-li důkazní řízení doplňovat, o věci znovu rozhodne. Posoudí znovu otázku, zda žalobce či první žalovaný projížděl křižovatkou v době, kdy neměl přednost a poté o věci znovu rozhodne. V odůvodnění rozsudku uvede, jaká zjištění z provedených důkazů učinil a k jakým skutkovým a následně i právním závěrům dospěl. Neprovede-li některý z navržených důkazů, v odůvodnění rozsudku uvede důvody. Znovu posoudí i otázku případného zvýšení ZSU na trojnásobek, a to i z pohledu odvolacích námitek žalobce. K splatnosti ve vztahu k 1) žalovanému odvolací soud uvádí, že podle č.l. 31 spisu žalobu a její rozšíření převzala za 1) žalovaného zplnomocněná osoba dne 1.4.2010. K úroku z prodlení v případě mimořádného zvýšení, které může přiznat jen soud, se vyjadřoval Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 31/91. K použití ust. § 142 odst. 3 soudem prvního stupně je třeba uvést, že se týká případů, kdy výše plnění závisí na úvaze soudu; za rozhodnutí o výši plnění se nepovažuje, pokud soud hodnotí, zda byly splněny předpoklady vzniku nároku, zda je zde spoluzavinění apod. (viz např. Občanský soudní řád I. komentář, 1. vydání 2009, vydáno nakladatelstvím C.H.Beck, str. 977). Vysvětlit bude třeba i to, jak byl vyměřen soudní poplatek, když v daném případě nelze dovodit, jak soud prvního stupně dospěl k závěru, že soudní poplatek je z částky 405 512 Kč právě 3 200 Kč, což neodpovídá žádné procentní sazbě. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 11. ledna 2017 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu