U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v právní věci žalobkyně J. M. s.r.o., se sídlem P. – M., U v., IČO xx, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, proti žalovanému Ľ. V., bytem Slovenská republika, M. n. H., o „248 192,39 Kč s příslušenstvím“, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. října 2016, č.j. 26 C 220/2016 – 33, t a k t o : Usnesení soudu prvního stupně se m ě n í tak, že se řízení n e z a s t a v u j e . O d ů v o d n ě n í Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. žalobkyni vrátil soudní poplatek z návrhu ve výši 9 628 Kč. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně dne 5.1.2016 podala k soudu žalobu, kterou se proti žalovanému domáhá zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 16.2.2014, kterou žalovaný uzavřel s Českou spořitelnou, a.s., která pohledávku postoupila žalobkyni. Ze smlouvy o úvěru zjistil, že Česká spořitelna, a.s., poskytla žalovanému úvěr 230 000 Kč, a to jako úvěr neúčelový, nezajištěný, splatný ve splátkách s tím, že úvěr může žalovaný použít na jakýkoliv účel s tím, že ho nesmí použít k podnikání. Adresa žalovaného byla uvedena M. n. H., Slovenská republika, v České republice P., K. Soud prvního stupně dále zjistil, že v evidenci obyvatel Slovenské republiky má žalovaný evidováno místo trvalého pobytu na adrese M. n. H., u České správy sociálního zabezpečení není evidován jako osoba samostatně výdělečně činná a nemá otevřen pojistný vztah, k datu podání žaloby neměl hlášeno bydliště na území České republiky, na adrese P., K. a P., O. si zásilku soudu nepřevzal, podle pošty tam nebydlí. K žalobě se žalovaný nevyjádřil. Soud prvního stupně dále uvedl, že Česká spořitelna, a.s., poskytla žalovanému úvěr jako spotřebiteli, který nemá bydliště na území České republiky, ale na Slovensku, dospěl proto k závěru, že řízení je třeba podle ust. § 104 odst. 1 o.s.ř. pro nedostatek pravomoci zastavit. Odkázal přitom na čl. 17 odst. 1 písm. b) a čl. 18 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Nařízení), podle nichž smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudu místa, kde má spotřebitel bydliště, a to má v daném případě ve Slovenské republice. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta první o.s.ř. a o vrácení soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítala, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil podle čl. 17 odst. 1 písm. b) a čl. 18 odst. 2 Nařízení, neboť je lze aplikovat na případy, kdy půjčky a úvěry byly účelově vázány, nikoli na půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu, jak tomu bylo v daném případě. Dle žalobkyně je třeba aplikovat čl. 5 ve spojení s čl. 7 odst. 1 písm. a), b) odrážka 2 Nařízení, dle kterého osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Místem plnění je v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie č. C-533/07, dále na judikaturu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014, který dospěl ke stejným závěrům. Protože v daném případě poskytla služby Česká spořitelna, a.s., sídlící v České republice, uzavřela, že je podle ní dána příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o.s.ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, neboť v daném případě nejde o spotřebitelskou věc ve smyslu Nařízení. Podle čl. 7 bod 1. Nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). Podle čl. 17 bod 1 písm. a), b) Nařízení 1. ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Podle čl. 18 bod 2 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Tutéž problematiku dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení byl stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. V daném případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 (oddíl 4.) Nařízení o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. Jestliže soud prvního stupně dovozoval, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalovaného, není jeho závěr správný, neboť je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (č.l. 7 bod 1/ písm. b/, druhá odrážka Nařízení). Protože služby byly poskytnuty Českou spořitelnou, a.s., na území České republiky, je založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se řízení nezastavuje. Tím byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku. Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V Praze dne 14. března 2017 JUDr. Jiří Cidlina předseda senátu