Číslo jednací: 5A 28/2013 - 29-33                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: Super poster, s. r. o., se sídlem Koněvova 1107/54, Praha 3, IČ 25063723, zastoupen JUDr. Janem Marečkem, advokátem, se sídlem Na Švihance 1476/1, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2012, č. j. MK 75636/2012 OPP, sp. zn. MK-S 16507/2012 OPP,   t a k t o :   I. Rozhodnutí žalovaného ze 14. 12. 2012, č. j. MK 75636/2012 OPP, sp. zn. MK-S 16507/2012 OPP, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 10. 2012, č. j. S-MHMP 928881/2012, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.   II. Žalovaný je povinen do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 15 342 Kč, a to do rukou jeho zástupce JUDr. Jana Marečka, advokáta.   O d ů v o d n ě n í :   I. Předmět sporu   Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání shora označeného rozhodnutí, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 4. 10. 2012, č. j. S-MHMP 928881/2012. Tímto rozhodnutím byla žalobci uložena pokuta podle § 35 odst. 1 písm. h) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 70 000 Kč za to, že bez závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy podle § 14 odst. 2 téhož zákona umístil na nemovitosti č. p. 1785 v katastrálním území Nové Město, I. P- Pavlova 3, Praha 2, která se nachází v památkové zóně, zařízení – velkoplošnou reklamní plachtu propagující služby mobilního operátora O2, uchycenou prostřednictvím kovových úhelníků a vypínacího systému k fasádě nemovitosti.   Žalovaný v napadeném rozhodnutí zejména poukázal na to, že vzhledem k rozměrům předmětné plachty (cca 60 m2) nesoucí reklamní sdělení se jedná o reklamní zařízení, jehož každá výměna vždy znamená vyvolání nového protiprávního stavu. V důsledku nesplnění povinnosti obstarat předem k zamýšlenému umístění reklamního zařízení na objektu ležícím v pražské památkové rezervaci závazné stanovisko podle § 14 odst. 2 památkového zákona se žalobce dopustil nezákonného jednání.     II. Obsah žaloby a související vyjádření   Žalobce v žalobě nejprve namítá, že reklamní zařízení, tj. instalační systém pro reklamní plachtu bylo umístěno na předmětné nemovitosti před účinností právní úpravy, podle které je prováděn sankční postih, a to v roce 2000. Žalobce má za to, že správní orgány uplatňují v právním státě nepřípustnou retroaktivitu postihu za užívání dříve umístěných reklamních zařízení podle dříve platné právní úpravy, která závazné stanovisko orgánu státní památkové péče nevyžadovala. Povinnost vyžádat závazné stanovisko ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči k instalaci zařízení byla stanovena teprve novelou zákona o státní památkové péči provedenou zákonem č. 186/2006 Sb. Žalobce si tedy nebyl v době zřízení reklamního zařízení vědom žádného protiprávního jednání.   Žalobce dále zdůrazňuje, že samotná reklamní plachta nemá charakter konstrukce nebo zařízení, na které by se vztahoval povolovací nebo ohlašovací režim podle stavebního zákona. Správní orgány však vycházejí z toho, že pro aplikaci zákona o státní památkové péči nejsou výklady ani legální definice pojmu zařízení dle stavebního zákona relevantní, a to přesto, že zákon o státní památkové péči definici „zařízení“ neobsahuje.   Dále žalobce namítá, že předmětnou reklamní plachtu instaloval jiný subjekt, odlišný od žalobce.   Žalobce shrnuje, že je postihován za obdobná jednání opakovaně a že správní orgány k tomu ovšem nemají zákonný důvod, protože opakovaně extenzivně vykládají zákon a aplikují ho retroaktivně. Žalobce taktéž poukazuje na rozdílný přístup magistrátu, který toleruje reklamy v sousedství předmětné nemovitosti, např. převěsy nad komunikaci v Legerově ulici či velkoplošnou obrazovku před Nuselským mostem.   Žalobce navrhuje zrušení rozhodnutí obou stupňů.     Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný především konstatuje, že k výkladu pojmu zařízení ve smyslu památkového zákona je nutno přistupovat s ohledem na specifický předmět ochrany sledovaný památkovým zákonem a prováděcími předpisy, neboť je zcela odlišný od předmětu ochrany sledovaného stavebním zákonem. Pod pojem zařízení dle památkového zákona tak spadají nejen zařízení ve smyslu stavebního zákona, tedy i reklamní plachty a převěsy, reklamní výstrč, reklamní samolepicí folie, a to bez ohledu na materiál, ze kterého jsou vyrobeny, a způsob uchycení k nemovitosti. Není tak důvodná námitka, že reklamní plachta není zařízením podle stavebního zákona; je třeba trvat na tom, že umístění velkoplošné reklamní plachty vyžaduje vydání závazného stanoviska dle § 14 odst. 2 památkového zákona, jak ostatně plyne z teleologického výkladu tohoto ustanovení, z veřejného zájmu na památkové péči, s posláním ochrany památkových zón a charakteru památkové zóny Vinohrady, Žižkov, Vršovice. S ohledem na uvedené nemůže důvodná ani námitka retroaktivity.   Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby.     Žalobce následně podal repliku, v níž trvá na tom, že předmětná plachta v daném případě není zařízením a odkazuje na judikaturu správních soudů, zvláště na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 63/2012-37.   Další vyjádření zaslal soudu též žalovaný a požaduje, aby soud, pokud napadené rozhodnutí zruší, zkrátil žalobci právo na náhradu nákladů řízení obdobně, jako učinil ve věcech vedených pod sp. zn. 3A 69/2011 a 3A 70/2011.     III. Posouzení žaloby   Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).   Soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, neboť žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaný navzdory poučení ve stanovené lhůtě neuvedl, že by s takovým projednáním věci nesouhlasil (§ 51 odst. 1 s. ř. s.).   Podle § 14 odst. 2 zákona o státní památkové péči vlastník (správce, uživatel) nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně nebo v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace, nebo památkové zóny (§ 17), je povinen k zamýšlené stavbě, změně stavby, terénním úpravám, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravě dřevin nebo udržovacím pracím na této nemovitosti si předem vyžádat závazné stanovisko obecního úřadu obce s rozšířenou působností.   Podle § 35 odst. 1 písm. h) téhož zákona (ve znění účinném v rozhodné době) obecní úřad obce s rozšířenou působností uloží pokutu až do výše 2 000 000 Kč právnické osobě, nebo fyzické osobě oprávněné k podnikání, jestliže při výkonu svého podnikání provádí stavbu, změnu stavby, terénní úpravy, umístění nebo odstranění zařízení, odstranění stavby, úpravu dřevin nebo udržovací práce na nemovitosti, která není kulturní památkou, ale je v památkové rezervaci, v památkové zóně, v ochranném pásmu nemovité kulturní památky, nemovité národní kulturní památky, památkové rezervace nebo památkové zóny bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností podle § 14 odst. 2 nebo nedodržuje podmínky uvedené v tomto závazném stanovisku.   Zdejší soud konstatuje, že základem nastoleného sporu se již judikatura opakovaně zabývala a Nejvyšší správní soud základní otázku, která se týká i nynějšího případu, a to otázku pojmu „zařízení“ vyřešil následovně (rozsudek ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 63/2012-37, nebo rozsudek ze dne 27. 3. 2014, č. j. 8 As 48/2013-36). Vyslovil, že: „Zákon o památkové péči pojem ‘zařízení‘ nedefinuje a nečiní tak ani prováděcí předpisy k němu. Bez legislativně řádné definice jsou však příslušná ustanovení zákona, v prvé řadě sankční, obtížně aplikovatelná. Zahrnutí pouhých reklamních plachet bez dalších konstrukčních prvků pod pojem zařízení by vedlo k řadě dalších navazujících problémů. Předně by těžko bylo možné bez bližší zákonné definice rozlišit, do jakých rozměrů reklamní plachta zařízením ještě není a od jakých už je.“. Dovodil dále, že pokud by správní orgány takto postihovaly i výměnu těchto různých „zařízení“, došlo by nejen k zákonem zřejmě nepředvídané zátěži samotných správních orgánů, ale i nepřiměřené a zákonem nepředvídané zátěži jednotlivců. Ve všech případech by pak orgány státní památkové péče narážely na naprostou právní nejistotu ohledně toho, co je postižitelné jako správní delikt a co nikoliv. Taková situace je však v právním státě vyloučena. Nejvyšší správní soud ve zmíněné věci uzavřel, že pro výklad pojmu „zařízení“ obsažený v sankčním ustanovení § 35 odst. 1 písm. h) zákona o památkové péči je možné použít definici obsaženou v § 3 odst. 2 stavebního zákona, s odkazem na časté souběžné užívání při posouzení téže věci, zejména v územním a stavebním řízení podle stavebního zákona. K tomu odkázal i na důvodovou zprávu k zákonu č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, kterým byl pojem „zařízení“ vnesen do zákona o památkové péči. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dovodil, že zákonodárce zřejmě nepředpokládal, že by se výkladová praxe mohla podstatně odlišovat a uzavřel, že je třeba pojem „zařízení“ obsažený v zákoně o památkové péči, dokud tento zákon nebo jeho prováděcí předpisy vlastní definici pojmu neobsahují, vykládat ve shodě s definicí obsaženou v § 3 odst. 2 stavebního zákona. K argumentaci žalovaného (v oné věci stěžovatele) dále uvedl, že „Jakkoli tedy vyvěšení reklamní plachty v památkové zóně může vést k nevzhlednosti budovy, nelze jej označit za závažnou změnu na budově samotné ve výše vyloženém smyslu“.   Právě uvedené závěry lze beze zbytku vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Je tedy zřejmé, že také v projednávaném případě byla žalobci uložena pokuta za jednání, které správním deliktem není a ani být nemůže, neboť nenaplňuje skutkovou podstatu správního deliktu podle § 35 odst. 1 písm. h) památkového zákona. Proto soud zrušil nejen rozhodnutí žalovaného o odvolání, ale také prvoinstanční rozhodnutí magistrátu (§ 78 odst. 3 s. ř. s.), neboť je zřejmé, že pokuta nemůže být žalobci uložena a řízení o správním deliktu bude muset být zastaveno.   Za této situace, kdy skutková podstata správního deliktu nebyla jednáním žalobce naplněna, pozbývá smyslu zabývat se ostatními žalobními námitkami.     IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení   Zdejší soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).   Výše nákladů řízení o žalobě se sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč a z nákladů na zastoupení v rozsahu 3 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, replika) ve výši 3 100 Kč za úkon dle § 11 odst. 1 písm. a) a d) na základě § 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Dále k nákladům řízení patří i 3 režijní paušály ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Náklady na zastoupení tak celkem činí 10 200 Kč. Jelikož zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, zvyšují se náklady na zastoupení ve smyslu § 57 odst. 2 s. ř. s. o sazbu DPH ve výši 21 %, tj. o 2 142 Kč. Žalobci přiznané náklady řízení v součtu činí 15 342 Kč (3000 + 10 200 + 2 142).   Pro úplnost soud uvádí, že náhradu nákladů řízení nekrátil, jak žalovaný požadoval s poukazem na rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 3A 69/2011 a 3A 70/2011, neboť oproti těmto rozsudkům vykazuje nynější věc rozdíly. Nyní projednávané věci nepředcházelo soudní řízení týkající se téhož sankcionovaného jednání žalobce a v nyní projednávané věci replika byla přínosná, neboť poukazovala na relevantní judikaturu vzniklou až po podání žaloby rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2013, č. j. 8 As 63/2012-37).   P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.   Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.   Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.   V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.   V Praze dne  25.    května 2017   JUDr. Eva Pechová, v.r. předsedkyně senátu           Za správnost vyhotovení: Sylvie Kosková