U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, IČO 00001350, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem Praha 4, Bohuslava Martinů 1051/2, proti žalovanému F. P., bytem Slovenská republika, N., Š. – S., o zaplacení 366 033,71 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. listopadu 2017, č.j. 52 C 279/2017 – 78, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že se mezinárodní nepříslušnost nevyslovuje, řízení se nezastavuje a soudní poplatek se žalobkyni nevrací. O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost, řízení o zaplacení částky 366 033,71 Kč zastavil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobkyni vrátil část soudního poplatku ve výši 14 641,60 Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se po žalovaném domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy ze dne 25.6.2014. Místní příslušnost dovozovala z čl. 7 odst. 1 písm. a), b) odrážka 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále Nařízení) a sídla pobočky, kde byl úvěr poskytnut. Soud prvního stupně odkázal na ust. čl. 17 odst. 1 písm. c), 18 odst. 2, podle něhož může smluvní partner (žalobkyně) podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Žalovaný ale v P. nebydlí, pouze k uzavření smlouvy došlo na pobočce žalované s adresou v P., částka 275 000 Kč byla poskytnuta na zaplacení závazků žalovaného v Komerční bance, a.s. bez uvedení sídla a zčásti bezúčelově byla vyplacena žalovanému na jeho účet. Vyslovil domněnku, že čl. 7 Nařízení č. 1215/2012 nelze použít, neboť žalovaný bydlí na Slovensku, úvěr nebyl poskytnut v hotovosti na pobočce v P. Pro žalovaného, bydlícího na Slovensku, by také takový postup byl nevýhodný a podle soudu prvního stupně by nemohl řádně hájit svá práva. Proto vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a o vrácení části zaplaceného soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vydání rozhodnutí, že se řízení nezastavuje. Odkázala na Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, podle nichž je úvěr službou a místní příslušnost se řídí čl. 5 odst. 1 písm. b) odrážka 2 tohoto nařízení. Zdůraznila, že čl. 15 odst. 1 označeného nařízení dopadá jen na úvěry určené na nákup movitých věcí. Dále zdůraznila, že část úvěru byla použita na splnění závazku žalovaného u Komerční banky, a.s., závazek byl splacen v České republice, druhá část úvěru byla poskytnuta žalovanému na účet vedený u žalobkyně v České republice, vedeném na pobočce P. Dále uvedla, že bylo na žalovaném, jakou si označí korespondenční adresu. Poukázala i na to, že soud na Slovensku by mohl být pro žalovaného nevýhodný, neboť má zjevně kořeny zapuštěny v České republice, respektive v P. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Nejprve je třeba uvést, že čl. 80 nařízení č. 1215/2012 došlo ke zrušení nařízení č. 44/2001, nové nařízení se podle čl. 81 použije od 10.1.2015, podle čl. 66 bod 1. přechodných ustanovení se nové nařízení použije na řízení zahájená po 10.1.2015. Protože žaloba byla podána k soudu dne 26.7.2017, soud prvního stupně správně věc posuzoval podle nařízení č. 1215/2012. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, neboť v daném případě nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu Nařízení. Podle čl. 7 bod 1. Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle čl. 17 bod 1. Nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. Podle čl. 18 bod 2 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Tutéž problematiku dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení byl stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. V daném případě byl žalovanému poskytnut zčásti účelový úvěr na úhradu závazků vůči společnosti Komerční banka a.s., částečně bezúčelový úvěr, nejednalo se tak o úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 (oddíl 4.) Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. Jestliže soud prvního stupně dovozoval, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalovaného, není jeho závěr správný, neboť je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (čl. 7 bod 1/ písm. b/, druhá odrážka Nařízení). Protože služby byly poskytnuty na území České republiky, konkrétně v P., je založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů. Použití ust. čl. 17 bod 1 písm. c) Nařízení nepřichází v úvahu proto, že z obsahu spisu neplyne, že by žalobkyně provozovala činnost na Slovensku nebo svou činnost na tento stát zaměřovala a v této souvislosti došlo k uzavření smlouvy, z níž požaduje plnění. Naopak ze založených listin plyne, že smlouva byla uzavřena v České republice. Konečně je třeba poukázat i na čl. 26 bod 1 Nařízení, podle něhož příslušnost může být založena i tím, že se žalovaný řízení před soudem účastní. Soud proto (až na výjimky, které na danou věc nedopadají), nemůže vyslovit svou nepříslušnost podle čl. 28 bod 1. Nařízení dříve, než zjistí, zda není založena příslušnost podle čl. 26 bod 1 Nařízení. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se mezinárodní nepříslušnost neprohlašuje, řízení se nezastavuje a soudní poplatek se nevrací. Tím byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 12. prosince 2017 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu