Číslo jednací: 10A 153/2015 - 183-187                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobkyně:  UPC DTH S.à r.l. sídlem 89 rue de Pafebruch, L - 8308 Capellen, Lucemburské velkovévodství zastoupena JUDr. Jakubem Frölichem, advokátem sídlem Spálená 84/5, Praha 1 proti žalovanému:  Český telekomunikační úřad sídlem Sokolovská 219, Praha 9 o žalobě proti rozhodnutí předsedy rady žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č. j. ČTÚ-59 470/2014-603, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž bylo v řízení o rozkladu změněno rozhodnutí žalovaného tak, že byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 4 000 000 Kč za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) ve znění do 30. 6. 2010, kterého se měla dopustit tím, že „porušila povinnost stanovenou v § 13 odst. 1 zákon o elektronických komunikacích ve znění do 30. 6. 2010 tím, že předem (tj. nejpozději ke dni 31. 5. 2010) písemně neoznámila Českému telekomunikačnímu úřadu zahájení výkonu komunikační činnosti, která je podnikáním v elektronických komunikacích podle všeobecného oprávnění č. VO-S/1/07.2005-9, na území České republiky, a to konkrétně služby elektronických komunikací šíření rozhlasového a televizního signálu od 1. 6. 2010“. 2. Žalobkyně tvrdí, že jí žalovaný dříve sdělil svůj právní názor, dle nějž byla žalobkyně povinna zapsat svou zahraniční osobu do českého obchodního rejstříku, aby mohla v České republice podnikat v elektronických komunikacích. Zápis do českého obchodního rejstříku byl potom dle právního názoru žalovaného podmínkou pro to, aby žalobkyně mohla své podnikání žalovanému notifikovat. Až v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie žalovaný uznal, že požadavek na zápis do českého obchodního rejstříku je v rozporu s volným pohybem služeb, a žalobkyni byla nakonec uložena pokuta pouze za to, že svou činnost žalovanému písemně neoznámila. 3. Žalobkyně uvádí, že s ní bylo zahájeno správní řízení pro správní delikt spočívající v porušení § 8 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“) a zároveň v porušení § 13 odst. 1 téhož zákona. Nakonec jí však byla uložena pokuta jen za porušení druhého uvedeného ustanovení. Žalobkyně má za to, že bylo porušeno její legitimní očekávání, neboť se domnívala, že nemůže své podnikání žalovanému oznámit, dokud po ní žalovaný v rozporu s přímo aplikovatelnými předpisy práva Evropské unie požaduje, aby byla zapsána do českého obchodního rejstříku. Jakmile tento požadavek žalovaného v důsledku vývoje judikatury Soudního dvora odpadl, žalobkyně neprodleně svou činnost žalovanému oznámila. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobní argumentace je ryze účelová. V době, kdy žalovaný zastával mylný právní názor, že je žalobkyně povinna být zapsána v českém obchodním rejstříku, žalobkyně zásadně odmítala učinit oznámení o poskytování služeb elektronických komunikací, ačkoliv byla žalovaným upozorněna, že její činnost představuje poskytování takových služeb. Žalobkyni nic nebránilo, aby svou činnost žalovanému oznámila, ačkoliv v českém obchodním rejstříku není zapsaná; mohla v souladu se svým právním názorem pouze prokázat, že je registrována v jiném členském státě Evropské unie. Notifikační povinnost však žalobkyně nesplnila, a proto jí byla napadeným rozhodnutím uložena pokuta. 5. Žalobkyně na vyjádření žalovaného reagovala replikou, v níž zrekapitulovala své tvrzení uvedená již v žalobě. Uvedla, že žalovaný s ní o věci jedná již od roku 2011, kdy jí ve svém stanovisku jasně sdělil, že po ní požaduje zápis do českého obchodního rejstříku. Na tomto stanovisku dále žalovaný setrvával až do roku 2014, kdy byl názor žalovaného popřen rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ve věci C-475/12, UPC DTH. 6. Dne 1. 8. 2018 se ve věci konalo ústní jednání. Žalobkyně zrekapitulovala tvrzení uvedená v předchozím podání a doplnila, že oznámení nemohla učinit již z toho důvodu, že obsah formuláře žalovaného takové oznámení neumožňoval. Žalovaný uvedl, že oznámení činnosti bylo jednostranným úkonem, v jehož provedení žalovaný žalobkyni nemohl nijak bránit. 7. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. 8. Žalovaný vlastní činností zjistil, že žalobkyně na území České republiky vykonává tzv. komunikační činnost, která je podnikáním v elektronických komunikacích, konkrétně šíření rozhlasového a televizního signálu. Dopisem ze dne 13. 7. 2012, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/Stu, žalovaný žalobkyni informoval o požadavcích na výkon této činnosti v České republice, a to včetně povinnosti zapsat se do českého obchodního rejstříku vyplývající z § 21 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, (dále jen „obchodní zákoník“) a povinnosti oznámit svou činnost žalovanému vyplývající z § 13 zákona o elektronických komunikacích. 9. Na sdělení žalovaného reagovala žalobkyně stanoviskem ze dne 13. 8. 2012, v němž rozsáhle argumentovala, že jí poskytované služby nepředstavují poskytování služeb elektronických komunikací. V druhé části stanoviska pak žalobkyně tvrdila, že požadavek na její zápis do českého obchodního rejstříku je v rozporu s právem Evropské unie. 10. Přípisem ze dne 23. 8. 2012, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/III.vyř., žalovaný žalobkyni oznámil, že s ní zahajuje správní řízení ve věci uložení sankce za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o elektronických komunikacích, jehož se žalobkyně měla dopustit tím, že v rozporu s § 13 téhož zákona na území České republiky vykonávala podnikání v elektronických komunikacích, aniž by tuto činnost předem oznámila žalovanému. V oznámení o zahájení řízení absentuje jakákoliv zmínka o povinnosti žalobkyně být zapsána v českém obchodním rejstříku. 11. Na oznámení o zahájení řízení reagovala žalobkyně přípisem ze dne 6. 9. 2012, kde zopakovala obdobnou argumentaci, kterou již uvedla v přípise ze dne 13. 8. 2012. 12. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 4. 2013, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/VI. vyř. – Stu, byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 20 000 000 Kč za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o elektronických komunikacích, jehož se měla dopustit tím, že předem písemně neoznámila žalovanému výkon komunikační činnosti, která je podnikáním v elektronických komunikacích. 13. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně rozklad, v němž opět krom jiného tvrdila jednak, že její podnikání vůbec není podnikáním v elektronických komunikacích ve smyslu zákona o elektronických komunikacích, jednak, že na ni nelze vztahovat povinnost zápisu do českého obchodního rejstříku. 14. Rozhodnutím předsedy rady žalovaného ze dne 20. 12. 2013, č. j. ČTÚ-50 091/2013-603, bylo první rozhodnutí o uložení pokuty zrušeno a věc vrácena žalovanému k novému projednání. Prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno pro nepřezkoumatelnost, neboť neobsahovalo dostatečně konkrétní popis skutku, nebylo v něm řádně posouzeno splnění všech aspektů správního deliktu a nebyla ani dostatečně odůvodněna výše uložené sankce. 15. Přípisem ze dne 22. 4. 2014 žalobkyně žalovaného upozornila na obsah stanoviska generální advokátky Juliane Kokott, která ve věci projednávané Soudním dvorem Evropské unie C-475/12, UPC DTH, dospěla k závěru, že služba poskytovaná žalobkyní nemůže být v žádném členském státě vázána na její registrace v obchodním rejstříku daného státu a že vyžadovaná notifikace poskytovaných služeb nemůže mít charakter povolovacího správního aktu (rozsudek Soudního dvora v daném okamžiku ještě nebyl vydán). V návaznosti na stanovisko generální advokátky se žalobkyně žalovaného dotázala, zda by akceptoval notifikaci jejího podnikání i bez zápisu v českém obchodním rejstříku. 16. Na uvedený přípis žalovaný odpověděl dopisem ze dne 22. 5. 2014, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/XI. vyř. – Stu, v němž konstatoval, že po rekodifikaci českého civilního práva účinné od 1. 1. 2014 již právní řád neobsahuje povinnost zahraniční osoby zapsat se do českého obchodního rejstříku, aby zde mohla podnikat. Dále žalovaný sdělil, že je seznámen s rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 4. 2014 ve věci C-475/12, UPC DTH, a závěry tohoto rozsudku bude promítat do své praxe. Pokud jde o možnost notifikace podnikání žalobkyně, uvedl žalovaný, že požadované podklady, které jako osoba nezapsaná v českém obchodním rejstříku nemá k dispozici, musí nahradit podklady svou povahou srovnatelnými, případně čestnými prohlášeními. 17. V návaznosti na uvedený dopis žalobkyně přípisem ze dne 10. 6. 2014 žalovanému sdělila, že neprodleně provede oznámení o svém podnikání. 18. Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 9. 2014, č. j. ČTÚ-124 284/2012-631/XIV. vyř. – Stu, byla žalobkyni opět uložena pokuta za správní delikt podle § 118 odst. 1 písm. c) zákona o elektronických komunikacích, přičemž skutek byl popsán časově tak, že se ho žalobkyně dopouštěla v období od 1. 6. 2010 do 18. 6. 2014. Pokuta byla uložena ve výši 8 000 000 Kč. 19. K rozkladu žalobkyně bylo prvostupňové rozhodnutí změněno rozhodnutím předsedy rady žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č. j. ČTÚ-59 470/2014-603, a to tak, že byla pokuta uložena jen ve výši 4 000 000 Kč a skutek byl specifikován tak, jak je citováno v bodu 1 tohoto rozsudku. Kromě dalšího se předseda rady žalovaného na str. 19 svého rozhodnutí vypořádal s rozkladovou argumentací žalobkyně, která odpovídala argumentaci později uplatněné v žalobě. Uvedl,  povinnost oznámení komunikační činnosti žalovaným nikdy nebyla vázána na zápis žalobkyně do obchodního rejstříku. Žalobkyně pouze spekuluje, pokud se domnívá, že by žalovaný její oznámení nepřijal, a nadto pomíjí, že porušení obecných podmínek podnikání v elektronických komunikacích naplňovalo samostatnou skutkovou podstatu správního deliktu podle § 118 odst. 1 písm. a) zákona o elektronických komunikacích ve znění do 30. 6. 2010, pro nějž s žalobkyní nikdy řízení vedeno nebylo. 20. Soud na jednání provedl následující důkazy. 21. Dne 13. 1. 2011 obdržela žalobkyně od žalovaného prostřednictvím e-mailu stanovisko Mgr. Š. N., ředitelky legislativního odboru žalovaného. V tomto stanovisku se uvádí, že žalobkyně neprovedla oznámení podnikání v elektronických komunikacích podle § 13 zákona o elektronických komunikacích, a tedy není v tomto odvětví oprávněna v České republice podnikat. Dále pak nesplňuje ani obecnou podmínku podnikání v České republice, neboť ona ani její organizační složka není zapsána v obchodním rejstříku. Dále stanovisko konstatovalo, že poskytování služby UPC Direct bylo převedeno ze společnosti UPC Česká republika, a.s., na žalobkyni. Byly změněny obchodní podmínky tak, že se v nich již služba výslovně neoznačovala za poskytování služby elektronických komunikací, avšak charakter služby zůstal fakticky nezměněn. 22. Žalobkyně dne 22. 2. 2011 adresovala žalovanému dopis, v němž jej informovala, že provozuje službu úplatného zprostředkování přístupu k satelitnímu televiznímu vysílání pod obchodní značkou UPC Direct. V dopisu žalobkyně uvedla, že reaguje na dotaz žalovaného ze dne 16. 11. 2010 ohledně povahy jí poskytované služby, a návazné předběžné stanovisko úřadu ze dne 13. 1. 2011. Žalobkyně své stanovisko ze dne 22. 2. 2011 rozdělila do dvou částí, které odpovídaly jejímu pozdějšímu dopisu ze dne 13. 8. 2012, který je již součástí správního spisu a byl podrobně popsán výše. V první části stanoviska žalobkyně vyložila, že se na ni dle jejího názoru povinnosti podle českého zákona o elektronických komunikacích nevztahují, ve druhé části uvedla, že může jako zahraniční osoba podnikat na území České republiky i bez zápisu do českého obchodního rejstříku. 23. Na uvedený dopis žalobkyně reagoval žalovaný vyjádřením ze dne 7. 6. 2011, č. j. ČTÚ-51 731/2011-610. Toto vyjádření je také členěno na dvě části. Z první části vyplývá, že žalovaný službu UPC Direct provozovanou žalobkyní považoval za komunikační službu, která podléhá zákonu o elektronických komunikacích a notifikační povinnosti podle jeho § 13. Ze druhé části vyjádření žalovaného vyplývá, že žalovaný má za to, že žalobkyně je povinna pro podnikání na území České republiky být zapsána do obchodního rejstříku. 24. Po provedeném dokazování žalobkyně uplatnila nové tvrzení. Uvedla, že oznámení nemohla učinit proto, že formulář žalovaného, který k tomu byl určen, umožňoval oznámení pouze osobě, respektive její organizační složce se sídlem na území v České republice. 25. Městský soud v Praze, vázán v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem žalobních bodů, přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. 26. Žaloba není důvodná. 27. Nejprve soud považuje za vhodné shrnout relevantní právní úpravu. S ohledem na skutečnost, že žalobkyni byla uložena pokuta za skutek, jehož se měla dopustit tím, že svou činnost žalovanému neoznámila nejpozději ke dni 31. 5. 2010, soud vychází z právních předpisů účinných k tomuto datu. 28. Podle § 118 odst. 1 písm. b) zákona o elektronických komunikacích se právnická osoba dopustí správního deliktu tím, že neoznámí předem Úřadu zahájení komunikační činnosti podle § 13. 29. Podle § 13 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích je osoba, která hodlá vykonávat komunikační činnost, která je podnikáním v elektronických komunikacích, povinna předem tuto skutečnost oznámit žalovanému. Následující odstavce téhož paragrafu specifikují, co všechno musí oznamovatel doložit. Dle § 13 odst. 5 zákona o elektronických komunikacích musí být doloženo mimo jiné splnění obecných podmínek podnikání dle § 8 odst. 3 zákona. 30. V ustanovení § 8 odst. 3 pím. d) a e) zákona o elektronických komunikacích jsou stanoveny obecné podmínky podnikání právnických osob. Jedná se o podmínku „předložení dokladu o tom, že fyzická nebo právnická osoba nemá nedoplatky na daních nebo odvodech, poplatcích, úhradách, úplatách, pokutách a penále, včetně nákladů řízení, které vybírají a vymáhají územní finanční orgány podle zvláštního právního předpisu“ a „skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba nemá nedoplatek na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění, nebo na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s výjimkou případů, kdy bylo povoleno splácení ve splátkách a není v prodlení se splácením splátek“. 31. Podle § 21 odst. 4 obchodního zákoníku vznikalo oprávnění zahraniční osoby podnikat na území České republiky ke dni zápisu této osoby, popřípadě organizační složky jejího podniku, v rozsahu předmětu podnikání zapsaném do obchodního rejstříku. 32. V nyní projednávané věci žalobkyně nečiní sporným, že byla povinna svou činnost předem žalovanému oznámit podle § 13 zákona o elektronických komunikacích a že tak neučinila. Tvrdí však, že jí oznámení bylo fakticky znemožněno požadavkem žalovaného, respektive českého právního řádu, aby se nejprve zapsala do českého obchodního rejstříku. Žalovaný naopak nečiní sporným, že požadavek na zápis do českého obchodního rejstříku, který v rozhodné době vyplýval z § 21 odst. 4 obchodního zákoníku, a na který žalovaný žalobkyni upozorňoval v letech 2011 a 2012, byl v rozporu s primárním právem Evropské unie. 33. Žalobkyně výslovně uvádí, že z uvedeného důvodu napadené rozhodnutí považuje za rozporuplné, a tedy nesrozumitelné. Soud však konstatuje, že rozhodnutí předsedy rady žalovaného nepochybně nesrozumitelné ani vnitřně rozporné není. Je v něm prezentován zcela srozumitelný a koherentní závěr, že žalobkyně byla povinna svou činnost žalovanému předem oznámit, ačkoliv nebyla povinna se zapsat do českého obchodního rejstříku, a že tuto povinnost mohla splnit. V napadeném rozhodnutí se taktéž uvádí, že žalovaný nikdy žalobkyni nesdělil, že by oznámení její činnosti mělo být vázáno na podmínku jejího zápisu do českého obchodního rejstříku. Tyto závěry může žalobkyně rozporovat a považovat je za nesprávné, avšak to nic nemění na tom, že se jedná o závěry souvislé a srozumitelné. Důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. tedy dán nebyl. 34. Dále má soud za to, že je namístě posoudit dvě odlišné, byť úzce související otázky. Za prvé, zda žalobkyně mohla z právní úpravy účinné v době spáchání skutku mít za to, že jí nebude umožněno svou činnost notifikovat bez zápisu do českého obchodního rejstříku, za druhé, zda byla žalobkyně k tomuto závěru vedena postupem či sděleními žalovaného. 35. K první otázce je třeba uvést, že zákon o elektronických komunikacích v rozhodném znění nepožadoval jako podmínku pro oznámení komunikační činnosti podle § 13 předchozí zápis do českého obchodního rejstříku. Ustanovení § 13 obsahovalo taxativní výčet údajů, které je oznamovatel povinen uvést a osvědčit, přičemž mezi tyto údaje zápis do českého obchodního rejstříku nepatřil. Ani povinnost prokázat splnění obecných podmínek podnikání právnických osob nemohla k takovému závěru vést, neboť se nejednalo o obecné podmínky podnikání právnických osob v České republice, nýbrž o obecné podmínky, jak jsou, opět taxativně, definovány v § 8 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, jehož relevantní části byly citovány výše. 36. Podmínka zápisu zahraniční právnické osoby do českého obchodního rejstříku tedy vyplývala výhradně z § 21 odst. 4 obchodního zákoníku a neexistoval žádný zákonný důvod, proč by nesplnění této podmínky podnikání na území České republiky podle obchodního zákoníku mělo bránit provedení oznámení podle § 13 o elektronických komunikacích. Pokud tedy žalobkyně zastávala právní názor, který byl později aprobován Soudním dvorem Evropské unie, že se na ni požadavek § 21 odst. 4 obchodního zákoníku nevztahuje z důvodu rozporu s primárním právem Evropské unie, neměla žádný důvod se domnívat, že jí česká právní úprava znemožňuje provést oznámení své činnosti na území České republiky žalovanému. 37. Dále se soud zabýval druhou otázkou, tedy zda postup žalovaného mohl v žalobkyni vyvolat dojem, že její oznámení nebude akceptováno. Je však třeba předeslat, že i kdyby tomu tak bylo, neměl žalovaný žádnou reálnou možnost provedení oznámení zabránit. Oznámení podle § 13 zákona o elektronických komunikacích bylo v rozhodné době jednoznačně koncipováno jako jednostranný akt, který nevyžadoval ke své platnosti žádné stvrzení ze strany žalovaného. Přesto však platí, že pokud by žalovaný skutečně prezentoval právní názor, dle nějž je oznámení při nesplnění podmínky zápisu do českého obchodního rejstříku neúplné či neúčinné, bylo by nutné zvažovat, zda se žalobkyně neoznámením své činnosti mohla správního deliktu dopustit. 38. V nyní projednávané věci se žalobkyně odvolávala na legitimní očekávání, které jí mělo vzniknout na základě vyjádření žalovaného. Z výše uvedeného výkladu je též zřejmé, že i kdyby žalovaný zastával právní názor, který zastával dle názoru žalobkyně, tedy že oznámení činnosti podle § 13 zákona o elektronických komunikacích může provést jen osoba zapsaná do českého obchodního rejstříku, byl by tento názor v rozporu se zákonem. Správní praxe, která je protizákonná, však zpravidla legitimní očekávání jednotlivců založit nemůže, jak vyplývá z rozsudku nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 Ads 88/2006 - 159, č. 2059/2010 Sb. NSS.  39. Jak ovšem uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2017, č. j. 6 As 98/2016 - 54, v individuálním případě může v jednotlivci založit legitimní očekávání i postup správního orgánu, který je v rozporu se zákonem, tedy ultra vires, a to v případech, kdy šlo „např. o dlouhodobou a dosud nikým a nijak nezpochybňovanou správní praxi nebo akty, které se zřetelně neprotiví ustanovení zákona nebo soudní judikatuře a které nebyly vyvolány, vydány nebo udržovány korupcí nebo jiným trestným nebo nepoctivým jednáním úředních osob či na základě nepravdivých, nesprávných či neúplných údajů“, a to „při absenci konkurujícího závažného veřejného zájmu“. 40. V nyní projednávané věci je soud toho názoru, že pokud by žalobkyně prokázala, co tvrdí v žalobě, skutečně by byly podmínky posledně citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu splněny a bylo by nutno poskytnout soudní ochranu jejímu legitimnímu očekávání, že by žalovaný její oznámení podle § 13 zákona o elektronických komunikacích považoval za neúčinné, i kdyby je učinila, neboť nebyla zapsána v českém obchodním rejstříku. Za takových okolností by pozbývalo smyslu žalobkyni postihovat za to, že oznámení neučinila, neboť by bylo žalovaným vázáno na podmínku, jež byla v rozporu s přímo aplikovatelným právem Evropské unie. 41. Soud ovšem konstatuje, že žalovaný takové legitimní očekávání v žalobkyni nevzbudil. Tomu svědčí především skutečnost, že žalobkyně své podnikání na území České republiky provozovala bez provedení oznámení podle § 13 zákona o elektronických komunikacích předtím, než vůbec vstoupila v jakoukoliv komunikaci s žalovaným. Žalobkyně tedy zjevně byla v domnění, že se na ni povinnost oznámení nevztahuje. Byl to žalovaný, kdo sám zjistil, že žalobkyně služby podléhající oznamovací povinnosti na území České republiky poskytuje. Na toto zjištění žalovaný zcela v souladu s principem dobré správy reagoval tím, že žalobkyni vyzval k vysvětlení, a to poprvé až dopisem ze dne 16. 11. 2010, tedy až poté, kdy se žalobkyně měla dopustit správního deliktu tím, že svou činnost předem neoznámila. Žalobkyně se měla správního deliktu dopustit neoznámením své činnosti nejpozději dne 31. 5. 2010. Pokud by se tedy chtěla úspěšně vyvázat z odpovědnosti za správní delikt legitimním očekáváním, které v ní měl vyvolat žalovaný, muselo by její legitimní očekávání být vyvoláno ještě před 31. 5. 2010. Nic takového však žalobkyně netvrdila, neboť své legitimní očekávání odvozovala od série vyjádření žalovaného, z nichž první bylo vydáno dne 13. 1. 2011, a již z tohoto důvodu tedy její žaloba nemohla být úspěšná. Již ukončené protiprávní jednání žalobkyně nemohlo být případně retroaktivně konvalidováno očekáváními zpětně vyvolanými pozdějšími stanovisky žalovaného. 42. Soud však i přesto pro vyloučení jakýchkoliv pochybností posoudil, zda žalovaný ve své komunikaci s žalobkyní takové očekávání nevyvolal, a dospěl k jednoznačně negativnímu závěru. 43. Je nesporné, že žalovaný žalobkyni několikrát informoval o tom, že by kromě splnění podmínek zákona o elektronických komunikacích měla splnit i podmínku zápisu do obchodního rejstříku. Žalovaný však nikdy v komunikaci s žalobkyní neuvedl, že by splnění těchto dvou okruhů podmínek bylo vzájemně provázané. Zejména pak žalovaný nikdy neuvedl nic, z čeho by žalobkyně mohla dovodit, že by žalovaný nepřihlížel k jejímu oznámení podle § 13 zákona o elektronických komunikacích, pokud by předtím nebyla zapsána do českého obchodního rejstříku. 44. Již ve stanovisku žalovaného ze dne 13. 1. 2011 se o podmínce notifikace podle § 13 zákona o elektronických komunikacích a podmínce zápisu do obchodního rejstříku hovoří zcela odděleně. V tomto vyjádření není uvedeno nic, z čehož by se dalo dovodit, že tyto podmínky jsou propojeny. 45. Ve vyjádření ze dne 7. 6. 2011 žalovaný zcela odděleně reagoval na námitky žalobkyně týkající se zaprvé otázky, zda se na její služby vztahují povinnosti podle zákona o elektronických komunikacích, a zadruhé otázky, zda je žalobkyně povinna být zapsána do českého obchodního rejstříku. Nikde ve stanovisku není uvedeno, že žalovaný nebude přihlížet k oznámení podnikání žalobkyně, pokud zároveň nesplní podmínku zápisu do českého obchodního rejstříku. 46. Obdobně pak v dopise ze dne 13. 7. 2012 žalovaný žalobkyni sdělil dvě zřejmě oddělené a na sobě vzájemně nezávislé skutečnosti, tedy že nesplňuje obecnou povinnost zápisu do českého obchodního rejstříku, a že nesplnila oznamovací povinnost podle § 13 zákona o elektronických komunikacích. Oddělení těchto dvou požadavků jednoznačně vyplývá z druhého odstavce dopisu, kdy se uvádí: „Protiprávnost Vašeho jednání je spatřována v tom, že Vaše společnost nesplňuje podmínky pro podnikání na území České republiky, a to jak obecné, tak i v oboru elektronických komunikací.“ I v dalším textu dopisu jsou popsány nejprve podmínky vyplývající z obchodního zákoníku, a poté podmínky vyplývající ze zákona o elektronických komunikacích. V dopise není uvedeno nic, z čeho by žalobkyně mohla dovodit, že splnění těchto dvou okruhů podmínek je nějakým způsobem provázané, tedy že jí nebude umožněno svou činnost oznámit podle § 13 zákona o elektronických komunikacích, pokud se předtím nezapíše do obchodního rejstříku. 47. Ani z prvostupňového rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2014, na něž žaloba výslovně odkazovala, nevyplývá nic o propojení podmínek zápisu do obchodního rejstříku a oznámení činnosti. Obecné odkazy na skutečnost, že žalobkyně v minulosti nesplňovala podmínku zápisu do českého obchodního rejstříku, jsou přítomny jen v reprodukční části odůvodnění prvostupňového rozhodnutí (str. 2 a str. 15), nikoliv v jeho nosných důvodech, které začínají až na str. 23. 48. Dále je třeba zdůraznit, že z dokazování vyplynulo, že ani žalobkyně se subjektivně nedomnívala, že by žalovaný neakceptoval oznámení její činnosti kvůli nesplnění podmínky zápisu do obchodního rejstříku. Z jejích vyjádření adresovaných žalovanému ze dne 22. 2. 2011, ze dne 13. 8. 2012 a ze dne 6. 9. 2012 zcela jednoznačně vyplývá, že žalobkyně nikdy neměla v úmyslu podmínku oznámení své činnosti splnit, neboť byla mylně přesvědčena, že její činnost vůbec pod požadavky českého zákona o elektronických komunikacích nespadá. Z těchto jejích vyjádření je tedy nasnadě, že neobstojí aktuální tvrzení žalobkyně, že by bývala oznámení své činnosti řádně provedla, pakliže by po ní žalovaný nevyžadoval zápis do českého obchodního rejstříku. 49. Soud tedy uzavírá, že žalovaný nikdy neprezentoval názor, který mu připisuje žalobkyně, tedy že by nebylo možné provést oznámení činnosti podle § 13 zákona o elektronických komunikacích, aniž by žalobkyně byla zapsána do obchodního rejstříku. Už vůbec pak žalovaný tento názor neprezentoval v době před spácháním správního deliktu, a žalobkyně tedy nemohla jednat v legitimním očekávání nezákonné správní praxe žalovaného. Nadto z vyjádření žalobkyně z let 2011 a 2012 vyplývá, že se sama subjektivně domnívala, že zcela bez ohledu na podmínku zápisu do českého obchodního rejstříku se na ni oznamovací povinnost nevztahuje, a tedy nejednala v očekávání, které tvrdila v žalobě. 50. Konečně soud zdůrazňuje, že žádné pochybnosti nemohou panovat ani ohledně zachování totožnosti skutku, pro nějž bylo vedeno řízení o uložení pokuty. To sice žalobkyně výslovně netvrdila, v žalobě však žalovanému vytkla, že s ní bylo zahájeno řízení o uložení pokuty nejen pro nesplnění povinností podle § 13 zákona o elektronických komunikacích, ale též pro nesplnění povinnosti podle § 8 téhož zákona. 51. Především je nutné konstatovat, že řízení o uložení pokuty za správní delikt se zahajuje pro konkrétní skutek, tedy jednání účastníka řízení, nikoliv pro právní kvalifikaci tohoto skutku (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 5 A 73/2002 - 34, č. 296/2004 Sb. NSS). Jediné jednání žalobkyně označené v oznámení o zahájení správního řízení spočívá v tom, že předem neoznámila svou činnost žalovanému. Je tedy zřejmé, že řízení nebylo zahájeno pro skutek spočívající v tom, že žalobkyně nebyla zapsána v českém obchodním rejstříku, a žalobkyně tedy od počátku mohla vědět, že pro takový skutek jí v řízení pokuta uložena být nemůže. Řádně vymezeného předmětu řízení se potom žalovaný vždy držel a žalobkyni se nikdy, ani v původním zrušeném prvostupňovém rozhodnutí, nepokusil postihnout za to, že podnikala, aniž by byla zapsána v obchodním rejstříku. 52. Ani z odkazu na § 8 zákona o elektronických komunikacích se však žalobkyně nemohla domnívat, že by s ní bylo řízení vedeno proto, že nebyla zapsána v českém obchodním rejstříku. Jak totiž bylo vyloženo výše, § 8 ani žádné jiné ustanovení zákona o elektronických komunikacích takový požadavek neobsahovalo. 53. Je tedy nutno dospět k závěru, že správní řízení bylo celou dobu s žalobkyní vedeno pro totožný, již na počátku dostatečně určitě vymezený skutek. Není pravdou, že by deliktní jednání žalobkyně bylo nejprve spatřováno též v tom, že nebyla zapsána do českého obchodního rejstříku, a následně byl popis skutku změněn. Ani v tomto ohledu tedy řízení před žalovaným nebylo zatíženo žádnou vadou. 54. Závěrem soud uvádí, že tvrzení žalobkyně, dle nějž nebylo možné oznámení učinit kvůli tomu, že to formulář žalovaného neumožňoval, bylo uplatněno opožděně. V žalobě žalobkyně netvrdila, že by pro ni učinění oznámení bylo v rozhodné době fakticky nemožné. Tímto žalobním bodem se tedy soud nezabýval, neboť žalobní body lze podle § 71 odst. 2 věty poslední s. ř. s. uplatnit jen do uplynutí lhůty pro podání žaloby. Nad rámec uvedeného je vhodné připomenout, že z dokazování ve správním řízení a v řízení před soudem přesvědčivě vyplynulo, že žalobkyně v rozhodné době svou činnost žalovanému oznámit nechtěla, neboť byla přesvědčena, že k tomu není povinna. 55. Nic dalšího již žalobkyně v žalobě netvrdila, a tedy soud uzavírá, že uplatněné žalobní body nebyly důvodné, a proto byla žaloba podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítnuta. 56. Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně ve věci neměla úspěch, takže právo na náhradu nákladů nemá. Žalovaný sice v řízení úspěšný byl, avšak žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti mu nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.                 V Praze dne 1. srpna 2018       JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.            předsedkyně senátu     Shodu s prvopisem potvrzuje S. Š.