Číslo jednací: 10A 68/2017 - 33                  ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKYMěstský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové, soudce JUDr. PhDr. Štěpána Výborného, Ph. D. a soudkyně Mgr. Jany Jurečkové v právní věci žalobce:  V. V. V. bytem N. Š. zastoupen Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 834/8, Brno proti žalovanému:  Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, Praha 3 o žalobách proti nezákonným zásahům žalovaného spočívajícím jednak v tom, že dne 22. 3. 2017 opatřil vízový štítek v cestovním pasu žalobce osvědčující vízum č. X pěti otisky razítka s textem „ZRUŠENO/CANCELLED“ a část víza přeškrtl, a jednak v tom, že dne 22. 3. 2017 na letišti Václava Havla odepřel žalobci vstup na území České republiky na letišti Václava Havla, takto: I. Řízení vedená Městským soudem v Praze pod sp. zn. 10 A 68/2017 a 10 A 69/2017, se spojují ke společnému projednání a nadále budou vedena pod sp. zn. 10 A 68/2017. II. Žaloba na určení, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 22. 3. 2017 na letišti Václava Havla odepřel žalobci vstup na území České republiky, byl nezákonný, se odmítá. III. Určuje se, že zásah žalovaného spočívající v tom, že dne 22. 3. 2017 opatřil vízový štítek v cestovním pasu žalobce osvědčující vízum č. X pěti otisky razítka s textem „ZRUŠENO/CANCELLED“ a část víza přeškrtl, byl nezákonný. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 10 228,- Kč k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta. V. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Městského soudu v Praze k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Odůvodnění: Žalobce se dvěma samostatnými žalobami domáhal určení dvou nezákonných zásahů žalovaného ze dne 22. 3. 2017 spočívajících jednak v tom, že vízový štítek osvědčující vízum žalobce ke vstupu do zemí Schengenu opatřil razítky „zrušeno“ a jednak v tom, že byl žalobci odepřen vstup na území České republiky. Žalobce tvrdí, že uvedeného dne přicestoval na letiště Václava Havla v Praze. Dle jeho tvrzení jej ke vstupu na území České republiky opravňovaly hned dva tituly. Jednak byl držitelem dlouhodobého víza č. X s platností od 29. 11. 2016 do 28. 3. 2017. Toto vízum dle tvrzení žalobce nebylo zrušeno, a tedy mu na jeho základě měl být umožněn vstup na území České republiky. Dále pak žalobce upozorňuje, že ho ke vstupu opravňoval též výrok II. rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 20. 12. 2016, č. j. OAM-1699-1/ZR-2016, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2017; tímto výrokem byla v návaznosti na zrušení povolení k pobytu žalobci stanovena třicetidenní lhůta k vycestování. Žalobce je přesvědčen, že za uvedeného stavu žalovaného jednak nic neopravňovalo k odepření vstupu žalobce na území, a za druhé neměl pravomoc fakticky zneplatnit žalobcovo vízum označením vízového štítku v pase razítkem „zrušeno“. Ke zrušení víza je třeba vydat rozhodnutí podle § 37 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), k čemuž je ovšem kompetentní Ministerstvo vnitra, nikoliv žalovaný. Žalovaný ve vyjádřeních k žalobám uvedl, že neplatnost žalobcova víza zjistili policisté z interní elektronické databáze; nerozhodl o něm tedy žalovaný, nýbrž Ministerstvo vnitra. To příslušní policisté ověřili i telefonicky se zaměstnankyní Ministerstva vnitra, která je požádala, aby fyzicky zneplatnili vízový štítek v cestovním pase žalobce. V návaznosti na tuto skutečnost byl žalobci odepřen vstup na území České republiky, neboť nepředložil platné vízum nebo povolení k pobytu. Ministerstvo vnitra k výzvě soudu zaslalo přípis ze dne 7. 12. 2017, v němž zrekapitulovalo, že platnost víza byla zrušena proto, že bylo pravomocně rozhodnuto o zrušení povolení k trvalému pobytu, a to rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 20. 12. 2016, které nabylo právní moci dne 7. 3. 2017. Ze správního spisu soud zjistil následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu žalovaného ze dne 22. 3. 2017, č. j. CPR-8669-1/ČJ-2017-930540, vyplývá, že žalobce přicestoval do Prahy letecky z Dubaje, načež projevil úmysl vstoupit na území České republiky. Kromě vízového štítku, který byl po konzultaci s pracovnicí Ministerstva vnitra zneplatněn, však žalobce nepředložil žádné jiné vízum, pobytové oprávnění či jiný doklad opravňující jej ke vstupu na území. Proto byl žalobci v souladu s čl. 14 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2016/399 (EU), kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob, (dále jen „hraniční kodex“) vstup na území odepřen a letecké společnosti, s níž přicestoval, byla uložena povinnost zajistit přepravu žalobce zpět do zahraničí. Součástí správního spisu je i písemný akt označený „Odepření vstupu na hranici“ ze dne 22. 3. 2017, č. j. CPR-8669-2/ČJ-2017-930540. Dle tohoto aktu byl žalobci odepřen vstup na území České republiky dne 22. 3. 2017 v 16 hodin na letišti Václava Havla, neboť nemá platné vízum nebo povolení k pobytu. V zápatí dokumentu je poznámka, že jej žalobce odmítl podepsat. Proti odepření vstupu na území České republiky žalobce brojil žádostí o nové posouzení důvodů odepření vstupu; z předložených spisů nevyplývá, zda a jak bylo o této žádosti Ministerstvem vnitra rozhodnuto. Součástí správního spisu je též sjetina z informačního systému CIS, kde je k žalobcovu vízu uvedeno: „stav dokladu: zneplatněn, zneplatněn dne: 07.03.2017“, a dále v poznámce „zneplatněno z důvodu NPM rozhodnutí o zrušení TP“.   Vzhledem k tomu, že spolu obě žaloby úzce skutkově souvisejí, spojil soud prvním výrokem tohoto rozsudku v souladu s § 39 odst. 1 s. ř. s. řízení o nich ke společnému projednání.   Před věcným projednáním žalob soud dospěl k závěru, že žaloba proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v odepření vstupu žalobce na území České republiky, není věcně projednatelná. Podle čl. 14 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. (EU) 2016/399, kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (dále jen „Schengenský hraniční kodex“), lze vstup odepřít „pouze na základě zdůvodněného rozhodnutí, které uvádí přesné důvody odepření“. Toto rozhodnutí se vydává na jednotném formuláři dle přílohy nařízení a je proti němu přípustné odvolání, které nemá odkladný účinek. Dle vnitrostátní právní úpravy, konkrétně § 180e zákona o pobytu cizinců, je opravný prostředek proti rozhodnutí o odepření vstupu na území nazván žádost o nové posouzení důvodů. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 7. 2013, č. j. 1 Ans 9/2013-39, č. 2973/2014 Sb. NSS, rozhodnutí o novém posouzení důvodů podle § 180e zákona o pobytu cizinců je rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Je tedy zřejmé, že domáhá-li se žalobce prostřednictvím žaloby proti nezákonnému zásahu dle § 82 s. ř. s. ochrany proti odepření vstupu na území České republiky, ve skutečnosti brojí proti aktu žalovaného, který měl formu rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno na řádném formuláři dle Schengenského hraničního kodexu a žalobce, byť odmítl podpisem stvrdit jeho převzetí, proti tomuto rozhodnutí následně prostřednictvím svého právního zástupce brojil žádostí o opětovné posouzení důvodů odepření vstupu na území, čili s ním zjevně byl seznámen. K situaci, kdy žalobce brojí zásahovou žalobou proti aktu, který je zjevně rozhodnutím, se nejnověji vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, bodech 62 a 63: „… Nebo jednoduše žalobce označí za zásah mylně něco, co má všechny parametry správního rozhodnutí, osvědčení nebo opatření obecné povahy. V takovém případě soud stanoveným procesním postupem žalobce upozorní na nutnost úpravy žaloby a po odstranění zjištěného nedostatku žalobu projedná (jsou-li splněny další podmínky řízení, zejména včasnost jejího podání). Pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem „zásahem“ ve smyslu legislativní zkratky v § 84 s. ř. s., i kdyby byla tvrzení žalobce pravdivá, musí být taková žaloba odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném (plausibilním) tvrzení nezákonného zásahu.“ V nyní projednávané věci však soud dospěl k závěru, že by pozbývalo smyslu vyzývat žalobce k odstranění nedostatku žaloby, neboť i v případě, kdy by žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného o odepření vstupu, by bylo nutné žalobu odmítnout. Podle § 171 písm. b) s. ř. s. jsou totiž z přezkoumání soudem vyloučena rozhodnutí o odepření vstupu. I kdyby tedy žalobce brojil proti tomuto rozhodnutí žalobou podle § 65 s. ř. s., bylo by nutné ji podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) a § 70 písm. f) s. ř. s. odmítnout. Nad rámec uvedeného lze dodat, že i kdyby žalobce brojil žalobou podle § 65 s. ř. s. proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o novém posouzení důvodů odepření vstupu na území vydaném podle § 180e zákona o pobytu cizinců, byla by věc vyloučena ze soudního přezkumu podle § 171 písm. b) zákona o pobytu cizinců ve znění do 30. 6. 2017. Přípustnost žaloby proti rozhodnutí o opravném prostředku se totiž odvíjí od povahy rozhodnutí prvostupňového (srov. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2016, č. j. 3 As 214/2015-96). Jelikož tedy zákonodárce přezkum samotného rozhodnutí o odepření vstupu ze soudního přezkumu vyloučil, nelze přezkoumávat ani případné rozhodnutí o opravném prostředku proti takovému rozhodnutí. V nyní projednávané věci však žalobce ani netvrdil, že by takové rozhodnutí v době podání žaloby již bylo vydáno a nevyplývá to ani z vyjádření žalovaného a Ministerstva vnitra ani z předložených správních spisů. Lze tedy uzavřít, že žalobce brojí zásahovou žalobou proti odepření vstupu na území České republiky, o němž však bylo vydáno rozhodnutí. Jelikož je však proti tomuto rozhodnutí žaloba ve správním soudnictví nepřípustná, odmítl soud v souladu s výše uvedenými závěry rozšířeného senátu žalobu proti nezákonnému zásahu druhým výrokem tohoto rozsudku pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a to dle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 84 odst. 3 písm. a) s. ř. s.   Ohledně žaloby na určení, že zneplatnění vízového štítku v pasu žalobce bylo nezákonným zásahem, však soud dospěl k závěru, že je přípustná. Městský soud v Praze věc v souladu s § 81 odst. 1 s. ř. s. posoudil na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí. Žaloba je důvodná. Ve věci bylo v souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodnuto bez nařízení ústního jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně souhlasil a žalovaný po poučení soudem nevyjádřil nesouhlas. Mezi účastníky není sporné, že ke zneplatnění vízového štítku ze strany žalovaného skutečně došlo, a to na základě údaje v informačním systému, podle něhož bylo rozhodnuto o zrušení víza, a telefonické konzultaci se zaměstnankyní Ministerstva vnitra, která tuto skutečnost potvrdila. Žalobce však tvrdí, že formalizované rozhodnutí o zrušení víza nebylo vydáno, z čehož vyvozuje, že dne 22. 3. 2017 bylo platné. Žalovaný netvrdil, že by měl k dispozici formalizované rozhodnutí o zrušení víza a žádné takové rozhodnutí ani není součástí předložených správních spisů. Též Ministerstvo vnitra k přímé výzvě soudu žádné rozhodnutí o zrušení víza nezaslalo. Soud tedy vycházel z toho, že tvrzení žalobce o neexistenci formalizovaného rozhodnutí o zrušení jeho víza je mezi účastníky řízení taktéž nesporné. Bylo tedy třeba vyřešit, zda ke zrušení víza mělo, nebo nemělo dojít formalizovaným rozhodnutím. Důvody, pro které je namístě zrušit vízum k pobytu nad 90 dnů, jsou uvedeny v § 37 zákona o pobytu cizinců. V odstavcích 1 a 2 tohoto paragrafu se uvádí, že „ministerstvo zruší platnost víza“. V odstavci 3 se potom uvádí, že „ministerstvo v rozhodnutí, kterým zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, stanoví lhůtu k vycestování z území a udělí cizinci výjezdní příkaz“. Uvedené ustanovení bylo již v roce 2010 vyloženo Nejvyšším správním soudem tak, že zrušení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů musí být provedeno vydáním správního rozhodnutí. V rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 As 69/2010-62, Nejvyšší správní soud uvedl, že z ustanovení § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců jednoznačně vyplývá, že formalizované rozhodnutí o zrušení víza musí být vydáno, a to bez ohledu na skutečnost, že podle § 168 zákona o pobytu cizinců ve znění do 31. 12. 2010 bylo rozhodování podle § 37 téhož zákona vymaněno z režimu správního řádu. Od té doby bylo ustanovení § 37 zákona o pobytu cizinců několikrát novelizováno, neboť byly měněny důvody rušení víza a tato pravomoc byla převedena z Policie České republiky na Ministerstvo vnitra. Nikdy však zákonodárce nezměnil ustanovení § 37 odst. 3 zákona, které hovoří o vydání rozhodnutí. Ba co více, s účinností od 1. 1. 2011 byla novelizačním zákonem č. 427/2010 Sb. zrušena výluka z použití správního řádu na rozhodování o zrušení víza, která byla dříve obsažena v § 168 zákona. Lze tedy uzavřít, že závěry citovaného rozsudku prvního senátu Nejvyššího správního soudu obstojí i za současného právního stavu. Je přitom lhostejné, že v případě žalobce nebylo namístě vydávat výjezdní příkaz, jelikož se žalobce v době zrušení víza nenacházel na území České republiky. Ustanovení § 37 odst. 3 zákona o pobytu cizinců totiž nestanoví, že rozhodnutí je třeba vydat jen tehdy, má-li být držiteli víza stanovena lhůta pro vycestování; povinnost Ministerstva vnitra vydat o zrušení víza rozhodnutí byla zákonodárcem patrně stanovena plošně, což vyplývá z návětí „ministerstvo v rozhodnutí…“. Nadto lze na dané řízení v současné době aplikovat správní řád, z jehož ustanovení § 67 odst. 1 by povinnost vydat rozhodnutí bylo možné dovodit i při neexistenci výslovné zmínky o něm v § 37 zákona o pobytu cizinců. Soud zdůrazňuje, že na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani zvláštní procesní situace, za níž bylo žalobci vízum vydáno. Žalobce totiž v minulosti pobýval na území České republiky na základě povolení k trvalému pobytu, jehož platnost však zanikla odsouzením žalobce k trestu vyhoštění, po němž žalobce opustil území České republiky. V mezidobí však bylo dříve pravomocné odsouzení žalobce k trestu vyhoštění zrušeno, čímž se automaticky obnovila platnost jeho povolení k trvalému pobytu. Předtím, než se žalobce pokusil vstoupit na území České republiky dne 22. 3. 2017, však bylo jeho povolení k trvalému pobytu opět zrušeno rozhodnutím Ministerstva vnitra. Ministerstvo vnitra soudu v nynějším řízení sdělilo, že vízum k pobytu nad 90 dnů, o něž se zde jedná, bylo žalobci vydáno jen jako „překlenovací vízum k osvědčení trvalého pobytu na území ČR“, z čehož zřejmě vyvozovalo, že zánikem povolení k trvalému pobytu zanikla i platnost víza. Soud však konstatuje, že zákon nic jako překlenovací vízum k prokázání trvalého pobytu nezná. Dokud měl žalobce platné povolení k trvalému pobytu, mohl na území České republiky vstoupit přímo na základě tohoto povolení, a to i bez víza. Bylo-li žalobci vydáno vízum k pobytu nad 90 dnů, zřejmě k jakémusi ulehčení jeho situace při vstupu na území České republiky, nelze bez ohledu na okolnosti dospět k jinému závěru, než že se jednalo o běžné vízum k pobytu nad 90 dnů podle § 30 zákona o pobytu cizinců. Je zřejmé, že se nejednalo ani o vízum za účelem strpění pobytu na území podle § 33 zákona o pobytu cizinců a už vůbec ne o vízový štítek osvědčující výjezdní příkaz podle § 47 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Z vízového štítku v pase žalobce je evidentní, že jde o běžné vízum k pobytu nad 90 dnů s platností do 28. 3. 2017. Jak vyplývá z výše uvedeného výkladu, takové vízum lze zrušit jedině postupem podle § 37 zákona o pobytu cizinců, tedy formou rozhodnutí. Pokud tedy rozhodnutí o zrušení víza nebylo vydáno, bylo žalobcovo vízum dne 22. 3. 2017 platné. Za takové situace příslušníky žalovaného nic neopravňovalo vízový štítek v cestovním pase žalobce, který má povahu osvědčení o existenci víza, fakticky zneplatnit prostřednictvím razítka „zrušeno“. Jako důvod pro takový postup nelze akceptovat ani údaje v interním informačním systému zachycujícím údaje o cizincích ani telefonický pokyn zaměstnankyně Ministerstva vnitra. Žalovaný měl trvat na tom, aby mu Ministerstvo vnitra poskytlo opis rozhodnutí o zrušení víza s doložkou právní moci a vykonatelnosti, a až na jeho základě přistoupit ke zneplatnění vízového štítku. Za daných okolností však zneplatnění vízového štítku představovalo nezákonný zásah, což soud v souladu s § 87 odst. 2 s. ř. s. určil třetím výrokem tohoto rozsudku. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl čtvrtým výrokem tohoto rozsudku. Pokud jde o řízení o zásahové žalobě, s níž byl žalobce úspěšný, soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle nějž má na náhradu nákladů řízení právo ten účastník, který byl v řízení úspěšný. Předně žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Dále mu náleží odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), tedy převzetí věci a podání žaloby. Podle § 7 položky 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu náleží advokátovi za každý úkon právní služby odměna ve výši 3 100 Kč, celkem tedy 6 200 Kč. Nadto mu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za každý úkon právní služby náleží paušální náhrada výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 600 Kč. Spolu s DPH ve výši 21 % tedy odměna advokáta činí celkem 8 228 Kč. Celkové náklady žalobce tedy činí 10 228 Kč. Za řízení o odmítnuté žalobě podle § 60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu řízení. Pátý výrok je odůvodněn ustanovením § 10 odst. 3 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, dle nějž se zaplacený soudní poplatek vrátí, byla-li žaloba odmítnuta před prvním jednáním ve věci. Soud vyzývá žalobce, aby do deseti dnů od doručení tohoto usnesení sdělil číslo účtu, na který mu má být poplatek vrácen. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.      V Praze dne 16. ledna 2018   JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r.         předsedkyně senátu